Českomoravská myslivecká jednota, z.s., PROSTĚJOV
 
Pozadi
PROSTĚJOV
Adresa: Pod Kosířem 16 , Prostějov , 796 01
Telefon:724 033 009
Email:vostmysli@seznam.cz
Web:www.myslivost.cz/omsprostejov
Myslivost > ROK 1999 - 2015






2013




Genetika v myslivosti

Myslivost 11/2013, str. 50 Ing. Martin Ernst, Ph.D.
V pozvolném a miliony let probíhajícím evolučním vývoji rostlinných i živočišných druhů nebyl na Zemi tento vývoj tak podstatně ovlivňován lidskou činností, jako tomu je zejména od dob počátku technické revoluce. Člověk s určitým záměrem započal asi 10.000 let př.n.l. domestikovat dnešní hospodářská zvířata, začal s jejich selekcí a křížením ke zvýšení užitkových vlastností, čímž zasahoval do jejich genetické podstaty. Docházelo k zužování genetické různorodosti hospodářských zvířat, především pak důsledkem šlechtitelských postupů preferujících pouze určité genotypy.
V důsledku toho se u některých zvířat projevilo snižování adaptability, imunity, někdy i reprodukce a tato zvířata se stávají závislá na umělých, člověkem vytvořených podmínkách, kdy některá vyšlechtěná plemena jsou dokonce ohrožena. Proto celosvětově sílí tendence na ochranu jednotlivých forem života a zamezení snižování biodiverzity i genetické diverzity.
Exponenciální nárůst poznatků v oblasti genetiky z těchto důvodů nachází své uplatnění ve většině činnosti lidské společnosti spojené s biologickými procesy. Současná úroveň znalostí genetiky hospodářských zvířat je příkladem pro management volně žijících živočichů a tyto vědomosti jsou postupně uplatňovány i v lesnických disciplinách nevyjímaje myslivost. Zejména příklady z oborních chovů zvěře, problematika izolovaných populací nebo snižování četnosti populací drobné zvěře dokládají aktuálnost tohoto tématu. Využití nejnovějších poznatků z oboru genetika lze také uplatňovat v myslivecké kynologii nebo v sokolnictví.
Historie genetiky
V r. 1865 publikoval Johann Gregor Mendel výsledky svých pokusů s hrachem v časopisu Brněnského přírodovědeckého spolku, kde formuloval principy přenosu vlastností mezi organismy. Jeho poznatky se však začaly využívat až po r. 1900, kdy byly znovu objeveny de Vriesem, Tschermakem a Corrensem. Dnes jsou všeobecně známé jako tzv. "Mendelovy principy". V r. 1933 obdržel Thomas Hunt Morgan Nobelovu cenu za definování uspořádání jednotlivých genů v chromozomech a vysvětlení funkce chromozomů při dědičnosti.
V 50. letech minulého století popsali J. D. Watson, F. H. C. Crick a M. H. F. Wilkins strukturu a význam nukleových kyselin, což způsobilo rozmach genetiky a vznik další specializované oblasti genetiky zvané molekulární genetika. Pomocí metod této disciplíny byl v r. 1999 popsán genetický kód člověka a o čtyři roky později rozluštěn celý lidský genom. Průběžně jsou také zkoumány genomy pro různá hospodářská zvířata (např. prase, skot, pes aj.), přičemž jsou již od 20. stol. některé poznatky využívány také v mysliveckém managementu nebo ve farmových chovech (např. jelen evropský).
Základní pojmy
Genetika je nauka o dědičnosti a proměnlivosti znaků. Znakem se v genetice označují vlastnosti organismů nebo buněk. Rozdělujeme je na znaky morfologické (tvar a rozměry těla i jeho jednotlivých orgánů), funkční (vykonávání určitých životních funkcí) a psychické (temperament, inteligence, nadání). Východiskem kteréhokoli znaku je určitá biochemická reakce, která je podmíněna specifickým enzymem, což je složitá chemická látka bílkovinné povahy působící jako katalyzátor biochemických reakcí.
Některé znaky potomka jsou shodné se znaky rodičů a jsou dány dědičnou informací, přenášenou rozmnožováním. Dědičná informace je uložena v chromozómech. Znaky z rodičů na potomky se nepřenášejí jako takové, ale přenášejí se jen vlohy, tj. dědičné předpoklady, informace pro jejich vytvoření. Jednotkou genetické informace je tedy gen (vloha), který je materiálním nosičem znaků. Znaky pak rozdělujeme na kvalitativní, které podstatně neovlivňuje prostředí, jsou určeny geny velkého účinku a dědičně bývají definovány jedním genem (např. zbarvení, krevní skupina). Kvantitativní, které jsou ovlivněny prostředím, je možné je měřit, vyjadřovat je ve vhodných jednotkách a jsou podmíněny skupinou genů – geny malého účinku (např. tělesné rozměry, parožení, plodnost). Geny pak určují znaky v jejich konkrétních kvalitách i kvantitách, proto každý gen existuje ve dvou až v mnoha konkrétních podobách, které se nazývají alely. Je důležité si uvědomit, že každý potomek získává pro určitý gen, který je tvořen dvěma alelami, vždy jednu alelu od matky a jednu alelu od otce. Potomek tedy nemůže mít více vloh od některého z rodičů, pokud se nejedná o geny, které jsou umístěny na pohlavních chromozómech. Každý jedinec má tedy přibližně stejný počet vloh od každého z rodičů, což je důležité si uvědomit např. při provádění zodpovědného lovu spárkaté zvěře, kdy je nutný pečlivý výběr nejen samců, ale také samic. Polymorfismus (různorodost) genu pak umožňuje, že se v populaci vyskytují jedinci heterozygotní, tzn., že od každého z rodičů obdrželi jinou alelu tohoto genu. Dále pak jedinci homozygotní, kteří získali od každého z rodičů shodnou alelu. Dvě alely jedince, které určují daný gen, mohou být ve vzájemném vztahu úplné či neúplné dominance a úplné či neúplné recesivity nebo také kodominance. Jestliže se heterozygot (např. s alelami Aa) v daném znaku fenotypově neliší od dominantního homozygota AA, jde o úplnou dominanci. Alela a je v tomto případě úplně recesivní vůči alele A. U heterozygota se tedy recesivní alela ve fenotypu neprojevuje. U heterozygota se tedy ve fenotypu projeví jen dominantní alela, vliv recesivní alely je potlačen. Příkladem je albinismus, který zapříčiněn nedostatkem pigmentu melaninu v kůži, srsti nebo peří, přičemž je takový jedinec zbarven bíle a oční duhovka je červená. Dominantní alela (A)  podmiňuje přítomnost melaninu, recesivní alela (a) podmiňuje nepřítomnost melaninu.
 
 
 
 

Obr. 1 U dominantního homozygota (AA) a heterozygota (Aa) se tvoří pigment melanin normálně – srst, peří i oční duhovka jsou standardně zbarveny. U recesivního homozygota (aa) se vyskytne albinismus- srst nebo peří jsou zbarveny bíle a oční duhovka červeně.
 
Na místě je také nutné upozornit, že nelze zaměňovat albinismus za leucismus, při kterém je jedinec také světle zbarven, avšak oční duhovka nemá červené zbarvení. Příkladem může být bílé zbarvení jelena, světlé zbarvení bažanta (viz Obr. 2). Různé barevné odchylky existují také u koroptve polní (viz Obr. 3, 4), prasete divokého apod.

Obr. 2 Světle zbarvený kohout bažanta, tzv. leucismus.

Obr. 3 Různé barevné odchylky ve zbarvení koroptve.

Obr. 4 Standardní zbarvení koroptve polní.
Důležité je také upozornit na obecnou platnost, že čím je vyšší genetická variabilita a heterozygotnost v populaci, tím je populace životaschopnější a adaptabilnější na změny podmínek prostředí.
Okrajově jsme již výše poukázali na význam selekce (výběr), která je nejvýznamnějším činitelem ovlivňujícím změnu v genovém složení populace a může značně přispět k jejímu zušlechťování. Opačně pak může nesprávná selekce vést k degradaci populace. Je nutné si uvědomit, že selekce na nějaký znak (např. trofejová kvalita, vyšší přírůstky, zbarvení), může vést ke snížení projevu znaku jiného (např. plodnost, imunita, kvalita zvěřiny). Proto je při selekci zvěře důležité (zejména v uzavřených chovech – např. oborní zvěř, chovné populace pernaté drobné zvěře a farmové chovy srstnaté drobné zvěře, popř. spárkaté), abychom se nesoustředili pouze na efekt jednoho znaku, ale sledovali znaků několik. Při dodržení této zásady je pak možné zvýšit selekční efekt při zachování životaschopnosti populace. U hospodářských zvířat a u mnohých farmových chovů lze provádět selekci razantněji a snadněji, jelikož můžeme chovaným živočichům dokonaleji přizpůsobit prostředí, ve kterém žijí a lépe udržovat jejich imunitu a péči o zdravotní stav. Na úspěšnost selekce má vliv tzv. koeficient heritability – h2 (dědivosti), což je podíl genotypu z celkové fenotypové proměnlivosti. Pohybuje se v rozmezí od 0 do 1. Čím je jeho hodnota vyšší, tím vyšší je podíl genotypu a jednodušší selekce na daný znak. Například koeficient dědivosti pro hmotnost paroží udává Martínková (Encyklopedie myslivosti, 2003) 0,30 – 0,35, což znamená, že se na hmotnosti paroží podílejí minimálně z 65% vlivy prostředí (výživa, klimatické podmínky, zdravotní stav, stres aj.). Účinnost selekce vyjadřuje selekční efekt, což je rozdíl mezi průměrným výskytem sledovaného znaku v generaci potomků a průměrným výskytem téhož znaku v rodičovské generaci. Při selekci dále hraje roli heterózní efekt, což je projev křížení co nejméně podobných rodičů, při němž dochází ke zlepšování celkové kondice v populaci a inbridingová deprese, což je projev příbuzenského křížení, při němž naopak dochází ke snižování celkové kondice v populaci.
Výše uvedené příklady a pojmy lze řadit do obecně známé „Mendelistické genetiky“, která je základem oboru genetika. Molekulární genetika je další specializací tohoto oboru a zabývá se zkoumáním vztahů mezi fyzikálně-chemickou a biologickou rovinou, které svými interakcemi určují veškeré živé soustavy. Velmi zjednodušeně lze říci, že zkoumá vliv jednotlivých genů na určité fyziologické a morfologické vlastnosti jedince a co vše jejich projev způsobuje (nejpoužívanější metodou je PCR-RFLP). Molekulární genetika je schopna pomocí dalších metod identifikovat jedince, ověřovat příbuzenské vztahy mezi nimi, rodičovství (parentita) a otcovství (paternita). Metody založené na molekulárně - genetických postupech se tedy jeví jako nejspolehlivější k vzájemnému rozlišování živočišných druhů či poddruhů, identifikaci jedince, příbuzenských vztahů, původu a charakteristice některých ekologicky a ekonomicky významných vlastností. Znalosti z této oblasti jsou v současné době postupně uplatňovány ve většině činností spojených s biologickými procesy a logicky nemohou opomenout ani myslivost.
Ačkoli se zdá, že je molekulární genetika úzce specializovaným oborem, opak je pravdou. Využíváním a kombinováním poznatků z jiných vědních oborů, které dává do souvislostí, rozšiřuje nové náhledy na principy a příčiny fungování živých soustav. Jako příklad propojení této disciplíny s jinými obory lze uvést zoologii, kde se těchto poznatků používá především k zařazování do systému. V ekologii a ochraně přírody je využívána možnost identifikace jedince, což umožňuje snadnější kontrolu nezákonného obchodování s chráněnými a zvláště chráněnými živočichy. Patří sem také porovnávání populací a určování genetického původu. Z hlediska veterinárního lékařství se řeší otázky odolnosti vůči některým chorobám, příčiny snížení reprodukční schopnosti nebo výskyt tělesných anomálií. V zootechnice se využívá především možností testování původu zvířat a jejich produkčních a hospodářsky významných vlastností. Zajisté by se daly uvést ještě další příklady uplatnění teoretických a praktických znalostí metod molekulární genetiky v jiných oborech souvisejících s myslivostí, ale věnujme se "myslivecké genetice".
Molekulární genetika v myslivosti
Přestože jsou na našem území prováděny principy současného selektivního odstřelu zvěře přibližně 80 let a víme, že selekce ovlivňuje nějakým způsobem genetickou variabilitu, prací věnovaných genetice zvěře není mnoho. V soubornějších dílech se s problematikou obecné genetiky zvěře seznámíme např. v publikacích „Biologické základy poľovnej zveri“ (Komárek, Kočiš et al., 1992) nebo „Encyklopedie myslivosti“ (Červený et al., 2003, 2004). V posledním desetiletí pak lze získat informace o problematice molekulární genetiky volně žijících živočichů a zvěře v ČR ze sborníků národních konferencí nebo vědeckých prací některých autorů působících na pracovištích Akademie věd ČR a některých univerzit.
Přestože byly některé přínosy již výše naznačeny, rozviňme je ve větším měřítku a z více pohledů. V prvé řadě tento obor umožňuje zrychlení a upřesnění mysliveckého výzkumu. Molekulární genetika v kombinaci s genetikou obecnou a dalšími obory poskytuje podrobnější informace o volně žijících živočiších a zvěři, které lze využít pro jejich ochranu. Ohrožené populace některých druhů zvěře jsou sice panmiktické, ale ve většině případů zde neznáme původ jednotlivců, tj. neznáme jejich rodiče, což neumožňuje přesnější selekci v populaci. Dále jsou tyto populace velmi často málo početné. Kombinace těchto dvou skutečností může pak mít za následek postupné snižování genetické diverzity a zvyšování inbrídingu (příbuznosti). Dochází pak k postupné degradaci až vymizení populace na konkrétní lokalitě. Příkladem může být koroptev polní (Perdix perdix), kdy se vlivem příbuzenské plemenitby začínají v malých populacích často objevovat světle, až bíle zbarvení jedinci, kteří jsou sice plodní, ale mohou být jednodušší kořistí pro predátora. Z těchto důvodů je v takové populaci vhodné provádět tzv. „osvěžování krve“ vypouštěním nových jedinců na molekulárně-genetickém základě. Provádíme tedy nejprve genetické analýzy u stávající populace, kdy zjistíme, jaké konkrétní alely se v populaci nalézají. Poté opatříme jiné jedince, kteří do této populace vnesou nové alely nebo alely, které postupně ve stávající populaci vymizely. Tímto způsobem cíleně a rychle provedeme zlepšení genetické variability v populaci. Na místě je také opět nutné vzpomenout na součinnost genetiky s dalšími obory. Důležitým faktorem pro výskyt koroptve je totiž stav biotopu, ve kterém žijí. Dalším limitujícím faktorem jsou také období a způsob vypouštění, kdy je nutné nejprve nové jedince zakomorovat, aby došlo ke vtištění si nového domovského okrsku. Tento princip samozřejmě platí, a lze jej využít, také u jiných druhů zvěře.
Ze zoologického hlediska je možné monitorovat genotypy geograficky vzdálených populací jednotlivých druhů zvěře, čehož lze využít také při určování druhů nebo poddruhů a ke zjišťování jejich fylogeneze nebo vzájemného křížení (hybridizace). Příkladem lze uvést známou problematiku mezidruhového křížení jelena evropského a siky, kdy je mezidruhový hybrid plodný a ovlivňuje tak dále čistotu populace našeho jelena evropského v některých oblastech ČR. Nabízí se také možnost odpovědět na tolik diskutované otázky o existenci poddruhů některých druhů zvěře nebo jejího původu.
Z pohledu veterinárního lékařství je molekulární genetika významná při diagnostice různých onemocnění nebo v prevenci jejich vzniku, což je uplatnitelné také v myslivosti, zejména pak v kynologii nebo sokolnictví. U některých plemen psů lze poznatků např. využít při prevenci vzniku některých vrozených očních onemocněních, kdy lze vhodným sestavením rodičovského páru předejít jejich vzniku u štěňat nebo minimalizovat počet přenašečů či postiženého potomstva. Sekundárně lze také využít metod molekulární genetiky ke kontrole inbrídingu a genealogických linií loveckých psů nebo dravců, čímž lze předcházet různým degenerativním onemocněním, morfologickým změnám, poruchám reprodukce nebo imunity. Zejména u plemen loveckých psů by bylo povinné zavedení DNA analýz vhodné a přínosné pro jejich udržitelný rozvoj a zachování.
Kontrola genealogických linií pomocí molekulárně-genetických metod (např. mikrosatelitní analýzy) a zjišťování stupně inbrídingu jsou dále velmi dobře využitelné v oborních chovech kvalitní trofejové zvěře, kde je možné lépe aplikovat získané vědomosti a dosahovat tak špičkových chovatelských výsledků. Zároveň jsou poznatky uplatňovány v chovech vzácných druhů zvěře (bílý jelen, koza bezoárová), kde je genetika využívána, v kombinaci s informacemi z dalších oborů, k řízenému chovu zvěře na genetickém základě. Zlepšována a kontrolována je tak kvalita takových populací, jejich zdravotní kondice, schopnost reprodukce nebo adaptabilita. Zcela nejlépe pak lze využít uvedených poznatků ve většině farmových chovů, kde je možná individuální práce s každým jedincem. Např. u zaječí zvěře lze využít identifikaci jedinců při sestavování chovných párů s cílem maximální podpory genetické variability u potomstva. Odbočíme-li k farmovým chovům jelenovitých, lze těchto principů využít také, přičemž je možné navíc dobře uplatnit analýzy tzv. kandidátních genů, které ovlivňují např. přírůstky nebo kvalitu masa.
Z výše uvedeného, mimo jiné, vyplývá, že molekulární genetika umožňuje rychle a cíleně doplňovat určité "chybějící" genotypy do populací, které jimi nedisponují, čímž můžeme pozitivně ovlivňovat postupnou degradaci určité populace na daném území. Z pohledu ochrany přírody lze těchto znalostí v budoucnu využít také u populací izolovaných antropickou činností. Příkladem může být výstavba sítí rychlostních komunikací, které tvoří migrační bariéry a finančně nákladné průchody či přechody pro zvěř v některých případech neplní požadovanou funkci. Opačně lze využít genotypového monitoringu pro udržení životaschopnosti a specifických vlastností přirozeně izolovaných populací, které jsou svým způsobem jedinečné a zachovat je tak pro další generace.
V neposlední řadě je možné využít molekulárně-genetických metod ve forenzní genetice na úseku myslivosti. Jedná se zejména o ověřování původu a rodičovství v chovech chráněných druhů, identifikace druhu nebo dokonce jedince z určitého chovu při vyšetřování pytláctví nebo krádeže, identifikace pohlaví zvěře při nesprávném odlovu nebo podvodu při prodeji a při determinaci druhu, množství, popř. původu zvěřiny v masných výrobcích.
Příklady využití genetiky v myslivecké praxi
Jedním z praktických příkladů využití je genetika zbarvení bílé jelení zvěře. Na teoretickém základě se předpokládají tři párové alely, které určují zbarvení jedince. Jde o alelu A, která podmiňuje rezavohnědé zbarvení, alelu W, která podmiňuje bílé zbarvení a alelu S, která podmiňuje strakatost. V této souvislosti je nutné vysvětlit pojem epistatický pár alel, což znamená, že tento alelický pár je nadřazený páru jinému. Za nejvíce epistatický pár považujeme pár pro zbarvení divoké (aguti) A. Pokud se tedy u jedince objeví genotyp AA nebo Aa, bude zbarvení rezavohnědé bez ohledu na genotypy pro bílé zbarvení nebo strakatost. Tyto se mohou projevit pouze v případě recesivního homozygota aa. Bíle zbarvený jedinec bude tedy v tomto případě vždy, pokud se v jeho alelickém páru pro bílé zbarvení vyskytuje alespoň jedna dominantní alela W. Jestliže půjde o recesivního homozygota ww, bude tento jedinec rezavohnědý i v případě, že jeho genotyp pro zbarvení aguti je aa, jelikož je alelický pár tohoto zbarvení nadřazený nad jiné. Strakatost naopak mívá recesivní charakter ss. Takový jedinec se objeví pouze v případě, že je recesivní homozygot pro zbarvení aguti a má alespoň jednu dominantní alelu pro bílé zbarvení. Alelický pár pro strakatost se tedy nejeví k bílému zbarvení ve vztahu epistáze či hypostáze, ale rozhoduje o projevu strakatosti. Dále existuje ještě domněnka, že by určitá kombinace genů mohla mít letální účinky v embryonálním vývoji jedince. Podle analogie s jinými druhy savců by možným kandidátem mohla být kombinace WW. Tento předpoklad je však nutné ještě prokázat nebo vyvrátit výzkumem. V současné době jsou už známy geny, které ovlivňují bílé zbarvení a zřejmě tak bude pouze otázkou času, kdy molekulární genetika odpoví přesněji na tyto otázky. Přehled předpokládaných genotypů je uveden v následující tabulce.
 
Tab. 1 Pravděpodobné genotypy zbarvení bílé jelení zvěře (Vach et al., Myslivost, 1997. Upraveno.)
Genotyp Výsledné zbarvení
AAWwSs Divoké
AAWwss Divoké
AaWwSs Divoké
AawwSs Divoké
Aawwss Divoké
aawwss Divoké
AaWWSs divoké (možný úhyn embrya)
aaWwSs bílé
aaWWSs bílé (možný úhyn embrya)
aaWwss bílé, strakaté
aaWWss bílé, strakaté (možný úhyn embrya)
AAWWss zřejmě úhyn embrya
AAWWSs zřejmě úhyn embrya
 
Výše u vedené informace jsou v kombinaci s tzv. analýzou mikrosatelitů (metoda molekulární genetiky) a dalšími znalostmi uplatňovány při řízeném chovu bílého jelena v oborních chovech Lesů ČR, s.p. (podrobnější informace: http://www.lesycr.cz/odborne-rady/granty-a-dotace/Documents/bili_jeleni.pdf). Podobně bylo poznatků využito pro zefektivnění chovu kozy bezoárové v oboře Vřísek (podrobnější informace: http://www.lesycr.cz/odborne-rady/granty-a-dotace/Documents/koza_bezoarova-web.pdf) nebo při studiu příhraniční migrace losa evropského na LS Vyšší Brod (podrobnější informace: http://www.lesycr.cz/odborne-rady/granty-a-dotace/Documents/los_migrace-web.pdf). Dalším subjektem jsou VLS, s.p., které využily mikrosatelitních analýz při vstupní identifikaci všech dovezených jedinců zubra evropského a výsledků mohou v budoucnu využívat při managementu chovu tohoto savce.
Ve všech třech případech jsou využívány mikrosatelitní analýzy, pomocí kterých můžeme identifikovat jedince a ověřovat paternitu či parentitu, což je také velmi dobře využitelné při cíleném nákupu zvěře pro posílení chovu trofejové zvěře nebo "osvěžení krve" v zájmové oblasti - především v oborách a farmových chovech. Taková zvěř je otestována, nekupujeme tzv. "zajíce v pytli", máme jistotu původu zvěře a můžeme s ní efektivněji hospodařit. Stejně lze této výhody využít při nákupu loveckého psa nebo dravce, kdy požadujeme záruku o jeho původu.
Okrajově byly také zmíněny tzv. kandidátní geny, které mají vazbu na určité vlastnosti zvěře. Jejich význam je však především v uzavřených chovech. Příkladem může prase divoké, u kterého existuje gen, související s průjmy selat, které mohou zapříčit jejich úhyn. Dále je u divočáka soubor genů, které ovlivňují plodnost. Při vhodném genotypu jsou genetické předpoklady k vyšší plodnosti a vlivy prostředí jsou startérem pro jejich projev (např. kvalita a kvantita potravy). U černé zvěře existuje také hypotéza, že její nestandardní zbarvení (světlé zbarvení, skvrnitost) může mít původ v pozůstatcích alel zděděných při náhodných kříženích s volně pasenými domácími prasaty, což probíhalo na našem území ještě v minulém století.
Zcela na závěr je nutné znovu připomenout důležitost propojení molekulární genetiky s jinými vědními disciplínami, abychom mohli veškeré její přednosti a možnosti hodnotně využít ve prospěch zvěře a jejího životního prostředí, pro udržení kvality chovů zvěře, loveckých plemen psů nebo sokolnických dravců.
Autor: Ing. Martin Ernst, Ph.D. (Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MENDELU v Brně)
Práce byla podpořena projektem TA ČR č. TA02031259.



ODKAZ NA ČLÁNEK

V MYSLIVOSTI - ZDE







2011



Populační dynamika zajíce polního v letech 2008 – 2010

Myslivost 7/2011, str. 17 Jarmila Matoušková, Martin Ernst
Vývoj početních stavů zaječí zvěře v České republice je dlouhodobě neuspokojivý. Snižování početních stavů této zvěře v Evropě spadá do 60. let 20. století. V současnosti je loven jen zlomek zvěře, která se na výřadech nacházela v 70. letech. V grafu jsou zobrazena data z myslivecké statistiky v rozmezí let 1966 – 2009. Pokud srovnáme lovecky velmi úspěšný rok 1973 a loveckou sezónu 2009, docházíme k zjištění, že počet ulovené zvěře poklesl o přibližně 93 %.
Výčet faktorů, které negativně ovlivňují tuto zvěř, je již poměrně známý (predace, antropogenní vlivy, klima, atd.). Tento příspěvek je zaměřen na zjištění věkové struktury zaječí populace na základě stanovení hmotnosti očních čoček. Znalost věkové struktury může, v kombinaci s analýzou negativních faktorů, sloužit k prognóze dopadu vlivu těchto faktorů na početní stavy zajíce polního.
 
Jednou ze spolehlivých, přesných a v praxi upotřebitelných metod, kterou lze zjistit věk zaječí zvěře, je určení váhy vysušených očních čoček. Odběr vzorků se uskutečnil po ukončení honu, kdy byla jednotlivcům odebrána oční bulva, která byla umístěna do zkumavky s 10% roztokem formaldehydu. Takto zakonzervovaný vzorek byl ve fixačním roztoku ponechán po dobu 7 dní. Po uplynutí této doby byly z bulev vyjmuty oční čočky, které byly následně sušeny po dobu 24 hodin. Následovalo vážení na analytických vahách. Na základě získaných výsledků byli zajíci rozděleni na „tohoroční“ a „starší“, přičemž kritériem pro tuto kategorizaci byla hodnota váhy oční bulvy ve výši 270 g (což odpovídá věku cca 10 měsíců). Začlenění do jednotlivých věkových skupin vychází z práce rakouských autorů (Suchentrunk et al., 1991), kteří jednotlivé kategorie vytvořili na základě vah čoček zajíců, jejichž věk jim byl přesně znám.
V rámci této publikace bylo zpracováno 1200 očních čoček zajíce polního. Vzorky byly odebírány na honech v letech 2008 (n = 484), 2009 (n = 237) a 2010 (n = 299). Lokality odběru se nachází v oblasti střední a jižní Moravy a v honitbě Měšice-Veleň, severně od Prahy (okres Praha-východ).
 
Věková struktura populace
Vysušené čočky byly rozděleny do skupin po 5 g intervalech. Z grafu, který zachycuje procentuální zastoupení váhového průměru čoček v letech 2008-2010, je patrné bimodální rozdělení. To od sebe dělí zajíce tohoroční a starší. Jak je při pohledu na graf patrno, minimum mezi těmito dvěma křivkami odpovídá hranici stanovené pro rozlišení těchto dvou věkových kategorií, tj. 270 g. Dělící interval je označen červeně s četností výskytu pod 1 % z celého sledovaného souboru.
 
Mezi výsledky z jednotlivých let nejsou statisticky významné rozdíly. Při pohledu na Obr. 3 je patrný rozdíl mezi rokem 2009 a lety 2008 a 2010, který spočívá ve vyšším výskytu čoček o váze 235 g a čoček ve váhovém rozpětí 350-360 g. Podíl jejich výskytu představuje méně než 5-6 % z celkového počtu v letech 2008-2010. Nejvyšší podíl ve skupině tohoročních zajíců mají čočky o váze 220-245 g (22 %), což odpovídá věku cca 7 měsíců. U starších jedinců spadá nejvíce čoček do kategorie 315-355 g, což odpovídá 20 % celkové distribuce a tito zajíci jsou dle Suchentrunka (1991) přibližného stáří 1,5 roku.
 Ve sledovaných letech mělo zastoupení tohoročních zajíců vzrůstající tendenci, a to 37 % v roce 2008, přes 49 % v roce 2009, až po 53 % v roce 2010. Průměrně spadalo 44 % zajíců ulovených na podzimních honech v letech 2008-2010 do kategorie tohoročních a 56 % do kategorie starších. Podíl mladých zajíců lze přes to, že roky 2008-2010 byly spíše podprůměrné, označit za přijatelný. Hell a Slamečka (1999) uvádí, že podíl tohoročních zajíců by měl na podzim činit alespoň 50 %. Jen tak je možné zachovat přirozenou schopnost obnovování populace.
 Ve vybraných lokalitách (Viničné Šumice - Koválovice, Žabčice - Unkovice, Hoštěrádky – Rešov, Měšice – Veleň, Němčice nad Hanou) byly v rozmezí let 2008 – 2010 sledovány počty ulovených zajíců na výřadech (viz Obr. 4).
 
V lokalitách Hoštěrádky – Rešov, Měšice – Veleň došlo k poklesu počtu ulovených jedinců, v honitbách Viničné Šumice – Koválovice, Žabčice – Unkovice se výše úlovků prakticky nezměnila, v Němčicích nad Hanou došlo k nárůstu zajíců na výřadu. Průměrně došlo k poklesu z 30 kusů/100 ha na 23 kusů/100 ha, tedy o 23 %. Procento mladých zajíců vzrostlo z 37 % na 52 %. Z toho je patrný rozpor mezi sestupnou tendencí v počtu ulovených zajíců a procentuálním zastoupení mladých jedinců na výřadu.
 
Vitalita mláďat
Metoda vážení vysušených čoček umožňuje nejen rozlišení ulovených zajíců na „tohoroční“ a „starší“, ale lze pomocí ní velmi přesně (zejména v prvním roce života) určit, v kterém měsíci se jednotliví jedinci narodili. Tato data znázorňuje Obr. 5. Z něj je patrné, že se většina mladých zajíců narodila v měsících květnu a červnu (přibližně 45 % všech narozených zajíců). Identické údaje uvádí i Hell a Slamečka (1999), kteří měsíce květen a červen, na základě 10letého pozorování, označují za dobu nejvyššího přírůstku mláďat zajíce polního. Velmi malé procento na výřadu zaujímají zajíci z jarních a podzimních měsíců.
Černě je v Obr. 5 vyznačen relativní potenciál, který mají zaječky k reprodukci v jednotlivých měsících (vyjádřený jako procento z celkového ročního produkčního potenciálu). Hodnoty reprodukčního potenciálu jsou relativní (jejich součet za celý rok činí 100 %); to platí i pro údaje o podílu mláďat narozených v daném měsíci. Relativní potenciál byl vypočten jako součin počtu zárodků v děloze, který byl nalezen u pitvaných zaječek a procenta březích samic v daném měsíci. Z obrázku je patrné, že zejména v měsících únoru a březnu a srpnu až září dochází k poklesu zjištěných dat pod křivku relativního potenciálu zaječek mít v daném měsíci mláďata. V těchto měsících dochází k nižšímu přežívání mladých zajíců. To může být zapříčiněno zejména predací (Spittler, 2008, uvádí až 100 % ztráty u mladých zajíců díky krkavcovitým a dravcům), stavu biotopu, zemědělské činnosti apod.)
 
Z výsledků získaných v letech 2008-2010 lze vyvodit následující závěry:
 
Zastoupení tohoročních zajíců na výřadech v daných letech bylo v kontrastu k celkovým početním stavům zaječí zvěře. To znamená, že přesto, že se početnost dané populace výrazně snižuje, má relativně dostatečný potenciál k další existenci. Z toho vyplývá zásadní vliv celkové mortality populace na její kolísání.
 
Na základě výsledků bylo zjištěno, že nejvíce mláďat, která přežijí do podzimních a zimních měsíců, se rodí v květnu a červnu. Tyto výsledky se kryjí s maximem křivky reprodukčního potenciálu zaječek. Poměrně málo mláďat na výřadu bylo narozeno v pozdně letních a podzimních měsících, přestože potenciálně má být počet mláďat narozených v těchto měsících poměrně vysoký. Důvod tohoto faktu lze přičíst zejména stavu biotopu zajíce, který v těchto měsících prodělává, díky zemědělské činnosti, radikální přeměnu na kultní step.
Ing. Jarmila MATOUŠKOVÁ, Mendelova univerzita v Brně
Ing. Martin ERNST, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně
doc. RNDr. Jakub HRUŠKA, CSc., CzechGlobe – centrum pro výzkum globální změny klimatu
doc. Ing. Jaroslav SLAMEČKA CSc., Centrum výskumu živočíšnej výroby Nitra



Literatura je k dispozici u autorů.
Práce byla podpořena výzkumným záměrem LDF č. MSM6215648902.



Přiložené dokumenty

Tab1 Tab1 (12,69 KB)



ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE
 






Šakal obecný (Canis aureus) – druhý dokladovaný výskyt na Moravě

Myslivost 3/2011, str. 65 MVDr. Pavel Forejtek, CSc., Ing. Martin Ernst, PhD., Ing. Jarmila Matoušková
Mezi katastry obcí Klobouky u Brna a Morkůvky (okres Břeclav) byl 26. 12. 2010 nalezen uhynulý samec šakala obecného (Canis aureus). Jedná se o druhý dokladovaný nález této šelmy v České republice. Koubek et al. (2008) popsali první nález v časopise Svět myslivosti. Vzhledem ke skutečnosti, že se dají očekávat častější setkání českých myslivců se šakalem, chtěli bychom čtenáře časopisu Myslivost blíže seznámit s tímto druhem a především poukázat na ty znaky, které umožní jeho určení při pozorování v přírodě, ale také při determinaci nalezených uhynulých kusů.
 
Šakal obecný (Canis aureus)patří společně s liškou a vlkem mezi psovité šelmy, obývající evropský kontinent a je jediným druhem šakalů s areálem výskytu mimo africký kontinent. V Africe žije kromě šakala obecného ještě šakal pruhovaný (Canis adustus) a šakal čabrakový (Canis mesomelas). Rozšíření šakala obecného zahrnuje kromě severní a východní Afriky také země Blízkého východu, Indii, Barmu a Balkánský poloostrov. Podle oblastí, ve kterých se vyskytuje, lze rozlišovat 12 poddruhů šakala obecného.
 
POPIS DRUHU
Šakal připomíná malého vlka, má tělo dlouhé 70 – 85 cm s relativně krátkou oháňkou, jejíž délka nepřesahuje 30 cm. V kohoutku měří 35 – 50 cm a tělesná hmotnost se u afrických šakalů obecných pohybuje mezi 10 – 12 kg, pro evropské jedince uvádí Koubek et al. (2008) 10 až 15 kg. Zbarvení je poměrně variabilní, převládá žlutá barva srsti s odstíny zlaté (odtud aureus) až hnědé barvy. Typické je tmavé zbarvení hřbetu, které začíná na krku, nejširší je v hrudní a bederní části hřbetu a pokračuje na oháňku, kde je kromě dorsálního pruhu výrazně tmavá celá špička oháňky. Horní části běhů jsou rezavožluté, dolní části běhů, břicho a spodina krku jsou světle šedé.
Šakal obecný je monogamní druh, vytváří pevné rodinné páry. Jsou známy případy, kdy se společně s rodiči a mláďaty zdržuje 1 až 2 dospělí šakali, označovaní jako pomocníci (helpers), kteří se v daném roce nerozmnožují a pomáhají rodičovskému páru s péčí o mláďata. Délka gravidity je 58 - 63 dní, mláďata fena vrhá v noře; v evropských populacích většinou v dubnu až květnu. Rodí se slepá v počtu 2 – 4 (max. 9) kusů o hmotnosti 200 – 250 g a vidět začínají mezi 10. – 11. dnem věku. Krmí oba rodiče, první tři měsíce rodiče přinášejí a vyvrhují částečně zpracovanou potravu, přičemž od třetího měsíce již mláďata začínají přijímat pevnou potravu sama. Pohlavně dospívají v 11 měsících. Ve volné přírodě se dožívají 8 – 9 roků, v zajetí až 16 let.
Šakal patří k teritoriálním druhům, lovecké teritorium v zemích původu zahrnuje území o rozloze 2 – 3 km2, které si značí rzí (močí) a trusem. Řadí se mezi všežravce s převahou živočišné složky potravy. Zatímco v afrických podmínkách tvoří rostlinná složka až 46 % potravy (především sladké plody), je tento podíl v evropských podmínkách výrazně nižší a zastoupení živočišné potravy je mnohem vyšší. Živočišná potrava je zastoupena širokým spektrem druhů hmyzu, obojživelníků, ryb, ptáků a jejich vajec, hlodavci, zajícovitými, srnčí zvěří a také mláďaty daňčí a mufloní zvěře. Loví v párech či velmi dokonale organizovaných rodinných smečkách (především v zimním období). Z bulharských honiteb jsou popisovány časté případy stržení mladších kusů daňčí a mufloní zvěře v zimním období, kdy v důsledku vysoké sněhové pokrývky šakalové lovený kus snadno uštvou a následně strhnou. Šakal je aktivní především v nočních hodinách, z maďarských honiteb jsou však dokladovány i denní lovecké aktivity tohoto druhu (Balaskovics, 2010).
 
VÝSKYT V JIHOVÝCHODNÍ A STŘEDNÍ EVROPĚ
Západní hranice rozšíření šakala obecného v Evropě zasahuje z Turecka do Řecka, Bulharska, Rumunska a zemí bývalé Jugoslávie. Odtud dochází v posledních desetiletích k šíření tohoto druhu severozápadním směrem. Rozšíření šakala obecného v Maďarsku a především početní nárůst populace vedl v roce 1996 k zařazení šakala mezi zvěř a byla stanovena doba jeho lovu. V roce 1997 zde bylo uloveno 11 šakalů a v roce 2008 již 452 jedinců. Ze stejného období pocházejí dále pozorování a úlovky šakalů z Rakouska. Také Slovensko od roku 2009 zařadilo šakala obecného mezi zvěř a stanovilo dobu lovu od 1. 9. do 31. 1.
 
ROZLIŠOVACÍ ZNAKY MEZI LIŠKOU A ŠAKALEM
Vzhledem šakal připomíná více malého vlka než velkou lišku, postava je vzhledově zřetelně kratší než u lišky a výrazné jsou delší běhy, díky kterým šakal působí vysokým dojmem, připomínajícím opět více vlka či psa než lišku. Hlava šakala při pohledu zepředu jednoznačně připomíná vlka, nikoliv lišku (obr. 1 a 2).
Výrazně odlišné je zbarvení hřbetu, tvořené výrazným tmavým pruhem, který přechází až na oháňku, jejíž špička je také od poloviny výrazně tmavá (obr. 3 a 4). Odlišné je také zbarvení zadní strany ušních boltců, které je u šakalů žlutohnědé, zatímco u většiny lišek téměř černé.
Zásadním rozlišovacím znakem je délka oháňky, která je u šakala výrazně kratší vzhledem k tělu než u lišky. V absolutních číslech délka oháňky u šakala nikdy nepřesahuje 30 cm, zatímco u lišky běžně přesahuje 40 cm.
U šakala jsou zadní končetiny natažené dozadu výrazně delší než oháňka, zatímco u lišky oháňka takto natažené zadní končetiny přesahuje (obr. 3 a 4).
Dalším zásadním rozlišovacím znakem jsou u šakala srostlá bříška dvou středních prstů na obou bězích, zatímco u lišky jsou bříška obou prstů zřetelně oddělena (obr.5 a 6). Tento znak je možné využít i při sledování výskytu podle stopních otisků.
 
Determinace je možná samozřejmě také podle lebky; Anděra, Horáček (2005) popisují rozdíly mezi lebkou šakala (Canis) a lišky (Vulpes) následovně:
Canis – šířka meziočnicového zúžení je menší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle nad 28 mm), přední hrbol stoličky M1 (paraconid) je vyšší nebo stejně vysoký jako P(obr. 7)
Vulpes – šířka meziočnicového zúžení je větší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle do 26 mm), přední hrbol stoličky M1 (paraconid) je nižší nebo nanejvýš stejně vysoký jako P4 (obr. 8)
 
POPIS NALEZENÉHO JEDINCE
Jedná se o dospělého jedince samčího pohlaví o hmotnosti 13,5 kg (obr. 3). Délka celého šakala od špičky čenichu po konec oháňky byla 100 cm, délka oháňky činila 22 cm. V kohoutku měřil tento samec 43 cm. Ve zbarvení se jednalo o zcela typického jedince se žlutohnědým až rezavohnědým zbarvení s výrazným tmavým hřbetním pruhem a černou špičkou krátké oháňky.
Parazitologické vyšetření (VFU Brno - Prof. Chroust) prokázalo ve střevě masivní nález sporocyst Sarcocystis sp. a v plicních bronších bylo identifikováno několik dospělých jedinců plicnivky liščí (Crenosoma vulpis). Svalovina bránice byla vyšetřena pomocí trávicí metody na trichinely s negativním výsledkem (VFU Brno - prof. Koudela)
Provedeny byly dále molekulárně-genetické analýzy pro identifikaci jedince na Ústavu ochrany lesů a myslivosti LDF ve spolupráci s Ústavem morfologie, fyziologie a genetiky zvířat AF Mendelu v Brně. Úspěšně bylo testováno 26 mikrosatelitních sekvencí, přičemž u 10 lokusů (tj. místo na DNA) byl zjištěn polymorfismus a zbývajících 16 bylo monomorfních, tedy s výskytem pouze jedné alely. Bližší informace nyní bohužel nemůžeme čtenářům poskytnout, jelikož jsou výsledky velmi „čerstvé“ a budou podrobněji zpracovávány a následně publikovány.
 
Šakal je zde …. a jak dál?
Druhý doložený výskyt šakala obecného v České republice a řada pozorování tohoto druhu dávají tušit, že šakal do oblasti svého rozšíření zahrnul i naše území. Zatím se jedná o jednotlivé kusy, které jsou spíše zajímavé pro biology, zoology či veterináře a pro mysliveckou praxi neznamenají žádnou větší změnu. Pokud však kvalitu šíření bude následovat i její kvantita, obdobně jako například v Maďarsku, budeme velmi brzy postaveni před řadu otázek s tímto druhem spojených.
Určitě pozitivní skutečností jsou zjištění balkánských biologů, že se zvyšujícím se počtem šakalů na určitém území dochází v témže území k výraznému úbytku původní lišky obecné. Z hlediska predace z bláta do louže, z hlediska nebezpečných nákaz také žádná změna. Šakal je v mnoha zemích významným vektorem vztekliny (jsou popsány případy smrtelných napadení člověka vzteklými šakaly) a také závažné parazitární infekce (trichinelóza, echinokokóza) patří do běžného výčtu chorob šakalů.
Co se týče potravního spektra, rozšíření zájmu tohoto nového predátora o srnčí zvěř či mladou zvěř daňčí, resp. mufloní určitě bude novým problémem, především v oborních chovech, kam běžně šakal proniká (např. v Bulharsku).
Z hlediska dopadu na zvěř drobnou bude pokles individuálně lovící lišky obecné možná nahrazený kolektivně lovící rodinnou smečkou šakalů (viz zkušenosti maďarských kolegů). K tomu nelze opomenout vliv dalších původních predátorů této zvěře, ale také norků, psíků mývalovitých nebo mývalů, u kterých je možnost jejich lovu z pohledu legislativy komplikovaná. To už bude pro drobnou zvěř opravdu obtížné přežít.
 
Je tedy důležité, abychom si uvědomili, že žijeme v kulturní krajině a máme povinnost chránit přírodu jako celek. Určitě to neznamená zlikvidování nově pronikajícího druhu na naše území, tedy ochuzení biodiverzity, avšak jeho včasné zařazení do zvěře a stanovení doby lovu je jistě na místě.
 
Práce byla podpořena výzkumným záměrem LDF Mendelu v Brně č. MSM6215648902.
Použitá literatura je k dispozici u autorů.
 
MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc. – Středoevropský institut ekologie zvěře Brno-Wien-Nitra
Ing. Martin ERNST, PhD. – Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF Mendelu v Brně
Ing. Jarmila MATOUŠKOVÁ – Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF Mendelu v Brně



Přiložené dokumenty



ODKAZ NA ČLÁNEK

V MYSLIVOSTI - ZDE 






2008



Tetřev, tetřívek a jeřábek, jejich životní potřeby v současnosti

Myslivost 9/2008, str. 41 Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Zdeněk VALA, Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Tetřev hlušec patří mezi nejstarší obyvatele našich lesů. Celá řada autorů uvádí, že se do Evropy dostal přibližně před 4 miliony let. Je největším lesním kurem, který je vázán na velké lesní komplexy. První písemná zmínka z našeho území je ve zprávě Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil české kraje v letech 965 - 966. Z historických pramenů lze vyčíst, že stavy tetřeva byly ve středověku poměrně vysoké. Tetřeví zvěř měla značný hospodářský význam, kdy byla lovena do zámeckých a panských kuchyní. V této době byl tetřev oblíbeným Velikonočním pokrmem. Od té doby začaly stavy tetřeví zvěře postupně klesat, bylo to způsobeno především nevhodným hospodařením v lesích (často se kácely rozsáhlé lesní porosty). Pokles početnosti následoval dále po první a po druhé světové válce. Byl způsoben především likvidací vhodného biotopu, velkoplošným mýcením lesa, nárůstem početnosti černé zvěře a predátorů a zvyšováním turistického ruchu. Populace tetřeví zvěře zůstaly zachovány pouze v hraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny (Andreska a Andresková, 1993). Lov tetřeva hlušce byl u nás možný do roku 1978. Od roku 1979 až do teď je tetřev podle zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným.

Současná populace tetřeva je omezena pouze na pohraniční hory a pohoří. Nejpočetnější populace se vyskytuje na Šumavě a Českém lese, Jeseníkách, Brdech a Krkonoších. Celkem bylo na území ČR zjištěno odhadem 150 - 200 ks (Šťastný a kol., 2006).
Tetřev hlušec (Tetrao urogallus L.) je zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae), podčeledi tetřevové (Tetraoninae) a rodu tetřev (Tetrao). V rámci druhu je rozlišováno několik geografických poddruhů.
Pro oživení paměti uvádíme jen několik základních údajů. Jedná se o poměrně velké ptáky s dobře vyvinutým klovcem a stojáky. Kohouti mají délku těla 85 - 100 cm, hmotnost 2,75 - 6,5 kg, délku křídel 35 - 43,5 cm a rozpětí 110 - 140 cm. Slepice je menší. Dorůstá délky 60 -70 cm s hmotností 2 - 3 kg, délkou křídel 27 - 33 cm a rozpětím křídel 90 - 110 cm.
Zbarvení kohoutů je černé, kovově lesklé především na prsou. Klovec má šedobílé barvy. Krk je tmavošedý s drobným hustým skvrněním. Tatrč má černou barvu a je tvořen 18 širokými pery s bělavými skvrnami. Opeření stojáků je černohnědé s nápadnými třásněmi na prstech. Slepice má základní zbarvení kaštanově hnědé s černohnědým příčným proužkováním a v prsní části velkou skvrnou. Kohoutům i slepicím vyrůstají na prstech stojáčků třásně. 
Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi při toku, délky a tvaru rýdovacích per v tatrči, roztažení vějíře a velikosti brady. Jedná se o polygamní druh. V zimním období žijí tetřevi v menších skupinkách odděleně podle pohlaví. Staří dominantní kohouti však většinou žijí samotářsky (Ernst, 2000). Tok probíhá přibližně podle nadmořské výšky od konce března do května. Uvádí se, že tok končí vyrašením pupenů buku. Tokaniště jsou využívaná po více let a jsou často označena trusem (kašovitými výměty), který je tmavý s obsahem pryskyřice, proto jej myslivci označují jako "smola". Kohouti i slepice se slétají na tokaniště již večer, kde hřadují odděleně na stromech. Brzy ráno, ještě za tmy, začínají kohouti tokat a s východem slunce se slétají na zem ke slípkám. Slepice si vybírá kohouta a ten ji ošlapuje. Jednotlivé verše: klepání, trylek, výlusk a broušení jsou většině myslivců známé. Broušení trvá 3 - 4 vteřiny a kohout má po tuto dobu sníženou sluchovou i zrakovou vnímavost (Ernst, 2000). 
Slepice začíná snášet koncem dubna vejce v počtu 4 - 12 ks, na kterých sedí 26 - 28 dní. Tetřeví slepice obvykle vyvádí svá mláďata na dobře osluněná místa, kde mají k dispozici dostatek potravy. Po dvou měsících jsou již kuřata natolik vyspělá, že poletují a hřadují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.
Výskyt tetřeva je vázán na strukturu a kvalitu lesního porostu, který by měl poskytovat dostatečnou ochranu před predátory, nepříznivým klimatem a dostatečnou potravní nabídku. Za optimální biotop je považován prosvětlený vícepatrový starší porost, spodní patra porostu tvoří přirozené zmlazení a keřové patro zaujímá 25 - 50 % plochy. Mezi nejvýznamnější složku bylinného patra lze považovat borůvku lesní, která plní funkci potravní a také krycí. Mezi další existenční faktory patří tzv. přechodové linie (fotony) mezi různými věkovými skupinami porostů popř. mezi lesem a bezlesím. Tetřeví zvěř zde nalézá dostatečné možnosti pro hnízdění a kryt. (Volf, Havránek, Hlavatá, 2002). V letním období se tetřevi zdržují převážně na zemi hledáním vhodné potravy. V zimním období se kohout i slepice převážně živí jehličím borovic, smrku, jedle a pupeny některých listnáčů (Ernst, 2000). Pro dobré rozmělnění potravy mají tetřevi ve svalnatém žaludku nasbírané malé kamínky a písek tzv. gastrolity. 
V současné době jsou na podporu tetřeva hlušce realizovány záchranné chovy a programy, které mají zabránit snižování počtu jedinců a posílit tak stávající populace (Hlavatá, 2002). Primárně by se však tato podpora měla zaměřit na úpravu vhodného prostředí (biotopu) pro tetřeví zvěř a následně na zvyšování početnosti tohoto druhu. Celkem bylo v rámci těchto programů vypuštěno na území ČR 1252 jedinců (Šmídová, 2008).

Tetřívek obecný (Tetrao tetrix L.) je rovněž zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae). Jde o značně menšího lesního hrabavého ptáka s délkou mezi 45 - 65 cm, délkou křídla 25,6 - 26,7 cm a délkou tatrče 13 - 19 cm a hmotností 1,5 - 2 kg u kohoutků. Slepička je menší než kohout a dorůstá do hmotnosti kolem 1 kg. U kohoutů převládá černé zbarvení s bílou spodní stranou křídel a podtatrčí. Slepice má ochranné, rezivě hnědé zbarvení s tmavější příčnou kresbou. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi a podle tvaru lyry a tvaru a délky srpků. Stojáky mají jak kohouti, tak i slepice opeřené až k prstům rohovitými třásněmi, které využívají v zimním období podobně jako tetřevi. Tok začíná v březnu a může se protáhnout až do června. Vlastní tok začíná brzy z rána na holinách, okrajích lesů, na pastvinách i polích, kde často dochází i k soubojům kohoutů. Tokaništím jsou tetřívci věrní, pokud jej navštíví dostatek slepic, které mohou ošlapovat bez vzájemných soubojů. Hlas tokajících tetřívků je značně silnější a je slyšet na velké vzdálenosti. Ozývají se nejdříve ostrým zaškrknutím, následuje sykavé pšoukání a hrdelní bublání. 
Slepice snáší v květnu 6 - 12 vajíček, na kterých sedí 25 - 28 dní. Kuřátka mají velmi rychlý vývoj, poletují již po 10 dnech. Na podzim se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Dospívají ve druhém roce života.
Tetřívci žijí v lesnatých oblastech pahorkatin a hor. Vyhovuje jim krajina s drobnými lesíky, protkaná loukami a polnostmi s křovinami i rašeliništi. Z potravní nabídky vyhledávají nejčastěji místa s bobulovitými keři a loučkami porostlými břízami. U nás tetřívkům vyhovují okraje lesních porostů s loukami, březovými lesíky, rašeliništi a vřesovišti. Tetřívci se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Oderských vrších a na dalších lokalitách (většinou v malých počtech). V podhůří někdy vychází i na porosty polních kultur při hledání vhodných potravních druhů jako jsou semena, bobule, zelené části rostlin, hmyz, apod. Konzumují také kamínky a písek pro rozmělnění potravy v žaludku. V zimním období se tetřívci živí především pupeny a jehlicemi, jehnědami břízy, lísky, olše a bobulovitými plody. V letním období je potrava tetřívka smíšená skládající se z rostlinné i živočišné složky.
Jsou známé případy křížení tetřevů a tetřívků, ze kterého vznikají údajně neplodní jedinci tzv. "tetřevci", kteří ruší zvěř v tobě toku.


Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia L.) je druhem, který je zařazen do stejné skupiny lesních hrabavých ptáků jako tetřev a tetřívek. Jeho život je vázán hlavně na les, který nemá mnoho světlých ploch. Jeřábkům vyhovují smíšené lesy, které produkují jak dostatek semen a plodů (jeřáby, olše, břízy, habry, lísky, plané třešně aj.), tak i porosty malin, ostružin, borůvek a jahod. Ve vegetačním období se zdržují kolem potůčků a strží, kde je dostatek hmyzu a mladých letorostů s pupeny. Sbírají malé kamínky a písek, k rozmělnění tvrdé potravy v žaludku jako tetřívci i tetřevi. Jeřábci jsou o málo větší než naše koroptve a dosahují délku kolem 35 cm a hmotnosti mezi 0,35 - 0,50 kg. Jeřábci mají rezavohnědé ochranné zbarvení s tmavými skvrnami a černým pruhem na tatrčku. Kohoutek má na krku černou skvrnu. Na stojáčcích mají obě pohlaví třásně jako tetřevi a tetřívci.
Jeřábek se vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Jeseníků, Beskyd, Šumavy, Krkonoš a místy ve vhodných lokalitách s nadmořskou výškou nad 350 m, např. Oderské vrchy, ale v malých početních stavech. Žije ve smíšených lesích s bohatým podrostem keřů, které poskytují dostatek potravní nabídky lísek, olší a bříz a bobulovité rostliny. Živí se smíšenou potravou, kterou sbírá na zemi, semena a plody na keřích a stromech. 
Jeřábci jsou velmi ostražití a plaší. Mají výborný sluch. Podržují si stálá životní teritoria a neradi se stěhují. Žijí v monogamii, ale párkují se již k podzimu (září, říjen). V březnu a dubnu dochází k páření s tokajícími kohoutky, kteří jsou načepýřeni a trylkují (často i v noci). Po ošlapávání slepička snáší 8 až 12 ks vajec. Po 22 až 24 dnech se líhnou velmi čilá kuřata, kterým se věnuje slípka i kohoutek. Rodina se rozpadá až na podzim.
Kratochvil (1966) uvádí, že jeřábci se živí nejvíce živočišnou potravou složenou z hmyzu a bezobratlovců. V době vegetačního klidu si jeřábci sbírají převážně semena, pupeny a měkké výhonky dřevin. Umělý odchov jeřábka je velmi náročný.



Přiložené dokumenty

Media_14178_44_8.xls Tabulka 1 (22,50 KB)



ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE





2006



Ohlédnutí za mysliveckým hospodářským rokem 2004 na okrese Prostějov

Myslivost 2/2006, str. 47 Ing. Pavel TESAŘÍK
Okres Prostějov byl po reformě státní správy rozdělen na dva správní obvody.Pod Městský úřad v Prostějově spadá 45 honiteb a pod Městský úřad Konice spadá 13 honiteb o průměrné výměře 1109 ha a jedna obora. Nachází se v rozmezí nadmořské výšky 320m n.m – 570 m n.m. s více i méně souvislými plochami lesů, které navazují na lesní komplexy okresu Blansko, Zábřezské vrchoviny okresu Svitavy a Olomouc. Ve všech 13 honitbách je normována zvěř srnčí, zvěř mufloní a zvěř jelena siky je normována ve 4 honitbách. Zvěř dančí je normovaná v jedné honitbě a ve zmiňované oboře. Zvěř drobná se zde vyskytuje zcela ojediněle. Zajíc polní je normován pouze ve 3 honitbách. Bažant obecný na Konicku normován není.


Ve správním obvodu Městského úřadu v Prostějově se nachází 45 honiteb. Toto území děli dálnice Brno - Prostějov - Olomouc. Honitby, které leží ve východní části od dálnice se nachází v nadmořské výšce 200 m n.m. - 300 m n.m.. Mají charakter bezlesé, velmi intenzivně zemědělsky obhospodařované krajiny s oblastí pěstování řepy a obilovin, bez většího množství vodních ploch. V této části leží 19 honiteb, jejichž průměrná výměra činí asi 1070 ha. Pro tyto honitby je normován zajíc polní, bažant obecný a zvěř srnčí.
Západní část má postupně až vrchovinný charakter s nadmořskou výškou od 300 do 700 m n.m s více i méně souvislými plochami lesů, které navazují na lesní komplexy Drahanské vrchoviny. V této části se nachází 26 honiteb, jejichž průměrná výměra činí 1170 ha. Ve všech honitbách je normována zvěř srnčí a zajíc polní. Bažant obecný je normován ve 20 honitbách, Ve dvou honitbách je dále normována zvěř dančí a zvěř jelena evropského. Zvěř černá je normována taktéž pouze ve dvou honitbách. 
Do západní části okresu vybíhá část lesních komplexů honitby Březina, které se nachází v okrese Vyškov a jejímž držitelem jsou Vojenské lesy a statky ČR, s.p.. Výměra této honitby činí asi 17 685 ha. S touto honitbou sousedí na Prostějovsku 6 honiteb o délce společné hranice 60 km. Hranice je především tvořena rozhraním lesních a zemědělských pozemků. Není zde výjimkou, když na lesní komplexy navazují mnohohektarové lány řepky kukuřice a dalších obilovin. 
Odlov černé zvěře dosahoval v těchto šesti honitbách asi 37 % z celkového odlovu černé zvěře na Prostějovsku. V posledním roce se však několikanásobně zvýšil výskyt černé zvěře i v honitbách za dálnicí. Množí se i počet dopravních nehod, jejichž počet v loňském roce dosáhl 16 případů. Černá zvěř v této části migruje za atraktivními plodinami, což se zde negativně odráží na výskytu zvěře drobné. V loňském roce dosáhl odlov černé zvěře rekordních 777 kusů. 
Lov srnčí zvěře má na okrese Prostějov zvyšující se charakter a od roku 1990 se zdvojnásobil a od roku 2000 se zvýšil asi o 35 %. V roce 2004 bylo uloveno 988 kusů, z toho 396 srnců, 337 srn a 255 srnčat. 
V loňském roce bylo uloveno 2056 zajíců a 1024 bažantů. Početním stavům drobné zvěře jistě prospělo, že většina honiteb na doporučení orgánu státní správy myslivosti při MěÚ v Prostějově a myslivecké komise při OMS Prostějov v mysliveckém roce 2003-2004 se ztotožnila s názorem, že výskyt této zvěře je alarmující a zvěř nelovila.
Za velice pozitivní lze považovat to, že se i v letošním roce podařilo ve spolupráci MěÚ v Prostějově, MěÚ Konice, VLS Plumlov s.p., a OMS Prostějov uspořádat chovatelskou přehlídku trofejí za myslivecký hospodářský rok 2004 v rámci celého okresu Prostějov, které se z řad veřejnosti zúčastnilo asi 900 návštěvníků. Jelikož právní legislativa na úseku myslivosti nestanovila striktní podmínky pro kritéria chovnosti pro jednotlivé druhy zvěře, vydal MěÚ v Prostějově a MěÚ Konice doporučená kritéria chovnosti pro jednotlivé d
ruhy zvěře ve vztahu k jakostním třídám honiteb. Tato kritéria vznikla ve spolupráci s mysliveckou komisí, jejíž členové jsou převážně myslivečtí hospodáři.
U zvěře srnčí procento ulovených chovných srnců dosahovalo v roce 2004 7,3 %. Ostatní předložené trofeje byly hodnoceny jako průběrné. Politováníhodná je však skutečnost, že došlo k odlovu 2 srnců I. věkové třídy, jejichž bodová hodnota dosáhla 96,87 a 95,12 bodů C.I.C. a několika dalších velice nadějných srnců ve II. věkové třídy, kteří jevili zřejmé znaky chovnosti a bodové hodnoty. Ta ve dvou případech přesahovala 120 bodovou hodnotu C.I.C.
Porovnání lovu jednotlivých druhů zvěře za posledních 10 let je uvedeno v následujících tabulkách.
Ing. Pavel TESAŘÍK
Státní správa myslivosti při MěÚ v Prostějově




Přiložené dokumenty

Media_12108_36_14.xls Tab 2 (15,00 KB)
Media_12108_25_14.xls Tab 1 (14,50 KB)



ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE







2005

CHOV SRNČÍ ZVĚŘE V OKRESE PROSTĚJOV

Myslivost 11/2005, str. 28 Ing. Petr KORHON, Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc.
Srnčí zvěř je v našich podmínkách nejrozšířenější spárkatou zvěří. Svá stanoviště si s postupem času našla téměř ve všech oblastech republiky, prakticky od nížin až po horní hranici lesa. K jejímu výraznějšímu rozšiřování z lesních komplexů i do ryze polních honiteb na okrese Prostějov začalo docházet až v druhé polovině minulého století. Přispěl k tomu hlavně způsob zemědělského využívání krajiny, který byl a je i v současnosti založen na vytváření velkoplošných monokulturních lánů převážně obilovin a technických plodin. Srnčí zvěř se v rozsáhlých polích ráda zdržuje hlavně díky dostatku klidu a krytu před případným hrozícím nebezpečím, které je schopna i na velké vzdálenosti včas jistit. Kvalita srnčí zvěře je dána souborem znaků, z nichž každý má svou určitou důležitost a vypovídá o stavu jedince nebo celé populace. Je to zdravotní a výživný stav zvěře, hmotnost nebo velikost a vzhled či síla trofejí a další. Tyto znaky jsou limitovány jednak objektivními činiteli prostředí, které jsou člověkem jen těžko ovlivnitelné, ale také způsobem využívání krajiny a chovatelskými zásahy ze strany myslivců.



Charakter přírodních podmínek rozděluje okres Prostějov na dvě, zcela odlišné části. Je to část nížinná, která je tvořena Hanou a je svým charakterem vhodná hlavně pro chov drobné a srnčí zvěře a vrchovinná část, kde se nachází spíše smíšené až lesní honitby navazující na centrální část Drahanské vrchoviny, s cílem chovu především srnčí zvěře. Hlavně níže položené části okresu, které byly v minulých letech na mnoha místech zbytečně odvodněny, trpí dlouhodobým vodním deficitem, který je umocněn relativně nízkým ročním průměrným úhrnem srážek (606 mm) na celém území okresu. Průměrná nadmořská výška okresu Prostějov je 467 m n.m a průměrná roční teplota 6,9 °C.
Pro porovnání uvádíme normované stavy srnčí zvěře v roce 1983 a v roce 2004:
1983 - 1816 ks na 48 079 ha, tj. 38 ks/1000 ha
2004 - 2729 ks na 56 458 ha, tj. 48 ks/1000 ha
V průběhu sledovaného období se výměra, na které je normována srnčí zvěř, zvýšila o 8379 ha, tedy o 17 %. Díky této skutečnosti došlo logicky k navýšení počtu normovaných kusů o 913, což představuje nárůst o 50 %. Trend zvýšení stavů populace srnčí zvěře na okrese Prostějov je ovlivňován řadou pozitivních faktorů pro srnčí zvěř, které se v poslední době ve větší míře projevují. Jsou to především již mnohokrát zmiňované způsoby využívání agrární krajiny člověkem v oblasti zemědělské produkce. 
Za další faktory, které mají bezesporu vliv na výši početních stavů populace je pohlavní struktura lovu a také úroveň myslivecké péče v oblasti zdravotního stavu zvěře. V druhé polovině 80. let minulého století bylo na základě parazitologických vyšetření spárkaté zvěře na okrese Prostějov započato s plošnou aplikací přípravků proti parazitům - Mebenvet, Rafendazol a v pozdější době i Cermix. Aplikace se ve většině honiteb okresu provádí doposud. Kontrolní vyšetření ukazují na jeho značnou účinnost, díky ní došlo k výrazné eliminaci výskytu plicní a střevní červivosti a podkožní střečkovitosti, za postupného mírného nárůstu průměrné hmotnosti ulovených kusů. Částečně negativním průvodním jevem těchto ozdravovacích akcí je možnost přežití i slabých a podprůměrných jedinců, kteří zhoršují průměrnou kvalitu populace. Tento fakt klade vyšší nároky na uživatele honiteb. Jeho řešení spočívá v intenzivním a důsledném průběrném lovu. 
Z připojeného grafu je zřejmé, že lov srnčí zvěře měl v tomto období kolísající charakter s tendencí postupného nárůstu především v posledních letech. Tato skutečnost svědčí o částečném navyšování stavů srnčí zvěře, ke kterému došlo hlavně díky dlouhodobě nevhodné pohlavní a věkové struktuře lovu této zvěře. V druhé polovině sledovaného období lov srnců převyšoval lov srn, tím docházelo k postupnému rozšiřování populace ve prospěch srn a tedy i k navyšování přírůstků.
Věková struktura lovu, zastoupení chovných a trofejově význačných jedinců je do značné míry ukázkou kvality myslivecké péče v jednotlivých honitbách. Na okrese Prostějov bylo od začátku sledovaného období až do roku 2004 uloveno celkem 5433 srnců. Z tohoto počtu bylo 48,2 % I. věkové třídy; 28,1 % II. věk. tř. a 23,7 III. věk. tř. Tato situace se blíží optimu, bylo by však vhodné mírně navýšit lov ve III. věk. tř. na úkor II. věkové třídy. Rovněž podíl 8,5 % chovných srnců, z celkového lovu, můžeme považovat za přijatelný.
Trofeje srnců, které dosáhly 85 a více bodů CIC jsou každoročně hodnoceny hodnotitelskou komisí. Za sledované období je evidováno celkem 126 trofejí nad 85 b. CIC (2,3 % z celkového počtu ulovených srnců), z toho 34 medailových (2 zlaté, 10 stříbrných a 22 bronzových). V praxi to tedy znamená, že na jednoho medailového srnce připadá téměř 160 srnců. Potěšitelná je skutečnost, že v posledních letech přibývá srnců s bodovou hodnotou nad 85 b. CIC, avšak za situace, že jsou mnozí z nich loveni předčasně před dosažením trofejové kulminace, ve věku 3 - 4 let.
O kvalitě myslivecké péče a snažení v chovu zvěře přesvědčivě vypovídá též způsob provedení lovu - jeho časové rozložení. Na okrese Prostějov, tak jako na mnoha ostatních místech u nás, je dlouhodobé časové rozložení lovu bohužel nedostatečné. Z dlouhodobých statistických údajů za vybrané roky vyplývá, že průměrně se lovilo nejvíce srnců v srpnu (25 %), tedy v druhé polovině doby lovu a nejméně v květnu (15 %). Tato skutečnost je nepochybně nedostatkem, neboť právě v první polovině doby lovu by mělo být uloveno co nejvíce průběrných jedinců, nežádoucích k dalšímu chovu. Rovněž z hlediska důsledného obeznání a posouzení průběrnosti je nejvhodnější začátek doby lovu, kdy zvěř ještě pravidelně dodržuje svá stanoviště, v honitbě není dosud ve větší míře vzrostlá vegetace a samotné posouzení věku srnců je usnadněno dokončovaným přebarvováním. 
Významným měřítkem, které usnadňuje určení chovné hodnoty srn je kvalita jejich potomstva, především konstituční a kondiční stav srnčat. Je třeba zdůraznit, že kvalitní srny jsou jednou z podmínek určující kvalitu celé populace a proto je třeba přistupovat k jejich chovu a lovu obzvláště pečlivě. Z údajů o časovém rozložení lovu srn a srnčat však vyplývá, že jejich lov je stejně jako u srnců dlouhodobě směřován až do druhé poloviny doby lovu. Nejvíce srn i srnčat je loveno v listopadu (téměř 30 %) a v prosinci (více než 40 %). Zbytek (přibližně 30 %) připadá na první polovinu doby lovu, tedy na měsíce září a říjen. Za této situace, která je přesným opakem optimálního stavu, nemůžeme prakticky mluvit o průběrném odstřelu. Hlavně srny jsou loveny spíše "na potkání", jen málo je tedy přihlíženo k jejich chovatelské hodnotě, jako je vývin, hmotnost, věk a zdravotní stav. U lovu srnčat je situace bohužel obdobná jako u srn. Jejich lov by měl být soustředěn převážně také do počátku a první poloviny doby lovu. Často se vyskytují i případy úplně opačného přístupu k průběrnému odstřelu, kdy je záměrně odkládán lov nejkvalitnějších jedinců, až na pozdější období v mylném domnění vyšší výtěžnosti zvěřiny. Tyto praktiky však odporují všem chovatelským zásadám.
Je zřejmé, že chovatelské úsilí v chovu srnčí zvěře, na okrese Prostějov, by mělo směřovat k upravení poměru pohlaví s důrazem na zlepšení časového průběhu lovu. Z důvodu značné omezenosti přirozené potravní nabídky a vody v současné kulturní krajině ve většině honitbách okresu v době mimovegetačního období je třeba pečlivě a včas zajišťovat dostatek vhodné a kvalitní potravy přikrmováním a přitom využívat nejnovějších poznatků výzkumu v této oblasti. 
Kontaktní adresa autorů:
Institut ekologie zvěře
Palackého 1 - 3
Ing. Petr KORHON, Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře Wien - Brno - Nitra
Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
CZ - 612 42 Brno










2004



ČLÁNEK V MYSLIVOSTI - SOUTĚŽ VE VÁBENÍ

JELENŮ - VÍTĚZ JAN NIEDOBA 


NÁRODNÍ MYSLIVECKÉ SLAVNOSTI 12.6.2004 -

ODKAZ NA ČLÁNEK NA MYSLIVOSTI - ZDE



Národní myslivecké slavnosti

12. 6. 2004 Ohrada Ing. Jiří KASINA
Druhou červnovou sobotu se sjeli do areálu Loveckého zámku Ohrada všichni příznivci mysliveckého umění a dovedností. Lesnické a myslivecké muzeum tu ve spolupráci s Vydavatelstvím DONA České Budějovice a redakcí časopisu Myslivost pořádalo další ročník Národních mysliveckých slavností.
Jednou z hlavních částí programu byla již VII. Národní soutěž ve vábení jelenů. Po celý den se na podiu na nádvoří a na venkovním podiu před zámkem stále něco dělo. Návštěvníci mohli vidět ukázky lovecké hudby, plemena loveckých psů, sokolníky, na vnitřním podiu proběhla ukázka přijímání mezi myslivce, křest knihy Okáček - veveří kluk z Jánského vrchu, beseda o preparacích zvěře, ukázka kulinářské úpravy ryb. Magnetem pro diváky byla přítomnost herečky Stely Zázvorkové. V průběhu dne byly také předány Umělecké ceny ČMMJ, byla vylosována čtenářská Hra o ručně vyrobený lovecký nůž a byly také předány lovecké zbraně třem výhercům Velké čtenářské soutěže časopisu Myslivost. Pro malé dětské návštěvníky připravili soutěže lesáci. 
Nákupuchtiví návštěvníci měli možnost utracení peněz v téměř čtyřech desítkách stánků s rozličnými potřebami a pomůckami nejen pro myslivce, uměnímilní návštěvníci si jistě prohlédli výstavu obrazů Václava Nasvětila, příznivci flóry si pak určitě nenechali ujít výstavu bonsají. 
V odpolední části pak již mnoho myslivců čekalo na soutěž ve vábení jelenů. Dá se snad konstatovat, že soutěži prospěl přesun k Kuksu na Ohradu, resp. změna termínu z října na červen. Jelenáři totiž v červnu nemají služební povinnosti s doprovodem hostů, a tak se objevila nová jména. A nebýt nenadálých komplikací některých přihlášených, mohl být počet soutěžích kolem dvaceti. I tak je snad ale účast 15 jelenářů slušná a v příštím roce bude jistě ještě větší.
Pětičlenná porota rozhodla o třech ukázkách pro každého soutěžícího, hodnotilo se pětibodovým systémem aklamací, ukázky probíhaly za použití mikrofonu a tak slyšeli i diváci na vzdálenějších místech od podia. Soutěž sledovalo doslova zaplněné nádvoří. Zajímavé bylo sledovat, jak se první účasti v soutěži zhostí noví soutěžící a jak se popasují s podmínkami na nádvoří Ohrady zkušení matadoři. Kromě vítěze Jana Niedoby asi nejvíce aplausu získal mladý nadějný, a letos již druhý, Josef Kapras. Uvidíme, jak si povede příští rok na naší národní soutěži, ale hlavně na mistrovství Evropy v zahraniční konkurenci. 
Zmínil-li jsem evropskou soutěž - vzhledem k přesunům termínů se letošního Mistrovství Evropy ve vábení jelenů (v sobotu 28.8. v maďarském Keszthely) zúčastní za Českou republiku naši loňští tři nejlepší z Kuksu (M.Janík, O. Novobilský, S. Hýbner), letošní tři nejlepší z Ohrady nás budou reprezentovat na mistrovství v roce 2005 (zatím se ale nerozhodlo, ve které zemi a kdy se bude konat).
Bohužel ale asi budeme muset soutěž ve vábení jelenů přejmenovat v soutěž ve vábení deště! Již třetí rok za sebou se opakovala stejná komplikace - celý den bylo hezké počasí, jakmile soutěž začala, začaly se honit mraky a závěr soutěže byl opět ve znamení doslova provazů deště. Část zachránilo zastřešené podium, diváci však odcházeli domů promoklí, přesto si troufám tvrdit že spokojení. 
Vůbec letošní ročník celých slavností byl poznamenán přírodou, deštivý začátek června podmáčel trávníky a louky v okolí zámku, a tak se nevyhnuli návštěvníci ani jejich auta při parkování na louce místním bažinám. Počasí ale opravdu naplánovat nelze.
Mohu-li ale soudit z přímých ohlasů na místě nebo dodatečně došlých do redakce, průběh mysliveckých slavností byl hodnocen veskrze kladně a dá se snad říci, že se tradice mysliveckých slavností v červnu na Ohradě snad pomalu ujímá. Takže si držme palce, ať nám příští rok v druhé polovině června počasí přeje, určitě se pro Vás budeme snažit připravit zase pestrý a přitažlivý program. 
Ing. Jiří KASINA - šéfredaktor

 

 



2001



ČERNÁ ZVĚŘ

přání a skutečně prováděný odlov Jan NIEDOBA
ČERNÁ ZVĚŘ
Na rozboru odlovu černé zvěře v okrese Prostějov za roky 1998 - 2000 chci poukázat na jeden z hlavních důvodu stále stoupajícího stavu černé zvěře a na nutnost přehodnocení a zvýšení dosud užívaného koeficientu přírůstu. Zároveň pokládám otázku: Jak provádíme sčítání a proč dáváme naším počínáním a vykazováním argumenty těm, kteří myslivosti nerozumí, nepřejí a myslivce by nejraději ze společnosti vyloučili? Připojené tabulky a komentář nám odpoví.
První tabulka ukazuje plán a skutečnost za roky 1998 - 2000. Na první pohled by se dalo říct, ze je vše v pořádku, neboť plán byl splněn a překročen. Překročení je však v nežádoucích kategoriích lončák (většinou kňourek) a u 3 - 5letých kňourů. Naproti tomu nebyl splněn plánovaný odlov bachyní, což je chyba, neboť nárůst počtu dospělých bachyní při snížení počtu dospělých kňourů má velmi negativní vliv na věkovou a sociální strukturu populace černé zvěře. 

V další tabulce je uveden skutečný odlov černé za roky 1998 až 2000 podle věku a pohlaví, ověřený hodnotitelskou komisí z předložených čelistí. Pro porovnání hned v následující tabulce je uvedeno, jak by měl vypadat chovatelsky správně provedený. 

Za poslední tři roky vždy došlo k výraznému překročení schváleného plánu lovu, bohužel vždy v nežádoucích kategoriích, a to: u lončáků kňourků je nežádoucí překročení o 200 kusů, u lončáků bachyněk došlo k nežádoucímu nesplnění o 7 kusů, u kňourů 3letých a starších je nežádoucí překročení plánu o 12 kusů, u selat došlo k nežádoucímu nesplnění lovu o 254 kusů, jedině u bachyní 3letých a starších došlo k žádoucímu překročení o 49 kusů. Nežádoucí překročení lovu u dospělé zvěře o 254 kusů přesně odpovídá nežádoucímu neplnění v kategorii sele, kde se nesplnil plán o 254 kusů. Nutno podotknout, že plán lovu byl za poslední tři roky schvalován v kategorii: sele, lončák a bachyně sice s ohledem na sčítání, ale minimálně v té výši, jaké dosáhl odlov v předchozím roce. Jeho plnění bylo v roce 1998 na 145 %, v roce 1999 na 109 %, a v roce 2000 na 100 %. 

Pro zajímavost uvádím: sčítané stavy a schválené plány lovu za příslušné roky: 

Tabulka 1 
rok 1998 1999 2000 2001
JNKS ks 95 95 95 95
sčítaní ks 119 151 122 146
plán ks 289 368 422 515


Tabulka 2 
Plán a skutečnost lovu černé zvěře za roky 1998 - 2000
  Lončák Kňour Bachyně Sele Celkem
    3 r. 4-5 r. 6+ r. celkem      
Plán 98-2000 369 9 0 6 15 93 604 1081
Skutečnost 526 15 11 4 30 68 609 1233
Rozdíl +157 +6 +11 -2 +15 -25 +5 +152


Tabulka 3 
Skutečný odlov černé zvěře za roky 1989-2000 podle věku a pohlaví 

Skutečný odlov černé zvěře za roky 1989-2000 podle věku a pohlaví
  lončáci dospělá zvěř lončáci + dospělá zvěř selata celkem
  kňouři bachyně kňouři bachyně kňouři bachyně    
ks 363 163 30 68 393 231 609 1233
Celkem 526 98 624    
% 69 31 31 69 63 67    
43 % 8 % 51 % 49 % 100 %
Chovatelsky správně prováděný odlov by měl vypadat takto
  lončáci dospělá zvěř lončáci + dospělá zvěř selata celkem
  kňouři bachyně kňouři bachyně kňouři bachyně    
% 20 % 10 % 30 % 70 % 100 %
ks 163 170 18 19 181 189 863 1233
rozdíl +200 -7 +12 +49 +212 +42 -254 0


Za předpokladu správného sčítání a při koeficientu přírůstu 4.0 by při těchto odlovech již v roce 2000 nebylo možné plán splnit, neboť teoreticky zde nebylo jediného kusu černé. Plán však byl dosud vždy splněn. Opět jsme si černou na splnění plánu někde vypůjčili, neboť spodní čelisti veškeré ulovené černé zvěře byly řádně ke kontrole předloženy. Kde se však vzalo dalších 146 ks černé, které jsme nasčítali k 31. 3. 2001? Žádné zazvěřování černou se neprovádí ani nebylo ve statistice vykázáno. Argument, že do našich honiteb migruje černá zvěř z honitby vojenských lesů, v žádném případě neobstojí, neboť v době sčítání k této migraci nedochází. Honitby, do kterých černá z vojenských lesů vychází za žírem v době vegetace, tuto zvěř ve sčítání neuvádějí. Je jich pouze šest a odlov černé v těchto honitbách osciluje pravidelně okolo 120 kusů za rok. Je tudíž z uvedených čísel jasné, že sčítání černé je silně podhodnoceno, čímž se stává nevěrohodným. 

Dalším faktorem, který je nutno přehodnotit a zvýšit, je dosud oficiální koeficient přírůstu 4.0 kusu na bachyni. Plánovací metodika uvažuje, že reprodukce se účastní jen dospělé bachyně 3leté a starší. Za poslední dvě desetiletí došlo však k výrazným změnám, a to klimatickým, kdy vlivem velmi mírných zim všechny vrhy téměř 100% přežívají a dospělé bachyně odchovají běžně 7 - 8 selat, vlivem špatného věkového a sociálního složení populace černé se reprodukce zúčastňují již téměř všechny bachyňky lončáčky, které úspěšně odchovávají 3 - 5 selat (v jaké kvalitě je zde vedlejší), při dobrém žíru kukuřice, žaludy, bukvice probíhá reprodukce kontinuálně po celý rok a dnes již není mimořádnou výjimkou, že 9měsíční sele bachyňka je při slovení plná a měla by 2 - 3 selata (jistě by je v zimě neodchovala), ale jako lončák již 4 selata vychová. Dále nutno brát v úvahu i to, že dnes zvěř nepřikrmujeme, ale v pravém slova smyslu krmíme. Jinak není možné, aby honitba, která by na normované stavy měla zkrmit asi 60 q jadrných krmiv pro všechny druhy zvěře, zkrmila za rok 286 q jadrných krmiv. V takové honitbě je jistě minimálně dvojnásobek vykazovaného stavu zvěře a podle mého názoru tímto neuváženým krmením zvěři určitě neprospíváme. 

Výše uvedené rozbory asi nepotřebují komentáře. V přírodě se mláďata rodí v poměru pohlaví 1 : 1. Když v kategorii loňčák ulovíme 69 % kňourků a jen 31 % bachyněk, pak naším špatným a vysoce neodborným zásahem zhoršujeme poměr pohlaví, sociální složení populace a umožňujeme další populační nárůst. 

Když tento jednoznačně neodborný a z chovatelského hlediska negativní lov provádíme několik let za sebou (jak dokazuje tabulka rozboru odlovu loňčáku a dospělé zvěře za roky 1998 - 2000, kdy bylo odloveno 63 % kňourků a kňourů, naproti tomu jen 37 % bachyněk a bachyní), není se tudíž třeba divit, že početní stavy černé se stále zvyšují. Kladu si otázku: Je to naprostá neodbornost myslivců (lovců), nebo přímo záměr? V každém případě je to určitý druh pohodlí myslivce (lovce), neboť loňčák kňourek a mladý kňour jsou pohodlněji ulovitelní. Chovatelské zásady přece nejsou dané zákonem, a tudíž pro některé lovce závazné. Jejich ignorování většinu lovců však vede k trvalému zhoršování pohlavní i věkové struktury populace černé zvěře a má za následek trvalý nárůst stavu. 

Problematice chovu černé zvěře byla již v srpnu 1994 věnovaná celostátní konference. Od té doby bylo publikováno nemálo článků nejen v časopise Myslivost. Bohužel v praxi se známé a ověřené chovatelské zásady prostě neuplatňují. Chci věřit tomu, že uživateli většiny honiteb jsou myslivci, kteří zvěř v souladu se zákonem o myslivosti cílevědomě chovají a zušlechťují. Podívám-li se na čísla v rozborech, je tato víra vážně otřesena a spíše to ukazuje na opak. 

Tento poměr lovu černé zvěře musíme okamžitě otočit, pak můžeme mluvit o chovu. Doposud je to pouhý neodborný lov. Pokud se uživatelům honiteb nepodaří okamžitě zastavit nárůst populace černé a dosavadní stav černé podstatně snížit, pak své postavení myslivců - hospodářů před veřejností neobhájíme. Jaké škody působí černá na zemědělských plodinách není potřeba uvádět. V každém případě je zemědělci nebudou dále tolerovat a prosadí do vyhlášky přijetí účinných opatření, které se nám myslivcům vůbec nemusí líbit a také se může stát, že je nebudeme ani realizovat. 

Podle mých zkušeností jsou stávající stavy černé pro intenzivně zemědělsky využívanou krajinu již neúnosné. Všichni víme, že je jen jedna cesta ke snížení početnosti populace. To je intenzivní odlov samičí zvěře (v tomto případě bachyní), a to ve všech věkových kategoriích. Velmi často používaný argument tzv. myslivecké etiky (že přece neulovím bachyní od selat) neobstojí, neboť neznám žádný předpis, který by nám bránil provést odlov většiny selat do doby lovu bachyní, který začíná 1. 8. Selata nejsou hájená a argument, že jsou v květnu až červenci ještě malá, nikde neobstojí a je pouhou výmluvou. Proto není sele hájeno, aby měli myslivci možnost včas provést redukci ročního přírůstu. Při nutnosti snížení stavu nelze čekat s lovem až sele bude mít 10 a více kilogramů. Když se hasí požár, nepoužívá se jen pitná voda. A situace v početnosti populace černé se dnes dá k rozhořenému požáru přirovnat. Proto jsme povinni využít všech zákonných prostředků ke snížení stávajícího stavu populace černé zvěře. Pokud to neprovedeme my, myslivci a uživatelé honiteb, provede to za nás někdo jiný. 

Máme sice ještě jednu možnost, považuji ji však za téměř neschůdnou: zaplatit zemědělcům bez tahanic a rozhodčích komisí veškeré škody, které černá způsobí. Opravdu nemůžeme od společnosti chtít v tomto směru nějaké tolerance. 

Černá zvěř je bezesporu velmi cennou a produkční zvěří, a proto s ní také řádně hospodařme. Víme, že je to jen v lidech, v tomto případě v myslivcích, kteří v první řadě musí chtít, a ne hledat argumenty, proč to nejde! 



ODKAZ NA ČLÁNEK

V MYSLIVOSTI - ZDE





Hospodaříme správně se zaječí zvěří?

Jan NIEDOBA
 
Posledním článkem o problematice hospodaření se zaječí zvěří, hlavně jeho závěrečnou častí, jsem chtěl rozvinout větší diskusi na toto téma. Přesto, že se jedná dle mého názoru o velmi aktuální téma, byla reakce téměř nulová, ale po vyhodnocení uplynulé lovecké sezóny se tomu již ani nedivím.
Chci se s Vámi podělit o další získané poznatky. V letech 1996 a 1997 se zajíc v okrese Prostějov odstřelem nelovil. V roce 1998 byl již lov zajíce odstřelem povolen a zároveň bylo přikročeno k určování věku a pohlaví ulovených zajíců. V roce 1998 bylo v okrese Prostějov uloveno 2700 zajíců, z toho v 17 honitbách, kde proběhlo šetření, bylo uloveno 1895 kusů a vyšetřeno bylo 1196 kusů, což je 63 %. V roce 1999 bylo celkem uloveno 2347 zajíců, šetření bylo provedeno ve 12 honitbách, kde bylo uloveno 1746 zajíců a vyšetřeno bylo 953, což je 55 V roce 2000 bylo celkem uloveno 3336 zajíců, šetření proběhlo v devíti honitbách, kde bylo uloveno 1687 zajíců a z toho vyšetřeno 820 kusů, což je 49 %. 

Celkem za sledované období bylo v okrese uloveno 8383 kusů zajíců. V honitbách, kde proběhlo šetření, bylo uloveno 5328 kusů a vyšetřeno bylo 2969 kusů, což je 56 %. 

Tabulka č.1 Statistika výsledků šetření za roky 1998 až 2000 

rok Zaječka Zajíc Celkem koef. přírůstu
do 1 r star do 1 r star. do 1 r star.
98 282 344 256 314 538 658 0.82
99 185 310 173 285 358 595 0.60
00 236 215 182 187 418 402 1,04
SA ks/% 1572 / 53 % 1397 / 47 % 2969  
98-00 703 869 611 786 1314 1655 0,79
% 44 55 44 56 44 56  


Pozn. koeficient přírůstu = poměr mladí do 1 r./starší 

Porovnáním výsledků roku 1999 s rokem 1998 bylo zjištěno, že jen v jedné honitbě došlo k výraznému zvýšení koeficientu přírůstu, ve třech honitbách zůstal v roce 1999 koeficient přírůstu téměř na stejné úrovni jako v roce 1998 a k poklesu koeficientu přírůstu došlo v sedmi honitbách. V průměru poklesl koeficient přírůstu o 0,22, jak ukazuje uvedená tabulka. 

V roce 2000 byl průzkum proveden v devíti honitbách, porovnávat je možno výsledky za roky 1998 - 2000 v osmi honitbách. Porovnáním s rokem 1999 došlo v roce 2000 ve dvou honitbách ke značnému poklesu koeficientu přírůstu a v šesti honitbách došlo ke zvýšení koeficientu přírůstu. V průměru jde o následující zvýšení: v porovnání s rokem 1998 zvýšení o 0,22 a přirovnání s rokem 1999, kdy byl koeficient přírůstu jen 0,60, jde o zvýšení o 0,44. V roce 2000 je koeficient přírůstu za okres 1,04, což je za sledované období nejvyšší. 

Pokles koeficientu přírůstu v roce 1999 je v souladu s poklesem celkového odlovu zajíců v tomto roce. Rok 2000 byl klimaticky mimořádně příznivý pro populaci zajíce, což se projevilo i vyšším odlovem zajíců a to hlavně v honitbách, kde byl dostatečně vysoký kmenový stav, který byl schopný na příznivější klimatické podmínky reagovat zvýšením přírůstu. Přesto je koeficient přírůstu za rok 2000 vyšší než 1,00 jen ve třech honitbách. 

Dokud nebude, ve většině honiteb, kde chtějí zajíce lovit, koeficient přírůstu nad 0,70 a stav populace alespoň 20 a více kusů na 100 ha, hrozí vždy velké nebezpečí dalšího negativního zásahu člověka do dané populace. 

Při šetření v roce 1999 byly vizuálně zjištěné deformace a vady na pohlavních orgánech, které způsobují neplodnost jedince. Tyto vážné deformace byly zjištěny u 53 z 953 vyšetřených kusů. V roce 2000 byly zjištěny deformace a vady na pohlavních orgánech u 56 z 820 vyšetřených zajíců. Množství podle pohlaví, věku a procenta jsou uvedena v tabulce 2. 

Tabulka č.2 Okularně zjištěné vady 1998 - 2000 

  zaječka zajíc
do 1r star do 1r star
SA 2 8 49 50
% 0 0 14 11
SA 0,00%   11,97%  


Z celkového množství 1773 ks to je 109 ks = 6 

Na první pohled se 12 % neplodných ramlíků jeví jako vysoké. Pokud však je populace v dané lokalitě stabilizována a hustota zazvěření se pohybuje alespoň okolo 20 kusů na 100 ha, nemá toto procento neplodnosti ramlíků žádný vliv na reprodukci, neboť je v populaci dostatek plodných ramlíků. Klesne-li však hustota zazvěření pod kritickou mez, 10 a méně jedinců na 100 ha, může mít neplodnost ramlíků velmi negativní vliv na reprodukci. 

V roce 2000, zřejmě vlivem mimořádně teplého počasí v podzimních měsících, bylo zjištěno honcování zajíců již na prvních honech dne 4. 11. 2000, kdy bylo v honcování 45 populace - a to zaječek 65 % z celkového počtu a ramlíků 20 % z celkového počtu. 9. 12. 2000 bylo v honcování 40 % populace - zaječek 41 % a ramlíků 40 % z celkového počtu. 

Z celkového množství vyšetřených 820 zajíců v roce 2000 bylo v honcování 388 ks = 47 %. Z toho zaječek 241 ks = 53 % a ramlíků 147 ks = 40 %. 

U zaječek bylo z celkového množství v honcování 46 % zaječek do 1 roku a 54 % zaječek starších a stejný poměr je i ramlíků. Vezmeme-li v úvahu délku březosti zaječky, což je 42 - 44 dnů, pak to vysvětluje nálezy malých zajíčků již koncem ledna a během února. Jistě zde hraje podstatnou (limitující) úlohu počasí a teplota. Je jisté, že z těchto vrhů přežije jen nepatrné procento, (drsnost počasí /vlhkost, mráz/, zvýšený predační tlak vlivem nedostatku jiné kořisti atd.). Je však také skutečností, kterou jsem si při prohlížení zajíců ověřil, že se takto brzo honcují jen jedinci vyspělí a v dobré kondici. Nikdy jsem nezjistil známky pohlavní aktivity při tomto časném honcování u jedinců slabých hmotnostně podprůměrných. 

Protože koncem listopadu a hlavně v prosinci je téměř 50 % zaječí populace v honcování a jsou to ti nejvyspělejší a kondičně většinou nadprůměrní jedinci, je nutné z chovatelského hlediska tyto jedince ponechat pro další reprodukci (sama příroda je pro ní určila) a ne je vědomě ulovit na honě a tvářit se, že se nic neděje. V každém oboru lidské činnosti okamžitě reagujeme na nové poznatky, a proto reagujme i zde a ihned upravme dobu lovu zajíce. Lovme zajíce odstřelem již koncem září, během října a snad do 20. listopadu, ale v prosinci jej v žádném případě odstřelem nelovme. Dopouštíme se (dnes již vědomě) velké chovatelské chyby. 

Argument, že teprve v prosinci jsou zajíci vyspělí, a že dříve se loví nedospělí a slabí jedinci, je zavádějící, neboť záměrně pomíjí nové poznatky a skutečnost, že slabší jedinci přirozeně uhynou a prosince se již většinou nedožijí. Těm, kteří s ním operují, jde zřejmě jen o to, aby si z lovu donesli co největšího zajíce. Přece naší honitby se to netýká, u nás zajíci byli a jsou. Jak dlouho ještě, to teď není naše starost? O tom, že ještě před dvanácti lety se na stejné ploše lovil trojnásobek dnešních úlovků, se raději nahlas nemluví, však snad se příští rok stav zlepší? Bez naší pomoci asi těžko. 

Podotýkám, že toto šetření bylo provedeno v honitbách s nadmořskou výškou okolo 200 m/mořem v podmínkách úrodné Hané, která má spíš aridní podnebí, mrazivých dnů se sněhovou pokrývkou je zde velmi málo. 

Při porovnání s rokem 1999 začalo podzimní honcování zajíců roce 2000 o 14 dnů dříve. Procento ramlíků se zvětšenými varlaty (pohmatem zjistitelnou známkou pohlavní aktivity) bylo ve stejné době podstatně nižší než pohlavně aktivních zaječek, jen okolo 40 %. Zvětšená varlata mělo 43 % ramlíků starších než jeden rok. U ramlíků do jednoho roku mělo zvětšená varlata jen 37 % z vyšetřovaných jedinců. U jedinců obojího pohlaví, u kterých byly okulárně zjištěny deformace na pohlavních orgánech, nebyla při tomto způsobu vyšetření zjištěna pohlavní aktivita. 

Závěrem konstatuji, že návrhy publikované v minulém článku je nutné co nejrychleji uvést do života. Jistě nejsou univerzální a všespasitené, mohou však pomoci alespoň udržet současný stav nebo jej i zlepšit. 

Chci věřit, že alespoň někteří uživatele honiteb začnou při hospodaření se zaječí zvěři uplatňovat nové poznatky všech autoru, kteří je v tomto časopisu publikuji. 




ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE






K chovu zajíců na Prostějovsku

Pavel MATOUŠEK
 
Navazuji na článek uveřejněný v časopise Myslivost č. 12 ročník 2000, jehož autorem je pan Niedoba, pracovník odboru myslivosti, referátu životního prostředí Okresního úřadu v Prostějově a profesionální myslivec. Zde se zabývá problematikou zaječí zvěře v okrese Prostějov.
Chci mu v tomto oponovat, protože jeho určování stáří ulovené zvěře a pozdější zařazování do tabulek je víceméně náhodné a nepřesné. Jeho určování stáří podle lámání předního běhu se dá zpochybnit. Při zkoušce, kterou jsme prováděli, můžete prakticky každý přední běh zajíce zlomit, ať již váhou zajíce samého nebo prudkým pohybem při zvedání. Vše jde i obráceně při - opatrné manipulaci s tělem zajíce zůstane přední běh nepoškozen. Z toho vyplývá, že výsledek závisí na síle při zkoušce užité. Už z tohoto důvodu ji lze zpochybnit. 

Dále automaticky zařazuje zajíce, kteří již nemají chrupavkovitý výrůstek na předním běhu, i když jsou z březnového vrhu, mezi dospělé jedince. Je známo, že březnové vrhy jsou nejpočetnější. Zmiňuji to i proto, že v tabulkách pana Niedoby, ve kterých uvádí počty mladé zvěře v poměru ke zvěři staré, se tudíž musí vyskytnout nepřesné údaje. Můžu uvést příklad v sousedním MS Hruška, se kterým máme hranici asi tři kilometry, kterou tvoří potok, mají podle tabulek pana Niedoby koeficient přírůstku 1,38 a naše sdružení - MS Němčice nad Hanou - 0,73 přírůstku, což nám vysvětluje, že nemáme přírůstek a lovíme dospělou zaječí zvěř. 

Jeho tvrzení se mi tudíž zdá absurdní, protože záleží na povětrnostních podmínkách, aby tato zvěř měnila místo svého působiště a je buď u nás, nebo u sousedů. A nebo, že by staří zůstali a mladí šli do světa? 

Co se týká deformace pohlavních orgánů nemůžu tvrdit, zda se jeho tvrzení zakládá na pravdě, protože nejsem veterinář, ostatně on také ne. Takže různé zarudnutí a prokrvení může nastávat vlivem patologických změn, protože tyto kontroly jsou prováděny 1 - 2 hodiny po ulovení zvěře. Podle jeho poznatků probíhá honcování v období konce listopadu až začátkem prosince, což by při době březosti znamenalo, že vrhy by vycházely na období týkající se konce ledna a začátku února, prakticky do období největší zimy. 

Podle našich poznatků a literatury první zaječí vrhy spadají do konce února, ale musí být velice příznivá zima, takže se většinou jedná o měsíc březen. A tak to periodicky pokračuje až do měsíce září, kdy jsou vidět poslední vrhy, takže nevím, co by pan Niedoba i podle jeho návrhů chtěl v září lovit - kojící zaječice, nebo patnáctidekové zajíčky? Ano, lovili se v dřívějším období zajíci v září, ale byly to většinou lovy osamělé. Způsob lovu kdysi mohl zajíce dobře obeznámit a posoudit, zda-li se nejedná o starého zajíce, kde hrozilo, že to může být kojící samice. 

Souhlasím s panem Niedobou, je známým faktorem, že v období po žních dochází k úhynu zaječí zvěře, ale je to v důsledku sklizní obilí, kdy se stává, že pole se prakticky mění na kulturní step. Obilí je sklizeno, pole zpodmítána, ozimy ještě nevzešly, proto se snažíme již od měsíce září o přikrmování zvěře. Letos, do období, kdy vzešly ozimy, jsme vykrmili 20 q řepy, dále přidáváme kukuřici v klasech a mrkev. Takto krmíme až do měsíce dubna, kdy ozim dosahuje velikosti asi 20 cm, ale zaječí stále předkládanou řepu a kukuřici bere. Ano, bylo by velice vhodné vytvářet malá políčka a bylo by to řešení nejen pro okres Prostějov, ale i pro ostatní místa s chovem drobné zvěře. 

Na odboru ochrany přírody a krajiny, referátu životního prostředí (RNDr. Albrechtem) byla zpracována vize pod názvem Malá Haná, kde byla vytvořena myšlenka jak vrátit zpět zeleň, která byla neodbornou zemědělskou výrobou zničena. Tato vize využívá parcelních míst k výsadbě zeleně, která byla státním majetkem; tzn. zaorané polní cesty, vývozy bývalé skládky odpadů a výsadby kolem vodních toků. 

Myslím si, že by bylo vhodné, aby se zraky životního prostředí upřely právě sem, je přece třeba navrátit zeleň do krajiny a tím vytvořit nejen zvěři, ale i ptactvu a jiné "boží žouželi" optimální podmínky pro život. Myslím, že byste v tom jistě nezůstali osamoceni, myslivci by vám jistě byli nápomocni. Proto vypouštět zajíce do krajiny, kde jsou stohektarové výměry bez kousku remízku a jiné zeleně, které po sklizni kultur vypadají jako step, je, myslím, mlácení prázdné slámy. Po dobrých zkušenostech s osvěžováním zaječí zvěře cizí krví (to se provádí v našem MS již od padesátých let) jsme se dohodli s našimi přáteli na Zlínsku (MS Strážná), že z letošního odchytu v roce 2000 provedou vypuštění zajíců v jejich honitbě, ale i v honitbách s nimi sousedících (38 zajíců). Vše bylo provedeno v souladu s veterinárními předpisy. V honitbě MS Strážná se díky tomuto osvěžování, v dřívější době, zdvihly stavy zaječí zvěře o 30 - 50 %. 

Tímto bych shrnul svoje názory na článek pana Niedoby uveřejněný v tomto časopise. Jsem řadový myslivec, kterému není lhostejný stav dnešní zdevastované přírody, zvěře a zvířat v ní žijící. Proto bych byl rád, kdyby na toto téma (zaječí zvěře) byla mezi mysliveckou veřejností vyvolána vážnější diskuse v tomto časopisu. 



ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE 








2000




Zachráníme zajíce pro příští generace ?

Jan NIEDOBA
 
Navazuji na své články o problematice hospodaření se zaječí zvěří uveřejněné v minulých letech v časopisu Myslivost a uvádím v tomto článku další poznatky a některé návrhy.
V roce 1999 jsem pokračoval v určování pohlaví a věku ulovených zajíců. Po vyhodnocení a porovnání výsledků za roky 1996 až 1999 konstatuji, že neuvážený lov zajíců v honitbách, kde jejich stav dosud povolení lovu umožňuje, bude jedním z hlavních důvodu urychlení jejich úbytku. Porovnání koeficientu přírůstku jednoznačně ukazuje na to, že opakovaný lov zajíců odstřelem je velmi negativním zásahem do populace zajíce. 

Ze 17 honiteb, ve kterých bylo prováděno určování pohlaví a věku, jen ve čtyřech honitbách nedošlo v roce 1999 k poklesu koeficientu přírůstku oproti roku 1998. V průměru poklesl koeficient přírůstku o 0,22, jak ukazuje tabulka č.1. Jsou však honitby, kde tento pokles je alarmující, jak dokumentuje tabulka č. 2. 

Celkem bylo uloveno v okrese Prostějov v roce 1998 2700 zajíců, v roce 1999 pak 2347 zajíců. V honitbách, kde proběhlo šetření, bylo uloveno v roce 1998 1895 zajíců, z toho vyšetřeno 1196 ks, tj.63 %, v roce 1999 pak bylo uloveno 1746 zajíců, z toho vyšetřeno 953 ks, tj.55 %. 

Při šetření v roce 1999 byly vizuálně zjištěné deformace a vady na pohlavních orgánech, které způsobují neplodnost jedince. Tyto vážné deformace byly zjištěny u 53 jedinců z celkem 953 vyšetřených kusů. Množství podle pohlaví, věku a procenta jsou uvedena v následující tabulce č. 3. 

Na první pohled celkové procento 5,56 % neplodných jedinců nepůsobí znepokojivě. Je však nutné vzít v úvahu, že u ramlíků je to téměř 10 % neplodných jedinců a to při větším naředění populace mnohdy znamená, že honcující se zaječka nepotká plodného ramlíka. To každopádně působí na snížení přirůstku buď opožděním, nebo úplnou ztrátou vrhu, což je další negativní faktor. Zdůrazňuji, že toto je procento neplodnosti zjištěné vizuálně. O kolik by asi vzrostlo při podrobném laboratorním veterinárním vyšetření !? 

Víme, že pro geneticky a reprodukčně stabilizovanou populaci je příhodná hustota zazvěření 40 ks na 100 ha (Zajíc polní, autoři: Doc. MVDr. Bukovjan,CSc., ing. Havránek, CSc., ing.Král,) a když hustota zazvěření zaječí zvěří poklesne na 10 ks/100 ha a méně, jde o kritickou kolapsovou situaci. Je nejvyšší čas se na stávající zazvěření zaječí zvěří podívat realisticky a otevřeně si přiznat, že v celé řadě honiteb jsme pod kritickou hranicí populační hustoty zaječí zvěře. Bohužel v řadě případů jsou již NJKS v některých honitbách stanoveny na spodní hranici, která v případě zařazení honitby do III. jakostní třídy činí 10 ks/100ha a u IV. jakostní třídy pouze 5 ks/100ha . Myslím, že to nepotřebuje komentáře, neboť rozhodnutím o zařazení honitby do jakostní třídy je daná uživateli honitby možnost legálně způsobit kolaps zaječí populace v dané honitbě. 

Považuji za správné normovat zajíce i v honitbách zařazených do III. a IV. jakostní třídy už z důvodů udržení této zvěře v honitbě. V žádném případě by se však zajíc v těchto honitbách neměl samozřejmě lovit, i když jsou v nich tzv. normované stavy. Nemluvím v té souvislosti o mimořádných odlovech 1 - 3 ks při výcviku loveckých psů . 

Při šetření v roce 1998 jsem zjistil, že koncem listopadu je část vyšetřovaných zaječek i ramlíků v honcování. Toto množství se prudce zvýšilo ve druhé dekádě prosince. V roce 1999 jsem tomu věnoval větší pozornost a první známky honcování zaječek jsem zjistil při vyšetřování na honech dne 20. listopadu 1999, při honech 27. listopadu to již bylo 10 % zaječek, 4. prosince okolo 20 % a při honech ve dnech 18. a 19.prosince 1999 bylo již v honcování 75 % všech vyšetřených zaječek. 

Procento ramlíku se zvětšenými varlaty (pohmatem zjistitelnou známkou pohlavní aktivity) však bylo ve stejné době podstatně nižší, jen okolo 50 %. Zvětšená varlata mělo 80 % ramlíků starších než 1 rok. U ramlíků do 1 roku mělo zvětšená varlata jen 10 % z vyšetřovaných jedinců. U jedinců obojího pohlaví, u kterých byly okulárně zjištěny deformace na pohlavních orgánech, nebyla při tomto způsobu vyšetření zjištěna (ve výše uvedené době) pohlavní aktivita. 

Je všeobecně známým faktem značný úbytek zajíců v období po žních. Jeho příčiny z větší části známe a dají se zmírnit jen nepatrně (např. založením dostatečného množství menších políček s vhodnou jetelotravní směskou pro zajíce). 

Tento přirozený úbytek končí většinou koncem září. V říjnu se populace ustálí a v listopadu začíná (dosud) zákonná doba lovu. A tak co příroda ponechala k další reprodukci, to my ještě zredukujeme případným odstřelem. Situace je o to horší, že odlov odstřelem pokračuje a koncem listopadu a během prosince lovíme jedince, které příroda určila k reprodukci a většina je již v honcování. Znovu si tudíž vědomě snižujeme přírůst. 

Výše uvedené poznatky mne vedou k následujícím návrhům a doporučením: 

1. Změnit co nejrychleji (pokud možno ihned) dobu lovu zajíce polního a v žádném případě nelovit zajíce odstřelem po 15. listopadu. Navrhuji lov zajíce již od 15. září do 15. listopadu (bylo by možné od 1. září, maximálně však do 20. listopadu). 

Důvody, které mě k tomuto návrhu vedou jsou následující: 

a) byla by ulovena část zajíců, kteří nám v této době z dosud nedostatečně známých příčin uhynou, nebo zůstanou pod koly aut. 

b) odlovem části populace zmírníme vnitrodruhovou potravní konkurenci na malých pastevních plochách, omezíme tak vzájemný kontakt, a tím i možnost přenosu nemocí. 

2. V honitbách, kde populační hustota klesne pod 20 ks/100 ha, neprovádět v žádném případě lov odstřelem. 

Důvody jsou z mého pohledu následující: 

a) při lovu odstřelem za účasti značného množství lovců s výkonnými zbraněmi a při poměrně malých lečích dochází často k odlovu 75 - 90 % populace z dané plochy, a tím k vážnému narušení stability populace. 

b) při lovu odchytem se v ideálním případě podaří chytit 30, max. 40 % jedinců z dané plochy. Většinou je to jen 10 - 25 %, to je při nízkých koeficientech přírůstku únosné a populaci tím neohrozíme. 

3. Zajíce lovit v jednom roce maximálně na 1/2 výměry honitby. 

4. Při koeficientu přírůstku pod 0,50, (což zjistím po první leči), zastavit okamžitě lov odstřelem na minimálně 2 - 3 roky a vyčkat, až se populace zvýší a stabilizuje. 

5. Na každých 100 ha honitby mít povinně 1 ha malých políček pro zvěř s vhodnou směskou pro zajíce, rovnoměrně rozložených v menších (nejméně třech) plochách. Zlepšíme tím úživnost, snížíme koncentraci zvěře na jedné ploše, ztráty způsobené dopravními prostředky, atd. 

Nejsem zastáncem absolutního zákazu odlovu zajíce polního, neboť dosud jsou honitby a lokality, kde je populace tohoto druhu zvěře na takové úrovni, že umožňuje odlov určitého množství jedinců. Takovýchto honiteb v okrese Prostějov je již pouze 8 z celkového množství 60. Ještě v roce 1975 se zajíc lovil ve všech honitbách našeho okresu a ulovilo se 12 335 zajíců. Od té doby se datuje trvalý pokles zaječí populace a mám vážnou obavu, že ve většině honiteb je zajíc pod kritickým stavem, kdy reprodukce nestačí krýt přirozené ztráty. Zároveň vím, že tuto situaci (až na výjimky) nezavinili uživatelé honiteb. 

Proto, že se nejedná o úbytek zaječí zvěře jen na jednom okrese, ale je to jev celostátnípak je nanejvýš nutné, aby bylo přijato okamžitě účinné opatření s celostátní působností. 

Buďme rádi, že dosud máme pár lokalit s dobrými stavy této zvěře. Pečujme o ně a využijme jich k tomu, abychom tuto živou zvěř použili na zazvěření jiných lokalit. Myslím, že je to v zájmu celé společnosti, stejně tak jako budování ÚSESú (území ekologické stability) ze státních prostředků. Dotujme tudíž ze státních prostředků i zakládání a údržbu políček pro zvěř. Vždyť je využívají všichni volně žijící živočichové a jsou pro ně i vhodným biotopem. Dotujme odchyt živé zvěře a zazvěřování jiných lokalit. Uživatelé honiteb na to sami nestačí, zvlášť, když nemají jiný druh lovné zvěře na kompenzaci těchto nákladů. Přece všichni volně žijící živočichové jsou přírodním bohatstvím, zvěř nevyjímaje, a péče o udržení přírodního bohatství je povinností státu. 

Položme si tedy otázku - Je správné a společensky prospěšné lovit zajíce odstřelem v osmi honitbách okresu (a napomáhat tak urychlení kolapsu populace i v těchto honitbách ) nebo je z celospolečenského hlediska žádoucí provést v těchto lokalitách odlov živých zajíců a jejich vypuštění v honitbách se stavem populace, kde již prostá reprodukce nestačí pokryt přirozené ztráty? Odpověď je myslím jednoznačná. Budeme-li v lokalitách, kde to stav zaječí populace umožňuje, provádět odchyt živé zvěře a vysazovat ji v jiných lokalitách naší republiky, pak máme nadále právo říkat si hrdě "myslivci " a veřejnost nás určitě v tomto úsilí podpoří. V opačném případě, kdy uživatelé několika honiteb, kde je zaječí populace dosud na dobré úrovni, trvají na odlovu zajíce výhradně odstřelem, nutno konstatovat, že tito lovci nikdy myslivci nebyli, nebudou, a myslivcům jen kazí dobré jméno. 

Lov veškeré zvěře odstřelem je poslední možností, jak snížit nebo regulovat populaci daného druhu volně žijícího živočicha zařazeného mezi zvěř. Proto musí být brán vždy jako poslední možný, nutný chovatelský zásah do populace a ne jako samozřejmost. Odchyt živé zvěře (a zvlášť zajíců ) je mnohem zajímavější společenskou událostí. Sice náročnější na organizací, zato však bez rizika úrazu postřelením. 

Tabulka č.1 

    Zaječka Zajíc Celkem koef.
hon. do 1 r star do 1 r star. do 1 r star. přírustu
98   282 344 256 314 538 658 0.82
99 SA 185 310 173 285 358 595 0.60
98 % 45 55 45 55 45 55  
99 % 37 63 38 62 38 62
98 ks 626 52% ks 570 48% 1196  
99 Cel.ks.495 52% ks 458 48% 953


Tabulka č.2 

98   18 9 13 7 31 16 1.94
99 12 14 30 26 24 40 54 0.74
98   34 31 39 22 73 53 1.38
99 16 29 43 24 59 53 102 0.52
98   22 18 18 22 40 40 1.00
99 25 5 18 7 9 12 27 0.45


Tabulka č.3 

  Zaječka Zajíc
  do 1r star do 1r star
SA 0 8 14 31
% 0 2,58 8,09 10,87
SA 1.61 % 9.82 %
Z celkového množství 953 ks to je 5.56%




ODKAZ NA ČLÁNEK

NA MYSLIVOSTI - ZDE







1999


Zkušenosti s využitím pachového ohradníku Kettner

Jan NIEDOBA
 
Vzhledem k dlouhodobě velkým škodám, které působí na zemědělských kulturách převážně černá zvěř, která vychází z lesních komplexů do polních honiteb v době vegetace a po dobrých zkušenostech Vojenských lesů a statků s.p., divize Plumlov, s použitím pachového ohradníku Kettner, provedli v letošním roce 1999 uživatelé zemědělských pozemků ve spolupráci s uživateli honiteb a honebních společenství pokus zabránit černé zvěři vycházet z lesních komplexů do polních honiteb a v nich poškozovat zemědělské kultury. Pachový ohradník Kettner byl aplikován na rozhraní lesa a pole v délce cca 16 km.
Poznatky: 

Rok 1998 

Vojenské lesy a statky ČR s.p., divize Plumlov, užívají honitbu Březina a uprostřed komplexu lesů je větší enkláva zemědělských pozemků (Podivicko - okres Vyškov). V roce 1998 k zamezení škodám působených zvěří na zemědělských plodinách pěstovaných v této lokalitě použili pachového ohradníku Kettner. Ohradník instalovali dle návodu ve dvou řadách na okraj porostu po celém obvodě zemědělských pozemků ihned při začátku jarních prací. Pachovou náplň pravidelně, podle návodu, obnovovali až do sklizně (žní). S účinností ohradníku byli spokojeni, neboť zvěř do polních kultur přes ohradník nevycházela, až na nepatrné výjimky, kdy ohradník poškodili neukáznění lidé tím, že sebrali pěnu (odnesli nebo zničili i s pachovou náplní), a tím vznikla v ohradníku díra, nebo zvěř našla větší terénní nerovnost (úvozovou cestu) a tou pronikla do polních kultur. Průniky zvěře přes ohradník byly tedy minimální a škody zvěří na zemědělských kulturách únosné. 

Rok 1999 

Na základě dobrých zkušeností s aplikací pachového ohradníku Kettner v honitbě Vojenských lesů a statků s.p., divize Plumlov v roce 1998, provedli v roce 1999 někteří uživatelé zemědělských pozemků v okrese Prostějov, které sousedí s honitbou vojenských lesů, pokus s liniovou aplikací pachového ohradníku Kettner. Aplikace byla provedena za účelem zabránit, hlavně černé zvěři, vycházet do polních honiteb sousedících s velkými lesními komplexy. Byla provedena v souvislé délce cca 16 km ve dvou řadách v lese, na rozhraní pole - les. Na nákladech se podíleli uživatelé zemědělských pozemků, uživatelé honiteb i honebních společenství. Venkovní aplikace byla provedena před setím jařin (hlavně kukuřice). 

Tam, kde nebyl vhodný porost, byla pěna umístěna na zatlučené kůly dle návodu, pod dohledem technicko - hospodářských pracovníků Vojenských lesů. 

V jarních měsících zvěř přes ohradník pronikla jen v několika málo místech hlubšími úvozy, na jejichž dně nebyl pachový ohradník umístěn a stejnou cestou se zase vrátila do lesa. Tento nedostatek byl okamžitě odstraněn a zvěř ohradník přestala překonávat. Jarní škody na zasetých obilovinách, zvlášť kukuřici, nebyly téměř žádné (několik kusů černé sice zůstalo v menších remízcích v polích, ale poškození zemědělských kultur touto zvěří bylo bezvýznamné). 

Stalo se však to, že v době dozrávání řepky a pšenice, naštěstí těsně před žněmi, většina černé zvěře, která kdysi pravidelně migrovala do polí, jednoduše pachový ohradník Kettner obešla jižním směrem a v prostoru, kde již pachový ohradník Kettner nebyl aplikován, vyšla z lesního komplexu do polí. Obloukem se pak vracela do míst, kde v minulých letech pravidelně vycházela z lesa a pobývala v řepce, pšenici a po jejich sklizni v kukuřici. 

V tom okamžiku ztratil pachový ohradník smysl a začal působit opačně, a to jako zábrana pro odchod zvěře do lesa. Škody, které tato zvěř způsobila v řepce a pšenici, byly vzhledem k velmi krátké době pobytu černé zvěře v těchto plodinách únosné. 

Aby se pokud možno zabránilo černé zabydlet se v lánech kukuřice, (jejíž výměra je dosud neúměrně velká, i několik desítek hektarů), provedli novou aplikaci pachového ohradníku Kettner okolo těchto plodin. Aplikace byla provedena opět podle návodu, ale také přímo na stébla kukuřice. V tomto případě pachový ohradník však naprosto zklamal a černá zvěř jej vůbec nebrala v úvahu. Začala navštěvovat lány kukuřice a dokonce povalila stébla kukuřice a sežrala klasy, i když byla na nich umístěna pěna s čerstvou pachovou náplní. Způsobené škody černou zvěří v porostech kukuřic jsou značné i přes to, že v polních honitbách je prováděn intenzivní odlov černé zvěře. 

Závěr 

Nehodnotím v tomto příspěvku, zda aplikace byla provedena odborně, neboť to samozřejmě předpokládám vzhledem k výši nákladů, ale shrnuji mně dostupné zkušenosti při snaze o snížení škod působených černou zvěří. 

Nutno konstatovat, že pachový ohradník Kettner je funkční jen při aplikaci okolo menších ploch zemědělských kultur, a to jen v období od jara do žní. 

Při ochraně kukuřičných polí po žních před černou zvěří tento ohradník zcela zklamal. U porostů kukuřice, které již mají klasy, zvěř černá nereaguje na žádné pachové ani optické zábrany. Zřejmě atraktivnost této plodiny předčí všechny přirozené zábrany, nebo zvěř velmi brzy zjistí, že ten varovný nepříjemný pach není pro ni nebezpečný. Vždyť to, že černá ve velkých počtech pachový ohradník obešla v době, kdy ještě pro ni kukuřice nebyla atraktivní, svědčí o její značné inteligenci a přizpůsobivosti podmínkám. V době, kdy začne být kukuřice pro černou zvěř atraktivním žírem, jí nic nezabrání tyto plodiny navštěvovat. 

Z hlediska ochrany těchto porostů kukuřice před černou vidím jako nejúčinnější a nejlacinější jejich rozčlenění na úzké pásy, které jsou odděleny jinou nízkou plodinou (např. ječmen) v dostatečně širokém pruhu. Znemožní se tím zvěři celodenní pobyt v těchto plodinách a uživatelům honiteb usnadní lov černé, která působí největší škody. 

Nejúčinnější ochranou zemědělských plodin před škodami černou zvěří však zůstává snížení populace černé zvěře na stavy uváděné v koncepcích chovu černé zvěře pro jednotlivé oblasti (normované stavy) a správná struktura těchto stavů co do poměru pohlaví, věkového a sociálního složení. 

Bez úzké spolupráce zemědělce a uživatele honitby nedosáhneme nikdy uspokojivých výsledků. Snížíme-li stavy černé zvěře na úroveň let sedmdesátých až osmdesátých, kdy v roce 1971 bylo uloveno v okrese Prostějov 23 kusů a v roce 1981 30 kusů černé zvěře, budou případné škody černou zvěří únosné (v těchto letech nebyl problém škod působených touto zvěří). Dovoluji si tvrdit, že i při odlovu okolo 150 ks černé zvěře na území našeho okresu budou škody působené černou zvěří na polních plodinách zanedbatelné a byla by naděje, že se zvednou i stavy zajíců a srnčí zvěře. 

Predační tlak černé zvěře je stále většinou uživatelů honiteb silně podceňován. 

Pro ilustraci uvádím odlovy černé zvěře v dalších letech: 
1985: 201 ks 
1986: 183 ks 
1987: 361 ks 
1988: 515 ks 
1989: 359 ks 
1990: 399 ks 
1991: 410 ks 
1992: 410 ks 
1993: 250 ks 
1994: 161 ks 
1995: jen 9O ks 
1996: 19O ks 
1997: 3OO ks 
1998: opět 429 ks 

Myslím, že tato čísla nevyžadují další komentář. 

Jan NIEDOBA