Myslivecká sdružení - Jak zaregistrovat malou bourárnu zvěřiny II

Kde můžete
koupit zvěřinu
přímo od myslivců:

BOURÁRNA – předpisy a podmínky > Jak zaregistrovat malou bourárnu zvěřiny II

Jak zaregistrovat malou bourárnu zvěřiny II

Ve svém článku bych rád uvedl na pravou míru problematiku registrace malé bourárny zvěřiny směrem ke stavebnímu úřadu, jak byla uvedena v článku O. Izsófa v Myslivosti 11/2020 na str. 54.

Povolování staveb a s tím související agenda stavebních úřadů je v ČR jedna z nejsložitějších ve svém oboru v rámci snad celého světa. Ne nadarmo se Česká republika řadí v rychlosti povolování staveb všeho druhu na samý konec světového žebříčku po boku rozvojových afrických zemí. Z toho důvodu se domnívám, že zájemce o bourárnu zvěřiny by měl mít poněkud přesnější přehled, co ho doopravdy čeká na stavebním úřadu.
Nerad bych se autora článku dotkl, avšak způsob popsaný v původním článku na mě v mnoha pasážích dělá spíš dojem návodu, jak se pokusit řádný povolovací proces obejít. Zde si dovolím jen krátké odbočení - je na zamyšlení, zda právě toto není příčina tak složitého nejen stavebního práva - časté snahy stavebníků najít v zákoně mezeru nebo si něco zjednodušit (ostatně nemusíme chodit daleko a kriticky se zamysleme nad všemi důvody, proč došlo na „přílepkovou“ novelu zákona o myslivosti). Pokud zájemce o bourárnu zvěřiny bude počítat s uvedeným postupem a narazí na úředníka, který postupuje striktně podle zákona, bude nemile překvapen.

Začal bych formulací, které zazněla v původním článku jen tak mimochodem, ale pro danou problematiku a její pochopení je zcela stěžejní: „Nezkolaudované budovy, postavené před vznikem stavebního zákona, se řídí automatickou možností využití k danému účelu, pokud splňují obecné podmínky vyhovující této činnosti“.

V první řadě je třeba uvést na pravou míru dikci stavebního zákona, v řadě druhé si musíme uvědomit přímou návaznost na živnostenský zákon a v řadě třetí říci, kdo má vůbec oprávnění posoudit ono „splnění obecných podmínek vyhovujících této činnosti“.

Stavební zákon ve svém účinném znění k této problematice říká: „Změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby nebo změna dočasné stavby na stavbu trvalou, je přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu“. Tím je jasně dáno, že budova nebo její část, která doposud nebyla bourárnou, se jí nemůže stát bez povolení stavebního úřadu v žádném případě.

Autor článku měl na mysli zřejmě ustanovení stavebního zákona, které říká, že: „Nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad“. Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že tak lze postupovat pouze v případě, že bourárna již ve stavbě funguje, což ale není náš případ.

Dále by to nebylo možné ani v návaznosti na živnostenský zákon, který v ustanovení o provozovnách říká, že: „Podnikatel je povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních právních předpisů“.

Posouzení způsobilosti provozovny nemůže provést nikdo jiný než příslušný stavební úřad v součinnosti s dotčenými orgány (v případě bourárny zvěřiny se bude jednat zejména o hasičský záchranný sbor, krajskou hygienickou stanici, krajskou veterinární správu, odbor životního prostředí obce s rozšířenou působností, atd.). Výsledkem tohoto posouzení způsobilosti není nic jiného než příslušné povolení stavebního úřadu o změně užívání stavby.

Po nezbytném úvodním exkurzu do problematiky pojďme k vlastnímu povolení provozu. Zde bych apeloval na to, aby se každý, kdo se rozhodne pro zřízení bourárny, postupoval co nejpečlivěji a podle rad odborníka se zkušenostmi v problematice, protože každé „obejití“ zákona nebo nezákonné zjednodušení se vám dříve či později vrátí, zvlášť v případě, kdy se jedná o provoz, ve kterém je nakládáno se potravinami (zkušenosti z praxe). Zde je nutné zdůraznit, že tímto odborníkem ne vždy bývá referent ze stavebního úřadu (bohužel, opět zkušenosti z praxe).

První, co je nutné si opatřit, aby vůbec bylo o čem se bavit s úředníky na všech dotčených úřadech, je dokumentace pro změnu užívání stavby. Zkušený projektant na základě vašich požadavků a platných technických norem zpracuje dokumentaci, případně projektovou dokumentaci v odpovídajícím rozsahu. Zde je nutno poznamenat, že rozsah dokumentace nikdy neurčuje úředník stavebního úřadu, protože k tomu nemá žádné zákonné zmocnění a za její rozsah není odpovědný.

Součástí dokumentace pro změnu užívání stavby na bourárnu musí kromě jiného být:
- návrh, posouzení a způsob provedení osvětlení a větrání provozu, k čemuž se vyjadřuje příslušná Krajská hygienická stanice,
- požárně bezpečnostní řešení, bez kterého nezískáte kladné stanovisko Hasičského záchranného sboru příslušného kraje,
- návrh likvidace splaškových vod z provozu, bez kterého nelze legálně získat kladné stanovisko příslušného odboru životního prostředí.

U posledního bodu bych si dovolil krátké zamyšlení. Nazýváme se myslivci a často se zaštiťujeme ochranou přírody, tak buďme příkladem. Účelem jistě není v článku uvedené „dokázat, že nejsme zátěž pro ČOV“ (ČOV = čistírna odpadních vod), protože toto dokazování nikdy nemůže být pravdivé. Každá stavba připojená na ČOV je zátěží. A pokud se jedná o provoz, kde je zpracovávána zvěřina, vždy budou odpadní vody obsahovat zvýšené množství tuku, který je v určitém množství problémem pro každou ČOV. Pokud se tento fakt budeme pokoušet obcházet, budeme jednoduše přispívat k tomu, že ČOV nemusí fungovat jak má.

Ještě více je toto k zamyšlení například v situaci, kdy stavba není napojena na veřejnou kanalizační síť a splaškové vody jsou likvidovány domovní čistírnou odpadních vod (DČOV). Pokud budu brát v úvahu, že se v odborných kruzích vedou vášnivé debaty o skutečné účinnosti a neúčinnosti DČOV, tak při nátoku byť jen mírně zvýšeného množství tuku (oplachy povrchů, vybavení a nástrojů) vám každý odborník potvrdí, že DČOV vyřadíte z provozu. Problém tuku v odpadních vodách je přitom poměrně jednoduše řešitelný, tak proč se tvářit, že tento problém neexistuje?

Ale zpět ale k povolovacímu procesu na stavebním úřadu. S dokumentací zpracovanou projektantem již můžeme zažádat o stanoviska dotčených orgánů, které se v rámci změny užívání stavby vyjadřují. Rozsah dotčených orgánů se může v závislosti na územních podmínkách mírně lišit, ale obecně lze říci, že vždy se k povolení bourárny musí vyjádřit příslušný Hasičský záchranný sbor kraje, Krajská hygienická stanice, příslušné pracoviště Krajské veterinární správy a odbor životního prostředí příslušné obce s rozšířenou působností.

Rozsah potřebných vyjádření doporučuji zjistit podání žádosti o územně plánovací informaci, která je po jejím vydání závazná i pro stavební úřad, který tím pádem nebude moci dodatečně požadovat další doklady.

Po získání kladných stanovisek všech dotčených orgánů teprve podáváme žádost o změnu užívání stavby na příslušný stavební úřad. V případě, že jsou stanoviska dotčených orgánů kladná a změna způsobu užívání stavby je v souladu s územním plánem, stavební úřad nemá v podstatě jinou možnost než změnu užívání stavby povolit.
Celá problematika povolovacího procesu je poněkud hlubší, ale domnívám se, že pro uvedení věcí na pravou míru postačuje toto zjednodušené vysvětlení.

Na závěr si dovolím jednu poznámku (a můj osobní názor) směrem k Ministerstvu zemědělství a ke Státní veterinární správě, kterou asi všichni tušíme, ale dosud jsem ji nikde neslyšel jako předmět širší debaty.

Situace na trhu se zvěřinou a problémy s jejím odbytem za současného stavu se nezmění, dokud uživatelé honiteb nebudou moci legálně prodávat dělenou zvěřinu. Je sice hezké, že v dnešní době může běžný uživatel honitby prodat velké „malé“ množství ulovené zvěře, ale ruku na srdce, kdo z lidí, kteří bydlí v městských bytech, si koupí celého divočáka nebo jelena v kůži? Osobně si moc nedovedu představit praktickou stránku zpracování celého kusu spárkaté zvěře například v panelákové koupelně.

Z vlastní zkušenosti vím, že právě lidé z měst zpravidla mívají o tuzemskou zvěřinu největší zájem, který však zmizí v případě, že jedinou možností je koupit si celý kus zvěře nebo koupit si dělenou zvěřinu, jejíž cena několikanásobně překračuje cenu běžných druhů mas.
Jsem si vědom, že prodej celých kusů zvěře uživatelem honitby má své důvody, ale opravdu jsou tak závažné, aby se nedal najít způsob, jak alespoň částečně toto nařízení uvolnit?

Máme-li už fungující systém laických prohlížitelů zvěřiny, nemůžeme tedy také zavést jako další stupeň systém proškolených provozovatelů evidovaných malých bouráren zvěřiny?

Tomáš PILÍK

Partneři webu

S podporou:

hledat: