Ministerstvo zemědělství předložilo poslancům konečné znění návrhu zákona (dále jen Novela), kterým by se změnila některá ustanovení Zákona o myslivosti. Důležitou součástí je i Hodnocení dopadů regulace (RIA) jehož součástí je „Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace“ (dále jen Závěrečná zpráva).
Podle výkladového slovníku portálu ODok Vlády ČR
„Informace získané a zpracované v procesu RIA slouží jako zdůvodnění konečné podoby návrhu politik a jako informační podklad pro politické rozhodnutí o přijetí či nepřijetí návrhu právního předpisu“. Jinými slovy by Závěrečná zpráva měla poslancům poskytnout jednoznačné a objektivní informace před hlasováním.
Tady ale vyvstává problém, protože Závěrečná zpráva obsahuje řadu nesrovnalostí a rozporů mezi konkrétním návrhem a jeho zdůvodněním, které neznalým myslivecké problematiky určitě nepomohou k nezávislému rozhodnutí. Uvedu jen několik očividných a podstatných rozporů.
Přemnožená zvěř
Hned na samém začátku v odstavci 1.2 nazvaném Definice problému MZe uvádí, že:
„Novela má ambice především přispět k řešení jednoho z největších problémů současné české myslivosti, kterým jsou škody působené vysokými stavy spárkaté zvěře“ a za hlavní příčinou označuje
„zvyšování úživnosti prostředí (pěstování energeticky vydatných a úkryt poskytujících plodin jako je kukuřice, řepka, aj.)“. Ani zmínka o příčinách škod na lese, které jsou přitom stále dokola opakovaným nosným argumentem požadované redukce spárkaté, jako jsou monokultury s malou pestrostí potravní nabídky, neklid v lese, nevhodná lovecká praxe atd.
Hned vzápětí však předkladatel Novely přiznává, že:
„kapacita prostředí s ohledem na stále rostoucí trend vývoje početnosti této zvěře zjevně vykazuje stálé rezervy“. A to je první a zásadní rozpor Závěrečné zprávy, vyvolávající celou řadu otázek.
Je spárkatá zvěř opravdu přemnožená, když kapacita prostředí je schopná uživit ještě více zvěře?
Kdo je skutečným viníkem nadměrných škod?
A jsou vykazované škody skutečné?
Je vybíjení, tzv. redukce, spárkaté zvěře jediným řešením?
Jak to vidí mnozí odborníci?
Většina autorů, kteří se zabývají i problematikou škod spárkatou zvěří nevidí řešení v redukci početních stavů, nýbrž v součinnosti všech zainteresovaných na celkovém zlepšeních podmínek života zvěře. Tak například doc. Hanzal z Katedry myslivosti ČZU Praha v Myslivosti 7/2024 říká, že:
„řešením není zvýšený lovecký tlak na spárkatou zvěř, který se bezúspěšně táhne již od 80. let minulého století, ale výsledkem je pouze rozptýlení zvěře do klidnějších oblastí a rozbití sociální struktury populací, ale ke snížení škod nedošlo“.
Podobně to hodnotí i většina dalších autorů. Za hlavní příčinu nepovažují vysoké stavy zvěře, ale narušení životního prostředí a přirozeného biorytmu zvěře, vysokou náchylnost lesních porostů vůči škodám, malou rozmanitost potravní nabídky, nedostatek klidu a krytu a nesprávné provádění lovu.
K zamezení větším škodám je podle mnohých důležitá přirozená obnova smíšených lesů s dostatkem doplňkových měkkodřevin s dosadbou plodonosných dřevin a křovin včetně ovocných, které zvěř upřednostňuje před dřevinami cílovými.
Uvádějí také, že velice důležité je nelovit chaoticky a za každou cenu, ale uplatňovat cílený tzv. zónový, intervalový a soustředěný lov. To znamená zaměřit se na lov v místech s větším nebezpečím škod a současně vytvořit zóny loveckého klidu s nejlepší potravní nabídkou, případně doplněné o odváděcí krmení, pokládání ohryzových stromů atd.
Také síť přezimovacích obůrek odborníci i praxe vidí jako velice účinné.
Za důležité považují realizaci uvedených opatření na velkých honitbách nebo rozlehlých chovatelských oblastech a krajina by tak bez problémů uživila více spárkaté zvěře než nyní nazývané přemnoženou. To je potvrzeno z mnoha zdrojů.
Kupříkladu Kamler a kol. (Svět myslivosti 3/2007) uvádějí, že v našich podmínkách by bylo možné v lese chovat kolem 150 ks spárkaté (jelení, srnčí a černá) na 1000 ha bez přílišného poškození dřevin.
Důkazy máme z některých našich honiteb a rozsáhlých chovatelských oblastí v Rakousku s hustotou zazvěření přesahující i více než 50 kusů jelení nebo 100 kusů srnčí zvěře na 1000 ha bez významných škod, a to i bez nákladných ochranných opatření. Více informací včetně citace zdrojů je k dispozici v Myslivosti 10/2023 v článku Několik vět o překotné a krátkozraké redukci jelení zvěře.
O takových možnostech snižování škod na lese ministerstvo poslance v Závěrečné zprávě ale vůbec neinformuje a vinu stále dokola přičítá tzv. přemnožené zvěři a myslivcům. Záměrně? Proč?
Vždyť mezi myslivci je značný podíl vlastníků honebních pozemků, nehledě na to, že ve značné části lesních honiteb vykonává myslivost právě vlastník lesa ve vlastní režii, tedy Lesy ČR nebo Vojenské lesy a statky.
To byl první výčet nesrovnalostí o definici přemnožené zvěře.
Vyčíslení škod
Druhou a neméně důležitou nesrovnalostí v odstavci 1.2 Závěrečné zprávy je problematika vyčíslení škod nejčastěji právě v oblasti lesnictví, kterými předkladatel zdůvodňuje potřebné snížení početních stavů spárkaté zvěře. Přitom poslancům jako důkaz předkládá tabulku a graf, ale ty neinformují o výši škod, nýbrž o vývoji počtu ulovených kusů spárkaté v letech 2013 až 2022, resp. 2000 až 2020. To je jeden z poslancům předkládaných omylů.
Jako další důkaz nadměrného poškozování lesa spárkatou zvěří ministerstvo poslancům předestírá údaje Českého statistického úřadu a Národní inventarizace lesů. I když se uváděná čísla zdají být vysoká, tak se zřejmě nedají považovat za objektivní a směrodatná, protože, jak sám předkladatel uvádí:
„chybí jednotná evidence škod a přesný údaj o celkovém rozsahu a výši škod není k dispozici… a celková výše a rozsah škod zvěří je určena na základě odhadů z různých zdrojů…“.
Nasvědčuje tomu porovnání vykazovaných škod na lese Národní inventarizací lesa, které mezi lety 2011 až 2020 nemají prokazatelně stoupající tendenci, ale naopak v následujících letech 2021 a 2022 strmě rostou škody vykazované v penězích, ačkoliv počet odlovených kusů v tutéž dobu výrazně narůstá.
I v těchto informacích je zřejmý rozpor a nemohou být tedy považovány za přesvědčivý důkaz.
V Závěrečné zprávě dále ministerstvo informuje Poslaneckou sněmovnu, že odhad výše škod způsobených zvěří na lesních porostech v ČR vyčíslil i Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, ale i ten prý uvádí, že:
„pro přesné vyčíslení škod v současné době neexistují nástroje, a to jednak z hlediska toho, co je vnímáno jako škoda, jednak z hlediska existence a dostupnosti vstupních dat…“ I jinde předkladatel používá slovní obraty, jako
„neexistuje obecně akceptovaná metodika“ nebo
„neexistuje konsensuální názor…“.
Zmiňované případy dosvědčují, že Ministerstvo zemědělství poslancům předkládá pochybné údaje jako důkaz o nadměrných škodách, kterými odůvodňuje nutnost redukce „přemnožené“ spárkaté zvěře.
A navíc vinu přikládá výhradně myslivcům.
Právo vlastníků a vliv státu na plán lovu
Část 1.3 Závěrečné zprávy, věnována údajným nedostatkům současného mysliveckého plánování, vychází z vyjádření ministerstva, že:
„pouhá dohoda mezi uživatelem honitby a držitelem honitby na plánu lovu se ukázala pro myslivecké hospodaření jako nedostatečná“. Odvolává se kromě jiného na nepřesnost jarního sčítání, které
„nedokáže zohlednit např. pravidelné a sezónní změny výskytu zvěře“.
O tom není pochyb, ale už pro současný systém tvorby Plánu chovu a lovu pro zvěř spárkatou Mysl 1 není rozhodující údaj zjištěný jarním sčítáním, ale podle Vysvětlivek k plánu je to řádek s názvem Upravený stav zvěře, kde uživatel honitby může nasčítaný stav k 31.3. upravit s využitím § 36, odst.2, kde se praví:
„Při vypracování plánu vychází (uživatel honitby) z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních a porovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech…“
Pro výpočet výše lovu je pak rozhodující řádek Cílový stav zvěře, tedy takový početní stav zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, se kterým se rozhodl držitel, resp. uživatel honitby v honitbě hospodařit.
Z toho je zřejmé, že jarní sčítání nemá na stanovení plánované výše lovu rozhodující vliv, a tak nemůže být považováno za důvodovou příčinu nedostatku mysliveckého plánování.
A dále, držitel honitby nemusí s plánem vypracovaným uživatelem honitby souhlasit a podle § 36, odst. 3 má právo státní správě myslivosti navrhnout ke schválení svojí vlastní verzi plánu a ta jí může svým rozhodnutím určit. K tomu všemu může stát, v případě potřeby, plán lovu změnit, jak je popsáno dále.
Nesrovnalost v argumentaci o údajně výhradních právech vlastníků při stanovení výše lovu a malém vlivu státu na ní lze vyčíst i v části 1.5 Závěrečné zprávy. Ministerstvo zde totiž poslancům píše, že:
„hlavním cílem předloženého návrhu je úprava dosavadního systému myslivosti založeného výhradně na právech vlastníků honebních pozemků bez vlivu státu na systém…“.
U poslanců, nezasvěcených do problematiky myslivosti, to může vyvolat dojem, že vlastník honebních pozemků má nyní neomezenou pravomoc a stát nemá žádný vliv na určení výše lovu, tedy ani na případnou redukci přemnožené zvěře. Opak je však pravdou.
Ovlivnit výši lovu může stát už dnes změnou plánu lovu s využitím § 37, který stanoví, že:
„Za změny plánu se považují samostatná rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o snížení stavů zvěře v honitbě nebo zrušení chovu některého druhu zvěře v honitbě a o povolení lovu zvěře v době hájení“.
Z toho je zřejmé, že vliv státu v tomto smyslu je už nynějším zákonem dostatečně silný a není tedy nutné ho dále posilovat navrhovanou neomezenou pravomocí státu direktivně nařizovat uživatelům honiteb minimální výši lovu spárkaté, a navíc pod pohrůžkou až likvidačních sankcí za jeho nesplnění.
Mimochodem, sankce za nesplnění plánu umožňuje i současně platný zákon v § 64, odst. 4, písm. c.
Nejsou tyto skutečnosti již nyní důkazem potřebné, nikoliv však výhradní pravomoci vlastníků honebních pozemků, resp. držitele honitby na jedné straně, ale i dostačujícího vlivu státu na straně druhé při stanovení požadované výše lovu?
A navíc držitel honitby si může svůj vliv na každoroční výši lovu zajistit u uživatele honitby nájemní smlouvou.
To je třetí z podstatných rozporů v Závěrečné zprávě, který zcela zpochybňuje navrhovanou změnu v plánování, přesněji řečeno nařizování výše lovu.
Výkon myslivosti na zrušené honitbě
Podle předkladatele jsou důvodem Novely
„i další aplikační problémy (např. výkon práva myslivosti ve zrušené honitbě…)“, jak píše v části 1.3 Závěrečné zprávy.
Ve stávajícím zákoně to přece řeší § 29, odst. 4, který stanoví, že:
„do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby užívá honitbu její dosavadní uživatel“.
I zde uvedená nesrovnalost, v pořadí už čtvrtá, zpochybňuje věrohodnost předložené Novely.
Minimální výměra honitby
Pátým, ve vztahu ke zvěři a jejím životním potřebám určitě nejzávažnějším, je rozpor mezi navrhovaným snížením minimální výměry honitby na 250 ha a jeho zdůvodňováním.
Ve stati 1.5 ministerstvo deklaruje, že:
„v rámci posílení práv vlastníků honebních pozemků rovněž dochází ke snížení minimální výměry honitby, díky čemuž jim i přes možná určitá úskalí umožní lépe prosazovat své zájmy v mysliveckém hospodaření“, ale vzápětí pokračuje:
„V honitbách o rozloze 250 ha sice již nepůjde chovat a racionálně hospodařit se spárkatou zvěří, ovšem to ani není primárním cílem, kterým je naopak především redukce jejích početních stavů“.
Snad každého pozorného čtenáře po těchto slovech napadne hned několik otázek:
Opravdu je cílem Novely přispět k řešení škod působených vysokými stavy spárkaté zvěře?
Nebo je to jen snaha vyhovět požadavkům některých skupin vlastníků půdy mít vlastní honitbu bez ohledu na absenci racionálního hospodaření se spárkatou zvěří?
Nebo primárním cílem Novely je skutečně jen a jen redukce početních stavů spárkaté?
Poznámka na okraj: proč předkladatel tady zdůvodňuje snižování minimální výměry
„posílením práv vlastníků honebních pozemků“, když jinde píše, že:
„hlavním cílem předloženého návrhu je úprava dosavadního systému myslivosti založeného výhradně na právech vlastníků honebních pozemků“?
Úplně se z Novely vytratila jakákoliv interpretace článku 7 Ústavy ČR, který uděluje státu povinnost dbát o ochranu zvěře jako našeho přírodního bohatství a z ní pramenící nezastupitelná role státu i vlastníků honebních pozemků pečovat o optimální životní podmínky zvěře ve volné krajině. Proč?
Na základě výše popisovaných rozporů, nesrovnalostí a nezodpovězených otázek je také na místě důrazně připomenout, že už v roce 2007 v Nálezu Ústavního soudu č. 49/2007 Sb. Poslanecká sněmovna ČR jako účastník řízení v části III odst. 31 konstatovala, že:
„základní principy mysliveckého zákona v prvé řadě musí respektovat potřeby zvěře, v druhé řadě zájmy chovu zvěře a teprve poté zájmy vlastníků honebních pozemků, nájemců těchto pozemků, myslivců atd.“.
Jelikož uvedené principy Ústavní soud nikterak nezpochybnil měly by se brát tak zvaně za bernou minci a celou Novelu jim podřídit.
Ing. Alexandr VÍT