Myslivost

Myslivost Myslivost <![CDATA[Vedení kroužku. Jak na to, pojďme společně krok za krokem. Část 18.]]> Fri, 29 May 2026 08:18:00 GMT
Měsíc myslivosti je poměrně mladá tradice v myslivosti, která vznikla koncem padesátých let minulého století. Červen je už více než půl století označován za měsíc myslivosti a ochrany přírody. A určitě právem. V tomto měsíci je v přírodě nejkrásněji, probíhá bouřlivý růst a vývoj, do kterého také patří rození většiny mláďat zvěře i ptáků. Právě v tomto období, ale i v ostatních měsících, bychom měli do přírody vstupovat jako do posvátného chrámu, měli bychom se chovat navýsost ohleduplně, nerušit zvěř, ptáky, samozřejmě neničit rostliny, stromy. Važme si přírody a buďme rádi, že se ještě můžeme setkat s malebnými přírodními scenériemi a krásnými zákoutími oživenými tam žijící zvěří.
Chovatelé psů nemají nechávat volně pobíhat své čtyřnohé miláčky po honitbě a měli by je mít na vodítku. Bažantí slepice vyplašená z hnízda se už nevrátí a celá snůška je tak zničená. Malá srnčata či zajíčci jsou extrémně zranitelní nejen psy, ale často i lidmi. Nikdy se nedotýkejte zdánlivě opuštěného srnčete či mláděte zajíce, nenoste ho domů, nesnažte se ho „zachránit“. Téměř nikdy se nejedná o opuštěné mládě, ale zcela přirozenou situaci, kdy se matka nezdržuje celý den u mláděte, aby ho nevystavovala pozornosti predátora, a přichází k němu jen, aby ho nakojila. Smutnou skutečností je, že tzv. zachráněná mláďata přes veškerou snahu ve většině případů uhynou.
Problémem pro přírodu představují i neukáznění cyklisté, motorkáři či turisté, po kterých v lesích zůstává nepořádek. Nemálo potíží je i na silnicích a v jejich okolí. Neukáznění řidiči mají na svědomí značné škody a utrpění zvěře, která po srážce poraněná hyne v bolestech. Zvlášť se tak děje při večerním stmívání a v noci, kdy zvěř vychází na pastvu.
V době hnízdění a kladení mláďat může orgán státní správy myslivosti na žádost uživatele honitby nařídit i zákaz vstupu do honitby nebo jejich částí (dle §9, odst. 3 Zákona 449/2001 Sb.). Myslivecké spolky tohoto možného kroku zatím nevyužívají, přestože se v naší krajině přestupky množí.
Tradice „Června – měsíce myslivosti“ má ve svém pomyslném rodném listě uveden rok vyhlášení 1959. Nejedná se tedy o tradici úplně mladou, a tak se můžeme alespoň částečně poohlédnout o těch více než padesát let nazpět a zcela jistě je co hodnotit.
Významným počinem bylo v roce 1973 rozhodnutí doplnit k názvu „Června – měsíce myslivosti“ dovětek … „a ochrany přírody“. Myslivost je ve své široké škále činností především ochranou přírody, tedy péčí o přírodu a ochranou živočichů a širokého spektra rostlin, keřů a dřevin v přírodě se vyskytujících. Pojetí „Června Měsíce myslivosti“ však bylo především v šedesátých letech a v podstatě až do roku 1989 bohužel do značné míry zpolitizováno.
V poslední době musí myslivost čelit poměrně častým a intenzivním atakům ze strany, ze které by se to dalo očekávat zřejmě nejméně, ze strany ochrany přírody, konkrétně za strany tzv. ekologických aktivistů. Naskýtá se otázka, k čemu jsou tyto výpady dobré a komu prospívají, když podle prioritního zaměření jde oběma skupinám, tedy ekologům i myslivcům o totéž, tedy o ochranu přírody. Za této situace nezbývá myslivcům než aby svojí činností a jednáním prokázali svoji pozitivní službu přírodě a rovněž zapracovali na svém odborném vědomí a svém chování na veřejnosti.
K tomu nám přispívá především práce s dětmi, s mládeží, ale i s veřejností. A daří se nám. Máme přes 300 kroužků, zúčastňujeme se všech aktivit v environmentálním vzdělávání. Byl založen nový klub starající se o vedoucí kroužků s metodickým a didaktickými materiály a je součástí vzdělávacích kurzů. Máme dobře našlápnuto, takže si navzájem budeme držet palce, a hlavně spolupracovat s časopisem Myslivost, s ostatními subjekty a kluby ČMMJ, abychom nejen červen oslavovali naším svátkem, ale celý rok by měl být svátkem myslivosti v různých podobách.

Co se děje v přírodě?
Návrhy na aktivity v červnu

Zvyšují se teploty a prodlužují dny. Podle staré pranostiky se v červnu rozhoduje, jaké bude počasí začátkem léta. Prší-li 8. června, bude vlhkých i následujících šest týdnů: „Medardova kápě, 40 dnů kape“. Koncem června začínáme se senosečí. Dobře usušené seno je nejlépe uskladnit ve stodolách. Červen je také nejvhodnějším obdobím pro přípravu letniny. Letninu můžeme připravit nejen z maliníku, ostružiníku, výhonků keřů, ale také z topinambur, kopřiv, janovce, starčeku. V červnu bychom měli, po dohodě s majiteli pozemků, přemístit krmelce do míst, kde soustředění zvěře nepůsobí škody na lesních porostech. Myslivci chrání hnízda a mláďata před zemědělskými stroji, před škodlivými chemickými látkami a před rušiteli klidu, toulavými psy a kočkami. Lesníci vysévají semena jilmu v lesních školkách, pečují o sazenice, zajišťují protipožární ochranu v lese, staví oplocenky, vyznačují těžbu a kontrolují lapáky na lýkožrouta smrkového.
Při příležitosti výročí června – Měsíce myslivosti seznamují myslivci a lesníci veřejnost ve školách, na výstavách a při přednáškách s ochranou přírody, s činností myslivců a mysliveckými tradicemi.
Kvetou lípy a červenají se třešně. Začínají dozrávat i lesní plody, borůvky, maliny a jahody. Většina pěvců vyvádí první mláďata, vytírají se sumci a rojí se lesní mravenci. Nastává hlavní sezona vážek, motýlů a včel. Na chráněných místech se sluní plazi. Ve večerních hodinách vyrážejí na lov vlaštovky, později v noci netopýři.
Život v přírodě je ve znamení nových pokolení mnoha druhů zvěře, které můžeme při pochůzkách honitbou spatřit. Nejstarší jeleni evropští dokončují vývin paroží, v následujícím měsíci i mladší ročníky. Počátkem měsíce ještě pokračuje kladení kolouchů jelena evropského, stejně jako rození srnčat. V červnu vytloukají roční srnečci, právě ti nejnadějnější.
Laním jelena siky se v tomto měsíci narodí po jednom kolouchu. Zato jedno až tři daňčata přivádí na svět daněla daňka skvrnitého. Daňkům v tomto období intenzivně roste paroží.
V červnu se rodí bažantí kuřata a na svět přicházejí také vzácná kuřata tetřeva hlušce, hřivnáči se chystají na druhé hnízdění.
Začínají přepeřovat kačeři kachny divoké. Mění svatební šat, který nosili od října do května, vyměňují všechna pera i na letkách a na několik týdnů ztrácejí schopnost létat. V tomto období se jim říká pelicháči. Hnízdí polák velký stejně jako jeho příbuzný druh polák chocholačka.
Navrhněte a namalujte plakát s námětem červen měsíc myslivosti. Navštivte líheň a odchovny bažantů a koroptví, poznamenejte si, čím se krmí i malí bažantíci.
Pomozte myslivcům vyhledávat hnízda a mláďata v pícninách. Poznamenejte si, jak je můžeme zachránit a jak nám v tom pomůže lovecký pes a nově i drony.
Přečtěte si v knize Myslivost (J. Hromas a kol.), Encyklopedie myslivosti (J. Červený a kol.), Myslivost (M. Vach a kol.) nebo Myslivost (J. Vosátka a kol.) o bažantovi obecném.
Uvařte v kotlíku zálesácký čaj z listů maliníku, ostružiníku, jahodníku a výhonků smrku nebo jedle. Pozor na oheň, rozdělávej ho jen na bezpečném místě a za přítomnosti myslivce.
Prohlédněte si plán péče o zvěř a evidenci zásob krmiv u vašeho mysliveckého hospodáře a poznamenejte si krmné dávky u různé zvěře pro kus a den.
Červen je vhodnou dobou pro tvorbu herbáře, který vám pomůže naučit se poznávat velké množství druhů stromů. V lese se můžete poohlédnout po doupných stromech. To jsou staré duté stromy, ve kterých nalézá úkryt a obydlí mnoho druhů živočichů. Dříve se kácely, ale dnes je lesníci v lese ponechávají. Můžete pozorovat rojení mravenců – okřídlení jedinci mravence lesního se objevují u vchodů mravenišť a zahajují společný svatební let. V lesích se starými dubovými porosty můžeme v červnu narazit na největšího tuzemského brouka, roháče obecného. V brzkých večerních hodinách můžeme pozorovat jak samečci roháčů svými kusadly, která připomínají paroží, bojují o přízeň samičky. Červen je dobou housenek na kopřivách. Začátek léta je nejlepší dobou ke sběru léčivých bylin, protože jsou na počátku květu. Např. heřmánek pravý, na okrajích cest a silnic.
Kuna skalní pronikla do obydlených oblastí, ubytovává se pod střechami, v kůlnách. Kuní říje na půdě v červnu začíná. Dochází k hlasitému nočnímu dění, řádí divoce jako by se do domu vloupali zloději. Červen je měsícem srnčat, která poléhavají dobře ukrytá ve vysoké trávě luk nebo v obilí. Zůstávají klidně ležet a musí se spolehnout na bíle tečkovanou srst jako ochranu před nepřáteli, jsou ještě malá a nemají sílu následovat srnu, proto na mláďata nesahejte, máma srna je určitě poblíž.
Jsme přesvědčeni, že ohleduplnost bude odměněna nezapomenutelnými zážitky. Ukázněným a rozumným návštěvníkům přírody chceme touto cestou poděkovat a všem přátelům přírody přejeme mnoho krásných zážitků v našich krásných lesích a loukách.
J. J. VANÍČKOVI,
Rada KMM, foto. J. Vaníčková

]]> <![CDATA[Výpravy za poznáním k vodě i do lesa ]]> Fri, 29 May 2026 08:05:01 GMT
Kdy vznikla myšlenka rozjet několik myslivecko-rybářských kroužků na Teplicku současně?
Mám dva syny a ti byli od malička zvídaví. Bral jsme je jako rybář k vodě a do lesa. Nemám rád odpověď „nevím“, a tak, když kluci začali růst a mít víc a víc otázek, domluvil jsem se s kamarádem lesákem a myslivcem v jedné osobě Ing. Standou Eiglerem z Lesů ČR. Měl se mnou opravdu trpělivost. Bral mě asi třičtvrtě roku do lesa, kde v tichu na posedu, při naháňkách nebo šoulačkách trpělivě odpovídal na všechny moje otázky a také mi sám říkal, co o lese a zvěři ví a zná.
Dělal jsem to nejdřív kvůli svým klukům, ale pak hlavně kvůli sobě. Došlo mi, jak je všechno provázané a jak málo se o tom ví. Vnitřně mě štvalo, že každé dítě ví, jak vypadá zebra, klokan, delfín, ale o naší zvěři, ptactvu, rybách, které mají za vlastním domem, nevědí v podstatě nic.
Po prvotní myšlence jsem objel vesnice, kde působíme a požádal jsem místní myslivce, jestli by s našimi dětmi chodili do lesa. Jako dříve narozený vím, že nejlepší prvotní kontaktní místo je hospoda. Tam jsem se zeptal, kdo je tady uznávaný myslivec a vždycky mi skvěle poradili.
Ten člověk je nejdřív zaražený, protože v tom vidí nějakou povinnost. Ale když jim vysvětlím koncept, tak většina lidí řekne ano. Vždy jde s ním (myslivcem) vedoucí od nás, není to, že bychom mu předali děti a šli si po svých.
Například v Žalanech je úžasný starosta, myslivec, kynolog, Jindřich Mouka, který i přes značné časové zaneprázdnění spojené s úřadem starosty, chodil s dětmi ochotně do lesa. Výklad byl tedy nejen o zvěři, lese, ale i o loveckých plemenech psů.
V obci Bžany je srdcem myslivec, ale i trochu rybář Tomáš Podlena, který vedl kroužek spíš myslivecky než rybářsky. Chodil s dětmi zakládat do krmelců. Při obchůzkách lesem rozmisťoval pro děti paroží, aby je našly a pak si o tom povídali. Dokázal vytáhnout z ČMMJ a z redakce Myslivosti materiály a časopis Malá myslivost. S dětmi se schází v místní klubovně. Odvádí velmi obětavou práci.
Ještě bych rád zmínil Františka Švadlenu z Mysliveckého sdružení v obci Modlany. S dětmi už byl mnohokrát v lese nebo v jejich krásně vyzdobené myslivně. Jeho působivé povídání o zvěři děti bez dechu hltají a ani nedutají.
O našem kroužku se už začíná v okrese Teplice vědět. V loňském i letošním jsme byli zváni na přednášky o přírodě. Jak jsem si všiml, tak jen jediná základní škola, a to v Dubí, měla v příchozím prostoru pro děti vitríny s českou zvěří.

Měl jste vlastně takový soukromý myslivecký kurz…
Je to tak. Zjistil jsem, že myslivost je v dnešní době hrozně důležitá a lidi o tom nevědí. Spousta myslivců chodí do lesa prakticky denně, jsou v obraze, co se tam děje, péči o honitby a zvěři věnují spoustu času. Jsou první, kdo vidí, že je s lesem nebo zvěří něco špatně.
Je smutné, že se do novin dostane jen nějaký průšvih… a ne jejich obrovský kus práce, který odvádějí.

I když jste se myslivcem doopravdy nestal, vedete k myslivosti děti, to je záslužné.
Rybářský kroužek je v každém městě. Chtěli jsme pojmout přírodu jako celek. Tak vznikl zcela unikátní kroužek „O přírodě v přírodě“. Nechtěli jsme si u vody povídat jen o rybách, ale i o rostlinách, zvěři, biotopu lesa. Prostě o tom, co máme sami za vlastním domem či bytem. Přijde srna, přeletí volavka, na vodě se pohybují kachny a lysky, k tomu je velmi zajímavé i povídání o přilehlém porostu.
Pro děti má setkání s myslivostí dva přínosy. Poznají život zvěře a lesa. V neposlední řadě si uvědomí i tu daleko důležitější stránku myslivce v přírodě než jen jako lovce.

Kroužky tedy otevíráte jen na rok nebo některé fungují i déle?
Vždy na školní rok, ale mnoho dětí do našich kroužků chodí opakovaně. V obcích se děti v určité věkové úrovni rychle vyčerpají, musíte dát pauzu.

Sám se účastníte všech kroužků nebo je vás více vedoucích? Jak často se scházíte?
Vedoucích kroužků je samozřejmě víc. Scházíme se jedenkrát týdně vždy na dvě hodiny. Když jsme s dětmi venku, tak se to většinou protáhne.

Kde konkrétně tedy kroužky probíhají?
V již zmíněných Modlanech, Proboštově, Krupce, dva v Teplicích (Arkádie – společnost pro mentálně a tělesně postižené děti a DDM Teplice) a od nového školního roku opět v Žalanech.
Já sám chodím na tři kroužky, takže tři dny v týdnu. Snažíme se být s dětmi hlavně venku, pokud je slušné počasí. Sezení vevnitř si děti užijí dost ve škole. Kupodivu nám ještě žádný rodič nevynadal, že je dítě špinavé od rybníka nebo z lesa…

Vychází Vám obce všude vstříc, nebo jste se již setkali s odmítavým postojem?
Máme velké štěstí, že nás obce podporují. Třeba Proboštov nám umožnil chodit s naším kroužkem na místní revitalizovaný rybník. Tam se děti učí, jak správně manipulovat s prutem a další rybářské dovednosti.
Jeden kroužek máme ve škole místní společnosti, která se zabývá dětmi s postižením. Společnost se jmenuje Arkádie. Vede jej pan učitel, který na té škole učí, Mgr. Tomáš Vorochta. Pro tyto děti je kroužek zcela bezplatně. Setkání s Tomášem a jeho žáky bylo nesmírně obohacující. Když se dostanete do takové třídy, uvědomíte si, že když máte zdravé děti, všechny problémy jsou malicherné. Lidé, kteří se o tyto děti starají, mají můj velký obdiv a úctu.

Náplň schůzek necháváte na vedoucích, nebo vymýšlíte jednotný program?
V tomto necháváme vedoucím volnou ruku. Někdo vede kroužek spíše rybářsky, někdo myslivecky.

Kolik je průběžně dětí?
První ročník byl přes sedmdesát dětí, teď jich máme něco přes čtyřicet. Třeba v obcích Modlany a Proboštov kroužek funguje už čtvrtým rokem.

Pořádáte i nějaké výlety nebo dětské dny?
Poslední víkend v dubnu se náš spolek účastnil akce pořádané společností Povodí Ohře, s.p., kterou osobně podporoval ředitel Ing. Pavlem Eger. Na vodní nádrži Nechranice jsme uklízeli břehy. Zaplatili jsme autobus, svačinu. Děti s rodiči jely s námi uklízet přírodu. Zapojilo se celkem 43 dětí z našich kroužků a 17 dospělých. Celkem tuto akci podpořilo od nás 60 lidí. Byl nás plný autobus a tři auta.
Děti na vlastní oči vidí, co jsou lidi schopní vyhodit do řeky (protéká přehradou,) nebo pak na rybách. Třeba pneumatiky, mikrovlnky, kancelářská křesla a podobně… Děti s rodiči uklízí a snad si k přírodě budují zdravý vztah.
Nebo když jdeme do lesa, tak jdeme s igelitkou, do které dáváme nepořádek. Je to myšlenka, kterou jsem slyšel od herce Ondřeje Vetchého. Chodí na houby na své oblíbené místo a vždy si kromě košíku přibalí do batohu igelitovou tašku, do které sbírá to, co do lesa nepatří.
Pěknou akcí je dětský den v Modlanech. Tam budeme mít rybářské i myslivecké stanoviště. Jeden z našich spolupracujících myslivců, František Švadlena, z Mysliveckého spolku Modlany, přinese paroží a preparáty, větvičky stromů a děti se to učí poznávat.

Spolupracujete stále s někým z Lesů ČR?
Na oblastním ředitelství Lesů ČR v Teplicích je ředitel Ing. Václav Bašta. Když jsme začínali, byl jsem za ním s dotazem, jestli by nás nepodpořil. Například ukázkou lesní pedagogiky. Jeho reakce mě moc mile překvapila. Ihned řekl, že takovou věc Lesy ČR rozhodně podpoří. Domluvili jsme dvakrát do roka ukázku v lese. S lidmi, kteří mají vystudovanou lesní pedagogiku nebo lesu rozumí. Velmi obětavě se našeho spolku ujali Ing. Magdaléna Tučková a Kristýna Hejduková z Lesní správy v Litvínově a revírník Pavel Hejduk z Teplic. Mají skvěle připravené naučné hry o lese. Jsou celé odpoledne s dětmi v terénu, je to pro ně úplně něco jiného. Byli jsme připraveni, že tyto lidi zaplatíme z kroužkových peněz, pan ředitel to však odmítl, že to mají v rámci zaměstnání a nemáme se o to starat. Této vstřícnosti si velmi vážíme.

Jaký je název spolku, pod kterým vystupujete?
Založili jsme Spolek pro výchovu rybářské mládeže z.s. První dva roky jsem oslovoval školy a obce jako soukromá osoba, ale jako spolek to působí solidněji. Naše aktivity prezentujeme na sociálních sítích a teď už si školy a obce vyhledávají nás. Například magistrát města Teplice nás oslovil na vánoční jarmark, abychom zajistili prodej ryb.

Kolik vás ve spolku působí?
Aktuálně je nás kolem třiceti. Spolek vznikl na základě neutěšené situace v místní rybářské organizaci. Lidi chtěli dělat věci jinak. Snažíme se získat pro spolek i nějaké rybníky, aby členové dál dělali to, co je jim blízké. Chov ryb a péče
o rybářskou mládež.
V dnešní době myslivce my rybáři velmi potřebujeme. Obzvláště v letošní zimě nás trápili neúnavní a nenasytní predátoři kormoráni. Také kvůli nutriím, které ve velkém poškozují břehy potoků a rybníků. Když se lidi propojí, je to dobré pro všechny.
Byť jsem rybář, mám myslivce ve značné úctě, protože si mnohem více chrání své tradice, svou mluvu, své zvyky. Daleko více si váží svého cechu.
Když chcete být myslivec, musíte být rok v kurzu, musíte ovládat a vyzkoušet si všechno, co myslivost v průběhu roku obnáší. Myslivecké sdružení Vás jen tak nevezme do svých řad. Musíte mít dobré reference z několika zdrojů. Musíte prokazatelně odvádět celoroční práci.
Myslivost mě dokáže stále překvapovat. Teď jsem například slyšel v Českém rozhlase, že vlk pomohl některým druhům ke vzestupu. Vlk je totiž jako štika. Nejdřív zlikviduje konkurenci. Takže značně zredukoval třeba lišky
a v důsledku toho se tu zvedly stavy tetřívků.

Máte zaměstnání související s rybařinou nebo myslivostí? Kde berete čas na kroužky?
Zaměstnání mám zcela odlišné. Pracuji v administrativně v jedné velké zahraniční firmě vyrábějící sklo tady v Teplicích.
S časem na kroužky a vše, co je s tím spojené, je to tak: mám obrovskou výhodu. Tou je moje skvělá žena Petra. Nejen, že respektuje moje záliby a snahu něco vybudovat, ale také mě v mých aktivitách podporuje. Vidí, slyší poděkování od rodičů, takže ví, že to, co ve spolku děláme, má smysl.
Kromě práce a vedení kroužků jsem také rybářská stráž a jedním z mála (šesti) lidí v severních Čechách pověřených Ministerstvem zemědělství ke školení a přezkušování členů rybářské stráže. Takže se dvěma kolegy jezdíme školit kolegy z RS po celém kraji.

A řešíte u vody hodně případů pytláctví?
Jistě. Všude jsou lumpové. Jak u myslivců, tak i u rybářů. V poslední době jsme tu měli dvě napadení rybářské stráže. Jednoho člena vozili po kapotě a druhého napadli nožem.
Ať už myslivecká, lesní nebo i ta naše rybářská stráž, je velmi potřebná, záslužná, ale také dost nevděčná činnost. Stráž svoji práci vykonává téměř bezplatně. Obětuje spoustu svého volného času k ochraně přírody a toho, co v ní hezkého máme. V lese nebo u vody jsou v zimě, v dešti, ve vedru i v noci. Od lidí si mnohdy vyslechnou mnoho urážek, přesto jen nesedí na gauči a neremcají si doma do rukávu. Znovu a znovu se zvednou a jdou, protože tu přírodu milují.
O tomhle by se mělo psát. O tom, jak záslužnou a úctyhodnou práci pro nás všechny tito lidé spjatí s přírodou odvádějí. Je velmi smutné, že média bohužel zajímají jen excesy.

Už chystáte kroužkovou činnost na příští rok?
Tak jak to bývá, chybějí nám lidi. Chtěl bych, aby vedoucí měli nějakou odbornost a vydrželi ideálně více, než jeden rok, což je složité.
Teď máme požadavek od dalších tří obcí, které by chtěly naše kroužky, ale sháníme vedoucí.
Ve vedení spolku mám tady na Teplicku jeden velký vzor – a tím je basketbalový klub. Tedy přesněji řečeno Karel Suska. Můj syn hrál před 10–12 lety basket. Když začínal, byl tu akorát tým dospělých chlapů. Mezi chlapy hrál skvělý manager Karel Suska. Dal dohromady tým mladých kluků kolem třinácti let, kde hrál i můj Honza. Tenhle člověk měl ale jasnou vizi, o které dokázal přesvědčit mnoho lidí. Jak jsem řekl, na úplném začátku měl teplický basket snad jen těch jedenáct dětí a nyní jich má po deseti letech přes dvě stovky!!! Neuvěřitelné!!!
Pokud by se nám kroužky rozjely tak, jako funguje teplický basket, byla by to nádhera.

Elán ani vize Vám tedy nechybí!
Jsem optimista. Jsem vděčný, že máme velké štěstí na vstřícné a laskavé lidi.
Snažím se mít na paměti dvě věci co mi říkával táta.
Ne pro Tebe není odpověď
Otevřou se Ti jen ty dveře, na které sám zaklepeš.
Díky moc za rozhovor!

Kamila KAASOVÁ

]]> <![CDATA[Vzduchovka v myslivecké praxi a právní limity střelby v krajině]]> Fri, 29 May 2026 07:40:22 GMT Právě takový dotaz se ale objevil v právní poradně a podobně se vrací i od adeptů myslivosti. A čím déle se na něj člověk dívá právní optikou, tím zřetelnější je, že se nejedná o žádnou maličkost. Nestačí totiž říct, že nejde o lov a že se střílí jen do papírového nebo jiného „neživého“ terče. Kromě zákona o zbraních vstupuje do věci i lesní zákon a zákon o myslivosti. Výsledkem je, že to, co se může jevit jako obyčejný trénink, se na některých místech dostává do rozporu s veřejným právem.
Smyslem tohoto článku je tedy otevřít věcnou diskusi a pokusit se právně přesně popsat, kde lze se vzduchovkou trénovat, kde už narážíme na zákonné limity a jak je to v případě dětí, které střílejí pod dohledem. A právě třeba střelba dětí pod dohledem dospělých bývá často vítanou atrakcí na nadcházejících červnových a letních akcích a táborech.
Současně je poctivé předeslat, že jsem nedohledal publikovaný rozsudek, který by řešil přímo modelovou situaci „střelby ze vzduchovky do terče v lese“. Relevantní je však judikatura Nejvyššího správního soudu k ochraně klidu v honitbě a k omezení sportovních či zájmových činností v honitbě, která pomáhá vyložit smysl zákona o myslivosti.

Základ problému: nejedná se jen o to, že „nejdu lovit“

Nejčastější laická úvaha bývá jednoduchá: když nejdu lovit, nemířím na zvěř a chci jen trénovat na terč, nemělo by se na mě právo myslivosti ani ochrana lesa vztahovat. Jenže právo nehodnotí pouze úmysl střelce. Posuzuje i místo, kde činnost probíhá, a její dopady na bezpečnost, veřejný pořádek, klid v lese a klid v honitbě. Právě proto nestačí argument, že jde „jen“ o střelbu do terče. I nelovecká činnost může být protiprávní, pokud objektivně narušuje chráněné zájmy.
Právní odpověď je tedy nutné skládat ze tří vrstev. První tvoří zákon o zbraních, který řeší, kde a za jakých podmínek lze vůbec střílet.
Druhou tvoří lesní zákon, pokud se činnost odehrává v lese.
Třetí tvoří zákon o myslivosti, pokud se jedná o honební pozemky a honitbu.
Teprve souběh těchto pravidel dává praktickou odpověď.

Co připouští zákon o zbraních

Dnes je rozhodující zákon č. 90/2024 Sb., o zbraních a střelivu, účinný od 1. ledna 2026. Ten v ust. § 59 odst. 1 stanoví, že „osoba nakládající se zbraní a střelivem je oprávněna střílet na střelnici a dále i na místě, kde je zajištěno, že nebude ohrožen život, zdraví, majetek nebo veřejný pořádek, pokud se jedná o střelbu ze zbraně, u které není úsťová energie střely vyšší než 50 J, nebo o jinou než ostrou střelbu.“
Současně zákon připouští střelbu i na „jiném místě v souladu s jiným zákonem.“ To je podstatné: zákon o zbraních neříká, že mimo střelnici se střílet nesmí, ale zároveň neříká, že se může střílet kdekoliv.
Pro vzduchovky je důležité i kategorizování zbraní. Zákon řadí mezi plynové zbraně ty, jejichž funkce je odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. Plynové zbraně nejvýše ráže 6,35 mm spadají do kategorie NO, zatímco plynové zbraně s ráží vyšší než 6,35 mm do kategorie PO. V běžném jazyce se právě sem zařazuje vzduchovka. To má význam nejen pro samotné držení zbraně, ale i pro otázku, kdo může dohlížet na dítě při střelbě.
Kromě toho obsahuje zákon i obecný bezpečnostní limit. Nikdo nesmí nakládat se zbraní tak, že ohrozí život, zdraví nebo majetek jiné osoby. Už z toho plyne, že i mimo les a mimo honitbu nestačí jen vlastnické právo k pozemku nebo dobrý úmysl. Místo musí být skutečně bezpečné. Musí existovat spolehlivé dopadiště, nesmí hrozit odraz střely mimo bezpečný prostor a nesmí dojít k ohrožení okolí nebo narušení veřejného pořádku.

Les jako prostor se zvláštním režimem

Jakmile se střelba přesune do lesa, dostává se do hry zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon. Ten v ust. § 19 odst. 1 stanoví, že „každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest, ale současně je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka lesa.“ Už z této formulace je patrné, že obecné užívání lesa není neomezenou licencí k jakékoli činnosti.
Ještě důležitější je ust. § 20 odst. 1 lesního zákona, podle něhož je v lesích zakázáno kromě jiného „rušit klid a ticho“. Zákon sice výslovně nemluví o střelbě ze vzduchovky, ale právě tento zákaz je pro dané téma stěžejní. Rekreační střelba do terče v lese je činností, která se s požadavkem klidu a ticha slučuje jen velmi obtížně. Proto je právně velmi problematické tvrdit, že do lesa lze jít „zastřílet si jen na terč“ a že se vlastně nic neděje.
Tento závěr není jen teoretický. Lesní zákon v ust. § 53 upravuje přestupky a výslovně stanoví, že „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rámci obecného užívání lesa ruší klid nebo ticho.“ Přestupek projednává orgán státní správy lesů. Zákaz rušení klidu tedy není pouhou obecnou zásadou, ale konkrétním pravidlem, za jehož porušení může být uložena sankce.
Důležité je i to, že souhlas vlastníka lesa tuto situaci sám neřeší. Vlastník může regulovat soukromoprávní užívání svého pozemku, ale nemůže svým souhlasem odstranit veřejnoprávní zákaz rušení klidu a ticha v lese. Není tedy správná úvaha, že „když je to můj les, mohu si tam legálně zřídit terč a střílet“. Veřejnoprávní limity platí i vůči vlastníkovi.

Honební pozemky a ochrana klidu v honitbě

Ještě výraznější je právní problém na honebních pozemcích. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZoM“ v ust. § 8 odst. 1 stanoví, že ochranou myslivosti se rozumí kromě jiného ochrana životních podmínek zvěře a zajištění klidu v honitbě. V ust. § 8 odst. 2 pak říká, že „každý, kdo vstupuje se svou činností do přírody, si musí počínat tak, aby nedocházelo ke zbytečnému ohrožování nebo zraňování zvěře a k poškozování jejích životních podmínek.“ Tím se zákon zjevně neomezuje jen na lov, ale míří i na jiné činnosti v krajině.
Klíčový je ust. § 9 odst. 1 ZoM, který výslovně zakazuje „plašit zvěř jakýmkoliv způsobem, rušit ji při hnízdění a kladení mláďat a provádět další činnosti záporně působící na život zvěře jako volně žijících živočichů, pokud nejde o činnosti při obhospodařování pozemků nebo o návštěvy honitby jako součásti krajiny.“ Rekreační střelba ze vzduchovky do terče na louce, mezi, remízku nebo okraji lesa může právě pod tento zákaz velmi snadno spadnout. Právně není rozhodující, že střelec nestřílí po zvěři. Rozhodující je, že jeho činnost může zvěř plašit a narušovat klid v honitbě.
Stejně jako v lese ani zde souhlas vlastníka honebního pozemku sám nestačí. Ochrana klidu v honitbě a ochrana zvěře jsou veřejnoprávními zájmy, které vlastník pozemku nemůže svým souhlasem obejít. Vlastník může umožnit vstup, ale nemůže legalizovat činnost, která je sama o sobě v rozporu se zákonem o myslivosti.
Co k tomu říká judikatura

Přímý rozsudek k modelové situaci „vzduchovkou do terče v lese“ se mi dohledat nepodařilo. Existuje však relevantní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2022, sp. zn. 5 As 412/2020-64, publikovaný ve Sbírce NSS pod č. 4302/2022. Tento rozsudek se týkal zákazu vstupu do honitby podle ust. § 9 odst. 3 ZoM. NSS zde zdůraznil, že plošný a časově neurčitý zákaz vstupu do honitby je nepřípustný, protože musí být respektováno právo veřejnosti na volný průchod krajinou a obecné užívání lesa. Zároveň ale soud nijak nezpochybnil, že ochrana klidu v honitbě je legitimním veřejným zájmem a že sportovní či zájmové činnosti mohou být přiměřeně omezeny.
Pro naši otázku je to důležité v jednom směru. Soud potvrzuje, že běžný průchod krajinou je něco jiného než aktivní zájmová činnost, která může rušit zvěř a klid v honitbě. Rekreační terčová střelba ze vzduchovky má do pouhého „průchodu krajinou“ velmi daleko. I když tedy judikatura výslovně neřeší vzduchovku, výkladové východisko je z ní poměrně silné: ochrana klidu v honitbě je legitimní a zájmové činnosti nejsou v honitbě neomezené.

Děti a střelba ze vzduchovky: kdo může dohlížet

Tato část je pro praxi mysliveckých akcí a letních táborů mimořádně důležitá. Nestačí totiž říct, že dítě může střílet „pod dohledem dospělé osoby“. Zákon používá přesnější jazyk. V ust. § 79 odst. 1 zákona o zbraních je uvedeno, že „svěřením zbraně nebo střeliva je umožnění jiné fyzické osobě nakládat se svěřenou zbraní nebo střelivem pod dohledem osoby oprávněné se svěřovanou zbraní a střelivem nakládat.“ A ust. § 79 odst. 4 dodává, že „zbraň kategorie PO nebo NO lze svěřit pouze za dohledu osoby oprávněné s takovou zbraní a střelivem nakládat.“
Kdo je takovou oprávněnou osobou, vyplývá z ust. § 7 zákona o zbraních. U zbraně kategorie NO je to plně svéprávná zletilá fyzická osoba, která má místo pobytu na území České republiky. To v praxi znamená, že u běžné vzduchovky do ráže 6,35 mm může být dohlížející osobou i rodič bez zbrojního oprávnění, pokud je zletilý, plně svéprávný a má pobyt v České republice. Samotné rodičovství tedy nestačí, ale velmi často se bude s těmito podmínkami překrývat.
U vzduchovky kategorie PO je situace jiná. Tam už musí jít o osobu, která je podle zákona oprávněna s touto kategorií zbraně nakládat, typicky držitele zbrojního oprávnění, držitele zbrojní licence nebo držitele příslušné autorizace.
Jestliže tedy někdo chce nechat dítě střílet ze silnější vzduchovky nad 6,35 mm, běžný rodič bez příslušného oprávnění nestačí.
Tato skutečnost se promítá i do celkového hodnocení místa střelby. Čím složitější je právní režim místa a čím silnější je zbraň, tím méně vhodné je improvizované prostředí. U dětí proto právně i prakticky nejlépe obstojí střelnice nebo jiný opravdu bezpečně zajištěný prostor mimo les a mimo konflikt s ochranou zvěře.

Soukromý pozemek: kdy může být střelba přípustná

Na soukromém pozemku mimo les a mimo honební konflikt může být střelba ze vzduchovky přípustná. To ale neznamená, že stačí jen vlastnictví nebo souhlas vlastníka. Musí být naplněny podmínky ust. § 59 zákona o zbraních, tedy zejména to, že nebude ohrožen život, zdraví, majetek ani veřejný pořádek. U dětí navíc musí být splněn i režim svěření zbraně podle ust. § 79 a musí jít o dohled osoby, která je k nakládání s konkrétní vzduchovkou oprávněna.
V praxi tedy může platit následující. Na bezpečně upraveném soukromém pozemku mimo les může dítě střílet z běžné vzduchovky kategorie NO například pod dohledem rodiče, pokud je tento rodič zletilý, plně svéprávný a má pobyt v České republice. Pokud se však jedná o vzduchovku kategorie PO, musí dohlížet osoba s příslušným oprávněním. A jakmile se tentýž režim přesune do lesa nebo na honební pozemek, naráží vedle zákona o zbraních navíc i na lesní zákon a zákon o myslivosti.

Doporučení a shrnutí na závěr

Dotaz, který může na první pohled působit skoro legračně, je ve skutečnosti právně docela vážný. Ano, mnoho myslivců vyrůstalo se vzduchovkou na zahradě, za domem nebo někde v přírodě. Jenže současný právní rámec je mnohem přesnější v tom, jak chrání bezpečnost, les a zvěř. To, že se nejedná o lov a že se střílí jen do terče, samo o sobě nestačí. V lese naráží střelba na zákaz rušení klidu a ticha. Na honebních pozemcích naráží na ochranu klidu v honitbě a zákaz plašení zvěře. A i mimo tyto režimy platí bezpečnostní limity zákona o zbraních.
U dětí navíc nestačí obecná formulace „pod dohledem dospělého“. Rozhodující je, zda se jedná o osobu oprávněnou s konkrétní vzduchovkou nakládat. U běžné vzduchovky kategorie NO to může být i rodič bez zbrojního oprávnění, pokud splňuje zákonné podmínky. U vzduchovky kategorie PO už nikoli; tam je třeba příslušné oprávnění. I to je důvod, proč je pro dětský trénink právně nejbezpečnější střelnice nebo jiný skutečně bezpečný soukromý prostor mimo les a mimo rušení zvěře.
Jinými slovy, vzduchovka sama o sobě ještě neznamená právní volnost. O tom, kde lze trénovat, nerozhoduje jen tradice nebo dobrý úmysl, ale i právní režim místa, bezpečnost a v případě dětí i přesná pravidla svěření zbraně. A právě proto dává smysl o této otázce mluvit otevřeně a bez zlehčování.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.

]]> <![CDATA[Co nového na OMS Prachatice]]> Fri, 29 May 2026 07:36:47 GMT
Pokud vím, tak v nedávné době se zcela změnilo vedení OMS Prachatice. K jakým změnám a proč došlo?
Pavel: Ano, od loňského roku máme kromě dvou členů úplně nové vedení, to původní se téměř celé rozpadlo , členové skončili ze dne na den, museli jsme tedy oslovovat nové kandidáty do nové okresní myslivecké rady. Aktuálně tedy máme novou osmičlennou radu plus novou jednatelku.
Nechci nijak dopodrobna rozebírat příčiny a sahat nikomu do svědomí, ale začátky byly pro nás dost složité než jsme se aspoň trochu zorientovali. Byli jsme tak trochu hozeni rovnýma nohama do neznáme vody. Například nebyly vůbec nahlášeny kynologické zkoušky, tak se ani nemohly konat, plno skutečností se objevovalo postupně a měli jsme snahu zachránit alespoň to, co vůbec zachránit šlo.
Na letošní rok díky tomu, že začaly řádně fungovat odborné komise, už bylo vše řádně naplánováno a věříme, že poběží zdárně ke spokojenosti členů.

Asi nebudu daleko od pravdy, když si myslím, že úskalím asi byly i finance…
Pavel: Samozřejmě, že finance jsou podstatou fungování. Naštěstí ne, že by bylo podezření, že někdo něco zpronevěřil, ale skromné finanční prostředky byly na účtu, kde byl v podstatě nulový úrok, museli jsme si nejprve udělat přehled a pořádek, nebyly elektronické podpisy a přístupová práva. Vše jsme museli nastavovat znovu a třeba taky zrevidovat majetek. Například jsme se chtěli zúčastnit loňského dětského dne na Ohradě, ale neměli jsme stan, vybavení, snažili jsme se narychlo něco dokoupit a vůbec se doteď materiálně vybavujeme, protože jsme převzali vybavení spolku ve zcela tristním stavu.

Když jste vybírali členy do okresní myslivecké rady, byl problém je přesvědčit?
František: Přiznám se, že nejprve jsem si myslel, že to tu asi raději zabalíme, protože jsem neviděl nikoho, kdo by se chtěl ve svém volném čase a zadarmo zapojit do činnosti OMS a něco dělat, že asi padneme pod OMS Český Krumlov nebo České Budějovice. Ale pak jsme si řekli, že se přece musíme někoho přesvědčit. Pavla jsem přesvědčil já. Jsme oba v asi nejvíce fungujícím mysliveckém spolku na okrese, přesvědčil jsem ho, že než aby šel do důchodu, tak by bylo lepší pokusit se zachránit okres.
Mysliveckou komisi zase vede zootechnik z naší zemědělské firmy Ing. Pártl. Přesvědčil jsem taky našeho jednatele MS Pavla Jilečka, který dělá předsedu dozorčí rady OMS. Já zemědělsky hospodařím okolo Prachatic a v mysliveckém spolku Nebahovy, kde máme většinu pozemků, na kterých hospodaříme a s myslivci jsem tedy skoro denně ve spojení, jsem přesvědčoval mysliveckého hospodáře Honzu Fafejtu a předsedu HS Ing. Pavla Kleina, aby šli pomoci zachránit okres. Dnes jsou oba v OMR a jsou také jedni z těch, kteří si zaslouží poděkování, a mají také zásluhu, že jsme nespadli pod Budějovice nebo Krumlov.

Udrželi jste tedy okres, kolik aktuálně máte členů? Už se projevilo to, že někteří myslivci, kteří nebyli členové a vidí, že je nové vedení, tak se přihlásí?
František: Když jsem byl v radě v letech 2009 až 2013, tak nás bylo asi 950, dneska evidujeme 557 členů, což je málo. Ale děláme si naději, že se najdou myslivci, kteří v minulosti byli členy a ať už z jakýkoliv důvodů odešli, by se mohli vrátit a třeba uvidí a uvědomí si změnu, že se nové vedení snaží dělat věci trochu jinak a budou nás chtít podpořit. Myslím si, že by jsme v nich měli probudit mysliveckou čest a hrdost, že jsou členy nejsilnější myslivecké organizace v ČR.
Pavel: Když jsme měli chovatelskou přehlídku trofejí, tak jsme tam také stihli svolat poradu hospodářů, kde jsem se je všechny snažil oslovit a představit jim představy nového vedení. A mám taky snahu postupně objet všechny místní myslivecké spolky na okrese, kterých tu máme celkem 72, a podiskutovat o spolupráci a podpoře OMS. Bohužel je těžké informace jinou cestou ke členům dostat, zatím nemáme ani na většinu členů mailové spojení, a pokud máme, tak není aktualizované. Takže si myslím, že by bylo lepší aspoň jednou do roka spolky objet a informovat je, co se podařilo, co se udělalo, co se nepodařilo. Já chci poznat lidi ve spolcích, oni aby poznali mě, a proto chci objet výroční schůze. Budu rád za jakékoliv nápady a i na výtky, na co bychom se měli zaměřit. Také s lidmi diskutovat, proč nejsou členy ČMMJ.

A máte přehled, kolik je vůbec dohromady myslivců v okrese Prachatice?
František: Odhaduji to na 1100 myslivců, z toho je asi polovina nečlenů ČMMJ. Takže by bylo ideální v dohledné době se pokusit přesvědčit ke členství další tři až čtyři sta prachatických myslivců.

Co řeknete myslivci, když přijedete jako nový předseda, proč by měl být v ČMMJ?
Pavel: Já chci argumentovat hlavně tím, že za myslivce, ať jsou to v soukromých honitbách nebo u státních lesů, ale za myslivost jako takovou, prakticky vystupuje a vyjednává s vládou nebo s Poslaneckou sněmovnou nebo při změnách zákonů pouze ČMMJ. Takže ČMMJ, přestože má dnes asi 50 tisíc členů, tak zastupuje myslivce, kterých je odhadem přes sedmdesát tisíc. Čím víc lidí, tím větší síla při vyjednávání, to je hlavní argument. Samozřejmě by to měla být stavovská čest.

A co třeba pro členy nějaké výhody?
František: Mají slevy na zkoušky psů, střelecké akce, nabízíme zkoušky adeptů, nakupujeme minerální krmiva na dotace od kraje, pachové ohradníky, sůl a minerální doplňky. My letos investujeme kolem 150 tisíc, ale vlastně pro všechny myslivce, měla by to být výhoda jen pro členy, ti přispívají, ale dostanou podporu i ostatní.
V budoucnu bychom chtěli pomoci s vyřízením dotací, ale zatím je to jen úvaha, zatím jsme to zkoušeli jen v našem mateřském místním spolku. Je to náročné vyřídit, ale dá se to, takže podle našeho vzoru by mohly začít žádat i další spolky.

Vy jste okres, kde bude asi velká část myslivců lesáků. Podle vašeho odhadu, mají lesáci zájem být členy OMS?
Pavel: Záleží jak kdo. Zajímavé je, že ředitel Lesního závodu Boubín nebo jeho náměstek jsou členy ČMMJ. Pokud lesníci u lesů nemají režijní honitbu ve svojí režii, tak mysliveckého vyžití moc nemají, takže proto je hodně hajných v místních spolcích. Otázkou ale je, zda se stávají i členy ČMMJ, navíc když jsou samostatně pojištěni od zaměstnavatele.

Kromě toho, že se snažíte získat nové členy, chodíte třeba do škol a školek a oslovujete mladou generaci?
František: Přednášky dělám, protože mě to baví. Máme i dětský kroužek, který vede paní Smolová. Mám spolužáka ředitele školy v Ústí nad Labem, který každý rok jezdí na Šumavu a vozí sem děti ze 7. až 9. třídy, dělám pro ně každý rok přednášku o myslivosti. Některé děti to zajímá, některé samozřejmě ne, ale je dost dětí, které se vyptávají, je potřeba začít u malých dětí. U puberťáků se to již nedožene. Dále také náš člen MS Honza Kahuda také obchází školy a školky na okrese a vypráví dětem o přírodě a jaké poslání mají myslivci. Jinak v naší zemědělské firmě děláme pravidelně akce pro školy. Chceme, aby mladí viděli, že zemědělství a myslivost mají spojitost i budoucnost. Potřebujeme ukázat, že myslivost je hospodaření v přírodě ne jenom střílení zvířátek.
A proto taky připravujeme na sobotu 20. června mysliveckou akci na prachatickém náměstí, kde chceme veřejnosti představit myslivce a jejich činnost, zpropagovat tradice a krásy české myslivosti.

Pořádá se tu myslivecký ples nebo dětské dny?
Pavel: Jako okres zatím ne, ale myslivecké plesy pořádá pár spolků. V našem mateřském spolku jsme už měli jubilejním šedesátý myslivecký ples. My jsme měli letos 60. ples historicky, mluvím o plese našem v domácím spolku. Okresní ples zatím nepořádáme.

Celou dobu zmiňujete váš domovský myslivecký spolek, pojďme ho taky trochu představit…
Pavel: Myslivecký spolek Stráž Lažiště je společenstevní honitba s rozlohou 1860 ha, z toho je 600 ha lesa, zbytek louky, pole, vody minimálně. Podhorská honitba v podhůří Šumavy od 580 do 850 m n.m.
Celkem máme 33 členů a 3 stálé hosty a 4 čekatele. I u nás je asi jen polovina členů ČMMJ. Většinu máme místních, za nové členy přijímáme přednostně členy honebního společenstva a jejich rodinné příslušníky. Jsme jeden z mála spolků na okrese, který bere mladé lidi, ale ne cizí, prověřené místní kluky, kteří o myslivost mají zájem, zkoušíme si je jako adepty. Když se osvědčí, nemáme problém je vzít jako členy. A ve spolku máme taky čtyři mladé ženy.
František: Myslivecký spolek zde funguje už 62 let, u založení byl můj děda, otec je členem, teď jsem já a takových lidí, kteří mají dlouholeté vazby je tam hodně, myslivost se zde dědí.

Takže asi s majiteli pozemků problémy nemáte…
František: Občas problémy jsou, snažíme se domluvit, dáváme jim zvěřinu. Když mají škody, tak nám volají a my se snažíme ihned problém řešit. Vidíme, že nejlepší co může být, je komunikovat se zemědělci. Ale nemáme v revíru žádný velký zemědělský subjekt, jen několik menších zemědělců, tedy i menší rozlohy polí, soubor malých polí a luk, kdy asi žádné pole nemá více než 15 ha.

Jak vycházíte jako myslivecký spolek s obecním úřadem? Na kolika katastrech fungujete?
Pavel: Na šesti - Horouty, Lažiště, Dvory, Kratušín, Zábrdí a Švihov a s úřady vycházíme dobře. Starosty zveme na schůzi honebního společenstva a výroční schůze MS, komunikujme s nimi. Známe se všichni. Obce mají v honitbě lesy, zemědělskou půdu, takže spolupráce se starosty je a musí být dobrá.

Jste v turistické oblasti, máte problém s cyklisty, houbaři?
František: Cyklisti jezdí všude, houbaři chodí v noci s čelovkami, je to opravdu problém.
Pavel: Největší zlo jsou čtyřkolky, motorky, krosky po lesích. To je skoro horší než houbaři. Je pravda, že dřív to nebývalo, dneska lidi vlezou kamkoliv. I ve skalách, kde by je člověk nečekal, tak jsou tam.

Pojďme ke zvěři…
František: U nás nejhojnější zvěří je srnčí, dále zvěř černá, vysoká a posledních pět šest let se objevila daňčí zvěř a její stavy rychle narůstají. Myslím, že už máme aktuálně v honitbě kolem třiceti kusů daňčí zvěře a mám obavu, abychom z toho neměli brzy problém.
Normovaný stav srnčí zvěře je 67 kusů, lovíme asi 18 srnců, 18 kusů zvěře holé. Snažíme se nalovit hlavně holou, v minulosti bývaly problémy, nikdo ji nechtěl lovit, srnci se přitom vždy nastříleli. Dali jsme si ale do provozního řádu, kdo kus holé neuloví, tak zaplatí 1000 Kč do pokladny. Holá se najednou začala lovit a v rámci kvality zvěře by se určitě taky průběrně lovit měla. Stavy máme stabilní, ale víme všichni, že reálné počty zvěře v honitbě jsou, tak jako v jiných honitbách vyšší.
Docela paradoxně trofejová kvalita srnčí zvěře není špatná, ale je to jistě dané také tím, že máme slaniska s minerálními přísadami a dáváme minerály do směsí. Mícháme si sami směsi a dáváme do samokrmítek, při přípravě směsí spolupracujeme s VVS Verměřovice. Je to vidět na kondici zvěře a na síle paroží. Dneska máme kusy, které jsme tu v minulosti nikdy neměli, ročci mají nasazené slabé šesteráky nebo vidláčky, slabých bulkuřů je čím dál tím méně. Vloni jsme ulovili dobrého stříbrného srnce 121 bodů CIC, rok předtím byl také jeden medailový, ne že bychom jich měli moc, ale na Šumavu máme dobrou kvalitu zvěře a rok od roku se kvalita a váha zvěře zvyšuje.
František: Máme také v honitbě rysa, stabilně je tu od konce 80. let. Na začátku 90. let, když si srnčí zvykalo na rysa, tak jsme mívali velké ztráty, dneska si na rysa srnčí už zvyklo. Jediné, co se změnilo je chování, v noci srnčí vytahuje ven, nechce být moc v lese. Ale jinak se šumavské srnčí naučilo s rysem žít a nemáme velké škody. Pokud najdeme pět kusů od rysa stržené srnčí zvěře za rok, tak je to asi tak maximum.

A co jeleni?
František: Jeleny tu máme, říjiště jen tak okrajově, protože sousedíme s režijní honitbou Lesů ČR, která vede až na Boubín. Takže jelení zvěř u nás pobývá, ale říjiště moc nevyužívá. Přes letošní zimu je tu jelení zvěře hodně, není problém, když se večer projedu, vidět třeba třicet kusů vysoké, to tu nikdy nebývalo. Ale přisuzujeme to vlkům, vlk Šumavu celou rozehnal a vysoká jde do podhůří. Vlci tu jsou, mají větší teritorium, nejsou tu ale každý den. Ale vidíme stopy na sněhu nebo na fotopastích. Týden pak není vysoká vidět, když honitbou projdou.
Lovíme 4 jeleny, 3 laně a 3 kolouchy, dbáme na správný průběrný odstřel.
Škody jelení zvěří nejsou nějak výrazné. Je pravda, že tu a tam někde něco ukousnou, ale není to žádné masivní loupání.
Největší škody dělá černá, hlavně na loukách, naštěstí polí tu není tolik. Máme zkušenosti, že jakmile padnou na Šumavě bukvice, tak prase nevidíme celou zimu, nevylezou z lesa. Když není semenný rok, tak to je to se škodami horší. Letos již máme ulovených okolo 70 prasat, většinu individuálně, a pak že prasata nejsou jak říkali někteří myslivci loni, když byl semenný rok. Jsou všude, protože letos v lese bukvice nejsou.

A daňčí? Je to tu taky časovaná puma…
František: Já myslím, že určitě. Myslím, že už asi nejsme schopní odlovit přírůstek. Vloni jsme ulovili šest kusů holé, letos máme tři kusy, což je strašně málo, na to, co bychom potřebovali odlovit. My jsme pořídili jako jedni z prvních na okrese dron, hned je vidět, že je potřeba lovit podstatně více, než si myslíme, na to, kolik zvěře jsme si mysleli, že máme v honitbě.

A co ostatní druhy zvěře?
František: Jezevců je dneska více než lišek, nemoci lišky docela zdecimovaly. Šakal se sem ještě nedostal, nutrie se už ukázala, stejně tak se začínají ukazovat bobři. Jinak je tu jestřáb, káně, moták, občas se objeví mořský orel, letos tu bylo 16 luňáků červených, to tu dříve také nebývalo.
Krkavci, to je průšvih. Likvidují telata a čekají, jakmile kráva rodí tele, tak vyklovou oči teleti, pak ještě čekají až bude kráva tlačit ven placentu a už byli i případy, že jí rozklovali pochvu a kráva skončí v lepším případě na jatkách anebo uhyne. Navíc přes honitbu lítají na okresní skládku, přeletí jich i osmdesát najednou. A když vystřelíte v honitbě, tak netrvá ani pět minut a už nad vámi lítají nad hlavou.

Jak to máte se zvěřinou?
František: Pořídli jsme si chladící box pro myslivecký spolek na dotace, ale zvěřinu do výkupu neprodáváme. V dnešních cenách se snažíme vše nechat doma nebo prodat si sami po vesnici známým, kamarádům. Protože máme prohlížitele, je to zcela legální. Dnešní cena 15 Kč za kg divočáka je směšná, do výkupu za tuto cenu nedáme nic. Dávali jsme do výkupu jen jelení zvěř, když nám dali 50 Kč za kg. Pro členy máme vybavenou bourárnu, kde si mohou ulovený kus zpracovat.
Jednoznačně bychom přivítali, kdybychom v systému prohlížitelů mohli kus taky stahovat a rozdělit alespoň na hlavní díly. Pokud někomu prodáme celý kus v kůži, tak je většinou problém se zpracováním, oficiálně stahovat a dělit na prodej nemůžeme, tak se to zbytečně obchází sousedskou výpomocí. Zatím se to toleruje, nikdy jsme se nesetkali s tím, že by přišla nějaká kontrola, proč to nemůžeme dělat jako třeba vedle v Rakousku a Německu?

Jak využíváte dotace pro spolek?
Pavel: Využili jsme finanční podporu přes místní akční skupinu a máme krásný vyšívaný myslivecký prapor, pořídili jsme chladící box, na obojí jsme dostali 80 %. Dále jsme si pořídili nový stánek 3x6 metrů i s potiskem, pivní sety, získali jsme tak ale i třeba podporu na lesnici, využili jsme dotace na nákup uniforem, takže jsme jako spolek všichni členové ve stejných spolkových uniformách. Administrace je sice poměrně náročná, ale naštěstí máme jednoho člena, který pracuje na SZIF na okrese, tak to pro něj nebylo nové, už věděl jak a co kam napsat. Je to výhoda myslivců, sejde se většinou více profesí a zkušeností, vše se dá zvládnout.

s poděkováním za rozhovor připravila Marcela Kasinová

]]> <![CDATA[Kříž svatého Huberta nově i v Provodově ]]> Fri, 29 May 2026 07:32:24 GMT
Zkuste stručně představit honitbu, jak je velká?
Honitba má rozlohu 812 ha, původně byla větší, ale před devíti lety se po dlouhém restitučním sporu vrátilo 250 ha původním majitelům, rodině Thienen Serény. Celkem máme 14 členů. Kdysi to byla honitba národního podniku Svit, která se posléze sloučila s honitbou Provodov a vznikla poměrně veliká honitba o rozloze přes 4000 ha, která sahala až k Vizovicím. Tehdy spolek čítal i více než padesátku členů, byla tady dost živá myslivost, honitba ale byla vyloženě pro zaměstnance tehdejšího podniku Svit, kteří se tu vyžívali v myslivosti. My jsme tady tak dožili až do revoluce, byli jsme zvyklí na rozsáhlou honitbu, ale velká honitba se následně rozdělila na menší.

Jaké tu máte stavy zvěře?
Normované stavy máme na zvěř srnčí, bažantí, zaječí, před dvaceti lety tu byl i králík. Začala se ve stále větší míře vyskytovat černá zvěř, díky tomu se začala vytrácet drobná zvěř. Teď už asi deset let drobnou zvěř vůbec nelovíme. Takže hospodaříme se srnčí zvěří jakožto se zvěří hlavní, samozřejmostí jsou už dnes i divočáci. Ti nás navštěvují ve velké míře, protože nedaleko je farmář, jehož pole jsou doslova lákadlem pro černou.
V jedné ze sousedních honiteb se ne zrovna dobře lesnicky hospodaří a tato honitba se stala doslova ideální pro spárkatou zvěř, hlavně pro zvěř jelení, takže se nám tu už začala pravidelně objevovat i tato zvěř směrem od Brumova z jelenářské oblasti Vlára. Zatím ale jelení zvěř nemáme normovanou.

Vraťme se k srnčí zvěři, kolik plus minus lovíte ročně?
Lovíme každoročně kolem 25 kusů, trofejově se musíme pochlubit, protože během dvaceti let, kdy já tu hospodařím od vojny od roku 1983, a také díky tady panu předsedovi, protože je zanícený myslivec, jsme vzali hospodaření se srnčí zvěří patřičně do rukou a výsledek se dostavil. Máme pět zlatých srnčích trofejí, i další stříbrné a bronzové trofeje.

A jak to tady máte s dovočáky?
Vloni jsme ulovili 45 kusů. A na posledních dvou lednových naháňkách jsme měli na výřadu 25 kusů na každé. Bylo to dané tím, že už byla pole prázdná, divočáci neměli kam jít, ale v lese je asi 60 hektarů vyhořelého lesa. Zalesnilo se to, část byl nálet, vznikly obrovské houštiny se starými pařezy napadenými brouky, doslova ráj pro divočáky.

Zvěř daňčí, už se tu také objevila?
Samozřejmě jsme už daňčí zvěř také zaznamenali. S tím je spojena jedna zajímavost. První kus, který nás navštívil, což je deset let zpátky, byl mladý daněk, který se zapojil k místnímu davu pasoucích se kraviček a přečkal u nich zimu. V dalším roce jsme čekali na nějakou trofej, že budeme lovit nějakého vařečkáře. Milý daněk se ale dál popásal s kravičkami, chodil s nimi, a dokonce upíjel mléko, když nějaká kráva svolila dát mu napít. A na podzim v období říje to na něj přišlo, začal kravičky prohánět a dokonce se je snažil pokládat! Nakonec přišel o jeden parůžek, chtěli jsme počkat do dalšího roku, byli jsme zvědavi, co mu naroste a už jsme měli i příslib k ulovení od státní správy. Daněk se ale ztratil, takže nevíme, jaký byl jeho osud. Nicméně od té doby nás daňčí navštěvuje pravidelně a asi tak jako v mnoha jiných honitbách se stává daňčí zvěř postupně běžnou zvěří a je otázkou, jak to bude s populací daňků u nás obecně.

Hodně se řeší také predátoři, kolik tu máte lišek, psíků?
Poprvé se nám tu chytil do lapáku mýval severní, byla to událost, psal o tom i regionální tisk. Jinak lišek a kun jsou tu desítky kusů, nakonec i proto tu není tolik drobné. A lišky to mají těžší v tom, že už není u každého stavení kurník. Přechází tu také výjimečně medvěd, zatím nejsou problémy, ale jistě tu budou vlci, kteří se šíří všude. Nějaké výrazné problémy s predátory tu nemáme, snažíme se je tlumit, je to dlouhodobý boj.

Co děláte pro zvěř? Přikrmujete, máte nějaké soliska?
Každoročně odebereme dvacet metráků ovsa pro zvěř do honitby, k tomu pět metráků pšenice pro pernatou, kterou sice nelovíme, ale staráme se o ni.

Jaké jsou vztahy se zemědělci a s obcí?
Největší hospodařící zemědělec má 25 ha svých plus dalších 150 ha pronajatých a vztahy jsou dobré, protože preferujeme vycházet s vlastníky pozemků vždy po dobrém. Můžeme se pohybovat po honitbě bez problémů, když chce někdo postavit posed, je potřeba souhlas, vždy se domluvíme, stejně tak na jiných záležitostech. Vycházíme si vstříc, majitelé pozemků a zemědělci situaci znají, my jim vysvětlujeme, že nemůžeme být všude.
Výhodou je, že všech 14 členů jsou vlastně místní, vždy jsme preferovali, aby myslivost dělali místní lidé a také jsme tak mladé myslivce vychovávali. A protože pan starosta je také myslivec, a protože také s námi intenzivně loví, tak s obcí není sebemenší problém.
Děláme nejen pro obec různé akce, nedávno jsme se aktivně jako myslivci zapojili do akce Ukliďme Česko, kterou děláme už dvacet let. Kdybyste viděl to množství, co jsme odvezli, to si nedokážete představit. Doslova tuny, letos to nebylo kam dát.
Protože je tu asi 120 chalup po samotách, jsou to tzv. pasekáři, tak i s těmi vycházíme, nejenže i kolem jejich chalup uklízíme, ale pravidelně s nimi komunikujeme, hlásí nám škody a co se děje v jejich okolí. Každý má možnost nahlásit černou skládku a my myslivci se snažíme uklidit
Pro místní lesní družstvo zase vysazujeme stromky, po celé honitbě je to už vícero hektarů. Naštěstí neřešíme nijak dramaticky škody, honitba je společenstevní, Lesy ČR v ní mají 30 ha. Zatím jsme se vždy dokázali domluvit a škody řešit nebo jim předcházet.
Pořádáme také každý rok posezení s myslivci, vždy nás navštíví dvě až tři stovky lidí. Bohužel jsme nenašli zatím vhodnou osobu, kdo by vedl myslivecký kroužek a víc se věnoval dětem.

Když ulovíte zvěř, jak ji zužitkujete?
Do 50 kg si každý myslivec může nechat zvěřinu s tím, že když je větší kus, tak polovina patří spolku. Myslivci si musí věřit. Do výkupu zvěř neprodáváme, máme nový chlaďák, tak když je potřeba, vybavujeme kulturní akce, třeba hasičů, zvěřinou, stejně tak zvěřinu poskytujeme majitelům pozemků v rámci dobrých vtahů a řešení škod. A zvedá se zájem o zvěřinu i od místních občanů.

Jste turisticky zajímavý region, jsou tu problémy s lidmi?
Jakmile začnou růst houby, jsou plné lesy, jsou tu cyklostezky, turistické trasy, nedaleké Luhačovice, lázeňští hosté chodí až do naší honitby. Takže je tu občas docela silný turistický život. Tím se ale stala zvěř prakticky noční zvěří, i srnčí, to se dnes bez nočního vidění už ani nedá lovit. Bohužel je stále obtížnější mít tradiční zážitek, vyšlapat si srnce, dneska už to prostě na klasickou šoulačku moc není. Divočáka kromě naháňky ulovíte už jen na vnadišti, občas se povede ulovit někde u pole, kde jsou škody.

Řekněte mi na závěr, jak vznikla myšlenka na postavení kříže svatého Huberta.
My jsme pracovně byli s manželkou delší dobu v Rakousku za Vídní. Já už jsem v důchodu a už jen občas jezdím do Rakouska na výpomoc. Tam jsou takové kříže běžné v honitbách a nám se líbilo postavit si něco takového doma. Nechtěl jsem ho postavit někde u hlavní cesty, ale na místě, kde se stýkají naše pozemky s pozemky souseda pana Kolaříka. Je tu velice pěkné místo, krásný výhled, kousek nad námi vede turistická trasa, tak jsme sem dali lavičku, vysekali, vyřezali, turisté si tu mohou odpočinout. Požádali jsme o zhotovení kříže podle rakouského vzoru místního stolaře a dřevomodeláře pana Slováka. Paroží jsem dodal já, dřevořezbu ve špici s výjevem Vidění sv. Huberta vytvořil Martin Bořuta, řezbář ze Všeminy.
Dnes tu máme slavnostní vysvěcení či požehnání, které provedl farář Mgr. Martin Mališka, pozvali jsme místní občany a přátele a určitě tu s místními vymyslíme nějaká pravidelná přátelská posezení u kříže.

S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA

]]> <![CDATA[Lovecký pes a zkoušky v letních měsících]]> Fri, 29 May 2026 07:28:57 GMT
Zatímco člověk odvádí teplo především pocením, pes disponuje pouze omezenou schopností ochlazování. Potní žlázy má jen v oblasti polštářků tlapek a hlavním mechanismem termoregulace je zrychlené dýchání a odpařování vlhkosti z dutiny ústní. Tento systém však při vysokých teplotách nebo zvýšené fyzické aktivitě přestává být dostatečně účinný. Organismus psa se pak přehřívá mnohem rychleji, než si většina lidí uvědomuje.

Lovecký pes není „stroj“

Právě u loveckých plemen bývá problém ještě výraznější. Mnozí lovečtí psi mají mimořádně vysokou ochotu pracovat a značný pracovní drive. Pes v zápalu práce často překračuje vlastní fyzické možnosti a pokračuje i ve chvíli, kdy už organismus nezvládá efektivně odvádět teplo. To platí zejména u retrívrů, slídičů, ohařů nebo honičů s vysokou pracovní motivací. Řada psů navíc v přítomnosti zvěře nebo během intenzivního výkonu téměř nevnímá únavu.
Vůdce proto musí být tím, kdo aktivitu ukončí včas. Schopnost psa pracovat ochotně totiž neznamená, že je práce v daných podmínkách bezpečná.
Vysoké teploty zároveň významně ovlivňují kvalitu výkonu. Klesá koncentrace, pes se rychleji unaví, zhoršuje se schopnost práce nosem a prodlužuje se regenerace. Proto by měl být letní výcvik výrazně kratší, klidnější a lépe plánovaný než během chladnějších měsíců.

Nejrizikovější je kombinace tepla a excitace

Velké riziko představuje spojení vysoké teploty a silného vzrušení. Typickým příkladem jsou letní tréninky aportů, intenzivní práce ve vysokém porostu nebo delší dohledávky v horkém počasí. Organismus psa je v takové chvíli zatížen nejen teplotou okolí, ale i vysokou svalovou aktivitou a psychickou excitací.
Právě excitace přitom často maskuje první známky přehřátí. Pes pokračuje v práci, i když už jeho tělesná teplota nebezpečně stoupá. Proto je chybou hodnotit kondici psa pouze podle jeho ochoty pokračovat.
Obzvlášť ohrožená jsou mladá štěňata, starší psi, obézní jedinci, tmavě zbarvení psi a plemena s hustou srstí nebo kratší lebkou. Vyšší riziko však existuje i u velmi temperamentních a pracovně extrémně motivovaných jedinců.

Přehřátí nevzniká jen v autě

Když se mluví o přehřátí psa, většina lidí si vybaví ponechání psa v automobilu. To je bezpochyby jedna z nejnebezpečnějších situací a stále bohužel patří mezi časté příčiny úhynu psů během léta. Teplota uvnitř vozu stoupá extrémně rychle a ani pootevřená okénka nebo stání ve stínu nepředstavují bezpečné řešení.
Přehřátí však velmi často vzniká i při běžných aktivitách. Rizikové mohou být dlouhé procházky na přímém slunci, výcvik v poledních hodinách, běh u kola nebo pohyb na rozpáleném povrchu. Asfalt, dlažba nebo štěrk se mohou rozpálit na teploty, které způsobují bolestivé popáleniny polštářků. Podle doporučení odborníků je vhodné provést jednoduchý test rukou – pokud člověk neudrží hřbet ruky několik sekund na povrchu, je příliš horký i pro psa.

Voda je důležitá, ale nestačí

Samozřejmostí by měl být neustálý přístup k čerstvé vodě. Přesto mnoho psů během práce nebo pohybu nepije dostatečně, zejména pokud jsou silně soustředění nebo excitovaní. Vůdce proto musí psa aktivně kontrolovat a nabízet mu vodu pravidelně i během kratších aktivit.
Stejně důležité je plánování aktivit. Delší procházky, výcvik i pobyt v honitbě by měly probíhat především v časných ranních nebo večerních hodinách. Polední horko není vhodné pro intenzivní práci, ani pro fyzicky náročné hry.
Velmi vhodné je také využívání stínu, chladnějších lesních úseků nebo možnosti kontrolovaného ochlazení ve vodě. Ani zde však není vhodné jednat bez rozmyslu. Přehřátý pes by neměl skákat do ledové vody náhle, protože prudké ochlazení může zatížit oběhový systém. Bezpečnější je postupné ochlazování tlapek, břicha a hrudníku.

Pozor na koupání a stojaté vody

Mnoho loveckých psů vodu miluje a koupání představuje v létě výbornou možnost ochlazení. Přesto i zde existují rizika. Ve stojatých vodách se během vysokých teplot mohou množit sinice, které představují vážné zdravotní nebezpečí. Pes by neměl pít vodu z neznámých nebo podezřelých nádrží, zvláště pokud je voda zakalená nebo zapáchá.
Po koupání je vhodné psa osušit, zejména u plemen s hustou srstí a podsadou. Dlouhodobě vlhké prostředí může podporovat vznik kožních problémů nebo zánětů zvukovodu.
Zvýšenou pozornost je třeba věnovat také psům, kteří nejsou přirozeně dobrými plavci. Ne všechna plemena mají vhodnou stavbu těla pro delší pohyb ve vodě a únava může přijít velmi rychle.

Letní režim vyžaduje změnu přístupu

Léto by mělo být obdobím rozumného managementu, nikoliv testování fyzických limitů psa. Zkušený vůdce chápe, že skutečná kondice loveckého psa nespočívá v tom, kolik vydrží za každou cenu, ale v dlouhodobé schopnosti pracovat zdravě, vyrovnaně a bezpečně.
To často znamená zkrátit trénink, přesunout aktivitu na vhodnější dobu nebo práci úplně vynechat. Především u mladých psů je důležité si uvědomit, že negativní zkušenost spojená s přehřátím může ovlivnit jejich budoucí vztah k práci i psychickou pohodu.

Lovecké zkoušky v létě:
jak pomoci psovi zvládnout vysoké teploty

Letní termíny loveckých zkoušek představují pro organismus psa mimořádnou zátěž. Na rozdíl od běžného tréninku zde působí několik rizikových faktorů současně – vysoká teplota, dlouhé čekání v autě nebo na stanovišti, psychická excitace, fyzický výkon i nervozita vůdce. Právě kombinace těchto faktorů bývá mnohem nebezpečnější než samotné počasí.
Mnoho loveckých psů navíc pracuje „přes bolest“. Silně motivovaný pes často pokračuje v práci i ve chvíli, kdy už se organismus přehřívá. Proto je odpovědností vůdce sledovat stav psa průběžně a nečekat až na zjevné známky kolapsu. Ochota psa pracovat totiž ještě neznamená, že je jeho organismus schopen zátěž bezpečně zvládnout.
Velmi důležité je pochopit, že hydratace nezačíná až na zkouškách. Jednou z nejčastějších chyb bývá snaha „dolévat“ psa až během výkonu. Správná hydratace však začíná už několik hodin před akcí. Pes by měl být dobře napitý již ráno před odjezdem a během dne by měl dostávat vodu pravidelně v menších dávkách. To je pro organismus mnohem bezpečnější a účinnější než situace, kdy přehřátý pes vypije velké množství vody najednou.
Velmi dobře funguje lehce ochlazená voda, nikoliv ledová. Někteří vůdci přidávají do vody malé množství vývaru, aby podpořili příjem tekutin, případně používají iontové doplňky určené pro sportovní psy. Praktickou pomůckou bývají přenosné lahve s integrovanou miskou nebo cestovní napáječky, které umožňují nabízet vodu pravidelně i během přesunů mezi disciplínami.
Stejně důležité jako hydratace je správné ochlazování psa. Velkou chybou bývá polévání celého psa ledovou vodou nebo snaha zchladit ho co nejrychleji. Organismus psa funguje jinak než lidský a prudké ochlazení může být naopak kontraproduktivní. Nejvhodnější je pozvolné ochlazování míst s vysokým prokrvením, tedy spodní části krku, hrudníku, břicha, slabin, podpaží a tlapek. Používat bychom měli chladnou, nikoliv ledovou vodu.
Po výkonu je ideální psa převést do stínu a nechat ho chvíli v klidném pohybu, nikoliv okamžitě ulehnout. Proudění vzduchu pomáhá ochlazování výrazně více než samotná voda. Velmi dobře fungují mokré ručníky nebo pozvolné namáčení tlapek a spodní části těla. Naopak prudké ponoření přehřátého psa do ledové vody může zatížit oběhový systém.
V posledních letech se mezi vůdci loveckých psů stále častěji používají chladicí vesty. Kvalitní modely fungují na principu odpařování vody a pomáhají stabilizovat tělesnou teplotu psa během čekání mezi disciplínami nebo při přesunech. Největší význam mají zejména u tmavě zbarvených psů, plemen s hustou srstí nebo u psů, kteří mají tendenci se rychle přehřívat. Mezi často používané produkty patří například vesty značek Ruffwear nebo Non-stop Dogwear, které jsou konstruovány pro aktivní sportovní a lovecké psy. Velmi praktickou pomůckou bývají také chladicí podložky umístěné v přepravním boxu nebo v autě.
Velkou roli hraje také správné plánování aktivity psa během dne. Mnoho vůdců dělá chybu, že nechává psa zbytečně rozrušit dlouhým sledováním ostatních disciplín. Přehnaná excitace však sama o sobě zvyšuje tělesnou teplotu a urychluje nástup přehřátí. Klidný pes čekající ve stínu zvládne horký den výrazně lépe než pes, který několik hodin štěká, kňučí a pracuje v neustálém vzrušení.
Vůdce by měl také znát první příznaky přehřátí. Varovnými signály bývá extrémně rychlé nebo hlučné dýchání, tmavě červené sliznice, skelný pohled, nejistý pohyb, malátnost nebo zvracení. V takové chvíli musí výkon okamžitě skončit. Pes potřebuje stín, pozvolné ochlazování a v případě závažnějších příznaků veterinární pomoc.
Na letních loveckých zkouškách často nerozhoduje pouze kvalita výcviku, ale také schopnost vůdce správně pracovat s fyzickou kondicí psa. Zkušený vůdce ví, že nejlepší výkon nepodává pes přehřátý, přebuzený a dehydratovaný, ale pes klidný, dobře připravený a správně regenerující mezi jednotlivými disciplínami.
Právě management psa během horkého dne bývá často tím rozdílem mezi úspěšně dokončenými zkouškami a situací, kdy organismus psa vysokou zátěž nezvládne.
Lucie KOLOUCHOVÁ
]]> <![CDATA[Ve stínu komínů a chladicích věží…]]> Fri, 29 May 2026 07:26:29 GMT Na okraji obce Koporeč na jednom z nejvyšších míst okolní krajiny se nachází velikánský blok polí, který končí až u elektrárny Počerady. Ale žijí zde také myslivci, kteří se snaží už třetím rokem krajinu rozčlenit, vnést do krajiny nové krajinné prvky a využili k tomu finanční prostředky z Nadace ČEZ.

Pane Brziaku, v jaké honitbě se nacházíme?
Jedná se o honitbu honebního společenstva Lišnice, stojíme nedaleko obce Koporeč a tato dříve nekonečná plocha polí se v minulosti asi ne náhodou nazývala Letiště. Uživatel honitby není klasický myslivecký spolek, ale společnost Obora Červený Hrádek, s.r.o. O honitbu se tak stará skupina myslivců, vlastně dalo by se říci poplatkových lovců a já se o tuto honitbu starám jakožto myslivecký hospodář. Je to jedna z menších honiteb, máme rozlohu 808 ha převážně polí.

Můžete prosím stručně honitbu představit?
Jsou tu vyhovující podmínky pro srnčí zvěř, normované stavy tu jsou 35 kusů, máme tady černou zvěř a chodí nám sem i mufloní, daňčí, ale zatím jen opravdu okrajově. Prioritou pro nás je ale drobná zvěř, máme tady docela slušnou populaci divoké bažantí zvěře, díky rybníkům a dvěma potokům mají bažanti přirozené prostředí. Docela se nám zvedají stavy zajíců. Neříkám, že to jsou stavy, abychom lovili desítky nebo stovky zajíců, ale osobně mám pocit, jako by se tu zaječí populace už odrazila ode dna minimálních stavů. A můžeme se bavit, v čem jsou důvody, proč to je.

Tak prosím, bavme se…
Můj osobní náhled je, že zafungovala opatření na maximální výměry půdních bloků na 30 ha, zemědělci zareagovali a opravdu se bloky plodin rozčlenily. A pak je tu ta nešťastná chemie, kterou používají zemědělci. Vidím, že už odezněla jistá setrvačnost v nadměrném plošném používání. Nyní, kdy je chemie asi ekologičtější, než byla dřív, ale hlavně je drahá, tak se s ní šetří a neděje se to, co se dělo dřív. Sedláci dnes raději otočí korunu dvakrát, než na něco vydají a hlídají si, kolik, kam a čeho aplikují. Vše je dnes o financích, a to je pro zvěř dobře. A nakonec i od toho se odvinula moje myšlenka, že je nejlepší doba udělat nějaký radikálnější zásah v přírodě, abychom změnu krajiny podpořili.
My sice máme chovné hejnko bažantů, máme líheň, ale kdybychom nedělali to, co dnes děláme, tak by to bylo pouštění kaprů do prázdného rybníka. Máme tady i slušnou populaci koroptve. Ty sice nevypouštíme, ale máme kousek vedle v sousední honitbě velkou průmyslovou zónu, kde platí pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Průmyslová zóna má něco kolem 100 ha, ale ochranné pásmo kolem zóny je biopás stromů a keřů o šíři 40 metrů, k tomu 40 metrů široký pruh trávy, a to jsou velmi dobrá místa pro drobnou zvěř včetně koroptví. Stala se z toho enkláva, odkud se drobná zvěř šíří do okolí.

Já tu na místě ale vidím, že široko daleko není moc přirozených remízků, stromů, jsme docela vysoko, duje silný vítr. Zkuste v tomto kontextu popsat nápad, jak by se obrovské plochy polí daly rozčlenit?
Myslivost dělám už dlouho a celý život se snažím pomoct přírodě a snažím se vždycky mít v rámci honitby vliv na sedláky. Nápad přišel, když jsem byl na semináři v Litoměřicích, který jste pořádali jako redakce časopisu a tam jsem si vyslechl přednášku Luboše Hajného. Byl jsem tam s kolegou, místním zemědělcem Martinem Rajterem, a tam jsme si řekli, pojďme udělat něco konkrétního.
Zvolil jsem nejjednodušší cestu, protože přesvědčovat zemědělce, aby mi nechali kus pozemku, je problematické. Oslovil jsem starostu Líšnice, sedli jsme si nad katastrální mapu a starosta hned věděl, že v rámci komplexních pozemkových úprav byla obci navrácená původní polní cesta z první republiky, která má šířku 4 m, délku 1200 metrů a v pozemkových úpravách byla zaznačená jako biokoridor. Na zastupitelstvu jsem to přednesl a zastupitelé se rozhodli ve smyslu proč to máme dělat my, tak mu cestu k úpravám poskytněme.

Při přípravě rozhovoru jsem několikrát zaslechl výraz Hubertka, nebo Hubertova alej. Jak ten název vznikl?
Zase tomu pomohla náhoda. Když jsme 3.11.2024 dokončili první etapu, tak jsme si doma po večeři otevřeli láhev dobrého vína a celou akci hodnotili. Někdo nadhodil, že je dnes svátek sv. Huberta a co takhle alej pojmenovat po něm. A název byl na světě.

Takže základ byl, ale jak dál prakticky – personálně i finančně?
Rozhodl jsem se, že nemůžu změnit 1200 metrů původní cesty naráz, ale půjde to etapově, každý rok uděláme 200 m, abychom stihli s ostatními myslivci zrealizovat a obhospodařovat s plánem šesti let do budoucna. To bylo na podzim roku 2024.
Navázal jsem spolupráci s Lubošem Hajným z Frýdku-Místku. Vážím si té spolupráce, protože v prvé řadě pomůže s vyřízením administrativy. Sice to není nic těžkého, ale když člověk nemá zkušenosti, tak ho administrativa trochu odrazuje. Kromě toho nám pomohl zajistit servis, veškerý sadbový materiál a materiál na ukotvení přivezl až pod nos. To je součástí schválené dotace.
Takže když to shrnu, když mi někdo dá pozemek, někdo mi dá peníze, někdo mi to přiveze, tak na mně jako na myslivci je sehnat ruce a odpracovat si to v honitbě. Nehledejme důvod, proč, ale způsob, jak. Jestliže mám vstupní podmínky splněné, tak je pak jednoduché sehnat pár lidí, kteří jsou naladění na stejnou vlnu, abychom vše udělali.

Ale říkal jste, že tu není klasický myslivecký spolek, kde jste tedy vzal lidi?
Mám výhodu, že vedu výcvikovou skupinu loveckých psů, tam mám zapálené lidi pro myslivost a pro přírodu, kteří mi přišli pomoci. Přišli mi na pomoc i kamarádi myslivci napříč okolními honitbami. A dokonce naše aktivita pomohla k motivaci a v sousední honitbě na členské schůzi rozhodli, že budou pokračovat.
Náš biokoridor zatím končí na hranici honitby, ale bude pokračovat dál i v sousední honitbě dalšími minimálně 800 metry, sousedi nám půjdou naproti a v budoucnu, za dva či tři roky, bude biokoridor minimálně dvoukilometrový až ke vzdálenému jednomu z mála přirozeních větších remízků.

Jsme v roce 2026, začali jste v roce 2024, takže letos třetí etapa?
Ano, je to již třetí etapa, ale na rozdíl od předchozích dvou, kdy jsme sázeli na podzim, jsme letos zvolili jarní období. Chtěl jsem vyzkoušet etapu na jaře, takže teď toho mám trošku víc na starost, je to hlavně o zalévání, abychom vše stíhali. Máme tedy za sebou tři etapy, celkem 600 metrů čtyřmetrových pruhů osázených stromy a keři.

Kolik to obnáší stromů a keřů?
Máme 62 ovocných stromů, samé jabloně. Je to několik druhů původních druhů jabloní, všechno jsou to vysokokmeny. Keřové spodní patro, které potřebuje hlavně drobná zvěř, tvoří 3500 keřů. Většinou je to trnka, hloh, líska nebo ptačí zob. Jakmile se rozrostou, bude to výborná krytina, místa pro hnízdění, něco i spadne na zem, na to určitě zareaguje drobné ptactvo, hmyz. Doufám, že jsme nastartovali vytvoření potřebného potravního řetězce a krajinného prvku pro zlepšení celého systému biodiverzity v dosud jen intenzivně využívané agrární krajině.

Vidím, že součástí biokoridoru jsou samozřejmě ploty, ale ne všude…
Je to záměrně, neboť člověk se učí. Když jsme dělali první úsek, tak jsme byli naivní a mysleli jsme si, že stačí ochránit jen stromy. Zajíci a srnčí nás z toho ale rychle vyvedli. Zvěř nám výsadbu probrala, ale nezlikvidovala, jen přibrzdila. Veškerá sadba obráží znovu od kořene, od země, bude to jen trvat u první etapy trochu déle, než u dalších dvou etap.
U druhé etapy jsme na 200 m udělali pět oplocenek 20x4 metry, mezi nimi jsme neoplocovali, chránili jen stromky. Ale když jsem viděl rozdíl na jaře mezi oplocenou a neoplocenou částí, tak jsem se rozhodl, že třetí etapu oplotíme celou a nechali jsme jen několik asi desetimetrových průchodů pro zvěř, abychom nepřerušili migrační trasy. Po nějakých třech letech by vše mohlo obrůst, zakořenit, fungovat a žít svým životem, pak bychom pletivo odstranili.

A výsadby je podmínkou desetiletá udržitelnost a nyní se jako myslivci musíte starat. Kromě zalévání, co dalšího je za starost?
Zalévání jsme už zmínili. Jsou to ovocné stromy, takže je potřeba střih na jaře. Jak jsme mohli vidět, když jsme tam byli na prohlídce, tak první etapa nám krásně kvete, tam už bychom letos sklidit nějaká jablíčka. Střih stromů se ale domlouvá také přes Luboše Hajného.
Samozřejmě musíme hlídat, aby nám výsadbu a ploty nikdo neničil. Mám na to vyčleněné dva lidi ze vsi, kteří v rámci procházek projdou kolem plotů a nahlásí případné změny. Já to sem mám z domova osm kilometrů, mám i svoji práci, nemůžu tu být denně.
Musíme hlídat bohužel i v souvislosti se zemědělským hospodařením. Neříkám, že by chtěl dělat někdo něco záměrně, ale může se stát, že mi řidič stroje zajede postřikem nebo lištou a poničí biokoridor. Musím oslovovat traktoristy a taky jsem pro jistotu nechal udělat mechanické zábrany v podobě kůlů na okrajích neoplocených míst.

Evidentně je tu potenciál podpořit drobnou zvěř, ale jak moc jsou limitujícím faktorem predátoři?
Samozřejmě by bylo potřeba stavy predátorů snížit, ale musíme dodržovat současnou legislativu, takže je to s tlakem predátorů na drobnou problematické jako všude. Nejvíc mě mrzí, že v době, kdy nejen my tady řešíme problémy, jak drobné pomoci, protože se nám stavy začaly po letech trochu zvyšovat, tak zaznamenávám snahy omezit usmrcování toulavých psů a koček.
Každý myslivec, který se pohybuje v honitbě, tak ví, že největší predační tlak v současné době oproti lišce a kunám je od toulavých bezprizorních koček. To mi nikdo nevyvrátí. Když se podíváte na jakoukoliv vesnici a navečer si sednete na jakoukoliv polní cestu od vesnice, tak vidíte, co se děje. Kdokoliv jde do honitby a potká u silnice kočku, tak ta vždy něco nese.
Z mého pohledu je už pro mne klacek pod nohy, že současná legislativa nám povoluje, že může usmrcovat jen hospodář a myslivecká stráž a teď přijdou s tím, že by tuto možnost sebrali i myslivecké stráži a mohl by tlumit toulavé kočky jen myslivecký hospodář, to je jeden člověk na honitbu. Zastánci změny mě fascinují názorem, že majitelům koček a psů nastane škoda, když jim někdo usmrtí zvíře, ale že vznikne škoda státu na zvěři a drobném ptactvu, to nikdo nevidí.
Ale bez ohledu na toto se samozřejmě snažím motivovat myslivce v rámci legislativy k lovu lišek, kun a podle možností i strak, protože to jsou největší predátoři hned po kočce.

Vraťme se k výsadbě. Jak v těchto aktivitách vycházíte se zemědělci?
Vždycky s nimi jednám, vzájemná komunikace je základem. A nejen se zemědělci. Nejdříve jsme měli schůzku u starosty, kde jsem jim vysvětlil, co chci dělat v průběhu pěti let. Pak jsme se podívali přímo na místě. Vesměs byly, když ne hned úplně kladné, tak souhlasné názory. Při obnově a využití bývalé polní cesty musí respektovat, že pozemek někomu patří, a obec dala cestu k dispozici někomu, aby tam něco udělal. Jim nezbývá, než s tím souhlasit a naučit se s tím žít.
Před každou etapou si pozvu agronoma, majitele nebo zástupce subjektu, který dosud na ploše hospodaří a snažím se domluvit a přímo na místě názorně ukázat, jaký je náš záměr a jak si představujeme postup časově i technicky. Nechci, abychom si dělali oboustranně nějaké naschvály, to by byla cesta do pekel.
Například na konci cesty na nás čeká 600 metrů pole, které vlastně přeseknu. V porostu jsou jasně vidět kolejové řádky, takže vím, jak používají techniku, a tak není problém, že třeba po 100 metrech jim uděláme průjezd, který nasměruji na kolejový řádek, aby obsluze strojů co nejméně komplikoval obracení a ošetřování plochy. A tam, kde nechám průjezd, naplánuji osevní směsku pro biopás, nebudou tam stromy a ani keře.

Když jsme tady u třetí etapy výsadby, tak se mi moc líbí, že vedle biopásu je cesta a zároveň vedle pruh vojtěšky a pak teprve začíná pole s řepkou. To je také výsledek konkrétní spolupráce?
Sice bych se mohl planě pochlubit, jak jsem to dohodl, ale je to opravdu jen náhoda, která se ohromně vydařila. Je to zároveň ale motivace a příklad, jak se opravdu příští sezónu pragmaticky dohodnout.
Vedle biopásu je obslužná cesta, kterou si vytvořil zemědělec, a široký dvacetimetrový pruh vojtěšky mezi cestou a řepkou je plocha, kterou zemědělec využil na tzv. neprodukční plochu. Zemědělci totiž dnes podle platné legislativy a v rámci dotačních podpor musí osít určitá procenta plochy jako neprodukční. Tady zvolili vojtěšku, ale mají kousek dál několik biopásů, kam sejí různé úhorové směsky. Jakmile řepka naroste a sekne se, mezitím se zvedne vojtěška a drobná zvěř bude mít krytinu, nevznikne holá krajina.
Ono je totiž povzbuzující, že se díky biopásům vytváří v krajině jakási mozaika pruhů a křižovatek. Když si večer sednete, najednou vidíte, kolik zvěře takové plochy využívá, to vás hned povzbudí k dalším aktivitám, protože vidíte, že snažení nebylo marné.

Závěrem rozhovoru bych ještě jednou poděkovat všem, kteří jakýmkoliv pomohli k realizaci celé akce. Nebudu je jmenovat osobně, protože bych určitě na někoho zapomněl, ale je to zastupitelstvo obce Líšnice v čele se starostou, geodet, který vše vyměřil, Luboš Hajný, který zajistil veškerý materiál a pomohl s dotací, Martin Rajter, který pomohl s poskytnutím techniky a samozřejmě ta výborná parta lidí, kteří jsou naladěni na stejné vlně, která poskytla to nejdůležitější a to ruce.
Budu se opakovat, ale chtěl bych poděkovat ještě za jedno. Pro lidi není problém poskytnout finance, materiál, techniku atd., ale největší dar, jaký můžu obdržet je čas, který mi někdo věnuje. Proto všem díky!

A protože opravdu největší z místních zemědělců hospodaří s povědomím své úlohy v krajině, vytváří postupně zajímavou síť biopásů, pruhů plodin a rozčlenění velkých bloků, hned na místě jsem si domluvil, že na místo zajedu s diktafonem ještě jednou a doplním informace i z pohledu zemědělce.
připravil Jiří KASINA
]]> <![CDATA[Nečitelné identifikační označení]]> Fri, 29 May 2026 07:23:08 GMT Dříve se používalo tetování, které bylo zvláště u loveckých plemen oblíbené. Můžeme si o výhodnosti obou způsobů identifikačního označení myslet, co chceme, požadavky zákona se ale musí plnit.

Způsob identifikačního označování mikročipem je zakotven i v kynologických předpisech, konkrétně v Zápisním řádu ČMKU v čl. X. Zápisy štěňat do plemenné knihy, bod 6 a ve Směrnici pro označování štěňat ČMKU. Směrnice kromě jiného stanovuje, že minimální věk pro provedení čipování je čtyři týdny. Platí ale, že před čipováním by chovatel měl mít k dispozici čísla zápisu. Správný postup je doplňovat kódy čipů k číslům zápisu, nikoliv opačně.

Zároveň s požadavkem na povinné čipování zákon hovoří i o celostátní databázi čipovaných psů. Stejné požadavky jsou zakotveny v chystaném Nařízení EU.

Podle posledních informací by měla být databáze v ČR, jejíž provoz má na starost Komora veterinárních lékařů, spuštěna asi v polovině roku 2026.

Chystá se i další důležité opatření, kterým je požadavek, aby všechny v ČR aplikované čipy měly tak zvaný country kód. Tím je myšleno první trojčíslí kódu, které má určitý stát přiděleno. V případě ČR to je číslo 203. Tento požadavek ale zatím neplatí. Kvůli němu by musel být, jak vyžadují předpisy EU, vytvořen nový úřad, který by kontroloval to, že se čísla čipů od jednotlivých výrobců neopakují.

Ze zákona tedy vyplývá, že základním identifikačním označením psů a fen je čipování. Čipování není složité, ale veterinář, který jej provádí, to přece jen musí umět. Kromě toho se občas stane, že čip není k nalezení. Může vyhasnout, může jej pes vyloučit a stává se, že při rvačce jeden pes druhému čip poškodí. Občas se tedy stane, že při kontrole na zkouškách, výstavě, bonitaci, výběru do chovu či při odběru vzorků na genetické nebo klinické vyšetření zaměřené na dědičně podmíněné choroby, není čip u psa nalezen.

Problémem se zabývá výše zmíněná Směrnice ČMKU pro označování štěňat a říká, že takový problém se řeší ve spolupráci mezi chovatelským klubem a plemennou knihou. Postup se řídí předpisy chovatelského klubu, v kterých by měl být problém ošetřen. Slovo měl by, je zcela na místě, protože řada chovatelských klubů se v klubových normativech problémem nezabývá.

Doporučuje se tedy, aby si majitel psa nechal absenci čipu ověřit ještě někým jiným. Není čtečka jako čtečka a některá může čip zapřít. Na škodu není ani rtg nebo sonografické vyšetření. Ono totiž může dojít k tomu, že čip v psím těle je, ale nefunguje nebo přesněji řečeno čtečka kód nepřečte. Pokud čip opravdu není nalezen, může se postupovat např. následovně:

- pověřený funkcionář může dát písemný souhlas se změnou identifikačního označení, majitel nechá psa znovu čipovat a veterinář vlepí samolepku s kódem čipu v průkaze původu do rubriky „ostatní“ a čipování potvrdí. Majitel psa pošle klubu oboustrannou kopii průkazu původu. Stejnou kopii + souhlas klubu se změnou identifikačního označení pošle plemenné knize. Vše lze vyřizovat elektronicky;

- klub může požadovat, aby při změně identifikačního označení byl přítomen zástupce klubu nebo chovatel, od kterého pes nebo fenka pochází. Další způsob informování klubu a plemenné knihy je stejný;

- klub může požadovat provedení parentity tak, aby bylo prokázáno, že se opravdu jedná o jedince uvedeného v průkazu původu. Takový postup se volí zvláště v případě, kdy vzniklo podezření na podvod. V praxi to znamená provedení bukálního stěru obou rodičů a jedince s vymizelým čipem. Pak bude záležet na klubu, jakou formu odběrů vzorků na parentitu zvolí, tedy zda bude požadovat, aby u odběru byla nezávislá osoba. Po doložení výsledků parentity je způsob informování plemenné knihy stejný jako u výše uvedených postupů.

V případě psů loveckých plemen je asi třeba připomenout, že kontrola identifikačního označení psa se většinou dělá na všech zkouškách a soutěžích. Je proto rozumné při návštěvě veterináře o kontrolu čipu požádat. Vůdce psa tak předejde případným nepříjemnostem, pokud se čip nenajde nebo přesněji řečeno čtečka čip nepřečte. Kromě toho ještě platí, že se změna identifikačního označení musí promítnout do dalších materiálů psa, tedy do pasu nebo očkovacího průkazu. Změnu provede veterinární lékař.

Vladimíra TICHÁ

Snímky Jan Tichý

]]> <![CDATA[Hikmicro Habrok 4K HE25 druhá generace]]> Fri, 29 May 2026 07:15:05 GMT
Multispektrální dalekohled je dnes jedním z nejdiskutovanějších nástrojů v myslivecké praxi. Ne proto, že by byl novinkou, ale proto, že technologie v tomto segmentu za posledních několik let dospěla do bodu, kdy přestává být kompromisem a začíná být funkčně přesvědčivým řešením.
Hikmicro Habrok 4K HE25 byl při svém uvedení v roce 2024 příkladem tohoto posunu: přístroj, který do jednoho těla smysluplně integroval termální detekci, digitální denní a noční vidění a laserový dálkoměr za cenu, která tuto kombinaci poprvé zpřístupnila širšímu okruhu uživatelů.
Druhá generace, označovaná jako 2.0, přichází s úpravami, které nejsou vizuálně dramatické, ale mají konkrétní dopad na to, jak přístroj funguje v terénu a jak se blíží ovládání klasické optiky.

Základní konstrukční logika zůstává stejná. Jeden objektiv přenáší signál z termálního senzoru, druhý snímá digitální obraz prostřednictvím 4K CMOS čipu. Výsledkem jsou tři funkční snímací kanály v jednom těle: denní barevný obraz, noční digitální kanál s IR přísvitem a termální zobrazení. Jde o praktickou kombinaci usnadňující pozorování i lov.
Termální kanál nepracuje se světlem, ale s teplotními rozdíly. CMOS čip naopak využívá dostupné světelné záření, ať už sluneční, nebo z IR přísvitu. Každý z těchto principů má jiné silné stránky i jiná omezení a jejich spojení do jednoho přístroje umožňuje pracovat způsobem, který žádný z nich samostatně nedokáže: rychlé vyhledání tepelné signatury a okamžité přepnutí na optický kanál k přesnému určení zvěře. Tento pracovní postup se s druhou generací nezměnil. Změnilo se však, jak plynule a pohodlně ho lze provádět.

Přínos pro oči, cena v rozměrech

Jeden z aspektů Habroku, který se v technických porovnáváních ztrácí, ale v praxi se projevuje dříve, než by člověk čekal, je binokulární konstrukční princip. Nejběžnější termální přístroje jsou obvykle monokuláry – díváte se jedním okem do jednoho tubusu, zatímco druhé oko zůstává buď zavřené nebo nechráněné vůči okolnímu světlu. Při delším sledování zejména v noci to vytváří nepříjemný kontrast: jedno oko je adaptované na tmu, druhé vystavené světlu. Výsledkem mohou být bolesti hlavy při delším pozorování, pomalejší zpětná adaptace na tmu po odložení přístroje a v krajních případech i dezorientace při přechodu mezi přístrojem a volným pohledem.
Habrok tuto situaci řeší tím, že obě oči pracují synchronně ve stejných světelných podmínkách. Je to přesně to, co optické dalekohledy nabízejí jako samozřejmost, ale v digitálním a termálním světě to není standard.
Kompromis je ale zřejmý: tělo je větší a těžší než monokulár. Habrok váží bez akumulátorů přibližně 800 gramů, zatímco monokulár porovnatelné termální třídy se obvykle vejde pod 400 gramů. Kdo nosí přístroj celý den v ruce nebo na krku, tento rozdíl pocítí. Kdo ho však používá intenzivně za šera a v noci a vrací se k volnému pohledu mezi jednotlivými sledováními, ocení, že jeho oči pracují konzistentně a mozek nepotřebuje neustále řešit asymetrické světelné vstupy. Multispektrální Habrok navíc může do jisté míry nahradit denní dalekohled, takže ve smíšeném lovu nepřináší zbytečnou zátěž navíc.

NETD jako klíčový parametr

Termální senzor v obou generacích má rozlišení 256×192 pixelů s velikostí rozteče 12 mikrometrů. Rozlišení je v kontextu multispektrálních dalekohledů této cenové kategorie nižší, ovšem porovnání s přístroji nabízejícími senzory 384×288 nebo 640×512 pixelů by bylo zavádějící – jedná se o odlišné třídy přístrojů.
V rámci zamýšleného použití je 256×192 funkční hodnotou; slouží primárně k detekci a lokalizaci zvěře, nikoliv k její detailní identifikaci na větší vzdálenosti. Identifikace probíhá přes optický kanál, kde 4K CMOS čip tuto roli plní bez ohledu na rozlišení termálního senzoru.
Klíčová změna leží v hodnotě NETD, tedy v teplotní citlivosti senzoru. První generace pracovala s hodnotou NETD pod 35 mK, druhá generace dosahuje NETD pod 18 mK a navíc přidává technologii shutterless (bez-závěrkové) zobrazení označenou jako HSIS.
Nižší NETD znamená, že senzor rozeznává menší teplotní rozdíly i za výrazně horších povětrnostních podmínek, například za deště nebo vysoké vzdušné vlhkosti. Obě generace dobře detekují zvěř, rozdíl se ukazuje zejména v prokreslení prostředí a detailu pozorované scény.
Bez-závěrkový provoz přidává další přínos. Konvenční senzory potřebují periodicky provádět kalibraci a odstranit šum. Závěrka na zlomek sekundy přeruší zobrazení a obraz se vyčistí. U pohybující se zvěře může tento výpadek znamenat ztrátu kontextu v nejméně vhodný okamžik. Technologie HSIS kalibraci řeší průběžně bez přerušení obrazu, což je u dynamického sledování hodnota, kterou oceníte právě tím, že si jí nevšimnete.

Optický a noční kanál

CMOS senzor s rozlišením 3840×2160 pixelů zůstává shodný s první generací. Optika s rozsahem zvětšení 5,5 až 22násobku na objektivu 60 mm se rovněž nezměnila.
Elektronická stabilizace obrazu je přítomna v obou generacích pro termální i digitální kanál. Při vysokém zvětšení zůstává opěrný bod výhodou, ale pro standardní pozorování z ruky je stabilizace funkční kompenzací pohybu. Druhá generace přináší v tomto ohledu vylepšené algoritmy, nikoliv novou funkci.
IR přísvit přinesl u druhé generace další změnu. První generace nabízela buď variantu L (850 nm), nebo LN (940 nm), přičemž volba byla dána modelem při nákupu. Oba přístupy mají své opodstatnění: 850 nm je intenzivnější a dosáhne dál, ale zvěř ho může vnímat. Přísvit 940 nm je prakticky neviditelný, ovšem za cenu nižšího výkonu.
Druhá generace přináší vyměnitelný modul přísvitu – oba jsou přiloženy jako standardní výbava. Myslivec tak volí podle situace: 850nm emitor pro otevřený terén a 940nm modul pro zvěř pod vysokým loveckým tlakem.

Detaily, na kterých záleží

Ergonomie první generace byla funkční, ale vyžadovala cvik. Druhá generace přináší centrální ostřicí kolečko inspirované klasickými dalekohledy. Jedná se o přirozené řešení pro rychlé přeostření bez nutnosti měnit úchop.
Přepínač kanálů je fyzicky oddělený a umístěný v dosahu prstů. Po krátké době se tak ovládání stává reflexním a přístroj přestává vyžadovat pozornost, která patří sledované zvěři.
Tělo z hořčíkové slitiny s gumovým opláštěním a odolností IP67 zůstává zachováno.
Výměnné akumulátory 18650 jsou standardem. Výdrž druhé generace výrobce deklaruje přes 6,5 hodiny (při aktivním hotspotu a dálkoměru), což pro standardní lov plně postačuje.

Balistický kalkulátor

Druhá generace přidává funkci, která v první chyběla: balistický kalkulátor. Integrovaný dálkoměr s dosahem 1000 metrů měří vzdálenost, která je kombinována s uloženými daty střeliva, a přístroj zobrazí korekci míření. Habrok není zaměřovač, ale přístroj pro vyhodnocení situace. Balistický kalkulátor je zde tedy pomůckou pro posouzení, zda je zásah na danou vzdálenost eticky přijatelný ještě předtím, než myslivec vezme zbraň do ruky.

Porovnání generací

Habrok 2.0 rozhodně nepřináší revoluci, spíše velmi promyšlenou evoluci. Lepší citlivost termálního senzoru, plynulý bez-závěrkový termovizní obraz a flexibilní IR přísvit jsou změny, které v terénu skutečně dávají smysl.
Jedna věc však zůstala prakticky stejná – šest ovládacích tlačítek na horní straně přístroje. Je fér říct, že zejména pro nového uživatele může být jejich orientace zpočátku poněkud složitá a nepřehledná. Je potřeba si zapamatovat jejich funkce a první večery v terénu se většinou neobejdou bez krátkého „přemýšlení nad tlačítky“.
Na druhou stranu přicházejí dvě ergonomické změny, které podle mě představují výrazný krok vpřed. Centrální ostřicí kolečko a kolečko pro přepínání digitálního a termovizního režimu dělají z Habroku přístroj, který sice po vybalení z krabice neprozkoumáte úplně do detailu, ale můžete jej okamžitě začít používat bez zdlouhavého hledání základních funkcí. Ovládání toho nejdůležitějšího – tedy ostření a přepínání mezi nočním a termovizním pohledem – je díky nim intuitivní. A právě to je podle mě změna, která má při každodenním používání největší význam.

Porovnání zobrazení postavy se psem na vzdálenost 100 m – nahoře digitální, dole thermo

Ing. Martin BROŽEK
Autor aplikace JduLovit.cz (předpověď počasí, světla, integrace fotopastí, myslivecký deník, doby lovu a další funkce). Pro další obsah vyhledejte JduLovit na sociálních sítích, vyzkoušejte aplikaci.
snímky Vladimír Zach
]]> <![CDATA[Ohlédnutí za noži na IWA 2026]]> Tue, 26 May 2026 17:49:10 GMT Aby pořadatelé povzbudili zájem o nože, IWA již 4. rok znovu vyhlašuje soutěž o Nůž IWA, tentokrát ve dvou kategoriích, které spojovala písmena EDC = Every Day Carry – nůž na každodenní nošení. Hodnotily se zvlášť nože s pevnou čepelí a zavírací nože. Nože hodnotila sedmičlenná odborná porota. Její složení Nürnberger Messe nezveřejňuje, aby porotci nemohli být ovlivňováni ze strany výrobců. Do soutěže přihlásilo své nože celkem 63 firem, což je podle mě důkazem, že cena IWA má v nožířském světě dobrý zvuk.
V kategorii nožů s pevnou čepelí pro každodenní nošení zvítězil nůž Hawky od firmy Mercury z italského Maniaga. Čepel je z ocele M390 a nůž se nabízí ve čtyřech variantách materiálu střenek rukojeti. Je to univerzální nevelký nožík s koženou pochvou s klipsem, která jej umožňuje nosit v kapse přichycený za okraj nebo na opasku.
Na druhém místě se umístil LFK-03 Gen 2 od australské firmy Halfbreed Blades. Navzdory opravdu skromným rozměrům čepele se jedná o hodně robustní nástroj, čepel má tloušťku 6 mm a je z oceli Böhler K340 a dává noži tuhost a odolnost solidního páčidla.
Dolů sklopená čepel pomáhá při dlouhých tažených řezech. Výrazné oddělení čepele od rukojeti hlubokým vybráním pro první prst ruky držící nůž nabízí při dlouhých řezech vynikající kontrolu nad ostřím a pomáhá při tažení nože.
Střenky mají „pazourkový“ dezén a jsou z plastu G10, čepel je pokrytá nástřikem Cerakote v pískové barvě. Pochva je z Kydexu.
Na třetím místě je BMC M13 “IMP” od anglické British Blade Works Company, opět rozměrově skromný (celková délka 135 mm) nůž s Kydexovou pochvou určenou primárně pro nošení na krku.
Čepel je z oceli D2, rukojeť má střenky z Micarty. Příjemně prohnutá rukojeť je příjemná na úchop, „hrb“ na hřbetě čepele umožňuje pohodlné opření palce, když potřebuje se čepele pořádně zabrat. I tento nůž se nabízí buď s čepelí v barvě bílého kovu, nebo povlakovaný napařenou vrstvou černého chromu (obdoba DLC).
Když porovnáte vítězný nůž a třetí v pořadí, jsou preference porotců jasně zřejmé.
V kategorii zavíracích nožů zvítězil “The Gatsby” od francouzské Laguiole en Aubrac. Je to tradiční nůž od tradičního výrobce z kraje, kde se podobné nože tradičně nosí.
Ačkoliv čepel vypadá štíhle, má silný hřbet a je nečekaně pevná. Vítězný nůž v má sobě estetiku 20. let 20. století, zdobení hlavní pružiny je čistá secese, stejně jako pojistka v tradičním tvaru mouchy. Přitom střenky jsou z uhlíkového kompozitu (fat carbon) a vybrané části kování ze světlé mosazi.
Nůž nepochybně má svoji přitažlivost, protože kromě vítezství v kategorii zavíracích nožů vyhrál i cenu návštěvníků. A o ně jde až v první řadě.
Na druhém místě je další elegantní retro “Kumpel” od Otter Messer z německého Solingenu, nepříliš vzdáleného od hornického Porúří. Již sám název, který se dnes překládá jako „kámoš“ bylo v minulosti i slangové označení pro horníka. Nože podobného typu vyrábí firma již víc než 100 let (vznikla v roce 1840) a v předválečném období byste podobný nůž našli v kapse snad každého dělníka nebo řemeslníka. Kopinatý tvar nejištěné čepele se středovým hrotem, mosazné čepy a kolíčky i příčky a bočnice a střenky z bahenního dubu se nezměnily po desetiletí. Současnost dodala jen záštity z uhlíkového kompozitu (fat carbon) a moderní nerezovou ocel 1.4034.
Stejně jako před desítkami si tímhle nožem nakrájíte sýr s uzeným a chlebem, pak to sníte vidličkou, abyste si nakonec s ním otevřeli korunkový uzávěr na něčem pitném.
Třetím oceněným zavírákem je Roar (řev, rachot) od firmy MKM z italského Maniaga. Italské městečko v kraji Friuli – Venezia (Furlansko–benátském) leží na úpatí Julských Alp a je tradičním střediskem výroby nožů, podobně jako německý Solingen. Výroba nožů se zde na konci minulého století skoro úplně zhroutila, aby ji mladí řemeslníci vzkřísili. Dnes tu nože vyrábí celá řada družstev a rodinných manufaktur.
Oceněný nůž je větší velikosti, s čepelí s razantně seříznutou špičkou (tzv. reverse tanto) z práškové oceli CPM S 30 V a střenkami z titanu. Čepel jistí odpružená bočnice. Lehký, přitom pevný, solidní a designově moderní nůž má být připomenutím velkého zemětřesení ve furlansku v roce 1976.
Podruhé za existenci ocenění Nůž IWA se porota rozhodla udělit zvláštní cenu noži Ibex od solingenské firmy Windmühlenmesser. Zavíráček s dřevěnými střenkami, kopýtkovou čepelí jištěnou modifikovanou hřbetní pojistkou z plechového výlisku a monolitickou dřevěnou rukojetí je tak trochu parafrází francouzského Opinelu, ale je svébytný, z kvalitní nerezové oceli X50CrMoV15, nabízí se v délce čepele 80 nebo 100 mm.
I firma Windmühlenmesser existuje již víc než 150 let a jejím hlavním oborem jsou kuchyňské a příborové nože, ve zdrcující většině s dřevěnými střenkami, často s čepelemi z uhlíkové oceli. Ibex je pro ní tak trochu vykročením stranou, ale o to je to elegantnější a hezčí krok.
Trochu překvapivé je, že dva ze tří vítězných nožů mají ostré špičky, které v nedávné minulosti nepatřily k těm populární. Tři z oceněných nožů jsou retro (byť se soudobými prvky) a jen jeden z oceněných je opravdu moderní design. Žádný z oceněných nožů neměl širokou čepel, spíš převládají štíhlé.

Když se otočíme od výstavního pódia s oceněnými noži na hlavní plochu, pak pozoruji velký nástup asijské produkce. Asi vůbec největší stánek měla firma We Knife a její dceřiné značky Civivi a Sencut. Pokud se nepletu, byla to We Knife, která jako první čínská nožířská firma začala spolupracovat s evropskými zakázkovými nožíři (možná se nechali inspirovat americkými firmami jako CRKT, Benchmade nebo Spyderco, které byly obecně průkopníky spolupráce velkých výrobců se špičkovými designéry) a zároveň začala používat opravdu kvalitní materiály. Výsledkem je dnes vysoké postavení na trhu zejména se zavíracími noži pro každodenní používání.
Další velký blok výstavní plochy patřil italským nožířům z Maniaga. I tady jsou firmy, které již mají historii s třímístnou číslovkou doby své existence (např. Antonini), ale na stánku byly převážně mladé tváře. Mám dojem, že se těm mladým daří Maniago opravdu křísit, protože stánky jsou rok od roku větší.
Produkce většiny evropských nožířských firem byla letos převážně ovlivněná lehkým retro stylem – odkazem na léty prověřený design a tradici. To potvrzoval třeba i stánek španělské Muela, kde jsem našel velmi hezké lovecké nože s rukojetí z parohu v čisté, tradiční podobě.
O severských nožích asi není třeba mluvit, ale jsou všichni soustředění na to, co umí opravdu asi nejlépe – finské nože puuko.
Mám pocit, že ubývá německých a francouzských vystavovatelů, navzdory skutečnosti, že německé firmy tvořily polovinu oceněných nožů. Ubylo i amerických firem, ale pořád se drží Benchmade a Spyderco (mimochodem, ten letos slaví 50 let své existence).
Asi nejzajímavějším vystavovatelem pro mě byla CIMO z Brazílie, která nabízela velice hezkou, soudobě designovanou produkci, velmi pěkně zpracovanou s moderním západním designem.
Ale dnes již zdaleka neplatí, že dobré nože se musí dělat někde ve vyspělém světě. Nic nemusí být, jak se na první pohled zdá. Tradiční evropské nože se vyrábí v Asii a naopak, někteří evropští výrobci se inspirují v Asii. Nožířství je dnes víc než kdy v minulosti mezinárodní byznys.
Rozloučím se s IWA příjemným objevem. Poprvé jsem na výstavě zaznamenal českou firmu AceJet. Zřejmě se jedná o šikovné (nebo odvážné?) obchodní sdružení více nožířů. V Česku jsem s nimi na žádné výstavě nesetkal, na webových stránkách mají uvedenu adresu v bytovce v Praze. Nabízeli slušnou produkci nožů z ocelí Elmax, jako asi jediní na celé IWA měli na stánku variace na keltské nože, jejich lovecké nože byla klasika. Tvrdím to již roky, že když to jde jinde, měli by se i čeští nožíři zkusit spojit a vyrazit se svojí produkcí do světa. Vypadá to, že jsem se dočkal.
A úplně na závěr - hodně se v nožířské komunitě hovořilo o konci firmy Crucible Steel, zaměřené na práškové oceli, která přinesla na trh dnes asi nejpopulárnější prémiovou ocel MagnaCut a která v roce 2025 zbankrotovala. To je špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že většinu jejich aktiv (technologie, patenty a práškové CPM oceli včetně MagnaCut převzala firma Erasteel, a pokračuje ve výrobě. Ještě lepší zpráva je, že první porovnání MagnaCutu od obou výrobců ukazují, že Erasteel jej „vaří“ ještě lepší, než původní Crucible Steel.
Text a snímky Ing. Martin HELEBRANT

]]>