Myslivecké pranostiky
Na obrácení Pavla (25. I.) se medvěd na druhý bok obrátí.
Vlk v únoru na poli lepší než rolník na mezi.
V postě jelen surový nabere tě na parohy.
Na Hromnice, bude-li se jezevec na slunci hřát, vrátí se do nory na čtyři týdny spát.
Vidi-li na Hromnice jezevec svůj stín, zaleze ještě do doupěte.
Na sv. Matěje (24. II.) jde liška naposled po ledě.
Na sv. Matěje nejde liška po ledě.
Na sv. Petra (22. II.) rádi vycházejí medvědi z brlohu.
To jsou některé z pranostik vztahující se ke konci ledna a k únoru. Většina lidových pranostik má vztah ke zvěři a myslivosti a jejich nostitelé byli myslivci. K nim si lidé chodili, pro dlouhodobější předpovědi počasí. (Latinsky „prognosticatio“ znamená předpověď.) Takže myslivecké pranostiky také tak trochu patří mezi zvyky myslivců.
Staří myslivci znali mnoho takových předpovědí založených na změně chování srstnaté i pernaté zvěře před blížící se povětrnostní změnou, před nastávající zimou, nebo k jaru.
Myslivecké pranostiky byly dokonce zveřejňovány od středověku v rozličných lidových kalendářích a příručkách pro hospodáře. A tak nebude na škodu, aby i dnešní myslivec si své znalosti zvyků a tradic obohatil i o pranostiky, říkadla, či dokonce o výklady snů, což bylo dříve také v „pracovní náplni“ myslivců.
Myslivecký stav měl kdysi výhradní postavení, byli do něho vybíráni zvláště schopní muži a u lidu se těšili vážnosti. Bydleli většinou na samotě, v lesích. Znali život zvěře, ovládali střelecké umění, dodržovali svérázné zvyky a často udíleli i léčitelské rady. A tak lid obestřel myslivce pověrou, že umí i vykládat sny a dokonce že mají schopnost čarovat.
Myslivci sami ještě často posilovali víru, že dovedou vládnout nadpřirozenými prostředky, neboť si tím tak trochu usnadňovali ochranu lesa a zvěře.
Ptáte se, jako použití je z toho všeho při dodržování zvyků a tradic dnes?
Především to patří k odkazu moudra mysliveckého stavu, k velkému kulturnímu bohatství myslivosti. A i když je použití pro nás poněkud omezené, leccos se vám může hodit při mysliveckých sedánkách, soudech a zábavách.
A tak se ještě raději vrátíme k pranostikám, abychom byli vybaveni i pro další část roku, protože nejen spoluobčané, ale i novináři se nás často ptají, kdy přijde jaro, jaká bude zima...
Když oves vzchází, kukačky přichází, když oves vymetá, kukačka odlétá.
Kuká-li žežulka mnoho v březnu, klepe-li čáp a přilétá divoká husa, bude jaro dobré.
Na sv. Anežku (2. III.) čejka musí snést vajíčka, i kdyby to mělo být do sněhu.
Vyběhne-li zajíc na sv. Josefa z lesa do polí, vrátí se na Bartoloměje (24. VIII.) s rodinou do lesa.
Odstřelíš-li tetřívka před sv. Jiřím, ošlapeš si slepičku sám!
Kukačka po Janu Křtiteli drahotu nám kuká příteli!
Pláče-li červen a neoschne žitko, v zajících koroptvích budem mít řídko.
Když čápové, vlaštovky a kukačky brzy odlétají, je k očekávání brzká zima.
Vybíhají-li za slunného dne zajíci z lesa do polí a svolávají-li se koroptve za dne do úkrytů, bude do 24 hodin pršet.
Skolí-li liška v zeleném lese, déšť nám to brzy přinese.
O sv. Bartoloměji (24. VIII.) zchladí jeleni vodu.
Dokud čejka neodletí, těš se pěkného podletí.
Pozdní říje, dlouhá zima, krátká říje zimu pije.
Divoké husy na odletu, konec i babímu létu.
Když se blíží vrány zas, k setí je nejvyšší čas.
Svatý Hubert lovce chrání, když zvěř k lovu v lese shání.
Padá-li sníh, to bílí psi pelášejí, kteří veškeré zvěři útrapy přinášejí.
Má-li hustý kožich zajíc, bude mráz se sněhem navíc.
Na vánoce ve sněhu vrána sedí-li, o velikonocích bude sedět v jeteli.
V lidové poezii a próze
zaujímá také přední místo tématika týkající se zvěře, lovu a myslivosti, a také děti ve svých hrách, rozpočitadlech a říkadlech měli převážně zvěř. Ano - měli, dnes už si takto děti nehrají... Ale vždyť máme děti v mysliveckých kroužcích a tam by se nám rozpočítání mohlo také někdy hodit:
Šel zajíček brázdú, měl kapsičku prázdnú, potkala ho Káča, dala mu koláča, dala mu dva groše, aby kúpil dětom kaše; a on kúpil tabáku, zatrápený lajdáku!
Jeden, dva, tři, čtyry, pět, šest, sedům, vosům, devět, já su starý medvěd. A já stará medvědice, ráda jídám jitrnice.
Na pasece dva pařízky, u nich zlatý bič, koupíme ho od jelena, dáme za něj fůru sena, ty jdi z kola pryč!
Ryje, ryje černá svině na krchově křen; kdo ji honí, to je, to je ten.
Je s podivem, jaké množství lidových výtvorů se zabývá naší zvěří. Říkadla, škádlivky bývaly součástí různých dětských her i koled, ať již ve formě mluvené anebo zpívané. Velmi hezké je „zavírání lesa“ když z něho odcházejí jahodníci:
Zavírám, zavírám les, aby sem nikdo nevlez,
ani kočka, ani pes.
Vleze-li sem bába, ať z ní bude žába,
vleze-li sem dědek, ať z něj bude dudek,
vleze-li sem panna, ať z ní bude srna,
vleze-li sem mládenec, ať z něj bude brabenec!
Z velkého množství říkadel a her, v nichž se uvádí zajíc, je zřejmé, že vždy patřil k naší nejhojněji se vyskytující zvěři a tak lid se s ním setkával na každém kroku.
V Kramolíně na kopečku sedí zajíc na bobečku,
přišel na něj Procházka, střelil ho do vocáska.
Támhle běží zajíček - má v zadečku špalíček,
já tam za ním poběžím, já mu ho tam zarazím.
Já chci chleba! Běž do žleba, je tam zajíc, dá ti krajíc a sýra jak sekyra.
Jakube, obrať gatě na rube
a košili na líc, bude z tebe zajíc!
Lepší zajíc v hrsti, než zajíc v chrastí,
než jeřábek v lese, nežli cáp na střeše.
Hezké říkánky jsou také k otloukání píšťaliček:
Otloukej se, píšťaličko, - íčko,
otloukej se, mízo - lízo,
nedáš-li se otloukati, budem na tě žalovati
císaři pánu, z korbele do žbánu
s ze žbánu ke studnici, přijdou na tě čtyři vlci,
pátá liška, šístej pes,
sežerou tě ještě dnes, mízo lízo, čestva lez!
Tam je kláda, na té kládě vrána,
až ta vrána slítne, píšťalka se slíkne.
Myslivecké lidové hádanky
Mohou se nám hodit při mysliveckých soudech a jiných zábavách. Zajímavé je, že sbírky hádanek byly vydávány tiskem již od 16. století. Hodně rozšířeny byly „neslušné hádanky“. A to tak, že prý proti nim brojil i Jan Hus. Ale i dnes se nám líbí především ty, jejichž obsahem je jadrný humor typu – „kuna v dvojáku“, nebo „visí, visí visatec...“ - což se pak různě záměrně zaměňuje. Vždyť na tuto hádanku
„visí, visí visatec, pod ním stojí chlupatec, až visatec upadne, chlupatec ho popadne“
je správná odpověď - žalud a prase divoké.
Zajímavá je také tato hádanka:
„Dva otcové a dva synové ulovili tři zajíce a dobře se o ně podělili, každý z nich po jednom i zajíci měl.“
Lovil děd, otec a syn. Nebo:
„Za čím letí každý pták?“ Za zobákem.
„Která zvěř má na chvostě raka?“ Straka.“
„Jaký je rozdíl mezi strakou samcem a strakou samicí?“ Samec je bílý a černý, samice je černá a bílá.
„Které zvíře je vlku nejpodobnější?“ Vlčice.
„Kolik broků vejde do jedné nábojnice?“ Žádný brok tam nevejde, všechny tam musíme vsypat.
„Co umí každý zajíc a žádný krejčí nedovede?“ Stříhat slechama.
„Kdy zajíce hodně bolí zuby?“ Když ho pes popadne.
Hádanek je hodně a v tomto časopise místa málo. A tak si další najděte v mnou již doporučované publikaci Jaromíra Kovaříka Zvěř, lov a myslivost v české lidové slovesné kultuře.
Je v ní v závěru také otištěný obsáhlý myslivecký snář, z něhož uvedu jen namátkou:
Když se vám bude zdát o/znamená to: stahování kůže/lidé ti chtějí uškodit, o holém lese/přijde nedostatek, o myslivně/radost a zdraví, o střelném prachu/neplýtvej láskou, neboť věrnost tě nezná, vystřelení z pušky/budeš okraden, mnoho jelenů viděti/očekávej hosty, zhaslá laň/bude tě trápit pocit viny, běžící prase divoké/lidé tě chtějí dostat před soud, mnoho zajíců vidět/nevěstky a lícené ženy znamenají, poskakující srna/velmi příjemná společnost, jíst jádro z lišky/znamená svatbu, čiřikání koroptví/dozvíš se dobré zprávy, krahujec/dostane se ti ženy, parohy/pozor na něžné pohlaví!
Atd. atd. ... opravdu je tu málo místa.
Text a kresby Oldřich TRIPES