Vašku, za tu dobu, co se známe, vyšlo už vícero rozhovorů, nicméně, zopakujme alespoň stručně, jak ses k myslivosti, vábení a hlavně sokolnictví dostal…Jaké byly tvé začátky?
Já jsem začal hodně brzy, první vábničky jsem si kupoval, když mi bylo osm let, to jsme bydleli ve Staré Huti u Dobříše. Ono to začalo vlastně současně, jak vábení, tak sokolnictví.
Z hlediska sokolnictví mi byl osudem zámek Hluboká, kde jsem poprvé viděl obraz hraběnky Eleonory se synem Adamem, který má na ruce sokola. Byl jsem doslova u vytržení a strašně moc jsem chtěl mít taky takového dravce na ruce. Přání se mi splnilo a už v devíti letech jsem měl svoji poštolku, asi ve dvanácti pak jestřábici.
Tehdy jsem ale ani nevěděl, jak dravce uvazovat, ale tenkrát vyšel v myslivosti článek od pana Brdičky, kde nakreslil poutka na uvázání výra. Tak jsem začal dělat poutka podle toho nákresu, začátky byly doslova amatérské.
Hltal a sháněl jsem veškeré možné informace. Později jsem se přes ornitology dobře znal s Jirkou Andreskou, který dlouho spravoval Ohradu a ten mi půjčil knížky z knihovny. Ale byly ve švabachu, takže jsem zašel za jednou starou paní, která ještě švabach uměla, ta mi předčítala některé kapitoly a já jsem se dozvídal nové informace. Například si pamatuji, že jsem se dozvěděl, že na urychlení pelichání je třeba krmit žáby, ale tak, že nejprve žáby se dají čápovi nebo volavce a teprve pak se dravcovi zkrmí maso z čápa nebo z volavky. Anebo že je na podporu pelichání dobré zkrmovat ovčí štítné žlázy. Tehdy jsem měl taky sokolici Kalu, sehnal jsem si tedy ovčí štítné žlázy a napral Kalu k prasknutí. Ano, je pravda, že v polovině května přepelichala a do září přepelichala podruhé. Prostě jsem zkoušel kde co, pokus omyl, pořádné informace jsem neměl.
A kdy jsi začal s myslivostí a vábením?
V těch osmi letech jsem pořád lítal s klukama po lese, naší zbraní byl prak, stříleli jsme na všechno, co jsme potkali. A myslivci jednou přišli za tátou si na nás kluky stěžovat. Táta jednoznačně konstatoval, že co má se mnou dělat, přece mě nebude pouštět ven, tak si kluka vezměte jako myslivci do práce. A já jsem ho respektoval, měl jsem přísného tátu, ale moudrého, samozřejmě to myslel co nejlépe. Mezi myslivci byl tenkrát pan Josef Mrázek, to byl mladý chlap, který přišel z vojny, toho jsme se nejvíc báli, ten nás proháněl po lese. A já jsem přišel domů a táta říkal, zítra ve tři hodiny budeš u pana Mrázka, u mladého Pepíka. Myslel jsem, že omdlím, to byl náš úhlavní nepřítel a já jsem k němu měl jít?
Tak jsem pokorně šel, nikdy na to nezapomenu, zazvonil jsem, on vyšel a říká, lovče, tak pojď dál, já se převlíknu a půjdeme ven. Vzal brokovnici a šli jsme ven. On bydlel na druhém konci vsi, došli jsme za les, on si mě změřil a říká, uneseš tu flintu? Já že samozřejmě. Tak mi dal brokovnici a říká, víš, na kterém rameni? To jsem věděl, že na levém. Nechal mě i vystřelit. A já jsem doslova začal myslivost žrát! Mimochodem už od dvanácti let jsem měl předplacenou Myslivost!
Já jsem byl strašně aktivní, stavěl jsem nadšeně koroptví boudy, pomáhal všude možně, strašně moc mě to bavilo, a tak jsem brzo získal důvěru všech místních myslivců.
Ve třinácti letech jsem byl u zkoušek na Dobříši, a to bratranec toho Pepíka dělal zkoušky, to byly trošku jiné zkoušky než dneska. Byli jsme v hotelu Heinz na Dobříši a on šel dovnitř, přinesl si lísteček s otázkami a měl si odpovědi promyslet a pak šel odpovídat. A pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, že tam byla také otázka, co je to sněhovka, a to nikdo nevěděl. A já věděl jediný, že to je takový jehlan ze sítě, chytaly se tak koroptve. Takže jsem mu poradil a on udělal zkoušky s vyznamenáním, takhle jsem stoupal v jejich očích.
No a když mi ještě ani nebylo patnáct, tak ten Pepík říká, zítra musíme k hospodáři. Já jsem se lekl, ale věděl jsem, že žádný malér jsem neudělal. Hospodář pan Sirotek mi dal brokovnici dvacítku, pár patron, tady máš ještě malorážku, taky pár patron, na ostatní si musíš vydělat, co můžeš a co ne, to víš, ať tě nikdo zbytečně nevidí a je vyřešeno. A pustli mne lovit volně do honitby, já sice bydlel na kraji vsi a hned jsem byl nepozorovaně v honitbě, ale je neuvěřitelné, jakou měli ke mně důvěru, byla to holt jiná doba.
Zastavme se ještě u tvého života v mládí, nepamatuji, co ses vlastně vyučil nebo vystudoval…
Po devítiletce jsem chtěl samozřejmě na lesárnu, ale měl jsem přísného tátu, který řekl, uděláš si řemeslo, to má zlaté dno a pak si dělej, co chceš. Já jsem se tedy vyučil v Komárově ve slavné fabrice Buzuluk nástrojářem. Ono mi to šlo, šikovný jsem byl, ale přitom mě to vůbec nebavilo. A tak jsem po vyučení šel k lesům, ale tam jsem zase viděl, že za ten plat, co tam byl, bych se neuživil, to bych se ani nemohl oženit. Po návratu z vojny jsem tedy raději šel k uranovým dolům na Příbramsku, to mi hodně pomohlo jak finančně, tak ale i časově, protože jsem dělal samou noční, měl jsem dobrou partu a naučil se spát maximálně tři čtyři hodiny denně a přes den jsem měl čas na svoje záliby. Budeš se smát, ale já jsem dvakrát překonal s partou rekordy v ražbě dobývky a komínů, to už nikdo nepřekoná, protože jsou šachty zavřené. To se vyfáralo, hrála muzika a nějaký krajský tajemník mi dal obálku, ve které bylo padesát tisíc! Za to byl tenkrát pomalu menší barák nebo nové auto.
A o kterých sokolnících jsi už věděl ještě předtím, než se v roce 1967 založil Klub sokolníků?
Jako s prvním jsem se seznámil osobně s panem Brdičkou, ten mne pak seznámil s aktivními Hradečáky, kde byli ve skupině už ode mne starších chlapů například Karel Bohatý, Jirka Svoboda, seznámil jsem se taky se Sváťou Doubravou. To byla v té době vůdčí osobnost sokolnictví. Všichni to byli lidé, kteří byli nesmírně cenní svojí aktivitou, pravda, nebyli to nějak vysoce aktivní sokolníci, ale měli k sokolnictví velký vztah a udělali pro vznik Klubu sokolníků mnoho. Jirka Svoboda dělal na krajském úřadě, měl docela vysokou funkci, ten hodně pomohl, Vašek Jirkovský byl zase aktivní na Opočně, díky němu jsme tam měli zázemí a Opočno se proto stalo Mekkou sokolnictví. Na ty chlapy dnes už jen vzpomínám, živi z těch začínajících jsme už jen dva, já a Honza Kumbera.
Kolik ti za tu dobu prošlo dravců rukama?
Cvičil jsem šestnáct orlů, nejvíc skaláků, ale taky králováka nebo orla křiklavého pro Jindru Vlacha na Slovensku, ten šel do filmu. A také dva orly jestřábí, které Sváťa Doubrava vyměnit z ciziny za jestřáby. Orly si pamatuji, ale sokoly a jestřáby bych už nespočítal, plno jsem jich vycvičil a pak předal dál. Mě bavilo cvičit ty chycené, tenkrát jsme moc hnízdošů neměli, daleko cennější byli skutečně chycení ptáci.
Hned po roce 1990 jsem komunikoval čile a dlouho s Němci, cvičil jsem jim sokoly pro Araby. To si představ, že třeba přivezli naráz dvacet sokolů, já povolal kamarády, kteří mohli, aby mi pomohli, protože Němci mi dali termín dva měsíce a pak přivezli dalších dvacet sokolů. A tak se cvičilo řadu let, Němci docela dobře platili, ale byla to dřina, protože ráno za svítáni sis nasadil rukavici a sundals ji až večer za tmy, celý den se cvičilo. Ale ono se jen postarat o vodu, krmení a další servis pro dvacet ptáků byla pěkná robota.
To už jsem ale bydlel v Toušeni a od myslivců jsem si pronajal takovou boudu uprostřed polí na vršku. Tam jsme ty ptáky měli, museli jsme tam být, spát, hlídat proti lidem i proti kunám a liškám. Myslivci tam taky měli na odchov bažanty, pamatuji, že kuna tam zadávila za noc asi 260 bažantů z hejna 500 kusů.
Máš nějaké dravce, na které máš speciální vzpomínku?
Těch bylo víc, sokolice Kala, orlové Ard a Tuareg, na každého máš nějakou vzpomínku. Měl jsem taky orla stepního, dali mi ho zadarmo od cirkusu, ten sice moc k lovu nebyl, ale v Mongolsku jsem jednou viděl, jaké strhující útoky na sviště může stepák předvést.
Podílel jsem se na hodně filmech, kde vystupovali dravci nebo sovy. Například jsem učinkoval ve filmu Hvězda padá vzhůru, vystupoval tam orel Ard, jeden z nejlepších letců, a tam jsem se seznámil s Karlem Gottem. To bylo moc zajímavé natáčení.
S režisérem Podskalským jsem natáčel docela hodně pohádek, zúčastnil jsem se natáčení mnoha historických filmů, natáčeli jsme ale třeba Rusalku v Průhonicích a všelijaké šoty a záběry, kde byli potřeba dravci.
A tenkrát mi nabízeli, jestli bych nechtěl pro Barrandov připravovat zvířata do filmu, ale já jsem nechtěl, v tu dobu jsem dělal na šachtě, a tak se tam místo mě na moje doporučení dostali Viktor Čahoj a Vašek Zábranský.
A abych nezapomenul, tak jsem byl nesčetněkrát s dravci na výstavách a akcích ČMS a ČMMJ, tehdy se jezdilo často a na mnoho míst.
Většina z nás si tě pamatuje jako dlouholetého předsedu klubu sokolníků. Kdy jsi začal?
Předsedou jsem byl od roku 1978, ale s tou podmínkou, že budou okamžitě zavedeny sokolnické zkoušky. A tak první opravdu byly v roce 1978 v Praze na Sokolovské. A pak jsme je stále zdokonalovali, protože já jsem pořád toho názoru, že my nepotřebujeme kvantitu, my potřebujeme kvalitu. Sokolnické zkoušky nejsou jednoduché dodneška a náročnost by měla být i u mysliveckých zkoušek, které jim předcházejí. Předsedou jsem byl dalších 25 let.
Jak bys zhodnotil úroveň dnešního sokolnictví?
Po technické stránce samozřejmě, že úroveň stoupá, ale úroveň výcviku, ta z mého pohledu jednoznačně klesá. Já to vidím na setkáních, když jestřábí samice ani nedotáhne zajíce, tak bych plakal, ta je prostě nedocvičená. My jsme cvičili šest dní v týdnu, jeden den se dával půst, to se necvičilo, to ptáci seděli. Ale dneska, když mi lidi řeknou, když jedu na sraz, ve čtvrtek nedám nažrat, v pátek nedám nažrat a v sobotu jedu na sraz. Pak se nemůžu divit, že ti ptáci podávají takové výkony. Na jednu stranu se zdokonalují techniky odchovu, inseminace, v tom jsme dobří, ale výcvikově horší. Navíc nejjednodušší dravec je haris, všichni ho chtějí, je to jednoduché, je to dravec poddajnější než je třeba jestřáb, lidé nemají potřebu moc s dravci cvičit.
Nemohu opomenout, že jsi taky zkušený špičkový vábič…
Vábničky mě zajímaly, jak už jsem uváděl, odmalička. Chtěl jsem se na naučit hlasy co nejvíce druhů, ale ne prioritně k využití při lovu, mě zajímalo všechno a zajímala mě také reakce vábeného objektu na hlas vábničky. Tenkrát jsem magnetofon neměl, nemohl jsem nic nahrát a vše jsem se učil v přírodě. Snažil jsem se co nejvíce odposlouchat, zapamatovat, naštěstí mám zvukovou paměť. Vybavuji si, když jsem prvně slyšel svatební zpěv ťuhýka, tak jsem myslel, že to je slavík. Ale ťuhýk zpívá jenom několik dní v době toku a je to opravdu strhující zpěv. Prvně jsem tento zpěv uslyšel kousek za Čapkovou vilou ve Staré Huti. Pamatuji si borovici, suchá větev a na té seděl ťuhýk. Viděl jsem, jak otvírá zobák. Takhle jsem se učil hlasy.
Moje štěstí také bylo, že jsem se poznal s Pavlem Pelcem, který byl asi naším největším odborníkem na nahrávání hlasů živočichů. Ten mi pomohl třeba při vábení jestřábů, to jsem se učil tři roky, než jsem mohl říct, tak umím. On totiž natočil jestřáby v přírodě a pak natočil moje vábení, v Akademii věd, kde pracoval, zobrazil zvuky v podobě vlnovek na přístrojích a porovnával. Teprve za tři roky přišel a říkal, to se obě vlnovky v podstatě shodují, že už konečně umím.
Jeleny mě učil zase starý pan Dobiáš, to byl známý a zkušený jelenář. Začal mě učit ve dvanácti letech na cylindr od petrolejky, to byl můj hlásek ještě syrový. To nebylo jako dneska, že se pustí záznam a může se cvičit celý rok, to se tehdy čekalo od říje do říje. Pamatuji si prvně, když mě vzal a šli jsme k jelenovi, jak troubil, jelen se mu začal ozývat, tak jsme šli opatrně za ním. Podle mého odhadu to bylo 80 nebo 100 metrů, pak už přestal pan Dobiáš vábit a jenom klepnul hůlkou, škrábal botou kůru a dělal hrabanky nohou. A to docela hlasitě, ale jelen reagoval a došel skoro k nám. Vábení tedy není jen o zvuku vábničky. A také si pamatuji, že mě učil, že méně znamená více. Žádné dlouhé složité vytrubování.
Škoda, že se nám i v rámci našeho klubu vytratili staří bardi, praktici, kteří prostě uměli...
To je pravda, i když dneska vidím, že jejich hlasy by byly asi neporovnatelné s dnešními některými mladými vábiči, kteří mají neskutečně dobré hlasové dispozice. Hlas mají mladí úžasný, ale zase nemají praktické zkušenosti. Nemají zažité takové ty návaznosti v hlasových ukázkách, dají sbíjení a hned za ním tvrdou výzvu, to snad přece nikdy v přírodě nemohli slyšet. V Kostelci na akademické soutěži za mnou přišel kluk, proč jsem mu dal tak málo bodů. Ale já přece vůbec nevím, kdo vábí. Tak mi znovu předvedl svoji ukázku a hned mi bylo jasné, že nemá správný slovosled. A nejen slovosled, každá ukázka musí být v podstatě taky něco jako děj, to už prosazoval Honza Kupka anebo Lojza Kaššák ze Slovenska. A tak jsem se toho mladého kluka zeptal, zda něco takového v přírodě slyšel. A on mi bezelstně odpověděl, že ještě v životě živého jelena v přírodě nepotkal! Takže je opravdu škoda, že se nám ze soutěží a kurzů vytratili staří bardi, protože oni uměli těm mladým přesně takové nuance vábení vysvětlit a ukázat. Bohužel současná myslivost i sokolnictví se dnes dělá více z pohledu financí, než srdcem. To mě trochu opravdu mrzí.
S poděkováním za rozhovor a s přáním zdraví a pohody k životnímu jubileu
připravil Jiří Kasina