Jak jste se k sokolnictví dostal?
Od malička mě zajímaly šelmy, žraloci, krokodýli a dravci. Vybral jsem si dravce a podpořil mě jeden ze členů Klubu sokolníků Karel Bock. Když jsem viděl, jak cvičí samici orla skalního jménem Gera, tak to mě utvrdilo, že jdu správnou cestou.
Můj dědeček přírodu miloval, od něj se odvíjely moje první krůčky a poznávání přírody. Mým prvním opeřencem byl kalous ušatý Vincek. Žil jsem tehdy na Kladně a tam byla velká kolonie kalousů. Když jsem Vincka rozlítával, tak kolem mě lítali divocí kalousi.
Pamatuji si také, jak jsme s kamarády nadšeně pozorovali jako kluci hnízdo poštolek. Přišla ale bouřka, hnízdo bylo strženo, tři mláďata byla mrtvá, tři mláďata přežila, takže jsme vychovali tři poštolky, které jsme následně vypustili do přírody.
Pak přišla střední zemědělská technická škola v Plasích a vojenská služba. Při studiu v Plasích jsme také měli předmět myslivost a tím jsem získal lovecký lístek. Následně 10.6.1987 jsem skládal sokolnické zkoušky.
Takže to chápu tak, že jste se ale dostal rovnou k sokolnictví, ne přes myslivost…
V podstatě ano, sice jsem měl lovecký lístek, ale flintu jsem neměl, nebyl jsem ani členem žádného mysliveckého sdružení. Když jsme se s manželkou v roce 1986 vzali, tak jsme se stěhovali z Kladna do Záluží u Českého Krumlova, kde jsem byl členem JZD a také členem mysliveckého sdružení. Od mého kamaráda sokolníka Vladimíra Šobera jsem si koupil dvojku šestnácku lankasterku a účastnil se prvního honu. Byl jsem na kraji pravého křídla a zastřelil jsem svého prvního a posledního zajíce. To bylo docela na velkou vzdálenost, tak jsem to ani nečekal. V další leči jsem „chybil „lišku asi na 25 metrů. Ale zpětně se nad tím už jen usmívám.
Takže prioritou pro mne opravdu nebyla myslivost, ale sokolnictví, se kterým jsem už opravdu vážně začínal s první samicí jestřába lesního v roce 1987. Jmenovala se Jessie, pocházela z Čakovce a měl jsem ji šestnáct let.
Kolik vám prošlo dravců rukama? A asi to bylo i vícero druhů?
No to by bylo na dlouhé počítání. Měl jsem tedy ze začátku už zmíněnou jestřábici, v roce 1988 k ní přibylo mládě sovice sněžné Bára ze ZOO a Botanické zahrady města Plzně, první orel byl orel královský Jaša, potom následoval jestřáb Jiřinka, káně lesní Zuzka, Filip a také Čiky, ta byla od fotografa Přemysla Pavlíka, výr velký Kuba, orel skalní Tymba, sokol stěhovavý Rio, káně rudochvostá Nero, sova pálená Albička, raroh velký Bety, orel stepní Ivan, orli mořští Mařenka a Mireček, kondor velký Kendy, orlosup bradatý Gypa, luňáci červení Hajda a Ben, káně bělochvosté Sigi a Simča, trio mladých poštolek obecných Evička, Monička a Čita. To bylo v době, kdy jsem působil na Rabí, tedy v letech 1995 až 2005. Pak jsem ještě získal ze ZOO a Botanické zahrady města Plzně další dravce, byli to orel kamčatský Kamča, orli bělohlaví Sandy a Dany, sup himalajský Gábi, puštík bělavý Čenda a puštík bradatý Lilo a křízenci raroha loveckého a raroha velkého Bety a Dita, poštolka vrabčí Rocky, výr africký Xisa a další dravci. Dá se tedy konstatovat, že jsem vyzkoušel, tedy choval a cvičil, asi třicet druhů dravců, je ale třeba říci, že celkem je jich popsáno skoro tři stovky druhů.
Výčet je to obdivuhodný, ale vy přece máte také firmu, jejíž hlavní činností jsou ukázky dravců….
Ano, v roce 1993 jsem si založil firmu právě kvůli ukázkám dravců. Viděl jsem ještě předtím ukázky dravců v zahraničí, zaujalo mne to a moje první sezona byla v ještě v roce 1993 právě u Loveckého zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou. Následující sezonu v roce 1994 mě tam viděl a následně oslovil Willy Baumgartner z Rakouska ze Schwarzenau, který měl u místního koupaliště restauraci a chtěl, abych zde v červnu dva týdny prováděl ukázky sokolnictví. A tam pak viděl náš program viděl majitel zámku ve Schwarzenau a nabídl nám, že když mu vyčistíme zahradu, tak v ní můžeme celou sezonu předvádět naše dravce a sovy. Ale v následujícím roce 1995 Rakousko vstoupilo do EU a já jsem nedostal pracovní povolení, tak jsem musel jít jinam. Zakotvil jsem na zřícenině hradu Rabí, což je úžasná dominanta a podmínky pro kroužení dravců na ukázky jsou tam ideální - od slunce rozpálený hrad a obytné domy, vápencové skály, lom a k tomu úžasná termika, takže ptáci tam fungovali precizně.
Pokud je mi známo, tak už na Rabí jste měl muzeum sokolnictví. To vzniklo kdy?
Dovolte mi krátkou chronologii. Já jsem byl na Rabí od roku 1995 do roku 2005. V roce 2006 jsem dostal nabídku ze ZOO a Botanické zahrady města Plzně, kde jsem působil až do roku 2015. V roce 2016 jsem se po letní krátké peripetii na hradu Maus v Německu vrátil zpět na Rabí.
Ale ke vzniku muzea… V zimě 2016 jsem prohodil pár slov se starostou Rabí Miroslavem Kraucherem, který mi řekl, že obec zrenovovala objekt bývalé školy. Dole vznikla knihovna, infocentrum, nahoře v podkroví bylo muzeum řemesel a zbyla jedna místnost. A protože jsem měl už nějaké nápady v hlavě, tak jsme se domluvili a v roce 2017 oficiálně otevírali jediné muzeum sokolnictví v ČR, které tam vydrželo až do roku 2025, přežilo i covidové období, ale návštěvnost byla lecjaká.
A protože se o této expozici dozvěděl i ředitel muzea na Ohradě Václav Kinský, tak jsme si dali schůzku a o všem krátce pohovořili. Následně viděl i fotografie mého muzea na Rabí a společně jsme se shodli na myšlence nahradit stávající starou sokolnickou expozici na zámku Ohrada novou, větší, bohatější a rozmanitější expozicí i se zaměřením na současnost a novodobé sokolnictví. Ta se stala jednou z dominant muzea a splňuje požadavky i z hlediska mezinárodní prestiže. Určitě je to největší expozice sokolnictví v ČR.
Už na Rabí jste asi vystavoval převážně exponáty vaše vlastní. Nebo byly zapůjčené? A jak jste je získával?
Z šedesáti procent bylo vše moje, celý život jsem sháněl, nakupoval, shromažďoval materiály týkající se sokolnictví a dravců. Preparáty jsou dravci, kteří mi buď stářím uhynuli nebo byli nalezeni ať mnou nebo kamarády u silnice nebo někde v lese. Takže v expozici jsou preparáty mojí káně lesní Zuzky, kterou jsem měl 21 let nebo orel skalní Tymba, kterému bylo 29 let nebo orel královský Jaša, který byl 42 let starý. Další exempláře jsem získal od mého dobrého přítele a známého vynikajícího sokolníka Josefa Hiebelera z Rakouska.
Mimochodem, on expozici na Rabí navštívil, a i se svým poradcem zhodnotil expozici velmi kladně, což od takového odborníka samozřejmě potěší. Další materiály mně poskytli i mojí dobří kamarádi Petr Štika, Marek Klitsch, Vladimír Šober, Jan Pěsta nebo Ladislav Hokr. Nerad bych na někoho zapomněl, ale všechny vyjmenovat nelze. Co se týká novodobého sokolnictví a využití dravců, tak spoustu materiálů dodal Marcel Kosina s jeho kolegy. Měl jsem a mám třeba vajíčka dravců, sokolnickou literaturu, výstroj a oblečení pro sokolníky a dalších artefakty.
Pojďme k samotné ohradské expozici, vy jste hlavním iniciátorem, ředitel poskytnul prostory. Kdo třeba dělal scénář?
Muzeum, resp. expozice, která vznikla na Ohradě, ale není jen moje, je výsledkem práce všech včetně zaměstnanců muzea. Domlouvali jsme se s Václavem a jeho kolegy, jak by co a kde mělo být. Hledali jsme sladění celé expozice v rámci prostorových možností a myslím, že se nám to povedlo. Hlavní slovo, co se týče vitrín a mých obrazů z peří dravců a sov, dále fotografií a dalších materiálů mnou dodaných a doplněných i ze sbírek muzea, jejich rozmístění a hrubou kostru celé expozice měl na starost Vašek se svými poradci. Já zase odbornou stránku, jak vše uspořádat do nějakých logických celků a následné návaznosti od historie po současnost.
Kdyby se vás někdo zeptal, co je tam zajímavého, čím byste ho nalákal, aby se přijel podívat?
Je tam všechno zajímavé, výjimečná je třeba mumie sokola, takovou jinde neuvidíte. Při slavnostním otevření se lidé zase ptali na obrazy z per dravců. Mysleli si, že je to namalované. Obrazy jsem vytvářel ze skutečných per já sám. Například u orla skalního je problém vůbec získat bílá pera z mladého jedince, protože pero vypadne a pták ho rozštípe. Vy tedy musíte dravce sledovat a jít pero sebrat, jakmile se uvolní. Pera na obrazu jsou ze dvou samic orla skalního, poddruhu daphanea a kamčatika, které jsem měl. Já jsem třeba pět šest hodin čekal u voliéry, až pustí pero, vyškubnout ho nejde. U starého orla je to jednodušší. Takže když viděl tento obraz z rýdovacích per mladého orla skalního můj kamarád, který se zabývá indiánskou kulturou, tak z toho doslova „zkolaboval“.
Je ve světě k vidění něco takového?
Vím jen o jednom místě v Rakousku. Takže to je asi jeden z nejcennějších exponátů. Ale stejně tak není jednoduché sestavit z per obraz sovy pálené, musíte je získat, popsat, pak sestavit, to je neskutečná práce, doslova unikáty z peří. V expozici mám zatím 11 obrazů různých druhů dravců a sov, ale shromažďuji další materiály, jsem v kontaktu s kamarády, kteří mně peří z jejich dravců sbírají tak, abych mohl postupně vytvořit a doplnit do expozice i další obrazy.
Určitě jsou tam i historické artefakty…
Mám tam třeba rukavici, která je od sokolníka z Německa, který je vyobrazen na velké fotografii i s dravcem na ruce právě na této rukavici. Mám i celou řadu dalších historických předmětů a i něco ještě v zásobě včetně starých knih a obrazů atd.
Vy jste říkal, že něco přibude a že máte ještě plno věcí, které byste chtěl vystavit. Jaká je tedy vaše představa o dalším rozšiřování expozice?
Nechci předjímat, vše je v jednání, snad jen mohu dát příslib, že by se mohlo něco změnit po konci návštěvnické sezóny v říjnu. Byl bych rád, aby přibyl ještě nějaký prostor, protože tam bych mohl vystavit i další unikátní předměty, které se už jinde sehnat nedají a dýchají historií. Ale nebudu nic prozrazovat, abych to nezakřiknul. Pokud vše vyjde, mají se návštěvníci na co těšit. Držte nám palce a provolejme pro tuto chvíli jak historii, tak i současnosti myslivosti, sokolnictví a lovu Zdar.
připravil Jiří KASINA
