Autor v článku uvádí, že samokrmítka nejsou vhodným zařízením k předkládání doplňkové potravy srnčí zvěři v početnější populaci a že jsou pro volně žijící zvěř v podstatě nebezpečné. Opak je pravdou. Je otázkou, proč se autor zabýval problematikou samokrmítek, protože je zřejmé, že je v honitbě nepoužívá a nemá s nimi zkušenosti.
Profesně se věnuji výrobě krmiv a výživě zvířat více než třicet let a posledních dvacet let také výživě zvěře, pokusím se svůj pohled na problematiku a popsat výhody používání samokrmítek, které sám používám dlouhá léta.
To, zda myslivec ve svém krmelci, resp. honitbě krmí nebo nekrmí je jeho pohledem na věc a jeho zodpovědnost. Je také pravda, že kdybychom nechali srnčí zvěř dnes bez myslivecké péče, druh jako takový samozřejmě přežije. Nicméně jeho evoluce probíhala v jiných přírodních podmínkách, než máme nyní. A to v daleko bohatší době na živiny přirozeně se v krajině vyskytující. Protože se již před mnoha lety či staletími začala naše krajina ve střední Evropě měnit na krajinu kulturní, změnily se i podmínky pro život srnčí zvěře. A přestože jsou pole kolem nás plná různých energetických i bílkovinných plodin a zdálo by se, že má srnčí zvěř všechny předpoklady pro to, aby využila a ukázala svůj potenciál, není tomu vždy tak.
To, že máme nyní chudší krajinu na živiny a srnčí zvěř proto neukáže to, co má ve vínku, názorně uvádějí starší či dokonce staré knihy, kde autoři publikují své dlouholeté zkušenosti s chovem a výživou srnčí zvěře. Za všechny uvedu tři publikace.
První je kniha Carla Holfelda z roku 1893 s názvem Význam fosforečnanu vápenatého, soli a některých rostlinných látek pro výživu a prospívání jelení a srnčí zvěře. Druhým příkladem je všeobecně známá kniha Franze Vogta z roku 1937 s názvem Nové cesty v péči o zvěř. Třetí knihu napsal A.u.J.v. Bayern s názvem O srnčí zvěři a tato kniha byla vydána v roce 1975.
Všechny tři knihy popisují velice přesně mnohaletý chov a výživu zvěře a všechny mají stejný závěr, který se shoduje s mnoha dalšími publikacemi - dnešní krajina neposkytuje takový zdroj živin, který by ukázal plně chovný a trofejový potenciál zvěře. Autoři popisují, že již po sedmi až deseti letech cílené péče ve smyslu dotace vyššího množství proteinů a minerálních látek s dobrou úrovní energie krmiv, jak jelení, tak i srnčí zvěř rapidně zvýší svou živou hmotnost a nasazuje silnější trofeje, o kterých se jim dříve mohlo jen zdát. Kdo by tomu nevěřil anebo naopak, kdo by se chtěl o tom dozvědět více, pozorně si tyto knihy přečtěte.
Protože srnčí zvěř dnes nemá přírodní podmínky, jaké měla dříve, mysliveckou péčí jí to můžeme částečně nahradit a snažili se o to myslivci již před sto lety. Kdo chce o srnčí zvěř pečovat a nabídnout jí více živin, než má v současné krajině k dispozici, ať to dělá správně, nejlépe právě s využitím samokrmítek. Nebo ať to to nedělá vůbec. Je lepší nekrmit vůbec než krmit špatně.
Základem při výživě srnčí zvěře je uvědomit si, že je přežvýkavec, byť se zaměřením na koncentrovanou potravu, a má předžaludky včetně bachoru, tak jako třeba kráva. Aby bachor zpracovával potravu řádně, je zapotřebí, aby srnčí zvěř měla nejlépe stále stejnou krmnou dávku a vždy k dispozici. Můžou se proto využít i koryta, ale jejich doplňování tak, aby v nich stále bylo krmivo, je náročnější a nemůžete v nich udělat větší zásobu. Proto jsou vhodná právě samokrmítka.
Osobně využívám samokrmítka už asi 15 roků. Moje samokrmítko má zásobník s korytem a místo pro uložení sena. Do zásobníku, ze kterého se doplňuje koryto při odběru zvěří, dávám oves již v půlce září. Ze začátku je spotřeba malá, řeklo by se, že to nemá takhle časně význam. Je to ale důležité v tom, že i ta trocha, co si zvěř vezme, pomůže tomu, že se v bachoru pomnoží mikroorganismy, které oves dokážou plně a správně zpracovat. A později, když zvěř bere více krmiva, tak je díky tomu krmivo dokonale využito ku prospěchu zvěře.
Jakmile zvěř začne brát oves ve větším množství, tedy při snížení teploty v pozdním podzimu, začínám do ovsa míchat další vhodné složky. A to jak krmiva s vyšším obsahem bílkovin, které jsou v zimě v přírodě nedostatkem, tak minerální krmivo, které dodává zvěři potřebné minerální látky.
Jakou krmnou dávku kdo dává do zásobníku je jen na něm, možností a kombinací je mnoho. Ze svých dlouholetých zkušeností, ale i z informací mnoha dalších myslivců používajících správně samokrmítka, mohu zodpovědně uvést, že jsou za předpokladu stálého dostatku krmiva v zásobníku dobrým a bezpečným způsobem, jak předkládat zvěři krmiva.
Osobně jsem dvě zimy monitoroval své samokrmítko po celé krmné období pomocí fotopastí. Srnčí zvěř absolutně v klidu navštěvovala samokrmítko v době, kdy jí to vyhovovalo, vzala si, co potřebovala a zase odešla. Toto samokrmítko mám ve svém lese, kde je hodně přirozeného zmlazení a škody na zmlazení jsou minimální. Kdybych nekrmil tak, jak to dělám, srnčí zvěř by s velkou pravděpodobností zmlazení používala jako výrazný zdroj potravy.
Množství spotřebovaného krmiva není nijak velké, záleží především na počasí. V podmínkách dnešních zim, kdy není skoro sníh a málo mrazu, srnčí zvěř si bere krmiva jen trochu. Spotřeba se pak zvyšuje podle výšky sněhové pokrývky a mrazu. Pokud má někdo názor, že takto srnčí zvěř zkonzumuje mnoho jadrných krmiv, může samokrmítko jednoduše využít pro krmnou dávku, kde zamíchá jádro se senem. Já to tak provozuji několik let. Základním předpokladem je usušené kvalitní seno z mladé trávy, jetele či vojtěšky tak, aby obsahovalo vysoký obsah lehce stravitelných živin. Já si suším seno pro tyto účely tak, že obyčejnou zahradní sekačkou si naseču jetelotrávu na zahradě, kdy je maximálně 15 cm vysoká a suším ji na plachtách a po usušení dám do pytlů. Takové seno obsahuje 14 až 16 % proteinů v sušině, což je vysoký obsah. Při normálně sušeném seně se dostanete na úroveň mezi 6 až 8 % proteinů (bílkovin) a ještě k tomu je seno hůře stravitelné.
Třebaže seno posekané zahradní sekačkou je kratší, přesto si ho ještě našrotuji na šrotovníku a mám drobnou sekaninu o velikosti částic kolem 1 cm. Tuto sekaninu smíchám s ovsem a minerálními granulemi (dotace minerálních látek důležitých pro činnost organismu) a pak takovou směsku dávám do zásobníku samokrmítka. Navíc můžete přidat i sušené jeřabiny.
Je nutné samokrmítko upravit tak, aby směs se senem „neklenbovala“, aby dobře spadávala dolů a doplňovala koryto pod zásobníkem. Prostřednictvím takto vyrobené směsky v samokrmítku srnčí zvěř najednou sežrala tolik sena za jednu zimu, jako by ho sežrala v jeslích asi za deset let, takže mohu takovou směs vřele doporučit.
Používání samokrmítek nemá jakýkoliv vliv na změnu chování zvěře. Je pravda, že v období zimy se u krmelce zdržuje větší počet zvěře na jednom místě, než kdyby se nekrmilo. Každý myslivec ale ví, jak po krmné sezoně správně asanovat krmelec a místo kolem něj.
V případě zájmu o radu či konzultaci ohledně výživy zvěře jsem k dispozici.
Ing. Ondřej FALTUS,
VVS Verměřovice,
faltus@vvs.cz