Od počátku tohoto století se vlčí populace v Evropě neustále rozšiřuje s vysokou mírou početního růstu. To bylo také jednoznačně potvrzeno nedávno zveřejněnou studií mezinárodní výzkumné skupiny vedené italskou odbornicí Cecilií Di Bernardi, která došla na základě shromáždění dat ze 34 zemí k závěru, že v současné době žije v Evropě více než 21 000 vlků. Přitom v některých zemích, a to v Německu, Itálii, Bulharsku, Řecku, Polsku, Španělsku a Rumunsku přesahují jejich počty nad tisíc kusů.
Pravidelný výskyt vlků se vzrůstající tendencí je ale hlášen i z takových zemí, v nichž by se to vzhledem k hustotě lidského osídlení a rázu krajiny sotva dalo očekávat. Názorným příkladem je Holandsko, kde podle výsledků pravidelně prováděného sčítání vlčí populace byl v roce 2025 prokázaný výskyt 131 vlků a 14 smeček.
Z toho jednoznačně vyplývá, že vlka rozhodně nelze označovat za ohrožený druh, jemuž by v Evropě hrozilo vyhubení. S jeho rostoucím rozšířením a zvyšujícími se počty však narůstají i konflikty se zemědělstvím, a to zejména s chovem hospodářských zvířat. Podle některých dostupných odhadů vlci v Evropské unii v současné době ročně usmrtí zhruba 65 000 hospodářských zvířat.
Vzhledem k této situaci byl v uplynulém roce v evropské legislativě změněn stupeň ochrany vlka, a to tak, že jeho ochranný status byl snížen z „přísně chráněného“ na „chráněný“, čímž byla členským státům umožněna větší flexibilita při řízení vlčí populace a ochraně hospodářských zvířat. Přitom jednotlivé státy mohou sami rozhodnout, zda ve své národní legislativě nadále ponechají vlka jako přísně chráněný druh, anebo jeho ochranný status sníží v souladu s evropskou legislativou, čímž si usnadní vydávání povolení k lovu vlků, kteří vykazují takzvaně problematické chování za předpokladu, že přitom zůstane zachován nejasně definovaný „příznivý stav vlčí populace“.
Šíření vlka však nepředstavuje problémem pouze pro chovatele hospodářských zvířat, ale má velký vliv i na myslivecké hospodaření. Přitom se nejedná ani tak o ztráty na zvěři, ale především o to, že zvěř na jeho přítomnost zpravidla reaguje změnou chování. V důsledku toho se mnohdy stává obtížněji lovitelnou, což může negativně ovlivňovat její loveckou regulaci.
Obojí zároveň, jak změna chování zvěře, tak i její ztížená lovecká regulace, se za určitých okolností promítá i do situace škod a možností jejich prevence. Rozhodně nelze brát vážně slogan používaný v různých obměnách určitými ochranářskými kruhy: „Kam přichází vlk, tam roste les.“ Toto značně zjednodušující a mnohdy i účelové tvrzení vychází z teoretické představy, že v přirozených podmínkách vlk jako nejvýznamnější predátor reguluje stavy divoce žijících kopytníků, čímž ovlivňuje celkový stav ekosystémů a vývoj lesních porostů.
Mnohé zkušenosti a studie totiž ukazují, že vliv vlka na populace spárkaté zvěře a situaci škod zdaleka není tak jednoznačný, jak se to mnohdy prezentuje. Začíná to už otázkou, kdo koho ve skutečnosti početně reguluje, zda vlk spárkatou zvěř nebo spárkatá zvěř vlka. Rozhodujícím faktorem pro výši populací spárkaté zvěře je hlavně biologická kapacita jejího životního prostředí, která je dána v prvé řadě potravní nabídkou a do jisté míry i klimatickými faktory.
V prostředí s nízkou biologickou kapacitou prostředí, a tudíž i početně omezenou populací spárkaté zvěře, může výkonný predátor jako vlk skutečně její stavy významně regulovat. V našich středoevropských podmínkách je však biologická kapacita prostředí pro spárkatou zvěř díky bohaté potravní nabídce velmi vysoká, čemuž také odpovídají její početní stavy. Stavy spárkaté zvěře jsou totiž důsledkem energetického potenciálu současné agrární krajiny. Za těchto podmínek nedokáže vlk spárkatou zvěř (s výjimkou muflona) početně příliš regulovat. To také jednoznačně potvrzují dlouhodobé výsledky loveckých statistik.
Když porovnáme vývoj početních stavů spárkaté zvěře (porovnání statistik lovu) a růstem počtů vlků v jednotlivých zemích střední Evropy v posledních desetiletích, tak dojdeme k výsledku, že ve většině z nich se počty spárkaté zvěře i přes razantní nárůst vlčí populace zvýšily nebo přinejmenším zůstaly na přibližně stejné úrovni.
Například v Německu, kde počty vlků v posledních dvaceti letech narostly natolik, že při odhadovaných počtech 2000 až 3000 kusů představují zřejmě největší populaci v celé Evropě, se přesto početní stavy hlavních druhů spárkaté zvěře dále ještě dále zvýšily, a to tak, že během tohoto období vzrostl lov jelení zvěře o 32 %, daňčí zvěře o 33 %, srnčí zvěře o 18 % a černé zvěře o 62 %.
Mnohé zkušenosti svědčí spíše o tom, že spárkatá zvěř (opět s výjimkou muflona) má spíše větší regulační vliv na vlky než naopak. A to tak, že při dostatku lehce dosažitelné kořisti se u vlků zvyšuje nejen jejich populační přírůstek, ale zároveň se snižuje i velikost teritorií smeček. Jakmile však spárkatá zvěř přestane být pro vlky snadno dosažitelnou kořistí, k čemuž v našich podmínkách dochází ani tak ne z toho důvodu, že by se její počty náhle výrazně snížily, ale především proto, že se zvěř stane více opatrnou a začne vyhledávat stanoviště, která jí poskytují větší ochranu, klesne u vlčí populace reprodukční přírůstek a zároveň se zvýší její prostorové nároky. Souběžně s tím se však zvýší riziko útoků na domácí zvířata.
Pokud v určitých lokalitách přítomnost vlků skutečně ke snížení škod přispěje, tak je to často proto, že zvěř se více zdržuje na jiných stanovištích, kde se tímto ale nebezpečí vzniku škod naopak často zvyšuje. Takto vznikajícím zvýšeným škodám však lze velmi těžko zabraňovat. Případný intenzivní lov na těchto stanovištích situaci navíc často ještě zhoršuje, neboť nadměrný lovecký tlak nutí zvěř být ještě opatrnější a zdržovat se převážně v hustých, nepřehledných porostech, čímž se dále zvyšuje riziko vzniku škod. Za tyto škody přitom zodpovídají uživatelé honiteb, a to bez ohledu na jejich skutečnou příčinu.
Uživatelé honiteb jsou tak dokonce v ještě horší pozici než chovatelé hospodářských zvířat, kteří mají možnost získat odškodnění za utrpěné ztráty, pokud prokážou, že učinili určitá protiopatření.
Problémem mysliveckého hospodaření je samozřejmě to, že skutečnou příčinu škod na lesních porostech nelze zpravidla jednoznačně prokázat. Přitom ale jejich finanční hodnota může být ve skutečnosti mnohonásobně vyšší než hodnota stržených hospodářských zvířat.
Důležitá je však také skutečnost, že myslivost a zemědělství, stejně jako lesnictví, mají jako hospodářští uživatelé krajiny mnoho společných zájmů, které se vzájemně prolínají. Proto by měli zvláště tam, kde to situace vyžaduje, což je právě příklad problematiky vlka, co nejvíce spolupracovat a vzájemně se podporovat. Proto také prezident Federace mysliveckých svazů států EU (FACE), Laurens Hoedemaker, uvítal novou legislativní úpravu týkající se ochranného statutu vlka s tím, že pomůže zajistit pragmatičtější způsob managementu vlka v Evropě a umožní členským státům lépe a pružněji reagovat na lokální situaci.
Jednou ze zemí, které tuto možnost využívají, je Rakousko, kde bylo pouze uplynulém roce 2025 legálně na základě vydaných povolení k odstřelu uloveno 22 vlků. Přitom celková vlčí populace činila podle Rakouského vlčího monitorovacího centra 102 kusů. Uloveno tedy bylo 21,5 % udávané celkové populace vlků. Pro porovnání - v České republice je počet vlků odhadován na 350 až 400 kusů, v přepočtu stejným poměrem jako v Rakousku by mohlo být tedy povoleno k odstřelu 65 až 70 vlků.
Vydávání povolení k odstřelu tzv. rizikových vlků je v Rakousku v kompetenci spolkových zemí, z nichž každá postupuje podle svých vlastních legislativních předpisů. Za rizikového vlka je označován jedinec, který vykazuje takzvaně problematické chování, tj. nejeví známky plachosti, přibližuje se k lidem, obydleným místům či hospodářským zvířatům a jejich ustájeními. V některých spolkových zemích jsou do toho výslovně zahrnuty i krmeliště jelení zvěře.
To znamená, že pokud se vlk v určitých spolkových zemích jako např. v Korutanech prokazatelně přibližuje k jelením krmelištím, může být označen za rizikového vlka.
To je výsledek toho, že také lovecké svazy v Rakousku se dobu jednoznačně staví na stranu zemědělských zájmových organizací a společně vyvíjejí tlak na veřejnou správu na řešení situace škod působených vlky. Mezi rakouskými spolkovými zeměmi stály co se týče počtu ulovených vlků v minulém roce na prvním místě Korutany (13 ks), následované Tyrolskem (6 ks), Dolním Rakouskem (3 ks), Salzburgem (1 ks). Tento trend pokračuje i v roce 2026, kdy v samotných Korutanech podle údajů příslušného zemského úřadu bylo jen v prvním čtvrtletí uloveno již sedm vlků. V této spolkové zemi platí vyhláška, podle níž vlk, který se prokazatelně (což znamená, že je to zdokumentováno fotografií či záznamem fotopasti) přiblíží na méně než 200 m k obývaným místům, či volně chovaným domácím zvířatům anebo také ke krmelištím jelení zvěře, se stává rizikovým. V případě, že takový rizikový vlk nereaguje na pokus o zaplašení optickým či akustickým signálem, je možné to nahlásit na speciálně zřízený webový odkaz Korutanského zemského loveckého svazu, kde je k tomuto účelu připravený jednoduchý formulář. Takové nahlášení lze provést elektronicky během několika minut. V případě, že během příštích 4 týdnů v okruhu 10 km od místa prvního pozorování dojde k opětovnému pozorování a neúspěšnému pokusu o zaplašení rizikového vlka, je po jeho druhém nahlášení na uvedený odkaz bezprostředně a bez byrokratických průtahu vydáno povolení k jeho ulovení platné pro danou oblast v okruhu 10 km po dobu 4 týdnů. Tohoto vlka pak může ulovit jakýkoliv držitel platného loveckého oprávnění z každé honitby nacházející se v oblasti, pro níž je toto povolení vydáno. Úspěšné ulovení vlka musí být během 24 hodin nahlášeno příslušnému místu zemské správy.
Podobně v Dolním Rakousku může být po nedávné legislativní úpravě tzv. rizikový vlk odloven, a to i bez předcházejícího úředního vydání povolení k odstřelu, pokud došlo k usmrcení či zranění hospodářského zvířete na zabezpečené pastvině, nebo také v případě, že se vlk přiblíží na méně než 100 m k lidem či obydleným budovám a stájím nebo pastvinám s hospodářskými zvířaty a nebude lehké jej zaplašit. Jakmile nějaký z uvedených případů nastane, může vlka ulovit na základě vlastního uvážení každý držitel loveckého oprávnění v dané honitbě či v honitbě s ní sousedící, přičemž je povinen toto ulovení a jeho okolnosti nahlásit okresnímu úřadu. Uloveného vlka si lovec může ponechat.
Spolková země Salzburg zašla již tak daleko, že zavedla ve své nově vydané legislativě pro tento rok v určitých oblastech preventivní odstřel určitého počtu vlků ještě předtím, než dojde ke škodám na hospodářských zvířatech. Toto nové nařízení se vztahuje na určité územní části spolkové země, v nichž v posledních letech docházelo k častým napadením hospodářských zvířat vlky. Přitom je povoleno preventivní ulovení určitého počtu vlků, aby se předešlo vážným škodám na hospodářských zvířatech. Toto opatření je omezeno na preventivní odstřel maximálně dvou vlků ročně, a to výhradně během pastevní sezóny od 1. května do 15. listopadu. Jakmile je tento preventivní odstřel naplněn, jsou vydávána povolení k dalšímu odlovu vždy až po vzniku škod.
Přitom je zajímavé, že i přes vysoký odlov v roce 2025 a v prvním čtvrtletí roku 2026 stav vlků v Rakousku neklesl, ale naopak v meziročním období vzrostl o zhruba 21 % na 121 kusů (Stav duben 2026). To svědčí o tom, že aktivní management vlka s regulovaným lovem, který bere zřetel také na zájmy hospodářských uživatelů krajiny, situaci tohoto živočišného druhu v našich podmínkách nijak výrazně nezhorší, ale naopak může podstatně přispět k jeho větší akceptovatelnosti.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře
Zpracováno rámci projektu podporovaném Ministerstvem zemědělství