Často opomíjené, ale přesto nutričně nejvýznamnější krmivo pro srnčí zvěř je letnina, na jejíž přípravu nastává nejvhodnější období. Letninu můžeme definovat jako mladé letorosty z olistěných dřevin a křovin, sušené v menších svazcích na půdě a používané k přikrmování srnčí zvěře v zimním období.
Letninu je možné připravit z letorostů javoru, osiky, habru, jeřábu, jasanu, lísky, dubu, lípy, jívy, olše nebo také z letorostů maliníku, ostružiníku, kopřivy či topinamburu. V období května a června mají všechny výše jmenované porosty více či méně vyrovnanou nutriční hodnotu.
Letnina kromě ostatních výživných látek obsahuje i velice cenné živiny v podobě minerálních látek a bílkovin. Její nutriční hodnota je však závislá od správného načasování přípravy, zejména od správného sušení a uskladnění.
Na přípravu letniny je z fyziologického hlediska dobré využít její optimální vegetační stádium, což je období od poloviny května do druhé poloviny června, kdy je v preferovaných lístcích nejvíce výživných a využitelných látek.
Správné principy přípravy letniny
Příprava letniny je oproti senu časově náročnější a vyžaduje více praktických zkušeností a znalostí. Největším nešvarem při přípravě letniny je skutečnost, že ji myslivci začínají připravovat velice pozdě, někdy až v druhé polovině vegetačního období. Koncem léta a na podzim připravená letnina je z nutričního hlediska naprosto bezcenná a srnčí zvěř ji na základě smyslového posouzení obvykle odmítá brát.
Významnou předností letniny je skutečnost, že po jejím zavadnutí nedochází k odrolování nutričně významných a preferovaných lístků.
Délka olistěných letorostů pro přípravu letniny může dosahovat délky 50 až 120 cm. Ideálním místem pro sušení a uskladnění letniny jsou větrané půdy s omezeným přístupem denního světla. V tomto směru platí více než kdy jindy, že čím větší tma při sušení a uskladnění, tím větší kvalita. Letninu je nutno připravovat do menších svazků a věšet tak, aby mezi jednotlivými svazky mohl proudit vzduch. V místě svázání se letnina fyziologickou cestou hůře dosouší, proto je dobré dělat svazky optimální velikosti. V příliš velikých a objemných svazcích se může letnina snadno zapařit. Na zapaření je nejvíce náchylná letnina z kopřivy, jejíž stonky obsahují nejvíce vody.
Je třeba se zásadně vyvarovat sušení na přímém slunci, při kterém letnina ztrácí nejen všechny nutriční látky, ale zejména přirozenou barvu a vůni. Její lístky jsou pak opticky nevábné, jsou křehké, výrazně lámavé a drolivé. Taková letnina je z nutričního hlediska naprosto nevyhovující a srnčí zvěř ji obvykle odmítá brát. Správně usušená letnina by měla mít šedě až sytě zelenou barvu (podle druhu porostu), její lístky musí být elastické a musí příjemně vonět. Letnina by měla viset ve svislé poloze až do doby jejího zkrmení.
Navrstvení letniny po jejím usušení na sebe, jak se to v myslivecké praxi často dělá, je z hlediska její významnosti a využitelnosti obrovskou chybou. Na sebe navrstvená letnina vzdušnou vlhkostí brzy slehne, zvlhne, od svého středu se zapaří a začnou se na ní tvořit opticky neviditelné plísně a zdraví škodlivé mykotoxiny, které letninu postupně degradují. Letnina je pak v době jejího podání opticky nevábná, zdeformovaná, mnohdy prašná a z nutričního hlediska naprosto nežádoucí. Srnčí zvěř ji v tomto stavu pak odmítá brát.
Zkuste tedy najít prostor, kde by se dala letnina na zimní období připravit. Po domluvě s místními myslivci pak můžete v zimě připravit srnčí zvěři velmi atraktivní zpestření potravní nabídky.