Po úžasném obědě u rodinného stolu sedím s mým hostitelem pod pergolou na zahradě a povídáme si o tom, jak vlastně vznikají nádherná dřevěná díla zpodobňující kromě jiného i motivy naší zvěře
Už při příjezdu do Halenovic mne zaujala v parčíku v centru obce lavička doplněná dalšími sochami včetně zvěře. Jak jste se vůbec k tvoření dřevěných soch dostal? Kde se u vás tato záliba nebo umění vzalo?
Já kolikrát říkám, že jsem se k tomu dostal, jak slepý k houslím. Řezbářství mě lákalo už jako dítě. Když jsem viděl, že někdo vyřezává nějaké malé figurky do betléma, tak jsem to chtěl zkusit také. Jako dítě jsem si možná vyřezal nějakou tu panenku ze špalíčku lísky, kdy jsem se pořezal, všude plno krve. Pak jsem jednou viděl reklamu na motorové pily, jak někdo někde v Kanadě vyřezával pilou velký totem, to jsem si chtěl taky někdy zkusit. Ale taťka mi pilu v životě do ruky nechtěl půjčit, až když jsem byl dospělý, tak pod dohledem jsem řezal větve a používal pilu vlastně jen jako pracovní nástroj.
Až jednou, není to ale více než sedm osm let, dostavěli jsme dům, bylo zimní mrazivé odpoledne, bylo hezky, mráz a já jsem měl schovaný špalek třešně s tím, že bych si chtěl zkusit z něj něco vyřezat. Měl jsem v hlavě medvídka, taťka si zapomněl v garáži pilu a já jsem zacítil příležitost, že je volná a můžu si to zkusit.
Jednoduchými řezy jsem vyřezal medvídka, měl jsem ale hrubou pilu, siluetu medvídka jsem udělal spíš hranatou, vypadal jako robot, ale mně se to líbilo. Nevěděl jsem jen, jak udělat oči, tak jsem prostě našrouboval na místo očí velké šrouby. A hrdě jsem své dílo postavil do zahrádky na skalku.
A jak chodili kolem lidi na procházky, medvídek se jim nejen líbil, ale dokonce ho někteří chtěli pro sebe také. Tak to přišlo, sousedovi jsem vyřezal kočičku, dalším nějaké jiné moje řezbářské prvotiny do zahrádek, najednou byl zájem. Asi za půl roku jsem sklidil úspěch se sochou dravce jako dárek k narozeninám, z dnešního pohledu to byla příšerná práce, ale dárek měl obrovský úspěch.
Ale tehdy jsem ještě neměl žádné zkušenosti, nevěděl jsem, jaké dřevo mám použít, používal jsem nevhodné dřeviny, které hodně praskají, neměl jsem ani úplně vhodnou pilu, bylo to zatím jen takové prvotní nadšení metodou pokus omyl.
V podstatě vše změnil covid 2020, bylo krásné jaro, do práce jsem mohl chodit jen omezeně, v týdnu bylo doma hodně volného času, tak jsem si řekl, že zkusím tu moji řezbařinu trochu více rozvinout. Od táty jsem dostal další pilu k narozeninám, tak proč to nezkusit.
Otec dělal v lese?
Ne, naposledy před důchodem byl seřizovač v Barumu, ale byl mysliveckým hospodářem ve sdružení Chřibské lesy Halenkovice a samozřejmě musel také umět s motorovou pilou.
Vlastně jsem se ani nezeptal, jaké je vaše původní povolání. Má nějak blízko ke dřevu a lesnictví?
Ale vůbec právě že ne, já jsem elektromechanik. Ale dřevo mě vždycky vábilo a vábily mě i figury do detailu, zvířata, lidi. Miloval jsem dobrý detail. A viděl jsem, že hrubou pilou jemný detail neudělám. Ale pak jsem zjistil, že jsou řezbářské lišty do motorových pil. Používají se na detaily ale také dlátka, brusky, používají se různé nástavce a rašple. A tak jsem postupně zjistil, že lze opravdu zajít do pěkného detailu. Začal jsem se o řezbářství zajímat víc a víc. Jelikož jsou dneska k dispozici sociální sítě, na YouTube najdete celou řadu videí, můžete se poučit, jak řežou v Kanadě, v Austrálii, Japonsku i jinde, můžete si prohlédnout postupy i vyhlášených řezbářů. A tak jsem se začal jako samouk učit, co jsem viděl a odpozoroval, to jsem si hned zkoušel na vlastních dílech a místním materiálu. A stále se mám co učit a zdokonalovat, to je to, co mne na práci nejvíce baví.
A to jste třeba nenavštívil v okolí zkušenějšího řezbáře?
Ne, nebudete věřit, ale nevěděl jsem vůbec o nikom. Jednou jsem sice byl u jednoho řezbáře u Vsetína, to už ale bylo v době, kdy jsem začal řezat hodně, už jsem řezal denně a chtěl jsem převzít řezbařinu jako živnost, protože práce už mě zdržovala. V podstatě jsem šel z montérek, do montérek, jen jsem převlékl jiné montérky a bylo to až do večera, bylo toho hodně, potřeboval jsem poradit. On totiž řezbařil na plný úvazek. Člověk má strach, jde do neznáma, takže jsem potřeboval takové podrobnosti zjistit, co se řezbaření na plný úvazek týká.
Neměl jsem v té době třeba žádnou manipulační techniku, přitom člověk potřebuje s kmeny hýbat, někdy jsou to tunové špalky. Když děláte medvěda, který má 2,5 metru, tak kmen bude mít 2 tuny, a to není žádná legrace. Takže pro mě byla ze začátku třeba práce na půl dne, než jsem daný špalek dostal na místo a než jsem ho nějakou středověkou technikou připravil tak, aby se mohl dál zpracovávat. Za první peníze, které jsem vydělal, jsem si pořídil ještěrku, abych mohl manipulovat se dřevem. Všechno dělám pod dřevěným přístřeškem nebo venku, výjimečně někdy i u lidí, u zákazníka. Teď jsem například na hájence pro myslivce dělal zvířata a také na řezbářských sympoziích děláme pod širým nebem.
Váš hlavní nástroj je motorová pila? Dá se tedy rozdělit řezbařina podle toho, jaké se používají nástroje a pomůcky?
Všechno já dělám motorovou pilou. Když děláte malou sochu, tak vám stačí malá pila, ale když děláte velkou sochu, začnete s velkou pilou. Pak můžete vzít malou nebo střední pilu. Mám asi sedm různých pil, jsou řezbáři, kteří jich ale mají třeba třicet. Ale většinou stačí dvě až tři základní pily, u kterých se dají vyměňovat lišty a řetězy. Někdo dělá jen velkou pilou a pak použije dláta, někdo místo dláta raději použije malou řezbářskou pilu se špičatou lištou, ale pila je základ.
Já dláto používám jen minimálně, to použiju třeba na oči, možná na drápy, ale jinak já začínám velkou pilou a postupně pak střední a malou pilu. Nakonec zabrousím přímou bruskou nějaké detaily nebo používám i pásový pilníček.
Sochu lze vytvořit pilou od A do Z, jedná se jen o to, jak vezmete velkou a těžkou pilu. Když pak dáte soše tu pomyslnou třešničku na dortu, detail očí, socha ožije.
Například srst se dělá většinou také pilou, jsou různé techniky, každý řezbář má svou vlastní techniku, aby srst byla co nejvěrnější. Divočák má štětiny, to se dělá dobře, zvlášť, když se imitují štětiny znečištěné od bahna, na to mám svůj styl na dělání štětin na divočákovi. Používám to i u medvěda grizzlyho, když vylézá z vody, když má srst místy slepenou.
U mého druhu řezbařiny pila stačí, pak ale máme řezbařinu dlátařskou, to jsou betlémy a malé drobné věci, tomu se až tak nevěnuji. I když párkrát jsem i drobná díla v ruce dělal, zkoušel jsem řezbařinu i do hlíny a i do ledu. Když už máte nějaký asi vrozený dar vidět v 3D, tak můžete zkoušet cokoliv.
A pak je třeba také říci, že řezbáři dělají také ploché reliéfy, ale to je tak trochu jiná disciplína. Vím, že kdo pochopí reliéf, pochopí sochu. Reliéf je obtížná disciplína, těch jsem moc neudělal.
Děláte raději srst nebo peří?
Oboje je náročné, pro mne je asi náročnější peří. Ale i srst, aby vypadala, aby měla logiku, jak vede, tak nad tím člověk musí hodně přemýšlet. Většina řezbářů to nemá moc ráda. Například velkého medvěda jsem „srstil“ asi dva dny, od rána do večera, a to je mazec.
Když máte na zahradě špalek dřeva, větší či menší, máte už představu, z toho by byl dobrý medvěd nebo liška či orel? Vidíte do síly a struktury dřeva? Jak si vůbec špalky vybíráte?
Někdy je to tak, že vidím špalek a vidím v něm něco. A jindy je to tak, že chci vyrábět něco nebo mám zadané od zákazníka téma, a hledám vhodný špalek. Nedávno jsem měl na myslivecké výstavě v Kroměříži zadáno, že chtějí rysa. Tak jsem obcházel skládku dřeva, kterou mám a říkám si, do čeho já toho rysa udělám. Byl tam dvoják dub, rozvětvený, říkám si, ten by byl fajn, ale jak ho udělám? A pak mě to napadlo - já ten dvoják obrátím hore nohama a rys poleze ze špalku na špalek, ze skály na skálu, hlavou dolů. Rys je přece takový gymnasta, že ho můžete dát do mnoha podob a pozic. A pak chodili kolem mého díla na výstavě myslivci a říkali, co to je? Nechápali to, jak jsem to vytvořil. Říkám, to byl dvoják, jen si ho představte obráceně. Spoustu návštěvníků a kolegů řezbářů říkalo, že jsem měl opravdu geniální nápad.
Takže vy máte skládku špalků? Tam si vybíráte podle toho, jaké máte zadání? Ale stane se vám, že přijdete to lesa a vidíte padlý kmen a řeknete si, z toho by to bylo dobré?
Ano, základem je pro mne skládka špalků, ze které si vybírám. To, že mne něco napadne v lese nebo na skládce kolikrát opravdu tak je, ale bohužel většinou je to volná tvorba, na kterou nemám moc času, protože zakázek je dneska už hodně. Většinou procházím skládku s jasným zadáním a hledám vhodný špalek.
Když narazím v lese třeba na vyvrácený dub i s kořenovými náběhy, tak ho tam přece nemůžu nechat a buď už na místě mne napadne, co bych mohl vytvořit, anebo mne to určitě časem napadne až doma. Vždy řežu jen z jádrového dubového dřeva a kořenový náběh je taková paráda či výzva navíc. Určitě se vždy něco vymyslí, spíš je už pro mne problém najít si čas na volnou tvorbu a podle chuti si s radostí zpracovat nápad, který mám v hlavě.
Hajný ale kolikrát neví, že by mohl prodat dobře dřevo, kde jsou sukaté kusy dubu, dvojáky, nechané paže, větvení. Většinou to vše jde na palivo, do štěpky a řezbář by přitom byl za takové dřevo šťastný. Dostanu do takových kusů různá zvířata, zajímavosti. Jsou lesníci, kteří mají dřevorubce naučené tak, že některé klády neořežou na holou kládu, ale nechají větvení. Takové dřevo se pak dá dobře prodat řezbáři. Většinou si lesníci myslí, že krajáky duby nikdo nechce, a tak jdou do štěpky.
Takže prioritním dřevem je pro vás dub? Jaké další druhy dřeva používáte?
Z devadesáti procent je to u mne dub, je výborný, protože má v sobě třísloviny a vydrží dlouhá desetiletí. Většinou socha majitele přežije. Potom v menším množství používám ořech, někdy švestku, někdy hrušku, někdy i třešeň, ale ovocná dřeva jsou hodně praskavá. Tam už se musí hodně přemýšlet. Takové práce dělám ze čtvrtek a z půlek špalků.
Řežu ze syrového dubového dřeva, to je rozdíl oproti dlátkařskému řezbářství. Dub schne 1 cm za rok, tak já bych se toho nedožil, navíc dřevo je potom tvrdé jako skála. Takže pro mou tvorbu potřebuji čerstvé dřevo, dub může být třeba i pět let na skládce a můžete z něj pořád dělat, běl se dá pryč a dřevo je pořád kvalitní.
Každý druh dřeva má i jinou barevnost, dá se to využít taky při tvorbě vašich děl?
Dá se to využít, rád k tomu využívám švestku, která je krásně červená. Kresba dřeva navíc vystoupí, když se napustí olejem. U ořechu lze jeho barevnost taky krásně využít. Řezal jsem i z jilmu, který mi sice moc nevodí, ale zase má takovou zajímavou rezavou barvu. Sochy z jilmového dřeva mají většinou víc rustikálnější podobu, vypadají docela zajímavě.
Ale u jilmu musí být asi problém sehnat dostatečnou velikost špalku…
Ano, je to jiné než sehnat špalek dubu. Ale například jsem vytvářel zpodobnění rytířů na hrad Lukov. Místní kastelán měl přímo v areálu hradu velký jilm, který uschnul a mně se podařilo zpodobnit bratry Šternberky ze 14. století, i když jsem si myslel, že se mi tam postavy v životní velikosti nemohou vejít, ale podařilo se.
Jaká je vlastně závěrečná úprava sochy?
Moje sochy napouštím olejovou lazurou.
Tím se dá tedy socha zakonzervovat, aby vydržela, co nejdéle? A také sochy nějak barevně dotváříte?
Základem je to, že u dubového dřeva, které je samo o sobě trvanlivé, se finální úprava používá, aby dřevo nezašedávalo nebo kvůli UV záření, aby nezačernávalo. Dub má v sobě silice, zabarví vám víno, whisky, takže barví. Když sochu dokončím, dělám ještě patinu air brushem, vystínování akrylovou matnou barvou, pak znovu vykartáčováním. Nanáší se někdy i stříkací pistolí, dostanete tím hloubku tam, kde potřebujete a světlo tam, kde potřebujete světlo. A až potom na to jde olejová lazura. A vlastně můžete mít odstín, jaký chcete, ale já sám nerad dělám barevné sochy. Někdy to použiji například v případech, když někdo chce sochu svého oblíbeného psa, který má nebo měl fleky. Tvořil jsem třeba sochu huskyho, jeho pohled musíte trochu barevně zvýraznit, jinak by se mračil, pokud bych sochu nechal v přirozené hnědé barvě dřeva.
Slavný řezbář Petr Tříska mi kdysi říkal, musíš poznat sílu dřeva a odebrat ji na správném místě, aby špalek nepraskl. A opravdu jeho díla byla vyhlášená, že nepraskala. Jak to řešíte Vy?
To panu Třískovi nepokrytě závidím, to byl opravdu jeho dar o Boha. Já se snažím taky hledat, jak se vyrovnat s vnitřní silou dřeva, aby finální dílo vydrželo a nepraskalo. Většinou člověk vidí na kmeni, kudy se pnutí bude ubírat, proto se snažím vyhnout středu dřeva, ubrat tak, aby si dřevo vydechnulo co nejvíc, aby se uvolnilo. Ale když třeba vím, že socha bude stát v rohu u zdi, tak si zezadu klidně mohu udělat pomocný řez, aby dřevo co nejvíc pracovalo v řezu. Ale ne vždy se to podaří.
Taky mi záleží na tom, kdy je dřevo řezané, ideální je, když předtím tři týdny hodně mrzne, pak je dřevo pro mne nejkvalitnější, ale bohužel poslední zimy tomu moc nepřejí. Dívám se na své prvotiny u sousedů, kde není jediná prasklinka, nevím, jak jsem to docílil, bohužel novější díla občas prasknou. Ať se pipláte se svým dílem sebevíc, stejně si dřevo žije svým životem. Když se stane zásadní prasklina, tak vždy jde vyspravit, ale jak říkají zkušení řezbáři, to ke dřevu patří, jak k stárnoucímu člověku vrásky.
Jaké motivy jste už vytvořil a kde získáváte inspiraci?
Na příkladu mých oblíbených medvědů. Když mám vytvořit na zakázku sochu medvěda, večer si pustím dokumentární film o medvědech, studuji to zvíře, jak se chová, jak se hýbe. K tomu mám samozřejmě spoustu fotografií z internetu, ještě raději mám kreslené obrázky, tam člověk vidí líp něco, co na fotce úplně nevidí. Když je dobře udělaná kresba, tak to mám nejraději. Potom je super třeba jít do zoo, když mám dělat určité zvíře, jdu tam a strávím hodně času pozorováním chování a pohybů. Při řezbě si na to vzpomenete. Například jsem řezal zubra, pozoroval jsem vícero zubrů a ukládal si do paměti. A pak když jsem řezal, tak jsem nevytvářel realitu konkrétního kusu, ale vytvořil jsem si v hlavě vlastně něco jako fikci sestavenou z chování a podoby více napozorovaných zubrů. Tam se mi líbí to, že si sestavím toho svého, který je podle mě ideální, aby socha měla dynamiku. Aby měla to, co člověka osloví.
Z hlediska druhů, co jste všechno zpodobňoval? A lépe se Vám dělají tuzemská nebo exotická zvířata?
Co se týče evropských zvířat nebo i severoamerických zvířat, top jsou pro mne bizon, grizzly, mám vůbec hodně rád šelmy, hlavně ty kočkovité. Rád dělám pumu, lva, to se při tvorbě opravdu vyřádím. Mám rád i exotiku, co se týče šelem nebo ještěrů, kde jsem zjistil, že mi jdou dobře.
Povrch těla plazů je zajímavý, tam si hrajete se světlem, se stínem šupin, hrajete si s dynamikou těla. Oni se tak neuvěřitelně umí pohybovat a kroutit, mají na těle záhyby kůže. Stejně tak když děláte lidskou figuru, tak to samé můžete dělat na kůži ještěra, jako jsou třeba záhyby kůže nebo trička. To, když zvýrazníte, tak socha ožije.
Minulý týden jsem byl na evropském šampionátu v řezbě motorovou pilou, kde jsem vyhrál první místo. Zadání bylo na téma fauna Evropy a manželka mi navrhla, že jsem na podzim skvěle vyřezal varana. Ale ten nežije v Evropě. V tu chvíli mne ale manželka inspirovala a naskočila mi myšlenka, že mám na skládce dvoumetrový kmen, tak zvětším ještěrku obecnou, jak loví hmyz. A detaily, které ještěrka na těle má, tak je do toho makra zpodobnění náležitě zvětším, to bude bomba. A tak jsem měl radost, že to dobře dopadlo, i tak se někdy rodí úspěch.
Nikdy jsem neslyšel o mistrovství Evropy řezbářů…
To bylo neoficiální mistrovství Evropy v Pardubicích, řezbáři byli vybráni z různých zemí Evropy.
Bylo tam celkem padesát řezbářů v různých kategoriích, v kategorii velké sochy motorovou pilou nás bylo osm soutěžících.
Existuje nějaká mezinárodní renomovanější soutěž?
Ano, mistrovství světa, taky neoficiální, v Německu, kde jsou řezbáři z Ameriky, z Kanady, z Japonska.
Tam vyhrajte příště?
To asi ne, zástupce na mistroství světa z ČR máme jiného zdatného. Ale říkají mi, že dočkat času, že taky třeba se tam jednou podívám, tak uvidíme.
Kdyby za vámi přišle někdo, že chce žirafu v životní velikosti anebo třeba rybu? Anebo by někdo chtěl domácí zvířectvo, tomu taky vyhovíte?
Socha žirafy by se dala udělat, kmeny se napojují k sobě plochou seříznutou plochou, lepí se, sešroubují se sobě. Možné to je.
Ryby úplně oblíbené nemám, pár ryb jsem udělal a vypadaly pěkně, ale že bych je dělal rád, to nemůžu říct.
Klidně vyřežu ptáky, dravce, tak to je oblíbené téma u řezbářů, kohouti jsou skvělí na řezání, protože oni mají zajímavou stavbu těla, která vypadá moc hezky.
A psi, ti jsou hodně oblíbení a umím lidem vyhovět, abych jim podle fotky vyřezal jejich oblíbeného Alíka. Ale nedělám a nechci dělat to, že bych třeba vyřezal na komerční prodej deset stejných soch jezevčíka, jistě by se prodaly, ale nemůžu je řezat jako rohlíky, řezbáře to musí stále bavit a těšit, protože kdyby mě to netěšilo, tak by na výsledku bylo vidět, že mě to nebaví. Ano, psi a kočky jsou velmi oblíbení, umím vyřezat i ovce, kozy a jiné druhy zvířectva, ale já nejraději řežu naše divoká zvířata.
Kolik času na soše strávíte, když bych vzal příklad, medvěda, zubra nebo té dvoumetrové ještěrky?
Na dřevosochařském sympoziu člověk dělá od rána do večera, když je to soutěžní sympozium, máme časový limit. Člověk se snaží vždy dílu dát co nejvíc, ale to závodění je spíš o tom využít čas. Když bych některou soutěžní sochu dělal doma, tak bych jí věnoval klidně týden, dva, dal bych si víc pauzy, víc pohody. Když řežu velkou pilou od rána do večera, je to velký fyzický výkon. Doma bych si oproti soutěži práci rozdělil, abych se fyzicky nezhuntoval, abych se měl čas věnovat detailům.
Ještě k motivům – požadavky od zákazníků jsou asi velmi různorodé….
Já se setkávám s různými požadavky, ale jsem za to rád, tím je práce barevná a zajímavá. Každý máme nějaké vidění a já vím, co si mohu dovolit a vím také, co může vypadat dobře, a proto se snažím zákazníka trochu nasměrovat. Protože lidé kolikrát nemají představivost a někdo potřebuje hotovou sochu vidět a říct, to se mi líbí. A nedokáže si představit, když mu popisuji a maluji, jak by dílo mohlo vypadat. Kolikrát jsou zadání ostýchavá a když zákazník nakonec řekne, já to nechám na vás, tak je často mile překvapený. Stalo se mi několikrát, že zákazník při přebírání sochy opravdu dojetím pláče, tak to je pro mne největší odměna, že jsem člověka překvapil, že něco takového nečekal, že přišel s jinou představou. Ale někdo zase trvá na své představě a já se z ní snažím nějak vybruslit, což většinou není úplně dobré, na výsledku je to pak poznat. Nejlepší je, když mám například zadání kozorožec na skále, udělejte, jak umíte, takový je finanční strop a já už to nechám na vás.
Vytvářel jste nějaké neobvyklé motivy? V centru Halenkovic jsem viděl vaší lavici se sochami. Děláte taky něco jako řezbářská dioramata? Nebo že někdo si objedná na zahrádku lavičku a z jedné strany chce psa a z druhé jelena?
Pro fanouška Iron Maiden jsem například dělal lavičku s maskotem a s baskytaristou kapely.
Opravdu asi lavička kompletně z dubového dřeva a po stranách sochy, jedna, dvě, to je častý požadavek, asi nejen po Halenkovicích je takových soch spoustu. Ta velká lavice s nápisem v centru obce je osmimetrová, z jedné strany je pověst o zbojnících, z druhé strany jsou sochy zvěře tady z Chřibů. To je největší lavička, kterou jsem dosud dělal, obec mi dala hodně volný prostor.
Máte zakázky pro myslivce, myslivecké spolky nebo do škol, na nějaké expozice?
Dělal jsem třeba pro myslivce svatohubertskou tématiku, ale pojal jsem ji po svém. Nebyl to takový klasický sv. Hubert s jelenem, ale byl požadavek, abych neviděl klasického sv. Huberta, měl to být trošku reliéf, aby dílo někdo nepoškodil. Já jsem udělal Huberta neučesaného, takového stromovouse, u něho jsem udělal jelena s křížkem. Huberta jsem zpodobnil spíše jako lesního ducha v dubové kmeni. Dílo je na veřejném místě mezi Lukovečkem a Rusavou v Hostýnských vrších.
Potom jsem dělal na jednu hájenku bachyni se selátky do velkého kmene, jak běží za sebou. Připadalo mi vtipné dát tam nějaký příběh, tak před bachyni jsem vytvořil malou myšku, jak si zakrývá oči, že se na ní řítí konvoj divočáků. Udělal jsem tam i muflona na kamenné zídce, jak na ní skočil, medvěda a drobnější věci.
Naši halenkovští myslivci říkají, že by k jejich myslivecké chatě rádi také něco ode mě měli, jen co vymyslí, co by tam chtěli.
Pro jednoho majitele obory jsem tvořil kozorožce, protože jeho snem vždy bylo ulovit kozorožce horského, ale ze zdravotních důvodů se na kozorožce nikdy nedostal. A tak dostal od manželky dřevěného a dojetím plakal.
Kam všude se vaše díla dostala?
Většinou je to v rámci ČR nebo Slovenska, mám pár drobností v Americe. Řezal jsem totiž na mezinárodním řezbářském sympoziu v americkém Visconsinu, tam jsem řezal pumu. Pokud vím, tak byla v botanické zahradě a teď ji přemístili do zoologické zahrady.