Před několika týdny se v médiích objevily titulky, které varovaly před rapidním úbytkem hmyzu. Ten prý může v horizontu století zapříčinit zhroucení celého ekosystému. Je situace skutečně tak vážná? I na to jsem se na Přírodovědecké fakultě UK ptal entomologa Jakuba Straky.
Pane doktore, asi všichni máme podobnou zkušenost, že v létě bývala čelní skla automobilů silně znečištěná uhynulým hmyzem. To ale v posledních letech zdaleka neplatí v takové míře. Skutečně hmyzu ubývá tak rapidně?
Na úbytek některých skupin, či druhů hmyzu upozorňujeme dlouhodobě. V posledních letech jsou ale výsledky pozorování naprosto jednoznačné a alarmující. Němečtí kolegové například zjistili, že z hlediska množství absolutní biomasy hmyzu došlo v posledních třiceti letech k úbytku o 75 %! Šokující je navíc to, že hmyz nemizí jen v krajině, která je intenzivně zemědělsky obdělávaná, ale stejný pokles je zaznamenán i v přírodních rezervacích. Taková zjištění už nelze podceňovat. Tady se nebavíme o drobných odchylkách, které můžeme interpretovat rozmanitým způsobem nebo o nějakém krátkodobém výkyvu. Trend vymírání hmyzu je jednoznačný.
Čím je způsoben?
Je to určitě více faktorů dohromady. Jednak je to změna klimatu – ať už způsobená člověkem nebo jinými vlivy, jednak je to také zarůstání krajiny. Většina hmyzu potřebuje pro svůj život louky, květy, velkou diverzitu rostlin. Samozřejmě, i v lese žije nemalé množství hmyzu. Ale stejně jako se savcům daří spíš v prosvětleném lese s bylinným patrem – to ostatně myslivci dobře znají - potřebuje podobný typ lesa i hmyz. Jenže naše lesy jsou většinou tmavé smrkové monokultury, které propustí jen minimum světla. A tohle většině hmyzu neprospívá.
Hmyz ale mizí i v nížinných polohách, kde převažují pole?
Bohužel je to tak. Dnešní intenzivní zemědělství se většinou provozuje na velkých plochách s jedinou kulturou. Dnešní agrotechnické postupy v podstatě znemožňují, aby tam rostlo i něco jiného. Plevelu nebo přirozeně rostoucích rostlin je v takové krajině minimum.
K tomu si musíme připočíst vysokou míru chemizace prostředí. Jedním z ilustrativních příkladů může být glyfosát, který naši zemědělci, ale nejen oni, využívají v obrovském množství. Dříve byly tyto látky považovány za pro hmyz neškodné. Podle nejnovějších výzkumů jsou však i pro hmyz velmi nebezpečné. Stejně tak je to třeba s postřiky na bázi neonikotinoidů. Přitom na začátku byla paradoxně dobře míněná snaha – namořit těmito látkami jen semena rostliny, která tak bude odolná proti některým škůdcům. U řepky olejky je to především dřepčík olejkový, ale i někteří další. Sama rostlina pak obsahuje jen zcela minimální, doslova stopová množství těchto látek.
Na první pohled by se mohlo zdát, že takovým postupem životnímu prostředí nijak ublížit nemůžeme. Jenže se ukázalo, že když na květy těchto namořených rostlin usedá hmyz, především pak včely, dochází u nich k vážnému poškození nervového systému. U řady druhů je to poškození fatální.
A co je horší, zamoření těmito látkami se prokázalo i mimo pole samotná. Zřejmě působením větru, spraší z polí, jsou tyto chemikálie roznášeny dál do krajiny, kde samozřejmě na hmyz opět působí. Neonikotinoidy jsou již v EU naštěstí zakázané.
Další velkou kapitolou jsou pak nejrůznější koktejly užívaných postřiků, zejména pak směsi pesticidů a fungicidů jsou pro hmyz smrtelné. Zemědělské postřiky jsou totiž většinou testovány samostatně. Jejich účinky v případech, kdy jsou tyto látky kombinovány, jsou ale často neporovnatelně horší a to už nikdo neřeší.
Přiznám se, že tohle myšlení soudobých zemědělců je pro mě těžko pochopitelné. Vždyť rapidní úbytek hmyzu přece v důsledku nakonec poškodí i je samotné?
Úbytek hmyzu bohužel zajímá jen ty zemědělce, kteří se zaobírají sadařstvím nebo třeba pěstováním některých plodin na semeno. Obiloviny jsou většinou opylované větrem, tam hmyz vlastně k ničemu nepotřebují. Ale jinak máte pravdu. Někteří naši kolegové se dokonce pokouší přesně vyčíslit, jaké finanční ztráty masivní vymírání hmyzu přináší. Když bychom chtěli nahradit to, co nám hmyz zajišťuje, dostáváme se do řádu desítek milionů euro ročně. Nejsou to tedy rozhodně žádné marginální položky.
Vy se specializujete především na výzkum včel. Těch se masivní vymírání rovněž týká?
Bohužel ano. Pro představu Evropě žije něco kolem 2000 druhů včel a u nás asi 600. Z toho asi 10 % jich je ohrožených. Včela medonosná, jako jeden z těchto druhů, žijící ve velmi početných společenstvích, je díky tomu relativně odolná.
Řada druhů včel s malými společenstvími, jako jsou čmeláci, nebo samostatně žijící druhy jsou na tom ale mnohem hůře. Je alarmující, že ze čtyřiceti našich druhů čmeláků je jedna čtvrtina již prokazatelně vyhynulá a další čtvrtina je vážně ohrožena vyhynutím. Ohroženější než včely jsou snad už jenom motýli.
Jsme myslivecký časopis, takže mi dovolte poslední trochu provokativní otázku – proč by měl myslivce vlastně úbytek hmyzu zajímat?
Pokud je myslivec člověk, kterého zajímá jen to, kolik zvěřiny si z lesa odnese domů do mrazáku, tak ho to asi zajímat příliš nemusí. Pokud je ale myslivec zodpovědným hospodářem v přírodě, který je schopen vnímat přírodu v širších souvislostech, pak ho to zajímat musí enormně. Hmyz je totiž v samých základech potravního žebříčku, hmyzem se živí další hmyz, plazi, ptáci... Třeba u hrabavých ptáků je živočišná složka základní podmínkou přežití kuřat a takových příkladů bych mohl dát mnoho.
Důležité je ale také uvědomit si, že všechno, co myslivci udělají ke zvýšení diverzity v krajině, každý kousek přírody, kterou uchrání před intenzivním zemědělským nebo intenzivním lesnickým využitím, nabízí nejen zvěři, ale také hmyzu. Každý takový počin má tak ještě větší dopady, než by se možná na první pohled mohlo zdát!
připravil Martin HORÁLEK