MS Volavec Louka
 
Louka_header
MS Volavec Louka
Adresa: 69676 Louka
Email:msvolaveclouka@seznam.cz
Web:www.myslivost.cz/ms-louka

Hořák Jiří

Hospodář spolku



Kučera Pavel

Předseda spolku

IMG_2875.JPG


 


Medard




Počasí v Evropě

Od založení stránek
     11.2.2007 jste
 


návštěvník.
Děkujeme


Webmaster
a foto
Fr.Gajovský



IMG_2147.JPG

OMS H
Hodonín
Jednatel:
Ing.Věra Dufková
omshodonin@seznam.cz
602603696

Myslivost.jpg

Myslivost

Lovectví-myslivost



 
Louka-qr.jpg

 
 
Myslivost -videa - fotografie > Pověry o zvířatech

ZVÍŘATA V LIDOVÉM PODÁNÍ A POVĚRÁCH

ZVÍŘATA V LIDOVÉM PODÁNÍ A POVĚRÁCH

(B. Moravec: "HÁJ" - ústřední časopis pro lesníky, myslivce, lovce a přátele přírody r.1921 a 1922)
 
 

 

 

                    

   

Dodržujme myslivecké zvyky a tradice

 

    


        

Úvod
V poslední době jeví se zřetelnější snaha za poznáním lidu, vyučování realiím na škole obecné shrnuto v jednotný předmět, ve vyučování vlastivědě. Pojednání toto má týž účel, totiž přispěti k poznání našeho lidu, pokud se týče jeho duševních vztahů k naší zvířeně. Člověk ve všem závislý na přírodě, věnoval jí vždy bedlivou pozornost, tvořil si o ní určité představy a čeho nedovedl vysvětliti přirozeným způsobem, vysvětloval si silami nadpřirozenými. Bylo tomu tak za všech věků a u všech národů. Vzpomeňme jen uctívání zvířat u národů pohanských, ptakopravectví starých Římanů a t.d.
V článku tomto snažil jsem se snésti, pokud možno, nejvíce poznatků našeho lidu, co o našich zvířatech ví a věděl, jak soudí o jejich životních úkonech a pod. V novější době ovšem škola mnohý zastaralý náhled opravila, pověry zapudila, přece však mnoho se dosud mezi lidem udrželo, a co vymizelo, zasluhuje přece zaznamenání, poněvadž se v tom obrazí duševní život našeho lidu


 

Krtek
Krtka nemá lid rád, protože dělá krtiny. Někdo soudí, že krtek podžírá rostlinám kořínky, ale i kdo ví, že se živí hmyzem, vidí ho na louce nerad. Čerstvě zabitým krtkem, dokud je ještě teplý sbírají se dětem krtice. Sádlo krtičí je dobré na bolavé oči. Jindy krtky lapali "krtičkáři", dostávali od hospodáře šesták za každého lapeného krtka a kůžičky prodávali k nějakému dnes už neznámému průmyslu. Dnes je krtek chráněn zákonem. Krtek je znakem podrývačné a tajné práce. Říká se "ryje jako krtek", kdo proti někomu pracuje lstivě a potají.


Pes
Pes je obrazem věrnosti, úsloví "věrný jako pes" značí vrchol oddanosti. Věrnost, oddanost a obětavost psa jsou sice příslovečnými, přes to však bývá pes za to málo odměňován. U našich předků, jako u jiných národů byl pes zvířetem opovrženým, a to uchovalo se až po naše doby. Pro psa je všechno dobré. O každé špatné věci se tvrdí, že by byla takhle jen pro psa. Býti na psu nebo ve psí znamená, že něco je ve velmi špatném stavu, nebo že je někdo už na mizině. Je-li v zimě velká nepohoda, říká se, "že by člověk ani psa nevyhnal." "Zkusí jako pes", je známé úsloví pro velké utrpení. Slovo "pes" samo je opovržlivou nadávkou dodnes, jako za stara bývalo. Psí počasí je nepohoda. O člověku zlém se praví, "že je vzteklý jako pes". Vyje-li pes, znamená to, že někdo v domě umře, nebo že se v tom domě přihodí nějaké neštěstí. Rozšířena je mezi lidem také víra, že pes vidí v noci věci, jichž člověk viděti nemůže. Zalézá-li pes v noci bojácně do boudy, tedy prý vidí strašidla, jež jsou pro člověka neviditelná. Čichem pozná pes ihned člověka zlého nebo dobrého, proto prý na někoho štěká a na někoho ne. Podle toho lze tedy snadno rozeznati, kdo se k nám blíží se zlým úmyslem nebo dobrým úmyslem. Sádlo psí je dobré užívati pro plicní choroby, i souchotiny prý vyléčí. Kdo nosí boty z psí kůže, nebude míti bolesti v nohou. Maso psí je velmi zdravé, proto prý cikáni a světoběžníci jedí psy, aby nestonali. V pohádkách a bajkách je pes zvířetem dobrým a věrným průvodcem a pomáhačem člověka. Také v okultismu hraje pes důležitou úlohu. Na některých strašidelných místech běhá černý pes s ohnivýma očima nebo pes celý ohnivý. Takový pes také hlídá skryté poklady v zříceninách hradů. V lidových příslovích vyskytuje se pes často. Pes psa nidky nekouše. Kdo chce psa bíti, vždycky si hůl najde. Mnoho psů, zajícova smrt. Psího hlasu bůh neslyší. Proč pes pronásleduje kočku, o tom nás poučuje pěkná lidová bajka. Za starých časů jistý král choval smečku loveckých psů a dovolil jim sebrati si všechno, co s jeho královského stolu spadne. Psi to právo chtěli míti zaručené a král jim tedy dal pergamenovou listinu s touto výsadou. Psi neměli však, kam by listinu uložili a nabídla se jim tedy kočka, že jim listinu uschová. Odnesla ji na půdu a uschovala ji za trám. Po čase král přijal nového kuchaře, který o výsadě psů nevěděl. Když jednou, nesa na stůl srnčí kýtu, upustil ji a psi se na ni vrhli, odháněl je a ujišťování jejich věřiti nechtěl. Aby prý mu tu listinu tedy ukázali. Psi poslali kočku pro listinu, ale když ji kočka přinesla, shledalo se, že je listina celá rozhlodaná od myší tak, že se na ní nic přečísti nemohlo. Od těch dob každý pes pronásleduje kočku, kde ji jen spatří, a kočka zas pronásleduje myši. Psí povahu má, kdo si dá všechno líbiti. Psovské jednání je jednání otrocké. O člověku, který křičí a nadává, říká se, že štěká jako pes. Kdo si ničeho nedopřeje, je živ jako pes. Život jako pes uvázaný u boudy vede, kdo je osamocený a opuštěný.


Kuna
Kuna je krvežíznivec a lakomec. Přezdívkou "to je kuna" obmyslil lid lichváře. Kuna je známý zloděj drůbeže, proto, kdo krade, je jako kuna. Kuna vplíží se do každého kurníku, proto drzý člověk počíná si jako kuna. Kožešina kuní nemá u lidí zvláštní ceny, čepice z tchořoviny nebo z králičiny je tak vážená jako z kuniny. O kuně tvrdí lid totéž co o kočce, že se totiž protáhne každou dírou, kterou prostrčí hlavu. Kuna je také chytrá, proto kdo něco chytře nastrojil, o tom se říká, že to měl nalíčené jako na kunu. Také v místopise přichází kuna, ku př.: Kunov, Kunče, Kunčí, Kunčice, Kunovice, Kunčina, Kunčinov a j. v. Jako jméno rodové nepřichází, leda pozměněné, na př. Kuník. Ztratí-li se někomu slepice, říká se žertovně, že ji vzala kuna, t. j. že ji někdo ukradl. Kdo něco pečlivě ukrývá, o tom se říká, že to schovává jako před kunou.


Jelen
Jelen - nejnádhernější zvěř našich lesů došla také zasloužené pozornosti u našeho lidu. Městský lid zná jelena ovšem jen z vyobrazení, zato vesničané na blízku lesů bydlící vypravují si o jelenu mnohé věci. Lid ví, že jelen shazuje parohy, ale zajímavo je, jak si toto shazování představuje. Jelenu dají se do parohů červi, až mu konečně paroh dole přehryží a on upadne, nebo si ho jelen urazí, jak běhá houštinami. Že by jelen shazoval paroží pravidelně, nikdo nevěří. Proč by to dělal? Ale kdo takový uražený paroh najde, bude míti štěstí. Jelen stále po lese běhá a od toho běhání dostane mnohdy souchotiny a kašle jako člověk. Takový nemocný jelen najde si pak bylinu zvanou "veronika" (rozrazil lékařský) a seřere ji. Kdyby měl už jen polovinu plic, naroste mu scházející polovina. Proto tato bylina je také dobrá pro lidi s prsními chorobami. V době říje je jelen zlý a napadá lidi jdoucí lesem. Zejména napadá ženy, když mají právě čmýru. Lidu je známo, že jeleni v době říje spolu zápasí, zápasí-li však dva jeleni spolu mimo říji, bude do dvacetičtyř hodin pršeti. Jelení pahor obsahuje líh, který pomáhá proti psotníku dětí. Líh tento lze koupiti v lékárnách. Dostane-li dítě záchvat psotníku, natře se tímto líhem pod nosem a kolem pupku a záchvat hned zmizí. Není-li honem po ruce lahvička s jelením líhem, může se páliti kus jeleního parohu a dáti ten čmoud nemocnému dítěti čichati. Za starodávna přivazovali pytláka na jelena a pouštěli ho do lesa, aby jelen odsouzeného usmýkal. Dokud nosili sedláci kožené kalhoty, bývaly nejváženější koženky z kůže jelení a říkalo se jim "zvířecí". Daly se nejlépe práti, ožlutiti a také nejdéle vydržely. Jelení lůj je dobrý na bolesti, protože chladí, lze ho i za dnešních dnů koupiti v lékárně. Jméno jelena přichází často v místopise (Jelenice, Jelenec, Jeleniště, Jelenky) i jako příjmení - Jelen, Jelínek, a bylo v Čechách i šlechtickým přídomkem pánů z Jelení.


Datel
Datlem nazývá lid jen datla černého, ostatním datlům říká strakapouni. Dnes je datel v našich lesích vzácným, ale býval tu dosti hojným, o čemž svědčí okolnost, že si lid o něm mnoho vypravuje. Datel je pták tajemný a proto také části jeho těla užívalo se k tajným prostředkům. Jak známo hnízdí v dutině stromu, do níž si otvor sám vytesá. Ucpe-li se mu tento otvor klínem, postará se datel o to, aby mláďata jeho v dutině nezhynula. Odletí a přisene nějakou bylinu, kterou se dotkne klínu v otvoru do hnízda a klín hned z díry vyletí. Datel potom tu kouzelnou bylinu pustí na zem. Kdo se této byliny zmocní, může pomocí její otevříti i přístup ke všem skrytým pokladům. Ovšem musí se vše toto provésti jen s hnízdem, v němž jsou mláďata, kdyby tam byla jen vejce, datel by čarovné byliny nepřinesl. Datel klepá zobákem na větve stromů, aby se přesvědčil, neskrývá-li se v nich hmyz, který by mu posloužil za potravu. Někdy prý však toto klepání provádí také ze zlomyslnosti. Zavádí pocestné svým klepáním z cesty hlouběji do lesa, pocestní se domnívají, že klepání pochází od pracujících drvařů a zajdou tak hluboko do lesa, kde potom zabloudí. O červené čepičce, kterou datel nosí na hlavě, vypravuje se následující pověst: Když si ptáci zvolili orla za krále, byli někteří s voblou spokojeni, jiní nespokojeni. Mezi nespokojenci byl také datel a pronesl něco velmi urážlivého o orlovi. Za to klofl ho král ptáků do hlavy, až krvácel. Od té doby nosí datel červenou čepičku na památku své prostořekosti. Jako jméno datel nepřichází, v místopise jen Datelov.


Lelek
Ačkoliv je lelek pták noční a vede jinak život skrytý, je lidu dostatečně znám. Velmi obyčejné je rčení "chytati lelky" nebo "lelkovati", značí zaháleti, okouněti, nedělati nic. Rozšířená je také pověra, že lelek přiletí ke koze na pastvě, usedne jí na vemeno a ssaje mléko, odtud jeho příjmí "kozodoj". Příčinou pověry stal se patrně jeho až pod oči rozeklaný zobák a okolnost, že lapá hmyz a okolo dobytka poletoval, když se pásal celé noci v lese. V lese prý meká jako kozle a to činí proto, aby svedl z pravé cesty. Člověk domnívá se, že se zaběhlo do lesa kozle a teď žalostně mečí, hledá zbloudilce a zabloudí sám. Vůbec dříve, dokud venkovský lid míval dovoleno dobytek pást v lesích velkostatku, všímal si lesních zvířat více než teď a různé výjevy z jejich života vykládal si svým způsobem.


Bělořit
Tohoto ptáka zove lid "kameníček", protože se zdržuje na skalách a mladé mívá v hromadě kamení. Věří o něm, že je dopoledne ptákem a odpoledne žábou. Jeden švec to viděl. Chytal pod skálou ptáky na studánku a viděl, jak bělořit zaletěl ke studánce, když však po chvíli se přiblížil, aby sebral ptáka, o němž se domníval, že už jistě musí viseti na lepových proutcích na studánce políčených, seděla na lepu veliká žába. Příhoda udála se patrně docela přirozeně: žába lezla do vody a uvízla na lepových vějičkách, bělořit, chtěje se ze studánky napíti, lekl se žáby a odtáhl od studánky nepozorován a švec byl tedy nezvratně přesvědčen, že se proměnil v žábu. Je s podivem, jak mohla povstati pověra v proměnu zvířat, snad byl lid k této pověře sveden okolností, že se housenka promění v motýla.


Chocholouš
Ptáka tohoto zove lid "trpilkou". Naznačuje tím názvem, že chocholouš přetrpí u nás i nejtužší zimu a strádá pak nedostatkem. Lidu je prorokem tuhé zimy, přitahuje-li záhy na podzim ke stavení a ozývá se svým smutným opiskováním. Zvěstuje zároveň brzkou změnu zimního počasí, odtahuje-li před jarem od vesnice do polí nebo na pastviště, kde se obyčejně hnízdí. Přichází ve tvaru zdrobnělém jako příjmení, spisovatel Chocholoušek.


Brkoslav
Tohoto ptáka zná málokdo podle jména, ale dobře ptáky tyto pozná, přitáhnou-li v zimě ve větším množství. Objeví-li se brkoslavové, znamená to tuhou zimu, někde tvrdí také, že objevení se brkoslavů znamená vojnu a nemoci. Odkud brkoslavové přicházejí lid neví, slyšel jsem tvrditi starce, že tito ptáci přiletují z Turecka. Co ptáka tohoto činí lidu nápadným, je, že nepřitahuje k nám každé zimy.


Straka
Podobně jako sojka je i straka ptákem zlodějským. "Krade jako straka" je obyčejným lidovým úslovím. Straka je prorokem neštěstí, objeví-li se u stavení, přes to bývá často chována ochočená. Znám je také její obyčej schovávati lesklé věci. Předměty pestré často bývají přirovnávány k strace. Stračí peří bývá hledáno k hotovení chocholů na vojenské klobouky a k ozdobování dámských klobouků. V místopise se její jméno málo vyskytuje (Straky, Strakonice, Strakov), za to dosti často je příjmením.


Volavka
Volavka je našemu lidu pták málo známý, jenom lidé, bydlící kolem vody, na níž se volavky zdržují, znají tohoto ptáka lépe. Jinak volavka táhnoucí vysoko ve vzduchu bývá vždy považována za čápa. Před deštěm volavky vytahují z vody do polí a zde jedna druhou honí. Rybáři znají volavku jako škůdce ryb. V místopise a jako jméno rodové volavka nepřichází. Bývala kdysi volavka u nás dosti hojná, protože volavčí peří bývalo obyčejnou ozdobou pokrývky hlavy, dnes je celkem vzácnou. V lidovém rčení přichází volavka jako přezdívka pro člověka, který jiného k něčemu svádí nebo láká. Také obchodní reklamu označuje lid: "To je jen taková volavka".


Husa
Divoké husy zná lid jen z jarních a podzimních tahů. Podzimní tah hus znamená brzkou zimu. "Divoké husy na odletu, konec již babímu létu." Více ví lid o huse domácí. Když se nasazuje husa na vejce, dívají se hospodyně do kalendáře, jaké je právě "znamení". Pátrají totiž, v jakém souhvězdí se rávě naše země nachází. Na štíra, raka nebo ryby nesmí se husa nasaditi, protože housata by lovila ve vodě pijavky, žrala dešťovky a taková housata buď hynou nemocemi nebo špatně rostou. Nejlépe je nasaditi husu na "znamení" střelce, váh nebo býka. Dají-li se housata od dvou hus pod jednu, musí se jim vyškubnouti trocha chmýří a všecka housata se dýmem ze spáleného chmýří nakouří, taková se pak vzájemně neštípají a snášejí se, jako by byla od husy jediné. Často objevuje se husa v příslovích. O Martině husa nejlépe zpívá. Lepší husa v hrsti nežli slavík na střeše. Husa platí za ptáka hloupého a slovo husa nebo hloupá husa je pro ženskou nadávku. Husa přichází jako jméno osad i jako příjmení


Had
Had je lidu vzorem úskočnosti a zákeřnosti. O kterém člověku se řekne, že je had, nebo jako had, znamená to vždy, že je třeba stříci se ho. Kdo se dovede z každé kalamity vypracovati, je hladký jako had. Všecky hady považuje lid za jedovaté, i slepýše má lid za hada, a proto ho také zabije, kde ho vidí. Naproti tomu zas někdo tvrdí, že do sv. Jiří žádný had jedu nemá. Málokdo ví, jakým způsobem může had člověku ublížiti. Někdo myslí, že jazyk, vlastně tykadlo hada, je žihadlo, kterým had uštkne, jiný ví, že had má žihadlo v ocase jako vosa. Uštknutí říká lid, že had "štípne". Někdy usadí se had v stavení, takový přináší štěstí a nesmí se zabíti. Říká se mu domovníček neb hospodáříček. Čím se takový had v stavení živí, lid neví, a také se o to nestará. Našel jsem o tom jen jedinou zmínku. V jistém stavení měli hada domovníčka. Jednou dvouletá dceruška hospodářova sedíc na prahu, jedla z misky mléko, v němž měla nadrobený chléb. Matka spatřila, že pod prahem vyplazil se had a pil dítěti mléko z misky. Holčička ho chvíli nechala, ale potom udeřivši ho lžicí po hlavě, řekla: "Papej také chlebíček, nejen pořád mlíčko". Had prý si toho pokárání dal líbiti a dítěti neublížil. Někdy snese slepice vejce s měkkou skořápkou t. zv. povrhel, ale někde lid věří, že je vejce hadí, které snesl do slepičího kotce. Jinde vědí sice, že je to nedokonale vyvinuté vejce slepičí, ale zove je přece "vejcem hadím". V některých krajinách bývali muži, kteří se zaměstnávali lapáním hadů, říkali jim "hadaři". K jakému účelu hady lapali, je dnes neznámo, ale nejspíše k tajným prostředkům, neboť hadů užívalo se hojně k čárům a dodnes připisuje se jim kouzelná moc. Jestliže myslivec nemohl zvěř trefiti, byl přesvědčen, že má ručnici "zkaženou" kouzlem. Proti tomu byl neomylný prostředek nabíti do hlavně hada a vystřeliti ho. Také hadí hlavy užívalo se ke kouzlům. Uštknutí hada bojí se lid ze všeho poranění nejvíce. Jako prostředek proti uštknutí doporučuje lidové léčení zahrabati uštknutý úd do hnoje. Děti jdoucí sbírat jahody, položí několik jahod nebo borůvek za sebe buď na pěšinu nebo na kámen. Jsou pro hada, aby si je sebral a dětí nepronásledoval. Některý had má prý takovou moc, že podívá-li se na člověka, tak ho omámí, že se nemůže hnouti. Ztrnulost tuto lze ovšem vysvětliti leknutím ze strachu, jaký lid před hadem má. Král hadů má na hlavě zlatou korunku. Prostře-li se před něj bílý, nepraný šátek, položí naň korunku, ale šťastný dobyvatel zlaté korunky musí ji rychle do šátku zabaliti, rychle prchati, neboť had sebou tluče tak, až se zpřeráží na kusy, a jed z něho stříká na všechny strany. Pověst o hadí korunce povstala nejspíše z okolností, že užovka obecná má za hlavou dvě světle žluté poloměsícové skvrny, které se ve vodě, v níž užovka loví, lesknou jako zlaté. Také saň ve slovanských pohádkách má podobu hada s několika hlavami a s křídly. Hodí-li se zabitý had do mraveniště, oberou z něho mravenci všecko maso a zůstane z něho jen kostra, jíž se dosud užívá k čárům. Had má tuhý život a přerazíme-li ho, je prý živ až do slunce západu. Ubitý had má se pověsiti na strom, kdyby se nechal ležeti na zemi, přišel by opět k sobě.


Netopýr
Netopýr - nevinné to zvíře je lidem neprávem nenáviděno. Je málo lidí na venkově, kteří netopýra důkladně znají, většina se ho štítí, že prý je prašivý. Také je netopýr předmětem různých pověr, a ještě více býval jím v středověku, kdy se ho užívalo k různým čárům a tajným prostředkům. Skrytý a tajemný způsob života netopýra je příčinou, že lid ho málo zná a bájí o něm věci nemožné. Jak tvrdí se o netopýru, že je půl myši a půl ptáka, ovšem je mnoho lidí, kteří za celý svůj život netopýra nedostanou do ruky a nemají tedy příležitosti důkladně si ho prohlédnouti. Také se ovšem tvrdí, že když večer poletuje a spatří prostovlasou ženskou, že prý se jí zamotá do vlasů. Pověra tato je všeobecně rozšířena, a proto žádná žena nebo dívka na vesnici nejde večer ze stavení bez šátku na hlavě. Za dne zdržuje se netopýr na půdách nebo v komíně a okouše prý tu maso nebo slaninu zavěšené v komíně k udění nebo už uzené a uschované na půdě. Ovšem slaninu nebo šunku ohryže myš nebo kočka, ale svede se to na netopýra a nevinný tvor se příležitostně zabije za cizí hřích. Někde se věří, že netopýr přináší neštěstí do stavení, v němž se zdržuje. Lapnou-li v takovém stavení netopýra, přibijí ho živého na vrata, tím je nepříznivé kouzlo odčiněno. Také v lidové pranostice hraje netopýr úlohu. Létá-li večer hojně netopýrů, bude zítra kráný den. Mnoho bájek koluje také o tom, jak netopýr přichází na svět a je málo lidí, kteří vědí, že samice i v letu nosí mládě na svých prsou, až dovede samo poletovati a potravu sháněti.


Zajíc
Zajíc je z volně žijících zvířat našemu lidu nejznámější. Ačkoliv ho dospělí všemožně pronásledují jako zvíře škodlivé, zůstal doposud miláčkem dětí. Povídky a báchorky o něm čtou děti nejraději. Nejen drobné, i odrostlejší dítky nejraději odříkavají deklamovánky o "zajíčkovi". I v dětských hrách zajíc hraje nemalou úlohu. Hoši hrají si na zajíce posedávajíce na bobek a oběma rukama napodobujíce stříhání slechy. Dívky hrají si na "zajíčka", točíce se dokola kolem dívky sedící na bobku a zpívajíce: "Co, zajíčku, co je ti, že nemůžeš skákati?" A nutí zajíčka, aby vyskočil a ubíhal, načež ho chytají, a která ho chytí, dělá potom zajíčka. Přeběhne-li dospělému zajíc přes cestu, znamená to neštěstí nebo alespoň nezdar podniku, k vůli němuž se cesta koná. Mnohý člověk raději se vrátí, než by pokračoval v cestě, dle jeho domnění nezdarem končící. Zaječí sádlo je prostonárodním lékem. Chová se v domácnostech jako neomylný prostředek k hojení otevřených ran. Někdo k témuž účelu nakládá do hrnce se zaječím sádlem teké listy jitrocele, které se pak na bolák přikládají namazané zaječím sádlem. Těhotná žena nesmí spatřiti zajíce s hlavou. "Shlédla" by se a dítě by mělo rozpoltěný hořejší pysk, jako má zajíc. Teplou, čerstvě staženou zaječí kůži přikládají si kojící ženy na prsy, aby se jim nepodebraly. Také chtí-li kojence odstavivi, dávají si za ňadra zaječí kůži, aby se toho dítě leklo a po prsu už netoužilo. Proč má zajíc tlapky porostlé srstí a pes lysé, o tom vypravuje se bájka. Cestovali spolu pes a zajíc a noclehujíce v širém poli, rozdělali si oheň. Když pes usnul, šibal zajíc vzal oharek a opálil psu tlapky. Pes probudivší se bolestí, pustil se za zajícem a od těch dob ho pronásleduje, aby mu to darebáctví oplatil. Lidu našemu je zajíc znám jako bázlivec, proto se o bázlivém člověku říká: "To je zajíc". Kdo chce se něčemu vyhnouti, o tom se praví, že má zaječí úmysl. Zajíce nazývá lid také Vaňkem, proto rčení "poraditi se s Vaňkem" znamená uprchnouti. Týž význam má úsloví "vzíti do zaječích". Letošní mladíci dívají se na podzim na první sníh udiveně, říká se proto o člověku, který se něčemu diví, že se na to dívá jako mladý zajíc na nový sníh. Mladí zajíci jsou také nezkušení a bývají proto na podzim nejsnáze odstřeleni, praví se proto o nezkušeném člověku, že je to ještě mladý zajíc. V pojmenování míst shledáváme se často se zajícem - Zaječice, Zaječov, Zaječín, Zaječiny. Také jako příjmení přichází zajíc často, a býval i přídomkem rodů šlechtických. O panu Zajíci z Haznburka se říkalo, že je to zajíc se lvím srdcem. Ve společnosti shromážděné při poslední leči v místním hostinci vytasili se někteří lovci také s mysliveckou latinou, zejména jistý lesní tvrdil, že mu zajíci chodí až do světnice. Když někteří přítomní nedůvěřivě kroutili hlavami, řekl přítomný farář: "Vždyť pan fořt se jmenuje Zajíc a má těch zajíčat vlastního pěstění plnou chalupu." V době okolo velikonoc zajíci se honcují a běhajíce po polích, bývají dětmi nejčastěji spatřeni, stal se proto zajíc jakýmsi velikonočním symbolem. O těchto svátcích posílají si přátelé pohlednice s přáním veselých velikonoc, a na těchto velikonočních pohlednicích je vymalován zajíček sedíc u hnízda plného malovaných vajíček. Povídají totiž maminky malým dětem, že červená a modrá vajíčka velikonoční snáší zajíček v lese. Děti mají pak z vajíček větší radost. V pohádkách a bajkách je zajíc častým zjevem a je tu vždy zvířetem chytrým a zastávajícím dobro. Začasté svou rychlostí pomáhá hrdinovi pohádky k vítězství.


Liška
Liška je lidu vzorem chytrosti a prohnanosti. Říká se o chytrém člověku, že je liška, lišák, liškou podšitý a p. Liška nosí děti z lesa, ale o tom, kde je bere, nepovídá lid ničeho. Říká se sice, chce-li se dítěti naznačiti, že za jisté příležitosti nebylo ještě na světě, "tenkrát jsi byl ještě na houbách v lese", snad to tedy souvisí s tím, že liška přináší děti, které před narozením sbírají po lese houby. Náš lid nehledí na lišku jako na zvíře zlé. V národní poesii, hlavně v pohádkách, přichází liška velmi často, a vždycky tu svou chytrostí a lstivostí pomáhá dobru k vítězství. Také u dětí těší se liška nemalé oblibě a přichází často v dětských hrách. Když si dítě vytrhne zub, hodí ho přes hlavu od sebe a řekne: "Liško, tu máš kostěný a dej mi za něj železný!" Také barva srsti lišky slouží jako předmět k přirovnání. Lidé se zrzavými vlasy mají "hlavu jako liška". O nevycíděných botách se říká, "že jsou zrzavé jako liška". Skolí-li liška v létě, bude pršet. Hlas lišky nazývá lid správně "skolením". Také způsob jejího lovu zná, a chce-li naznačiti plížení, říká "krade se jako liška". Liščí spády značí se jako tajné cesty. Přijíti někomu na jeho liščí spád, značí, objeviti jeho tajné záměry a prozraditi je. O lišce se také vypravuje, že ví o pokladech skrytých v zemi a ve skalách, protože na ně přijde, když si hrabe brlohy. Kdo ošidí chytrého člověka, o tom se praví, že přelstil starého lišáka, a poraditi se s liškou, značí něco dobře provésti. Liščí sádlo má moc léčivou, ale masa liščího nikdo nepožívá. Uvařené liščí plíce pomáhají od úbytí (souchotin). V bájkách přichází liška často, děti znají spíše její chytré vlastnosti z bájek, nežli lišku samu. V příslovích setkáme se s liškou často, Spící liška zajíce nechytí atd. V místopise řichází liška málo. (Lišky u Tábora), osady Líští, Lišno, Lišov mohou pocházeti od lísky jako od lišky, za to oddíly lesní jmenují se po ní často, "Liščí hora, U liščích jam" a p.


Jezevec
Přes to, že jezevec je u nás dosti vzácným a i v krajinách lesnatých málokdo může se pochlubiti osobní známostí s ním, ví náš lid o jezevci, čili jak říká o "jezovci", přece mnoho. Předně je mu známo, že přespává zimu, a okolnost, že za tohoto dlouhého spánku nezhyne hladem, vysvětluje si lid tak, že prý jezevec spí ve svém brlohu schoulený do kotouče, hlavu má na břiše mezi zadními běhy a odtud prý cucá své sádlo, a tak vydrží do jara. Jezevců rozeznává lid dva druhy, podobně jako ježků, prasečí a psí, dle toho, má-li mordu tupou nebo špičatou jako prasečí rypák. Zvěřina prasečího jezevce chutná jako maso vepřové, maso psího jezevce páchne prý psinou. Rozdíl, pokud ho lid spatřuje na mordě jezevce, zakládá se zajisté na optickém klamu, neboť jezevec má na hlavě směrem k čenichu bílé pruhy, jsou-li užší nebo širší propůjčují mordě jeho různého vzhledu. Povaha jezevce je také dostatečně známa. Jezevec je samotářem, lenochem a mrzoutem. O líném člověku, který sedí doma, říká se, že se zavrtal jako jezevec. Jezevčí sádlo je prostonárodním lékem. Užívá se ho k rozhánění otoků a hojení otevřených ran i pohmožděnin. Jezevčí sádlo lze koupiti dodnes v lékárně, ovšem bývá místo něho nejčastěji prodáno obyčejné sádlo vepřové, které má stejný účinek. Víra tvá tě uzdravila. Do nedávna myslivci, když ulovili jezevce, uspořádali pak "jezevčí hody", dělala se jezevčí jelita a p. Dnes však se od toho upouští, ježto je známo, že jezevec je stížen cizopasným hlístem svalovcem čili trichinou. V bajkách a pohádkách se s jezevcem nesetkáme, také jako jméno rodové nepřichází a v místopise jen málo se objevuje (Jezová, Jezovčí, Jezové, Jezviny).


Sova
Sovy jsou lidu odporny. Tajemný jejich noční způsob života byl příčinou, že se jich užívalo k různým kouzlům. Ze starých pověr udrželo se jich mnoho na naše časy. Nejznámější je pověra o sýčkovi, že usedá na chalupu, v níž má někdo umříti a volá: "Půjď! Půjď!" Jako proroka smrti lid tedy sýčka nenávidí. V mnohých krajinách panuje dosud pověra, že se lapená sova přibije (jako netolýr) živá na vrata, aby bylo odvráceno neštěstí, které sova svou přítomností tomu příbytku zvěstuje. Podobně objeví-li se v krajině mnoho sov, je to předzvěstí, že tu krajinu stihne nějaké neštěstí. Výr je příčinou pověstí, že se v některém lese objevoval mužíček s ohnivýma očima. Také pověst o Hejhálkovi, který voláním "hejhá" zavádí lidi v lese, aby zbloudili, povstala z houkání výra nebo kalouse. Úsloví "kouká jako vejr" nebo "vejrá" upomíná na veliká světla výrova. V noci se lid sovy bojí, ač nikdo neví proč. Čarodějnice v pohádkách vyobrazuje se vždycky se sovou, a tak se v dětech udržuje přesvědčení, že sova je pták čarodějný. U starých Řeků byla sova znakem moudrosti, náš lid nic takového o ní neví, naopak štítí se jí, ač nikde není víry, že by byla jedovatá. Soví hlavy užívá se však s oblibou k účelům dekoračním, vyřezává se na hlavice hůlek na mokváčky dřevěných dýmek a p. O užitečnosti sov neví lid nic, a proto je pronásleduje, ač o hubení nemožno tu mluviti, protože náleží k velmi řídkým případům, aby někdo spatřil sovu za dne. Slovo "sova" je přezdívka pro toho, kdo v noci bdí a pracuje. Houkání sovy je lidu odporným, v bázlivých budí hrůzu. Jako jméno vyskytuje se jméno "sova" dosti zřídka, za to však velmi často v místopise (Sovinec, Sovinka, Kalousek, Kalousov, Výrov, Výrovice, Výrovna, Sejčín a j. v.).


Kukačka
Když se na lesních listnatých stromech objeví mladé, svěžě zelené lupení, ozve se tu také známé volání kukačky "ku-ku". Hlas tohoto ptáka, který volá vlastní své jméno, je každému milý, protože když se kukačka ozve, je jisto, že jarní počasí bude už trvalé. Proto prý dráteníci říkají: "Lepší jedna kukaranda, nežli sto skřivanů." Také lidé neduživí a nemocní se těší, až uslyší kukati kukačku. Bývá jim totiž nejhůře v přechodné době, když zima ustupuje jaru a počasí všelijak se mění. Kukačka tedy nemocným lidem oznamuje, že minula doba pro ně nebezpečná. Svým tajemným a skrytým způsobem života zdá se kukačka lidu ptákem podivným a zvláštním a proto opředena je četnými pověstmi. U Jihoslovanů je kukačka vzorem bázlivosti a proto pro zbabělce je tu běžnou nadávka "bojazlivá kukavica". Dle pověsti u Jihoslovanů velice rozšířené, je kukačka sestra vojína padlého v boji proti Turkům. Teď prý proměněna v kukačku poletuje hledajíc bratra a volá ho žalostivým "kukáním". Plačtivý nářek žen nazývá se tu proto také "kukáním". U nás je kukačka prorokem pověrčivým lidem, než i lidé nepověrčiví a vzdělaní rádi si dají od ní prorokovati, i kdyby nakrásně proroctví jejímu nevěřili. Kdo prvně na jaře zaslechne kukačku, počítá, kolikrát se mu ozve, neboť mu svým kukáním naznačuje, kolik roků bude ještě živ. Kdo slyší kukačku a má u sebe peníze, bude při penězích celý rok, zejména bude toho roku míti hojně peněz, kdo zaslechne kukačku a ona ozvala se s trojnásobným ozevem "ku-ku", což činí zřídka kdy. Naopak zas, koho kukačka "okuká" bez peněz, bude míti celý rok bídu. Mladí manželé podle kukání počítají, kolik budou míti dětí. Bývá z toho na jaře dosti veselosti, protože kukačka kuká někdy třeba čtvrt hodiny v jednom kuse. Protože má kukačka na spodu těla právě takové zbarvení jako krahujec, věří lid, že kukačka je dopoledne kukačkou a odpoledne krahujcem. K pověře této svádí okolnost, že kukající je samec vábící samice a kuká zpravidla v hodinách ranních a dopoledních, při čemž táhne také z jednoho lesa do druhého, a někdy zakuká i v letu nad otevřenou krajinou. Odpoledne pak obyčejně kukačka se neozývá, slídíc po potravě, a samice hledí v té době podložiti svoje vejce do cizího hnízda. O tomto podkládání vajec tvrdí lid, že prý kukačka napřed zničí vejce v hnízdě cizího ptáka, než tam své vejce vloží. Své vejce snese na zem někde v houští a v zobáku dopraví je do hnízda. Také prý odpoledne, když je krahujcem, sežere hnízdoše jiných ptáků, aby její mládě mohlo celé to hnízdo zaujmouti a opanovati. Poněvadž kukačky odtáhnou v podletí právě tak strytě, jako byly na jaře přitáhly, vypravuje si lid různé domněnky o jejich zmizení. Některé kukačky zůstanou přes zimu krahujci, některé přezimují v dutých stromech, skalních děrách, ba i v bahnech, a objeví se opět, až na jaře bahna rozmrznou. Najde se na venkově člověk, který tyto ztuhlé a přezimující kukačky v skalní rozsedlině našel. Jiný zas viděl krahujce, jak vybíral mladé ptáky z hnízda, a když vyplašený odtáhl, zakukal. Přes všechna vysvětlení moderního přírodopisu zůstává kukačka přece nadále ptákem tajemným, ale všem lidem milým a na jaře proto toužebně očekávaným. Slovo kukačka je lichotivou přezdívkou zvědavé dívence. V některých krajinách značí slovo kukati tolik, jako usedavě plakati. "Plakala až srdce usedalo", vyjadřuje se úslovím: "kukala jako dy dře". V místopise a jménech rodových slovo kukačka nepřichází, za to dosti často přichází jako příjmení druhé její lidové jméno Žežuka nebo Zezulka.


Střízlík
Ptáka tohoto nazývá lid králíčkem, protože když ptáci volili krále a ustanoveno bylo, že jim bude, kdo vyletí do nejvyšší výšky, střízlík schoval se orlovi pod křídlo, a když tento už výše nemohl, vyletěl střízlík ještě nad něho. Spor potom rozhodnut v ten smysl, aby orel zval se králem ptáků a střízlík králíčkem. Zpívá-li střízlík, bude tuhá zima. Vletí-li do světnice, znamená to smrt. Střízlík je lidu příkladem maličkosti, drobnosti a nepatrnosti. O malém a slabém člověku se říká, že je střízlík nebo že je jako střízlík. Z té říčiny slovo střízlík nepřichází jako jméno rodové.


Červenka
Červenka je lidu povědomým ptákem. Když na jaře červenky v lese zpívají, bude už stálé jarní počasí. Před deštěm opouštějí les a přilétají do zahrad nebo se ukrývají v dutých stromech. O červeném hrdélku červenky bájí lid, že přiletěla na kříž, když na něm pněl Spasitel a ze soucitu snažila se ho od kříže odpoutati, při tom se pokrvácela a na památku zůstalo jí červené hrdélko. Červenka je lidu ptákem velmi známým a jméno její řichází hojně jako jméno rodové. Někde zovou červenku také čermáčkem. Platí za ptáka velmi zvědavého a přítulného a před vydáním zemského zákona na ochranu ptactva byla hojně chována v klecích s plátěnou stříškou a proto na jarním a podzimním tahu hojně lapána. Nechávali ji také volně poletovati po světnicích, aby vychytala mouchy a vysbírala různý v příbytku se zdržující hmyz.


Strnad
Srážejí-li se strnadi na podzim v hejna, bude tuhá zima, podobně bude zima trvati, dokud se strnadi zdržují u stavení. Jinak je strnad ptákem milým, protože velmi záhy z jara ozývá se svým jednotvárným zpěvem a staří lidé se těší, že brzy nastane jaro, protože se strnadi už ozývají. Jméno Strnad je velmi často příjmením. Též v místopise se objevuje (Strnad, Strnadice).


Vrána
Lid nerozlišuje havrana polního a vránu černou, co je černé, sluje u lidu vranou, co je šedivé, sluje šedivkou. Vran lid nemiluje a považuje je za proroky neštěstí. Táhne-li hejno vran s krákotem, volají děti: "K nám, k nám!" Děti totiž věří, že vrána nosí děti. Objeví-li se na podzim množství vran v hejnu, bude tuhá zima, podobně zůstávají-li na jaře vrány dlouho v hejnu, nenastane jaro ještě tak brzy. Sedá-li vrána na střechu, někdo se v tom domě oběsí. Je-li mnoho vran, bude v zimě hojnost sněhu. V pohádkách lidových hraje havran důležitou úlohu. Bývá buď tajemným poslem nebo průvodcem čarodějovým, v havrana bývají zaklety neposlušné děti. Nalezeným vraním brkem stírají se bradavice. Z mladých vran je chutná polévka. Slovo vrána je přezdívkou pro člověka, který se všemu diví. "Černý jako havran" říká se o člověku černohlavém. Vránu označuje lid také slovem "krkavec", ale skutečného krkavce nezná, za to zná jeho vlastnosti. Tak "krkavčí matka" je ta, která svých dětí nemiluje a trýzní je. Krkavec je také přezdívka pro člověka lakomého nebo nenasytného. Jména míst přicházejí: Vranov, Vraňany, Vranovice, Vrané, Vranín, Vranová Lhota, jako jména rodová tito ptáci nepřicházejí. Krkavec přichází jako jméno lesů a kopců.


Slepice domácí
Kokrhá-li kohout večer, bude ráno pršeti. Když se slepice za deště ukrývají, nebude déšť dlouho trvati, jestliže však i za deště vybíhají z kurníku a promoklé hledají potravu, bude dlouho pršeti. Podobně znamená dlouhé trvání deště, hledají-li potravu dlouho do večera. Zmoklá slepice působí dojmem komickým, proto říká se o člověku, který se pojednou ocitl ve stísněné náladě, že vypadá jako zmoklá slepice. Slepice, která kokrhá jako kohout, musí se zabíti, rotože je prorokem smrti nebo alespoň nějakého neštěstí. Když se nasazuje kvočna na vejce, má se to státi, když jde měsíc nahoru (když ho přibývá), aby se kuřata dobře vyvedla a bylo jich hojně. Sežere-li slepice jeřabiny nebo oříšky z lípy, přestane nésti. Vejce z kotce (kukaně) má vybírati vždycky hospodyně, vybírá-li je hospodář, slepice nenesou. Jenom vejce snešená na zelený čtvrtek může si hospodář vzíti, ostatní po celý rok patří hospodyni. Kohoutova bojovnost je známou vlastností a říká se proto o člověku svárlivém, že je jako kohout. Kohoutiti se, rozkohoutiti se, značí tolik, jako rozzlobiti se. O dvou svářících se lidech se tvrdí, že si počínají jako dva kohouti na společném smetišti. Pečlivost kvočny o kuřata je příslovečnou a proto pečlivá matka je jako kvočna. Kuře nebo kuřátko je označení pro malé a hezké dítě. "Nedoscíplá slepice" je přezdívka pro stonavého člověka. Slova Kohout a Kuře přichází jako příjmení a také v místopise.


Čáp
V některých krajinách je čáp vítaným hostem a dostává se mu zde všemožné ochrany. Hospodáři dávají mu na střechu kolo od vozu, aby si v něm udělali hnízdo. Věří se, že kde se čáp uhnízdí, je v tom domě štěstí, blesk do toho domu neudeří, a také požár tu nevypukne. Čáp prý dobře ví, která chalupa je zasvěcena takové zkáze. Zkaziti hnízdo čápa je hříchem. Děti věří, že čáp nosí děti, které vytahuje z bahna. Na podzim prý se čápové shromáždí na nějaké louce a drží sněm, na němž se radí o nastávající pouti na jih, také drží soud nad některým provinilcem, kterého mají v kruhu mezi sebou. Klapají při tom všichni zobáky, pojednou se na odsouzence vrhnou a ubodají ho svými ostrými zobáky. Odtáhnou-li čápové brzy, bude brzy zima, podobně jako časný jejich přílet na jaře věští brzské teplé počasí. Mnoho čápů - mokrý rok. Známé je pořekadlo: "Na sv. Řehoře letí čáp přes moře, žába hubu otevře a šelma sedlák, který neoře." Dlouhé nohy čápa jsou označením pro dlouhonohého člověka, z toho úsloví: "Má nohy jako čáp", "vykračuje si jako čáp" a pod. Tahu čápů věnuje lid pozornost hlavně k vůli zvláštnímu způsobu, kterým čáp ve vzduchu krouží. Lid ví dobře, že čáp je němý a mimo klapání zobákem jiného zvuku vydati nedovede. S jmény Čáp, Čápík shledáme se často jako se jmény rodovými.


Žába
Žába platí za zvíře prašivé, t. j. takové, které je nebezpečno vzíti do holé ruky. Mnoho lidí považuje žábu za jedovatou. Hlavně "ropucha" čili zemská žába je jedovatá. Kde se usídlí ropucha ve sklepě, znamená to štěstí. Když se na jaře ozvou žáby, je jisto, že počasí už zůstane stálé. Kvákají-li večer žáby, bude zítra hezký den. Lid věří, že žáby spadnou s deštěm. Pověra tato je velmi rozšířena. Po teplém letním dešti vylézají mladé ropuchy a skáčí po silnicích a po cestách a lid se domnívá, že spadly s oblohy. Přesvědčiti lze těžko někoho. Vypravoval mi člověk, že na vlastní oči viděl, jak spadnuvší žába pleskla před ním na zem. Nepřesvědčil jsem ho, že žába učinila skok rávě před něho. Některá žába má "uhrančivé" oči, t. j. podívá-li se na člověka, udělá se mu špatně - žába ho "uhranula". Jeden člověk viděl na břehu rybníka velikou, bachratou žábu a řekl jí žertem: "Až se, žábo, budeš žabit, já ti přijdu babit." Žába si pak skutečně pro něho přišla, když měla míti mladé. Ale člověk ten slibu nedodržel a když potom v létě brodil koně v rybníce, utopil ho vodník s jedním koněm. Ta veliká žába byla vodníkova žena. Také vodníka představuje si lid se žabími nohami. Různých ingrediencí ze žáby užívalo se k čarování, zejména kostra její, pod jménem "žabí háček", hrála mezi tajnými prostředky důležitou úlohu. Vodní žába (skokan) čistí vodu, proto spatří-li venkovan ve studánce žábu, je přesvědčen, že je tu voda zdravá, žába by se v ní jinak nezdržovala. Pořekadlo praví, že na sv. Řehoře žába hubu otevře, t. j. začne ponejprv kvákati. Žábu rosničku chovají ve sklenici, aby prorokovala, jaké bude počasí. O tlustém člověku se říká, že vypadá jako ropucha, o nehezkém platí úsloví, že má hubu jako ropucha. Žába je zvíře bázlivé. Malým dívkám přezdívá se "žába", nebo "žabka". Hojné zmínky o žábě nacházíme také v příslovích a často přichází její jméno také v místopise, v jménech rodových nepřichází.


Mravenci
Mravenci mají moc léčivou. Píchání v rukou se vyhojí, drží-li se ruka nad rozhrabaným mraveništěm, aby ta pára z něho šla na ruku. Stejně lidovým lékem je mravenčí líh. Nachytají se mravenci do láhve, v níž je trocha cukru a nalije se pak na ně líh. Je to mazání proti revmatismu. Pryskyřice, kterou mravenci nanesou do mraveniště, zove se kadidlem a slouží k nakuřování nádchy. Brouk zlatohlávek klade vajíčka do mraveniště a jeho larva tu žije krmena mravenci. Zakukluje se v blátivém obalu a kuličky tyto hledají se jako proroctví. Otevře-li se kulička a je v ní už vyvinutý brouk, znamená to štěstí, je-li tam ještě larva, znamená to neštěstí. Má-li býti pěkné počasí, vynášejí mravenci kukly ven z mraveniště, nastane-li mezi dnem změna, vnášejí je dovnitř mraveniště. Nanesou-li přes léto veliké mraveniště, bude tuhá zima. Od mraveniště mají mravenci vyběhanou dráhu, na níž se jich stále husté množství pohybuje. Vede-li taková dráha přes cestu nebo přes silnici, má ji chodec překročiti, když k ní přijde, kdyby do ní stoupl a některého mravence zašlápl, měl by hřích. Usadí-li se mravenci v chalupě, není to dobrým znamením.


Ježek
Ježek podle rypáčku je dvojí, prasečí a psí. Maso má chutné, z toho prasečího je chutnější, ale jedí je jen světoběžníci, šlejfíři a komedianti. Kůži ježčí dávají si za ňadra kojící ženy, když chtějí ssající nemluvně odstaviti. V domácnostech ho chovají lidé, aby jim v světnici vychytal rusy a šváby. Ježek zimu přespává, ale lid o něm bájí, že si dělá na zimu zásoby potravy. Za tím účelem vyleze na podzim na strom, shazuje odtud na zem jablka nebo hrušky, potom se na zemi po nich válí, napíchá si je na ostny a odnese si je do brlohu. Bajka tato povstala patrně z toho, že někdo viděl ježka, jak si na podzim tímto způsobem odnášel do brlohu suché lupení. Že má ježek chutné maso, ví také liška a proto po něm pilně slídí, jenže když ho lapne, brání jí jeho ostny, aby ho mohla sežrati. Ale chytrá liška dovede si pomoci. Odkutálí ježka do vody, a když ježek začne plovati a musí se tedy rozvinouti, chopí ho liška za břicho a vyžere ho ze spodu. Takové vyžrané ježčí kůže najdou prý se často v lese. Nemá-li liška k svému úmyslu na blízku vody, přiměje ježka k rozvinutí jiným chytrým způsobem. Převalí ho na záda a zdvihnuvši nohu, nastříká na něho a ježek domnívaje se, že prší, rozvine se, aby se postavil na nohy a to se mu stane osudným. Najde-li někdo ježka nedaleko stavení, je přesvědčen, že sem ježek přišel, aby kradl vejce slepicím z kotce. Také v bajkách a pohádkách přichází ježek často, a bývá tu líčen jako hrdina s dobrými vlastnostmi a povahy šlechetné, která hájí dobro a bojuje proti zlu.


Kočka
Kočka - kolem tohoto domácího zvířete opředeno je mnoho pověr. Příčinou jich je okolnost, že je kočka zvíře noční a vede život samotářský. V noci chodí kočky do čar, t. j. provozují kouzla nebo jim napomáhají, proto v žádné pohádce, kde se jedná o čarodějnici, nespatříme tuto vyobrazenou nebo popsanou jinak než s kočkou po boku. Zpravidla to bývá kočka černá. Ba stará kočka sama je prý už čarodějnicí. V určité době odbývají kočky sněmy. K těm sejdou se kočky z celého okolí. K pověsti o kočičích sněmech zavdalo zajisté příčinu jich páření. Líže-li si kočka tlapky, bude brzy přšet, před bouřkou hladí si slechy a má jiskřící se oči. Když se kočka myje a podívá se potom na některé dítě, dostane toto dítě co nejdříve bití. Kočka je jinak obrazem lsti a falše. Říká se "falešný jako kočka" nebo zkrátka "je to falešná kočka". Různých částí těla kočky užívalo se za stara jako prostředků léčivých a také ke kouzlům a čarování. Dodnes lid věří, že kočičí pečeně je dobrá proti některým nemocem. Vzdor tomu, že je kočka zvíře zlé a lstivé a v pohádkách jenom zlo představuje, je přece jen miláčkem dětí. Je také obrazem čistotnosti. "Ulízaná jako kočička" je čistotná a pěkně učesaná panenka. Jinak je povahy nevděčné a škrábne ruku, která ji hladí. Proto také úsloví praví o člověku nevděčném: "Škrábe jako kočka". Známa je také její ukrutnost, s jakou si pohrává s ulovenou myší, než ji zakousne. Říká se proto o člověku, který jiného udržuje v nejistotě, aby ho trápil: "Hraje si s ním jako kočka s myší". V lidových příslovích přichází kočka velmi často v obrazném rčení: Ráda kočka ryby jí, ale do vody se jí nechce. Ta myška již ztracená, s kterou kočka pohrává. Není-li kocour doma, mají myši svobodu. Kocour někdy malá koťata sežere, říká se proto o člověku, který předstírá k někomu lásku, jíž vskutku nemá: "Má ho rád jako kocour koťata". Čerstvě staženou a ještě teplou kůži kočky přikládají si na prsa lidé s plicními chorobami, vytahuje prý nemoc.


Vlk
Na vlka zachovalo se mnoho vzpomínek z dob, kdy býval v Čechách obyčejným zjevem. Má pověst zlého zvířete, ať už v pohádce nebo ve skutečnosti. Vlčí povaha je povaha zlá. "Shání jako vlk" a "hltá jako vlk" jsou známá úsloví. Rozpustilé děti zovou se vlčata. V bajce představuje vlk vždy tvora nenasytného, ukrutného a krvežíznivého. V místopise přichází vlk často, ku př. Vlkov, Vlkanov, Vlčetín, Vlčí, Vlčice, Vlčina, Vlčince, Vlčkovice, Vlkava, Vlkoš, Vlkýš a j. v. Často vyskytuje se také jako jméno rodové - Vlk, Vlček. V lesích řicházejí vlčí jámy, třeba že k lapání vlků ani nesloužily, vlčí hora, vlčí rokle je také leckde. V starých pověrách byl vlk znám jako vlkodlak. Člověk, který byl vlkodlakem, vyběhl ze vsi, převalil se řes přelízku a proměnil se ve vlka. Číhal pak v lesích a při odlehlých cestách na osamělé chodce, jimž vyskakoval na záda a ssál jim z krku krev. Takový vlk-člověk poznal se podle srostlého obočí. Po smrti byl stále jen vlkodlakem, proto se hrob jeho probil kůlem, aby nemohl z hrobu vystupovati a napadati lidi. Vlčice je zlá matka, zejména zlá macecha. Zvlčiti je tolik jako zdivočiti. Mnoho rostlin dostalo jméno po vlkovi, ku př. vlčí mák. V rostlinopise slovo "vlčí" znamená tolik jako divoký, planý. Neužitečné výhony stromu nazývá lid "vlky". Ve středověku užívalo se různých částí těla vlka na př. zubů, srdce, žluči, chlupu, výmětů k "tajnému umění", t. j. k čárům. V bajce staví se vlk proti ovečce jako protiva zloby a nevinnosti.


Domácí dobytek
I k domácímu dobytku víže se dosti pověr. Kdo si cizí dobytče prohlíží, musí říci "Požehnej Pán Bůh!", aby dobytek "neuřkl". Má totiž některý člověk takové "uhrančivé" oči, že může dobytek i lidi uřknouti čili uhranouti, totiž ublížiti pohledem tak, že to způsobí nemoc nebo smrt. Roznemůže-li se dobytče, udělá se z provazu t. zv. "katí oko", jímž se dobytek protáhne, to ničí účinek uhranutí. Když se koza okozlila, nese jí hospodyně "do kouta" kousek chleba, kousek cukru, rozinky, mandle, sušené švestky a p. Koza je mlsná a chce míti po porodních bolestech něco lepšího, jinak mohla by zdechnouti. Dobytek na pastvě prorokuje déšť nebo bouřku, když se nechce pásti, silně vypařuje a líže si nohy. V livových úslovích má každé dobytče svůj význam. Vůl je dobrák a hlupák, proto také nadávkou, ovce je symbolem trpělivosti, kůň bujnosti a síly. Táhne jako kůň, pracuje jako kůň, má sílu jako kůň - jsou známá rčení. "Mlsná koza" je nelichotivý název pro mlsnou ženskou. Koza je jinak znakem chudoby, v které krajině lze spatřiti hojně pasoucích se koz, tam je bída, lid tu nemá tolik píce, aby mohl živiti krávu. Vepř je známým vzorem nečistoty a lenosti. Slovo prase je nejhnusnější nadávkou. Ovce a beran jsou zvířata, která všecko snesou. "Držel jako beran" říká se o člověku, který si nechal všechno líbiti. "Kráva" je přezdívkou pro dospívající a neobratnou dívku. V pohádkách a bajkách setkáme se se všemi domácími zvířaty. Podobně v příslovích. Rychlý kůň nejdříve se unaví. Syp koni obroku, půjde s tebou do skoku. I černá kráva bílé mléko dává. Kam beran, tam i všechny ovce. Učinil kozla zahradníkem a t. d. V místopise řicházejí jména domácích zvířat dosti často: Volovice, Volovník, Kravsko, Kozlany, Kozlenec, Kozlov, Ovčáry, Kobylisy, Kobylnice, Kobylníky, Konětopy, Koněprusy, Konělupy, Koněšín, Oselec, Svinařov, Sviny, Prasetín a p. Málo kdy však bývají příjmeními.


Žluna
Žlunu nazývají místy "zeleným datlem", místy opět sluje "žluvou". Lid zná ji spíše podle jejího volání, než od vidění. Ozývá-li se hlasitě před jarem, bude dlouho zima. Lid říká, že žluna zpívá na dlouhou zimu. Klepá-li žluna silně do stromů, bude co nejdříve pršet. Stromu, v kterém se žluna uhnízdí, šetří lid všemožně, protože tu zpravidla také jiní drobnější a hmyzožraví ptáci mají hnízda v děrách od žluny do kmene vytesaných. Že žluna klepá jen na nemocné stromy, to lid ví dobře a kdo chodí do lesa krást dříví, pamatuje si strom, na kterém bývá žlunu viděti, protože z něho bude brzy souš, která se pak může ukradnouti. Na podzim přitahuje žluna do vesnických zahrad a zkouší na ovocných stromech, nejsou-li nakaženy hmyzem, ale lid se domnívá, že tu paběrkuje ovoce.


Vlaštovka
Vlaštovka těší se u lidu veliké oblibě, proto ji lid jmenuje zdrobnělým jménem "vlaštovička" nebo "laštovička". Považuje se za štěstí, kde se vlaštovka pod střechou uhnízdí, aby hnízdo nespadlo, podkládají je prkénkem přibitým na zdi. Velmi vítaná je vlaštovka, zbuduje-li si hnízdo v chlévě, za tou příčinou nechá se jí do chléva otevřené okénko, jestliže se dvéře na noc zavírají. Kdo by vlaštovku zabil, bude do smrti nešťastný, podobně stavení, na němž hnízdo vlaštovčí bylo zlomyslně zničeno, bude stále navštěvováno neštěstím. Vystěhuje-li se vlaštovka ze stavení, umře hospodář. Věří se také, že stavení, na němž vlaštovky hnízdí, nebude postiženo požárem a do chléva, v němž je vlaštovčí hnízdo, nemají čarodějnice přístupu. Známo je, že vlaštovka je prorokyní povětrnosti a poselkyní jara. Létají-li vlaštovky nízko, bude co nejdříve pršeti, naopak zase, létají-li i za deště ve výši, bude hnedle po dešti. Okolnost tuto dovede si lid velmi dobře vysvětliti tím, že před deštěm tlak vzduchu sehnal hmyz do spodních vrstev, kde vlaštovky jsou pak nuceny prováděti svůj lov. Na jaře přiletí napřed jedna vlaštovka jako ubytovatelka a hlavní tah dostaví se později, až se ještě více oteplí, proto lid říká: "Jedna vlaštovka jara nedělá". V polovině září vlaštovky odtahují a sem vztahuje se úsloví: "O Marie narození vlaštovek již tu není." Věří se namnoze ještě, že vlaštovky netáhnou za moře, nýbrž že přezimují v dutých stromech nebo ve skalních rozsedlinách stuleny v chomáče po způsobu netopýrů. Ve starých školních čítankách bylo to také uváděno, a proto staří lidé, kteří navštěvovali starou školu, jsou o tom pevně přesvědčeni, protože se tomu učili ve škole. Ve víře utvrzuje je také okolnost že se někdy ve vsi objeví vlaštovka ještě v říjnu. To je ubohá samička, která přišla domácí kočkou o první hnízdění a vyhnízdila podruhé pozdě v létě a dlouho do podzimu dokrmuje mláďata. Po vylítání tyto opozdilé vlaštovky hned odtáhnou, ale nedospělá mláďata patrně zahynou na tahu, lid však věří, že to byly vlaštovky, které dosud do lesa nezatáhly, aby tu vyhledaly skrýš k přezimování a učiní tak teprve později. V místopise vlaštovka nepřichází, ale za to často v příjmení.


Králíček
Tomuto něžnému ptáčkovi říká lid "zlatohlávek", protože má na hlavě žutý proužek. Vypravuje o něm tutéž pověst jako o střízlíkovi, že se schoval pod křídlo orlovi při závodech, kdo má býti králem ptáků, a potom, když orel už únavou nemohl výše, zlatohlávek vyletěl ještě nad něho. Povídá se o tomto ptáčkovi, že je tak důvěřivý, že se dá lapnouti pouhou rukou. Jinak znají králíčka jen lidé pracující v lese, drvaři a kladaři, ostatní znají ho spíše jen podle hlasu, kterým se v zimě ozývá, když shání nuznou potravu, a zaslechne-li ho někdo v zimě popiskovati v zahradě nebo na pokraji lesa, řekne, že je sýkorka. Svou maličkostí ujde tento ptáček pozornosti většiny lidí.


Skřivan
Skřivan je velmi milý pták, každý se na jeho příchod těší, neboť přináší jaro, a staré babičky a lidé neduživí přejí si, aby ještě slyšeli skřivánka. O původu jeho vypravuje legenda, že ho stvořil Spasitel z hrsti hlíny, aby osamělý oráč měl v poli také nějakého pěvce. Lidové pořekadlo praví, že na Hromnice musí skřivan vrznout, kdyby měl zmrznout, a kdo o Hromnicích slyší skřivana zpívati, bude šťasten. Druhého února u nás ovšem ještě skřivan nebývá, ale slyší lidé chocholouše, který si někde na střeše sluncem vyhřáté prozpěvuje, a myslí, že je to skřivan. Případnější je pořekadlo: "Na svatého Matěje pije skřivan z koleje." V té době dostavují se první jarní oblevy. Zpívá-li záhy na jaře skřivan ve výšce, bude úrodný rok, zpívá-li však na zemi, bude neúroda. Drží-li se skřivani na jaře dlouho v hejnu, přijde ještě nová zima. Některého roku dostaví se sněhové přeháňky, t. zv. nová zima, když už skřivani jsou v párkách a tu se opět skřivani srazí v hejno na tak dlouho, dokud nepohoda trvá. Je tedy skřivan v tom ohledu dobrým prorokem povětrnosti. Před vydáním zákona na ochranu ptactva lapali se skřivani hojně k jídlu a také se chovali v klecích k vůli zpěvu. Klec pro skřivana musela býti dlouhá a nizká, aby se pták mohl probíhati, a měla plátěnou stříšku, aby si nerozbil hlavu, protože má ve zvyku vyletovati, když chce zpívati. Dávali mu do klece hroudu, na kterou skřivan usedal, když zpíval. Slovo skřivan přichází hojně v místopisu i jako jméno rodové, také ve tvaru zdrobnělém, Skřivánek.


Stehlík
Stehlík je lidu dobře znám jednak pro své pestré zbarvení, jednak že se zdržuje na blízku vesnic, vybíraje tu semena bodláku. Je prý Němec, protože volá své jméno německy "Stieglitz". Lid rozeznává stehlíky pěti a šestiperáky, podle počtu žlutých pírek v křídle. O stehlíkovi se vypravuje pěkná legenda, která je sice původu německého, ale mezi českým lidem velmi rozšířena. Původně prý Bůh stvořil všecky ptáky stejné šedé barvy. Poněvadž by je však lidé nebyli rozeznali, nařídil jednomu ze svých andělů, aby ptáky nabarvil různými barvami. Dostavili se k barvení všichni ptáci, jenom stehlík scházel. Dostavil se pozdě, když už anděl byl s prací hotov a omlouval své opozdění tím, že prý viděl, jak sedlákovi roste v pšenici bodlák a vybíral tedy jeho semena, aby sedlákovi usnadnil práci. Na to mu anděl omeškání prominul, a nabarvil ho zbytky barev, proto je stehlík tak pestrý. Pro příjemný zpěv choval se dříve stehlík hojně v kleci a lapal se na rohatiny při podzimním přeletování. Podobá prý se zpěv jeho zpěvu kanářímu. Jméno jeho přichází často jako příjmení v místopise: Stehlovice.


Sojka
Sojka platí u lidu za ptáka lstivého, chytrého a zlodějského. Seje lesy a v lese na člověka pokřikuje. Prozradí takto hajnému každého lesního zloděje nebo pytláka. Opatrný hajný, slyší-li v lese křičeti sojky, ví, že se v tom místě děje něco neobyčejného, rychle se tam odebere a přistihne škůdce při činu. Bělo-modro-černá pírka ze sojčího křídla jsou oblíbenu ozdobou klobouků venkovských hochů. Známo je také, že sojka plení ptačí hnízda a v zimě krade veverce z její zásobárny. Sojka přichází často jako jméno rodové, v místopise málokdy (Sojovice, Sojková).


Čejka
Čejku jmenuje lid kníhou podle jejího hlasu. Někde ji zovou také "starou děvkou" a bájí o ní, že je zakletou starou děvečkou, která zemřela jako stará panna, a teď stále hledá ženicha. Je prorokem jara, objevuje se dosti záhy na lukách a pastvištích. Dobře jest znám její způsob, jak dovede člověka odlákati od svého hnízda. Před lety sbírávala se její vejce k jídlu. Přichází v místopise, ku př. Čejtice, Čejkov a příjmení Čejka není vzácností.


Kachna divoká
Kachnou nazývá náš lid všechny druhy kachen, i malou čírku považuje za mladou kachnu. Kachna divoká odvádí prý kachny domácí, když se k ní na rybníce přidruží a takové zdivočilé kachny domácí prý na podzim s divokými odtáhnou a druhého roku jsou už přepeřené jako kachny divoké. Jdou-li divoké kachny z vody na sucho, přijde bouřka. Před deštěm hlasitě káchají. Jsou-li na podzim tučné, bude tuhá zima. Totéž tvrdí lidé o ostatní vodní zvěři pernaté. Zvěřina kachny divoké považuje se za méně chutnou než maso kachny domácí. Také peří prý je více tuhé a špatně se dere.


Ještěrka
Ještěrka je příkladem lstivosti, proto také úsloví "plemeno ještěrčí". Lid považuje ještěrku za jedovatou, ale štítí se jí i ten, kdo ví, že jedovatou není. Vypravuje se o ní, že je stálou průvodkyní jedovaté zmije, a spícího člověka vystříhá před uštknutím snažíc se ho zbuditi tím, že ho šimrá v obličeji. Žádná rostlina nejmenuje se po ještěrce, ačkoliv po štíru je botanických jmen několik (štírovník a j.), ale štírem nazývá lid čolka vodního a také krtonožku, rozeznává proto štíra vodního a zemního. O ještěrce povídá se také, že spícímu člověku vleze otevřenými ústy do žaludku a užírá mu ho tak dlouho, až nešťastník umře. Když se ještěrky vyhřívají na kamenech, bude stále hezké počasí. Ještěra slepýše počítá lid k hadům a říká mu buď "slepák" nebo "slepičák". Jinak je ještěrka také příkladem mrštnosti. Holka jako ještěrka je mrštná a obratná. Ještěrčí jazyk je zlý, pomlouvačný. Někde věří také, že ještěrka vypíjí ptákům vejce


Závěrem
O hmyzu vůbec - všechno co není ssavcem, ptákem, hadem nebo žábou, je u lidu broukem nebo červem. Někde říkají broukům také brabouci, jinde pabouci, tímto jménem označuje se však také skutečný pavouk. Červem zove se všechno, co není broukem. Larvy much jsou červi, housenky molů jsou červi "co se dávají do peří a do šatů", larva potemníka je "moučný červ". Někde i housenky zovou se červy. "Dali se mi do zelí červi". Larvy brouků a housenky nesytek a drvopleňů žijící v kmenech stromů zove lid "ten červ ze dřeva". Venkovský lid má velmi malé vědomosti přírodopisné, ač by právě on jich potřeboval nejvíce, proto také málo kdo ví, jak se hmyz rozmnožuje. Vši a štěnice dělají se z nečistoty, blechy se líhnou z prachu, červi dělají se ze sýra nebo masa, housenky se dělají, když je vlhko a teplo. Pavouci jsou "prašiví" a každý se jich štítí.


 

Poděkování panu Pavlu Gurkovi za poskytnutí kopie.

 
Volavec Louka






Naše trofeje
 

 


IMG_8781.JPG

                       Fr.Gajovský
 
             

 


Video

 
                 

 
reklama

reklama

reklama
 

reklama


Myslivost a lovectví

reklama

reklama

reklama

reklama

reklama