Za svůj život jsem připravoval a prováděl mnoho desítek společných lovů, jak v honitbách VLS, pronajatých honitbách LČR, ale i třeba v zahraničí. Nechci zde nikoho poučovat, ale spíš z vlastních zkušeností uvést několik příkladů, kde třeba nebylo vše v pořádku, ať již z pohledu mysliveckých tradic, nebo třeba (a to hlavně!) z pohledu bezpečnosti lovu. Nejsem zase až natolik konzervativní člověk a staromilec, a vím, že i v myslivosti se vše vyvíjí, ale přece jen…
První, co je potřeba si vyjasnit, co vlastně pojem naháňka znamená. Když vás někdo totiž dnes pozve na společný lov spárkaté zvěře, dnes většinou použije obligátní rčení „přijeď na naháňku“. Pod tímto pojmem se může ale v praxi skrývat jak opravdová naháňka, čili společný lov se střelci, honci a loveckými psy, případně naháňka se slíděním, nebo společná čekaná, taktéž třeba ale i kombinovaný společný lov černé zvěře a zajíců. Nehledě na to, že vzhledem k potřebě redukce stavů spárkaté zvěře se nám také rozšířil počet druhů zvěře, které na naháňce můžeme lovit. Bylo by tedy vhodné hned při pozvání alespoň trochu více specifikovat, na jaký druh společného lovu zveme a co se bude lovit.
Starší myslivci si jistě budou pamatovat, že na společné lovy kdysi dostávali písemné papírové pozvánky, kde bylo sděleno zejména datum lovu, místo srazu, předpokládaný výřad, potřebný počet nábojů a informace o poslední leči. Na každé pozvánce bylo také sděleno, že pozvánka je nepřenosná!
Dnes se pozvánky zasílají většinou elektronicky emailem, prostřednictvím Whats App nebo Messengeru, nebo sdělují taky jen telefonicky. Mnozí jste asi zažili na naháňce situaci, kdy se tam objevil někdo, o kom se nevědělo, kdo to je a ke komu patří. Já určitě vícekrát, i když popravdě je to už dávno, ještě v dobách, kdy se neprováděly tak důkladné evidence účastníků lovu. Daný lovec se tehdy vymlouval na to, že jeho pozvaný kamarád Franta onemocněl a na lov nemohl jet, tak mu řekl, aby jel Pepa místo něho. Dnes už by se to bez předchozí domluvy stávat nemělo a ve společné evidenci účastníků společného lovu, která je povinností organizátora, musí být všichni účastníci řádně zapsáni.
Každý společný lov ráno začíná někde nějakým srazem účastníků. Bývá to většinou v nějakém restauračním nebo kulturním zařízení, lovecké chatě, kde pak probíhá i závěrečná poslední leč, většina naháněk však mívá sraz přímo v lese. Samozřejmostí je příjezd včas a vzájemné se přivítání, pozdravení a představení se v duchu mysliveckých tradic se všemi účastníky lovu.
Na začátku každého společného lovu by měl myslivecký hospodář nebo organizátor lovu zabezpečit seznam účastníků lovu s kontrolou platnosti loveckého lístku a pojištění v rámci výkonu myslivosti (od ledna již není vyžadována kontrola a zápis zbrojních průkazů!).
Někdo seznamy provádí na místě, občas se setkávám s tím, že je seznam účastníků již proveden elektronicky předem a na místě se jen doplní případní další lovci. Provádím to osobně také tak, abychom se v lese před nástupem k lovu příliš nezdržovali. Přibývají dnes ale i místa, resp. organizátoři společných lovů, kteří využívají moderní elektronické aplikace k evidenci nejen účastníků společného lovu, ale také k organizace celé lovecké akce, ale takové případy ponechám pro tuto chvíli stranou. Nicméně jako myslivci se musíme připravit, že nová doba s sebou přináší i nové možnosti a sám jsem zvědav, jak se bude digitalizace do budoucna vyvíjet i v oblasti myslivosti.
S kontrolou loveckých lístků většinou problém nebývá, zato s pojištěním ano, neboť ne každý myslivec si stihne uhradit pojištění do konce kalendářního roku a zažil jsem již vícekrát, že na lednových naháňkách někteří lovci skutečně uzavřené pojištění neměli. Každý myslivecký hospodář by měl nekompromisně tyto lovce požádat, aby zbraň odložili do auta a zařadili se mezi honce, ale děje se tak skutečně?
Následuje nástup účastníků společného lovu. Měl by probíhat na nějakém důstojném místě, který odpovídá mysliveckým tradicím. Většinou tomu tak bývá, ale zažil jsem také třeba otřesný případ, na který nevzpomínám rád. Nástup byl u okresní silnice mezi dvěma obcemi, vedení spolku stálo na silnici a další účastníci za příkopem na okraji louky. Pokyny předsedy a hospodáře nebyly skoro slyšet, neboť na nás stále troubila intenzivně projíždějící auta kolem.
Myslivecké tradice při nástupu či ukončení lovu, při výřadu, se bohužel ne vždy dodržují, ale to by bylo na dlouhé povídání, resp. samostatný článek. V každém případě je třeba si s plnou vážností uvědomit, že jak ranní nástup, tak hlavně závěrečný výřad, kromě úcty k mysliveckým tradicím jsou chvíle, kdy jsme jako myslivci na očích veřejnosti, kdy se můžeme prezentovat jako nositelé jistých kulturních a společenských hodnot, jako zodpovědní hospodáři v krajině a ne jako banda neorganizovaných lovuchtivých střelců.
Zažil jsem i nástup, kdy myslivecký hospodář přišel na nástup v reflexní bundě s kšiltovkou a zbraň měl v pouzdře na zádech jako ruksak. Jeho informace byly tak strohé, že z nich lovec, který nebyl místní, nevěděl zhola nic. Reflexní oblečení se stává na společných lovech již běžnou záležitostí, reflexní doplňky jsou už i povinností, ale aby přišel někdo se zbraní ve futrálu, a navíc to byl myslivecký hospodář, tak to jsem popravdě ještě neviděl.
Když už mluvím o stále více rozšířených reflexních oranžových bundách, které samozřejmě pozitivně vnímám z hlediska bezpečnosti při lovu, zažil jsem už několikrát i to, že se někteří účastníci, když ne hned na nástup, tak hlavně na společný výřad, převlékli pro tu chvíli do klasické zelené hubertusové bundy. Nechci nikomu nic vnucovat, ale měli bychom ctít tradice a jistě společné foto z výřadu pak vypadá lépe …
Na nástupu by měly zaznít jasné a zřetelné informace o tom kde se loví, kolik lečí je v daný den připraveno, jaká zvěř se loví, měli by být představeni závodčí a jim předělené skupiny střelců a podány další doplňující informace. Naprostou samozřejmostí je apel na dodržování bezpečnostních zásad a také informace o tom, jakým způsobem bude oznámen začátek a konec jednotlivých lečí.
Když připravuji každoroční naháňku v naší honitbě, každý účastník lovu dostane malou kartičku, na které je uvedeno, kde se nachází, kolik lečí se bude provádět, jak dlouho budou trvat, jsou zde uvedeny telefonické kontakty na mysliveckého hospodáře (vedoucího lovu), závodčí a vedoucího honců pro případ nepředvídatelných situací.
Velmi důležité je na nástupu jasně stanovit, jaké druhy, pohlaví a věkové kategorie zvěře se budou lovit. Většina naháněk mívá stále omezen lov černé zvěře na sele a lončáka, a to mnohdy ještě do určité hmotnosti uloveného kusu. Vedoucí lovu většinou konstatuje, že pokud někdo uloví kus nad váhový limit, bude si ho muset odkoupit za předem stanovenou cenu. Tím se většinou snaží organizátoři vyhnout absolutnímu zákazu lovu velkých kňourů a bachyní. Je třeba si ale uvědomit, že takováto omezení jsou v rozporu s platnými mimořádnými veterinárními opatřeními.
Ano, jsem si vědom toho, že se takováto omezení na nástupu setkávají s kritikou a konstatováním o porušení zákona či vyhlášek o myslivosti, ale podle mého názoru je třeba si uvědomit, že ne všechny honitby mají tak vysoké stavy černé zvěře jako jiné. Někde udělají za rok tři naháňky, na každé se uloví přes dvacet divočáků a zvěře mají stále dost, jinde jsou rádi za několik úlovků černé jednou za rok. Ne všude v republice jsou stavy divočáků takové, o jakých se vzhledem ke škodám zvěří všeobecně hovoří a každý myslivecký hospodář dobře ví, jak na tom v jejich honitbě jsou, a určitě netouží po tom, aby jim na naháňce lovci vystříleli nejsilnější kusy a základ dalšího chovu.
Rád bych připomenul omezení pohybu návštěvníků lesa v době pořádání naháněk. V mnoha honitbách se dnes již běžně praktikuje umísťování informačních cedulí na lesní cesty několik dní před akcí s žádostí o omezení vstupu v době lovu. Někteří to ještě vylepšují například hlášením v obecním rozhlase, umístěním informace na obecní vývěsce či třeba zveřejněním na sociálních sítích. Děláme to v naší honitbě také a věřím, že toto opatření dokáže alespoň částečně eliminovat počet osob v lesních honitbách. Pokud se týká pronajatých honiteb LČR, je velmi dobré komunikovat s místní lesní správou a revírníkem. Ten může v daném období omezit vstup do lesa zejména drobným samovýrobcům, případně dohodnout, aby v lese neprobíhaly práce ze strany lesnických společností, které zde jinak běžně pracují. Není totiž vůbec příjemné, když během lovu přijede parta chlapů s pilami a začnou uprostřed leče provádět prořezávku nebo těžit dříví zrovna v den lovu. Ostatně ani odvozní souprava, která na skládce v době naháňky nakládá dříví, nepřidá zrovna na příjemné atmosféře očekávaného úspěšného lovu. A pokud si myslíte, že se tak občas neděje, tak vám to snadno vyvrátím, neboť jsem byl takových rušivých aktivit svědkem již několikrát a většinou vždy vyplývaly z nedobré komunikace mezi revírníkem a nájemcem honitby.
Samostatnou kapitolou jsou lovečtí psi při naháňkách. V naší zemi máme poměrně dobře vypracovaný a také dosti přísný systém chovu a výcviku loveckých psů. Používání loveckých psů v praxi se ale zase až tak moc neřeší. Chápu, že když je doba naháněk, bývá někdy o dobré a odpovídající lovecké psy nouze a pokud si zrovna nechcete zaplatit profesionální skupinu, které se již běžně využívají, může to být trochu problém.
Dříve se používali opravdu striktně psi, kteří byli k tomuto účelu určeni, a to zejména kopovi, brakýři a teriéři, případně jezevčíci. Dnes je na naháňkách opravdu možno spatřit téměř všechna plemena, včetně ohařů, retrívrů, ale co mne jako bývalého vůdce barvářů vůbec netěší, že se i z tohoto specializovaného plemene, určeného pouze k dosledům, stávají honiči.
Bavorských barvářů mezi myslivci velmi přibylo pro jejich mírumilovnou povahu a vztah k rodině a dětem, ale pro účely, ke kterým byli kdysi vyšlechtěni a určeni, je využíváno jen velmi málo z nich. Ale i opačné případy v praxi najdete. Nedávno jsem byl účasten honu v bažantnici a na nástupu mezi ohaři, fousky a retrívry stál lovec s foxteriérem. Občas si samozřejmě lovci berou psy na společné akce kvůli socializaci, a to lze pochopit, pokud psa ovšem nepouští během lovu. Tento myslivec však stál na stanovišti hned vedle mne a k mému překvapení hned po zahájení lovu psa vypustil. Když viděl mé rozpačité tázavé pohledy, sdělil mi, že pes je vycvičen k aportování. To sice asi byl a bažanty opravdu nosil, ale když se k němu přiblížili vysokonozí ohaři, kteří zde vyhledávali ulovenou zvěř, začal je napadat a útočit na ně. Kdo však z vedoucích společných lovů dnes pošle myslivce s nevhodným psem domů, nebo mu sdělí, aby psa nechal na řemeni a při lovu ho nepouštěl?
Stále důležitější při naháňkách je bezpečnost při lovu. Základ musí být již při přípravě naháňky, při výběru a označení střeleckých stanovišť. Při některých naháňkách mají pořadatelé již stanoviště označena dopředu, například zaražením reflexních kolíků v zemi, nebo označení číslem nastříkaným sprejem na kmeny stromů. Označeno by mělo být ale nejen stanoviště, ale pokud je to jen trochu možné, označení i výseče, kam je možno bezpečně střílet. Ideální je, nejen při naháňkách se slíděním nebo delších lečích, pokud jsou k dispozici nízké střelecké posedy nebo jen vyvýšená střelecká stanoviště
Klíčovou roli v tomto však musí sehrát zejména závodčí, kteří lovce na stanoviště přidělují. Nelze tolerovat nějakou lidovou tvořivost a nedisciplinovanost. Závodčí by měl lovci na stanovišti jasně vysvětlit, kde bude stát, kam může bezpečně střílet a kam v žádném případě nikoliv, ukázat, kde budou stát další jeho kolegové zleva či zprava, sdělit odkud a kam budou postupovat honci, jak dlouho asi bude leč trvat, jak bude oznámen nebo kdy přesně bude začátek a konec leče a kdo lovce po ukončení stáhne zpět. Je nesmírně důležité také lovcům oznámit, aby po střelbě na zvěř v žádném případě nechodili kontrolovat, zda je zvěř zasažena, neprováděli individuální dosled během průběhu leče a v žádném případě se ze stanoviště nevzdalovali a nikam se nepřemísťovali. Zdá se to samozřejmé a logické, ale praxe nám dokazuje mnohdy pravý opak. Vhodné je také to, aby zavádějící pozvaným hostům alespoň stručně vysvětlil, jaké druhy zvěře může na místě střelec čekat a kudy vedou obeznané spády zvěře. Při pravidelně se opakujících naháňkách mají přece místní myslivci ověřeno a vypozorováno, kudy se snaží zvěř z leče uprchnout, kde třeba v blízkosti zaléhá a odkud je tedy možno čekat příchod zvěře.
Samotní lovci pak musí při nástupu do leče dodržovat ticho a obezřetnost, respektovat tiché, ale jasné pokyny závodčího. Po postavení na místo se pohledem ujistit o místech sousedních střelců pokynem kloboukem či rukou, rychle a tiše si přizpůsobit stanoviště tichým odhrnutím sněhu, listí či větviček, odložit si batoh nebo postavit si stoličku, na závěr si narychlo vyzkoušet zalícením možné střelecké směry, odhadnout vzdálenosti a orientační body a pak již jen v klidu a tichosti čekat a sledovat okolí.
Již jsem výše zmínil používání reflexních prvků při lovu. Nejenže nám toto legislativa nařizuje, ale já osobně na toto velmi dbám. Na honě v bažantnici, kde stojí střelci od sebe třicet metrů v jedné řadě a všichni na sebe vidí, to není samozřejmě problém. Jiná situace ale je v rozsáhlých lesních komplexech, horizontálně i vertikálně členěných, se zastoupením mlazin, hustých nárostů, ve vysoké stařině kalamitních holin s nálety odrůstajícího zmlazení či třeba na přechodech zvěře u potoků. Tady je potřeba dbát při střelbě co největší opatrnosti a zde zejména by měli být lovci dobře vidět. Nakonec o jedné zkušenosti jsem psal v minulém čísle. U honců a psovodů, kteří jdou v leči se vybavení výraznými reflexními prvky pokládá za naprostou samozřejmost, ale stejně tak by měli být dobře viditelní i střelci na stanovištích, neboť i honci se musejí v leči orientovat.
Chodíval jsem mnoho let se svým slovenským kopovem do lečí a vím, jak velký rozdíl byl v situaci, kdy jsem střelce s reflexní vestou viděl již z dálky a věděl, že tam je linie střelců, nebo občas jsem se téměř srazil tváří v tvář s někým, kdo na sobě žádné reflexní prvky neměl. Za naprosto nedostačující pro naháňky proto považuji pouze umístěné oranžové pásky na klobouku nebo na rukávu. Stačí, když se daný lovec někam schová za kmen stromu, nebo se otočí zády a už není vidět zhola nic. Reflexní bundy jsou dnes opravdu ideální oděv jak pro honce, psovody i lovce. Pokud je lovci nemají, měli by být vybaveni běžnou reflexní vestou, kterou musí mít každý řidič v autě. Na našich naháňkách máme vždy při nástupu firemní vesty se stylovým mysliveckým logem k zapůjčení a jejich použití vyžadujeme.
Asi nejsem jediný, kdo už mnohokrát slyšel argument, že kdysi se žádné reflexní prvky nepoužívaly a nic se nestalo. A k tomu měl ještě každý na zahřátí v kapse nejméně jednu placatici … Tyto doby jsou už dávno pryč a takové myšlenky či argumenty si ani nepřipouštějme na mysl!
Tehdy byli většinou lovci mnohem odpovědnější, v lesních komplexech lovili až na výjimky především profesionální lesníci a myslivci, lovilo se na přijatelnou mysliveckou vzdálenost, nejistou či nebezpečnou ránu si většina lovců raději odpustila a byla zcela jistě mnohem větší disciplína, než je dnes. Pominu-li to, že naháňky byly ojedinělou záležitostí, společné lovy, hlavně tedy hony na drobnou, byly odměnou, váženou událostí branou s naprostou zodpovědností. A nechci se pouštět do debat o tom, že dnes na naháňky přijíždějí občas jen natěšení střelci bez pravidelnější střelecké přípravy, lidé, kteří si ani před naháňkou svoji zbraň neprověří, prostě si zaplatí místo a „jedou si zastřílet“. Pro takovéto lovce se jedná spíš o sportovní záležitost. To je ale zase na samostatný článek či úvahu. Nakonec i proto jsou na mnoha místech pořádány naháňky v podstatě ve dvojím provedení – komerční, ve smyslu co nejvíce střelců nám zajistí peníze i dostatek střelené zvěře, kterou můžeme výhodně zpeněžit na straně jedné, a naháňky tradiční společenské ve skupině většinou stále stejných myslivců a střelců, kteří pravidelně jezdí na známá místa, znají se jak místní myslivci, tak opakovaně pozývaní střelci na straně druhé. Většinou se rozdíl pozná snadno podle toho, kolik myslivců po závěrečném výřadu zůstává a kolik hned odjíždí…
Závěr lovu a výřad bývají totiž také mnohdy velmi zvláštní. Ulovená zvěř na výřadu by měla být umístěna vždy na nějakém důstojném místě. Vhodné jsou lesní prostranství, louky, okraje pasek, nebo travnaté plochy u loveckých chat. Často se výřady pořádají také u kapliček sv. Huberta. Zažil jsem ale už i naháňky, kde byl výřad proveden na asfaltové silnici, na betonové ploše polního letiště, uprostřed zemědělského dvora mezi zemědělskou technikou, bez jakéhokoliv důstojného prostředí kolem a věřte, že z toho nemůže mít nikdo z účastníků dobrý pocit. Ale i výřad sice na louce, ale v podstatě mezi zaparkovanými auty účastníků lovu není asi to pravé …
Samozřejmostí by mělo být řádné vymezení a vyzdobení prostoru výřadu v duchu zásad mysliveckých zvyků a tradic. Zcela běžným nedostatkem na mnoha akcích je špatné postavení hospodáře s předsedou spolku, lovců, honců či trubačů ve vztahu k ulovené zvěři. Občas je vidět i špatně vyložená zvěř. Když sleduji na sociálních sítích reportáže myslivců z jednotlivých akcí, dá se říci, že nejméně třetina z nich je provedena minimálně v rozporu s mysliveckými zvyky a tradicemi. Vím, že často je kritizována i redakce časopisu, proč takovéto snímky na stránky pouští. Ale to je přece obraz reálného mysliveckého života a ostuda hlavně těch organizátorů výřadů, že nejenže takový výřad připraví, ale dokonce i svolí s publikováním a pošlou do redakce.
Samostatnou kapitolou by byla diskuze o tom, jak se při naháňkách organizuje nejen výřad, ale také výlože mezi lečemi, kdy a jak předávat úlomky úspěšným střelcům a kdy vyhlašovat krále honu, případně jak v myslivecké praxi praktikovat i jiné zvyky a tradice. Však už jen to, jak při výřadu uspořádat správně ulovenou zvěř, kdy dnes můžeme mít na výřadu mnohem větší paletu druhů, věkových a pohlavních kategorií nejen zvěře, ale i živočichů, by vydalo na samostatné pojednání…
S výřady souvisí také využití trubačů. Zásluhou hlavně Klubu trubačů při ČMMJ máme množství nejrůznějších souborů trubačů, od těch renomovaných a zkušených, až po ty amatérské. Na mnoha společných loveckých akcích však nejsou vidět vůbec žádní. Je to škoda, neboť zahájení, průběh lovu, ukončení a pak i průběh pasování, myslivecký soud a tombola jsou bez loveckých signálů jako dobrý guláš bez koření.
Poslední lečí po lovu se již příliš zabývat nechci, jednak je to věc víceméně společenská a na její průběh a organizaci má každý z nás jiný názor. Jako ve všem ostatním, někdo ji odbude nezbytným gulášem, jiní mají večerní posezení připraveno v režimu all inclusive. Obdivuji a oceňuji pořadatele, kteří dodržují stále ještě myslivecké tradice a jejichž poslední leč bývá krásným divadelním představením, plným úžasných vystoupení, pozitivních emocí a skvělé nálady. A velmi mne potěší, když umí místní myslivci večer připravit společensky na úrovni, zábavně, mnohdy s nadsázkou a jadrným humorem, ale umí při tom ctít myslivecké zvyky a tradice a nesklouznout do trapnosti a ponižování.
Abych tento příspěvek nezakončil pesimisticky, rád bych zde pochválil a ocenil alespoň své přátele na místech, kde vše perfektně funguje, cítím se zde velmi dobře a mohli by být příkladem pro mnoho ostatních myslivců. Například nedaleko zámečku Jemčina na Třeboňsku, v honitbě Kašpary, organizují precizní naháňky i pro zahraniční klientelu a zde velmi oceňuji skvělou práci mysliveckého hospodáře. V mysliveckém spolku Václavovice v sousedství Šenova u Ostravy zase nejen velmi dobře a pečlivě organizují a připravují společné lovy, ale mají i neskutečně rozsáhlou společenskou činnost a vždy tam rád pobudu se skvělou partou kamarádů. A obdobně tak tomu je i v mysliveckém spolku obce Troubky nad Bečvou. Věřím, že mnozí ze čtenářů mají podobné pozitivní zkušenosti a místa, kam rádi na společný lov zajedou a společný lovecký den si náležitě užijí. Přejme si jen, aby takových míst jen přibývalo a redakce jistě uvítá zkušenosti a tipy, kam třeba zajet na reportáž…
Dušan POŘÍZKA
Klub autorů ČMMJ