Vábení zvěře, pokud je využíváno k lovu, patří mezi způsoby lovů lestných. Nelze také pochybovat o tom, že patří mezi jedny z nejstarších disciplín využívaných k lovu. Pokud dosud víme, byly nejstarší vábničky nalezeny na americkém kontinentě, především v severní části. V roce 1940 při archeologických vykopávkách v okolí jezera Kentucky Lake byly nalezeny opracované a složené krocaní kosti, které byly právě vábničkami na krocany. Nejzajímavější však byla skutečnost, že stáří vábniček bylo určeno na 6500 let a původní obyvatelé tyto vábničky na krocany používali již ve své době. I dnes se v Americe vábení krocanů velmi využívá a má značnou oblibu, i když současné vábničky doznaly velkého vývoje a s těmi historickými už nemají nic společného. Dnes se využívá mechanického tření plátků různých druhů břidlic o sebe, přičemž vzniká zvuk věrně napodobující hlasové projevy krůt, které svolávají hejno.
Před časem se také objevily zprávy, že na dálném východě Ruska byly objeveny píšťalky z železné rudy, které by snad mohly být vábničkami, ale tyto zprávy nejsou dosud potvrzeny. Že však i na východě má vábení dlouhou tradici, potvrzuje to, že například vábení jelenů maralů tam bylo využíváno mnohem dříve než vábení jelenů u nás. Je samozřejmé, že hlas jelena marala a jelena lesního je značně rozdílný a vlastně se sobě tyto hlasy ani nepodobají.
Jako vábnice používají východní domorodci kornouty z březové kůry buď stažené z jádra vcelku, a nebo velmi zručně sešité ve švu. Takovéto vábnice se také velmi úspěšně používají při vábení vlků, kdy napodobují naprosto věrně jejich vytí, a tím domorodci ověřují, zda se na určitém místě vlci právě zdržují.
V minulosti, ale někde i dnes, bylo často v těchto krajích využíváno takzvané „živé vábení“, kdy byl do klece vložen malý vepřík, husa nebo i kůzle a klec byla položena uprostřed malé loučky a lovci se ukryli na dostřel klece. Jakmile totiž zjistí doma chované zvíře, že je najednou samo a zavřené, začne se velmi intenzivně a úpěnlivě ozývat. Pak už záleží jen na trpělivosti lovců a snad i troše štěstí, které je třeba při jakémkoliv lovu.
Od středověku až prakticky do 19. století se vábením především ptáků zabývali čižbáři. Ve své době to bylo velmi rozšířené a uznávané povolání, při kterém bylo vábení a využívání takzvaných „volavců“ (živí ptáci v kleci) alfou a omegou úspěchu. Samozřejmě bylo v zájmu čižbářů mít co nejvěrnější vábničky, kterými mohli živé volavce ulovit, případně nahradit, a tak mnohé vábničky vyvinuli a dovedli opravdu k dokonalosti. U nás se s těmito vábničkami na trhu už nikde nesetkáme, snad jen v muzeích a soukromých sbírkách. Jednalo se především o vábničky na drobné ptáky hlavně pěvce.
I dnes se ale dají tyto zajímavé vábničky koupit u výrobců v Itálii, Francii a nebo v Belgii. Jsou to země, kde se tradičně drobní ptáci lovili a i dnes, i když nelegálně, na mnoha místech loví. Tradice má v těchto zemích hluboké kořeny. Je až k neuvěření, co všechno dokáží lovci obětovat pro možnost lovu. V Itálii byl například před vstupem do EU povolen lov drozdů pouze na několika malých ostrovech pomocí volavců - drozdů v kleci. Lov byl povolen pouze šest dní v roce. Lovci ale musí volavce chovat celoročně v zastíněné kleci, kam nesmí vnikat denní světlo a krmí jej pouze večer při světle svíčky. Tím volavci naruší světelný režim a úplně obrátí jeho časovou orientaci. Docílí toho, že ráno při svítání volavec při odstínění v kleci zpívá jarní svatební árie, ačkoli je podzim, tedy čas tahu (migrace), a ne čas hnízdění. Jeho intenzivní zpěv je pro protahující druhy nepochopitelný, a tak snad ze zvědavosti nebo rozpačitosti se k němu letí podívat, což je mnohdy jejich osudem.
Je také zajímavé, že dnes velmi známé a v praxi využívané vábení jelenů není tak starého data jako vábení mnoha jiných druhů ptáků i savců. Vábení jelenů se začalo využívat až v druhé polovině 19. století. V lesích na Křivoklátsku, které byly vždy vyhlášené pro dobrý stav jelení zvěře, zaznamenal R. Maxera, že byla na místě zvaném „V Půhonku“ na habru upevněna litinová tabulka s nápisem, že tu byl v 60. letech 19. století střelen jelen přivábený na mušli. Říkalo se tam proto také „U mušle“. Tento záznam vypovídá, že šlo o událost výjimečnou. Je zřejmé, že v té době bylo použití mušle a vůbec jelení řevnice něčím novým a nezvyklým, když to stálo za vyvěšení litinové tabulky s nápisem. I z toho se dá usuzovat, že používání jelení vábnice není příliš starého data.
Rovněž ve staré literatuře, ani v archivních záznamech nenalezneme žádné zmínky o řevnici ani o vábení jelenů, které by bylo při lovech praktikováno. V jedné z nejstarších knih psané v češtině „Myslivosť“, kterou zpracoval a vydal v letech 1882 - 1884 polesný na Berounsku J. V. Černý, je zmiňováno o řevnici plechové a dřevěné. Je také známo, že původně vyráběli řevnice, ale i jiné vábničky zámečníci a později puškaři, což opět dokládá, že se jistě jednalo o výrobu z kovu.
V současné době se používá k výrobě většiny vábniček různých plastů, které mají tu výhodu, že zvuk z nich je velmi stabilní a samotné vábničky jsou téměř nerozbitné. Což ale neznamená, že se o ně nemusíme starat, udržovat je v čistotě a dbát na správnou techniku používání. O tom ale třeba v některém z dalších čísel Myslivosti.
Václav SVOBODA
Klub vábičů při ČMMJ