Časopis Myslivost

Pokud dobře počítám, tak se všemi variantami řada Optika6 obsahuje neuvěřitelných 70 variant. Celou řadu spojuje šestinásobný rozsah zoomu a zcela nově rekonstruovaná optická soustava i nový design ovládacích prvků, který je na první pohled odlišuje od starších modelů.

Dalším poznávacím znakem, zaměřovačů Optika6 je tenký modrý prstenec na objektivu. Najdete ho na všech zaměřovačích této řady s výjimkou naháňkových speciálů 1-6x24.

Díky laskavosti výrobce jsem nyní dostal možnost novou Optiku6 otestovat. K testu jsem zvolil podle výrobce aktuálně nejprodávanější provedení 3-18x56 RD SFP se záměrnou osnovou 4C – tj. silné tři trámky a zkřížené nitě. Zaměřovací dalekohled je vybaven přisvícením záměrné osnovy, rozsvěcí se samotný bod v průsečíku nití.

Pošta mi doručila balíček a buďme upřímní, byl větší, než jsem čekal. A taky o trochu těžší. Velikost se vyřešila sama, snadno a hned – v balíčku byla i zapůjčená montáž MilStd1913 a velkou část balíčku vyplňoval balicí „bublinky“. Hmotnost balíčku byla velká proto, že nová Optika6 prostě je těžší, navíc přibalená zapůjčená montáž patřila k těm opravdu robustním (tuhým, ale také těžkým).

Můj zájem napřed upoutala nově designovaná krabice. Drží se tradiční modré barvy, ale je to barva trošku jasnější, fádní jednobarevnou plochu narušují zvlněné linky v jasnějším odstínu modré a najdete zde i okrovou barvou vyvedené piktogramy, indikující nový optický systém v kvalitě HD, vodotěsnost a podobně. Jako celek je nová podoba transportní krabice příjemným osvěžením.

Po jejím otevření na mě napřed vykoukla šedivá kartonová obálka, ve které je uživatelská příručka, baterie přísvitové jednotky a v samostatném sáčku také 4 malé šroubky a jedna tyčinka s rýhovaným povrchem závitem na jenom konci. Ale to již jsem se dostal k jádru mého testu, k samotnému zaměřovači.

Zaměřovače řady Optika6 jsem měl v celkem dobré paměti ještě z jejich představení v Norimberku. Tedy, to jsem si myslel. Hned od prvního vytažení zaměřovače z krabice jsem si uvědomil, že mezi výstavními kusy a sériovou produkcí došlo ještě k určitému posunu, podle mě k lepšímu.

V Norimberku mne nový design zdrsnění úchopových ploch dezénem protiběžných trojhranných jehlánků příliš nenadchnul. Vypadaly sice esteticky, ale neměl jsem pocit, že by byly dostatečně účinné. Nevím, zda se změnily rozměry nebo materiál úchopových ploch, ale faktem je, že současná podoba je dost možná tím nejlepším, s čím jsem se až dosud na zaměřovacích dalekohledech setkal. Zdrsnění není tak agresivní, aby vám brousilo kůži z dlaní, ale přitom vám nabízí zcela spolehlivý úchop a jisté ovládání zvětšení a paralaxy i pokud ruku obléknete do pletené rukavice.

Na kroužku nastavování zvětšení je navíc výrazné žebro, o které se mohou prsty spolehlivě opřít i v případě, že například vlivem chladu ovládání zatuhlo.

Označení nastaveného zvětšení je na kroužku natištěné na ploše přivrácené ke střelci, takže kontrola nastaveného zvětšení je otázkou prostého pozvednutí hlavy.

V kroužku zvětšení jsou čtyři otvory se závitem, kam lze našroubovat kolík rychlého stavění. Kolík si nastavíte přesně podle vaší zbraně, montáže a preference, zbývající tři otvory zaslepíte šroubovými záslepkami. Ty jsou se zaměřovačem dodávány celkem čtyři, pro případ, že se rozhodnete se bez kolíku obejít.

Stejné zdrsnění protiběžnými jehlánky, jaké je na kroužku seřizování zvětšení, najdete i na kroužku stavění paralaxy a na obvodu krytek stavítek rektifikace (nastřelení) na střední stavbě zaměřovače. Svislé stavění záměrného bodu je v horní věžičce, stranové v pravé věžičce.

Paralaxa se seřizuje vnitřním kroužkem levé věžičky. Na těle točítka je natištěná orientační hodnota nastavení paralaxy, opět přivrácená k tváři střelce, kontrola seřízení je snadná a rychlá.

Na vnějším prstenci levé věžičky je zdrsnění jen prostými pravoúhlými drážkami a slouží k seřizování jasu záměrného bodu. Seřizování jasu má šest stupňů a mezi nimi jsou vypnuté polohy. Zdrsnění na kroužku jasu není tak výrazné, ale pořád je ještě dostatečně funkční, současně vám nehrozí, že byste si nechtěně třeba o oděv vypnuli přisvícení záměrného bodu.

Baterie přisvícení je uložená v levé věžičce, pod šroubovací čelní krytkou. K povolení krytky je určená „mincová“ drážka. Zaměřovač pracuje se 3V knoflíkovou baterií CR2032, která je dnes asi odvětvovým standardem. I na kroužku stavění jasu jsou natištěny stupně tak, aby střelec při přilícené zbrani na indikaci viděl.

Měl jsem zapůjčený model se záměrnou osnovou ve druhé ohniskové rovině, který je standardně osazen prostými rektifikačními točítky. Po odšroubování krytek je vidět bubínky stavítek, přehledně a dobře čitelně označené jednotlivými kroky. Bubínky jsou na obvodu zdrsněné prostým rýhováním, na čele bubínku je vyznačen šipkami smysl korekce. Pokud máte bod dopadu dole, pod záměrným bodem, točíte směrem označeným šipkou UP. Krok seřizování je ¼ úhlové minuty (MOA), tj. 7 mm na 100 metrů. Po nastřelení zbraně je možné vyšroubovat středový šroubek stavítka, tím uvolnit bubínek, zvednout jej ze stavítka a nasadit tak, aby nula na stavítku byla proti rysce a znovu šroubkem zajistit. Šroubek má opět „mincovní“ drážku. U zaměřovačů se záměrnou osnovou v první ohniskové rovině se standardně montují „cvakací“ věžičky.

Zaměřovací dalekohled je vyroben z letecké hliníkové slitiny, tubus je z jednoho kusu. Celý povrch je matně černě anodizován, tato povrchová úprava velmi dobře odolává mechanickému poškození (poškrábání a otěru).

Zaměřovací dalekohled Meopta MeoPro Optika6 3-18x56 RD SFP jsem po prvotní prohlídce podrobil svému tradičnímu klimatickému testu, tj. napřed jsem jej pořádně nahřál, pak jsem jej zavěsil bez další ochrany na poličku ve sprchovém koutu a následně se důkladně osprchoval. Po celou dobu na zaměřovač mohla dopadat voda odražená od mého těla.

Potom jsem zaměřovač vzal, lehkým klepnutím ruky o ruku jej zbavil ulpělé vody, vložil do igelitového sáčku a vložil do chladničky.

Po asi čtvrthodině jsem zkontroloval, zda není zorné pole zamlžené nebo zda nejsou vidět jiné známky průniku vody do přístroje. Nebyly.

Vrátil jsem zaměřovač do igelitového sáčku a přemístil jej do mrazáku, kde jsem jej nechal zhruba půl hodiny.

Chladem důkladně prostoupený zaměřovač jsem pak vyndal z kontroloval funkci všech ovládacích prvků, napřed rukou oblečenou v pletené vlněné rukavici. Funkce všech ovládacích prvků zůstala zachovaná s výjimkou kroužku dioptrické korekce. Ten nemá žádné zdrsnění a pod rukavicí klouzal. Stačilo ale sundat rukavici – holá dlaň již kroužek korekce spolehlivě ovládala. Je pochopitelné a běžné, že všechny prvky zmraženého zaměřovače vykazují větší odpor, než když má pokojovou teplotu.

Anodizovaný povrch zaměřovače a zejména plastové „jehlánky“ se při vyjmutí ojínily jen minimálně – jehlánky byly dokonce i po půl hodině v mrazáku na omak jakoby teplé, neměly snahu k holé ruce přimrzat. Hydrofobní a špínu odpuzující vrstvy (tzv. MeoDrop) na vnějších površích objektivu a okuláru jsou účinné, kapky se rychle druží k sobě a při sebemenším otřesu se skutálí dolů z čočky.

Nyní jsem upnul zaměřovač do jednoduchého stojanu a začal jsem zkoumat opakovatelnost a přesnost rektifikačního mechanismu. Základním testem je tzv. „krabička“ – tj. postupný přesun záměrné osnovy o napřed o 20 MOA nahoru, pak o 20 MOA doprava, pak o 20 MOA dolů a nakonec o 20 MOA doleva. Po absolvování celé „krabičky“ má záměrný bod skončit přesně na původním výchozím místě. A skončil, i když jsem celou krabičku opakoval v obou smyslech oběhu celkem pětkrát.

Pak jsem provedl další test, který spočíval v opakovaných přesunech záměrného bodu v rozmezí do 4 MOA (asi 12 cm na 100 metrů) sem a tam, tak abych vždy skočil na stejném místě. Simuluji tím situaci, kdy střelec používá rektifikační točítko pro korekci nastřelení při střelbě ve na velkou vzdálenost. Ani po dvaceti přesunech nedošlo ke změně nastřelení.

Přesuny záměrného bodu v obou osách jsou skutečně lineární, nikoliv křivkové. O tom jsem se přesvědčil přesunem záměrného bodu v rozsahu 150 cm na 100 metrech. Po celou tuto fázi testování se zkoumaný zaměřovač choval přesně tak, jak měl a jak jsem očekával.

Další zkouškou je zkoumání světelné propustnosti. K tomu používám obrazec ISO 12233, vyvinutý původně pro hodnocení kvality snímačů digitálních fotoaparátů a svůj binokulár Leupold 10x50 Tactical. Na obrazci jsou plošky s různě hustým šrafováním a já za postupujícího soumraku zkoumám, kdy se mi šrafování slije do šedivé plochy.

Abych udržel férovost testu, musel jsem se vyrovnat se skutečností, že objektiv zaměřovače má průměr 56 mm. Mohl jsem řešit problém tak, že bych nastavil zvětšení na 11x, čímž bych získal prakticky shodnou výstupní pupilu zaměřovače i binokuláru. Po zralé úvaze a pro názornost jsem místo toho nastavil zaměřovač na desetinásobné zvětšení, shodné se zvětšením binokuláru. Pokud jsem sledoval testovací obrazec oběma očima, pak měl zaměřovač lehounkou převahu nad binokulárem, ale bylo to sotva tak 3 minuty. Pokud jsem pracoval s binokulárem jen jedním okem, pak zaměřovač vedl skoro o 10 minut. Je fakt, že dvě oči vidí víc.

Pokud porovnám dosažené výsledky s údaji výrobce a se svými zkušenosti s moderními dalekohledy, pak konstatuji, že potvrzují informace Meopty Přerov o světelné propustnosti kolem 90 %. Hledal jsem i poduškovou či soudkovou vadu, ale ani při maximálním zvětšení a úplně na kraji zorného pole jsem je nenašel. K mému překvapení jsem ale našel při velkém zvětšení (od asi 14x) na okraji zorného pole na hranách s vysokým kontrastem žlutou aberaci – „ducha“. Při malém a středním zvětšení se mi ji již už najít nepodařilo.

Obraz byl obecně barevně uspokojivý, podání bylo dobré, bez vnímaného rušivého barevného posunu. Kontrast i ostrost byly uspokojivé až do okraje zorného pole.

Nyní jsem namontoval zkoumaný zaměřovač na svoji kulobrokovou kozlici ZH v ráži 7x57R/16x70. Na téhle zbrani mám již několik let nainstalovanou lištu MilStd1913 („picatinny“). Meoptou zapůjčená montáž spojuje oba dva kroužky do jednoho bloku a jestli je nějaké slovo, které ji popisuje, pak je to mohutnost a tuhost. To je přesně to, co jsem pro testování potřeboval.

Zaměřovací dalekohled s montáží ovšem vážil docela úctyhodných 1210 gramů (montáž vážila skoro 350 gramů). Plně osazená, ke střelbě připravená zbraň tak vychýlila ručičku na váze až ke 4905 gramům. To je hmotnost, která se blíží hmotnosti odstřelovačské pušky. Pro loveckou praxi bych si asi nad takhle těžkou zbraní drbal hlavu, ale pro hrátky na střelnici, při střelbě vsedě, se zbraní plně opřenou o střelecký vak, to mělo svoje nepopiratelné kouzlo.

Puška se hmotností zaměřovače s montáží výrazně stabilizovala a také se citelně zklidnila při střelbě.

K praktické střelbě jsem použil vlastní laborované náboje se střelou Hornady SST 162 gramů. Ráže 7x57R je z hlediska zpětného rázu spíš klidná, proto jsem kombinoval kulový výstřel s okamžitě následujícím brokovým výstřelem loveckého náboje S&B Red and Black (červeno černý) s 30 gramy broků. Nahrubo nastřelenou zbraní jsem napřed vystřelil první kulovou ránu na terč. Pak následoval 2x po sobě výstřel kulovou a brokovou hlavní co nejrychleji po sobě, vstoje, bez opory. Tyto výstřely nebyly mířené, jen do bezpečného prostoru. Při nich se jednalo o to podrobit zaměřovač rychle po sobě opakovanému působení zpětnorázových sil.

Nechal jsme hlavně zchladnout a pak jsem vystřelil další mířenou ránu z plně podepřené polohy. To jsem opakoval ještě jednou, abych získal třírannou nástřelku na 100 metrů.

Ty jsem si nakonec vyrobil tři. Výsledek mi udělal opravdu radost. Mé staré „zetháčko“ s použitým střelivem dokázalo opakovaně udělat nástřelku i pod 20 mm opsané kružnice. Je to jeden z nejlepších výsledků, jaký jsem s ním kdy dokázal. Je zjevné, že v mezích testu je zaměřovač spolehlivě odolný proti účinkům zpětného rázu – to platí ovšem i o montáži, která je opravdu pevná jako bankovní trezor.

Z hlediska přesnosti jsou velkým přínosem opravdu tenké nitě záměrného obrazce, na přesnosti se zřejmě podílí i zvýšená hmotnost zbraně a její zklidnění při výstřelu.

Při střelecké zkoušce jsem pracoval cíleně i s jasem přisvícení záměrného bodu. Ovládání byl jisté a z mého pohledu je šest stupňů oddělených polohou vypnuto dobré a zcela vyhovující řešení. Přesto si myslím, že maximální jas by mohl být vyšší, klidně i nepoměrně výraznější, než jak by odpovídalo rovnoměrnému rozdělení stupňů jasu.

Uznávám, že tento zaměřovač je spíš posedová, soumračná a noční záležitost. Ale minimální trojnásobné zvětšení umožňuje jeho použití pro střelbu na pohyblivé cíle na naháňkách. A tam mi tenounké precizní nitě příliš nepomohou, a proto bych chtěl, abych mi oko vedl opravdu i za plného denního světla jasně zářící bod – průsečík nití.

Poslední díl testu chci věnovat nastavení paralaxy. Práce s paralaxou je určena pro střelbu na velkou dálku, kdy podle mé zkušenosti může snížit rozptyl až o 1/3. Eliminací paralaxy, tj. ztotožněním roviny zobrazení cíle a záměrné osnovy, se eliminuje vliv drobných chyb střelce ve vyrovnání oka s optickou osou zaměřovače. Při správně nastavené paralaxe máte v zorném poli současně ostrý jak obraz cíle, tak záměrného obrazce a rovina zobrazení cíle je přesně v rovině záměrné osnovy. U běžných zaměřovacích dalekohledů je paralaxa nastavená napevno na 100 metrů. Pokud chci, mohu si takto nastavit i Optiku6, nebo se naučím s paralaxou pracovat.

Správný postup je takový, že si nastavím zvětšení zaměřovače na maximum a podívám se na místo, kam budu podle svého očekávaní střílet. Točítkem seřízení paralaxy co nejlépe zaostřím obraz. Nebo si určím (třeba dálkoměrem) vzdálenost k místu, kam budu střílet a tu nastavím na točítku. Pak zkontroluji pohledem, zda je obraz cíle ostrý. Nakonec nastavím zvětšení zpátky na požadovanou hodnotu.

Opakuji, seřizovat paralaxu má smysl především při maximálním zvětšení, kdy vnímáte nejlépe i drobné neostrosti obrazu cíle.

Kontroloval jsem kalibraci paralaxy pomocí laserového dálkoměru SIG Kilo 2000 a (s přiměřenou přesností) soudím, že je v pořádku.

Co ale budu dělat, pokud mi zvěř vyjde jinde?

Především zaměřovač má nějakou hloubku ostrosti, obraz je ostrý v nějakém rozmezí vzdáleností, ne jenom v jedné. Pokud mám čas, mohu upravit nastavení paralaxy. Pokud čas nemám, pak mířím s nastavením tak, jak je, ale snažím se vědomě o co nejlepší vyrovnání oka s osou dalekohledu (tj. nikde nesmí být měsíčkové stíny při kraji zorného pole).

Pokud jen o trochu snížíte zvětšení (třeba na 15x), hloubka ostrosti výrazně vzroste. Pokud snížím zvětšení až někam k 10x, je při nastavení paralaxy na 200 metrů obraz ostrý již od asi 100 metrů až daleko za 300 metrů. Při nastavení na 100 metrů je obraz ostrý od asi 50 do 200 metrů. Pokud nastavím zvětšení na 6x a paralaxu na 100 metrů, je obraz ostrý prakticky v plném rozsahu loveckých vzdáleností.

Stavítko paralaxy má přiměřený odpor a „jehlánky“ vám dávají zcela spolehlivý úchop a jisté ovládání. Přesto bych možná uvítal, kdyby prstenec stavítka měl o trošku větší průměr. Možná by Meopta jako příslušenství mohla nabízet nějaký převlečný prstenec, který průměr točítka zvětšil na takových 35 mm, což by usnadnilo jemnou manipulaci.

Dovolte mi tedy nyní shrnout dojmy z nové Meopty MeoPro Optika6 3-18x56 SFP. Především, ačkoliv výrobce tento zaměřovací dalekohled deklaruje jako lovecký univerzál, je to primárně posedová optika, která bude zřejmě excelovat zejména při lovech za zhoršených světelných podmínek.

Nová optická soustava opravdu má světelnou propustnost (těsně) nad 90 %. Je pravda, že MeoStar R2 má udávanou propustnost ještě lepší, ale zdrcující většina uživatelů není schopná rozdíl 2 až 3 % světelné propustnosti okem rozlišit a hon za desetinami procenta v tomto rozsahu podle mě tak trochu už postrádá smysl.

Podstatné je, že Optika6 podle mé zkušenosti udrží krok i s hodně dobrým nočním binokulárem a neměla by vám hrozit ta smutná situace, kde zvěř sice vidíte v binokuláru, ale v zaměřovači už zhasli.

Nově konstruovaná optická soustava dává velmi dobrý obraz, žlutá aberace za specifických kontrastních podmínek a silného kontrastu obrazu se vyskytuje jen těsně při okraji zorného pole a není nijak rušivá.

Meopta Optika6 má v porovnání MeoStar R2 ale i třeba s Zeissem nebo s Swarovskim menší zorné pole, ale neměl jsem pocit, že by mě to nějak omezovalo. Šestinásobný rozsah zoomu mi dává dostatečnou volbu prakticky pro všechny střelecké úlohy, se kterými se myslivec v lese může setkat a přitom ztráta jasu při horní mezi zvětšení je menší než u nejnovějších osminásobných zoomů.

Velmi se mi líbí nový design ergonomie zaměřovače. Zdrsnění ovládacích ploch protiběžnými jehlánky je vynikající a pokud se jedná o mě, nevidím důvod, proč bych si měl na stavítko zvětšení montovat trčící kolíček, který mi při pohybu v roští bude zachytávat o větvičky. Ale výrobce to nabízí, nikoliv vnucuje. Buď mu za to chvála.

Cením také, že zvětšení je popsáno na ploše přivrácené k tváři střelce a je natolik výrazné, že i obrýlený uživatel má snadný přehled o aktuálním nastavení. To samé platí o označení nastavení paralaxy a jasu přisvícení záměrné osnovy.

Stavítka rektifikace jsou zřetelně potištěná číslovanou stupnicí, práce s nimi je jednoduchá a popis odpovídá kroku rektifikace – jedno číslo je jedno MOA a to je dále děleno na 4 dílky. Co cvaknutí, to jeden dílek na stupnici. Práce se stavítky je díky tomu jednoduchá, intuitivní, točítka lze po nastřelení snadno nastavit na nulu a pokud bych potřeboval, umím si snadno představit, že bych je mohl používat i jako balistická „cvakátka“. Funkce stavítek je jistá a přesná, dá se na ně spolehnout.

Záměrný obraz má opravdu, ale opravdu tenké nitě a umožňuje velmi přesné zamíření.

Přesnosti střelby napomáhá i možnost seřízení paralaxy. Šest stupňů jasu přisvícení záměrného bodu je dostatečně jemných, aby mě rozsvícený bod neoslňoval za šera a tmy, ale uvítal bych, kdyby maximální jas byl ještě o něco vyšší. V plném denním světle se stávající maximální jas záměrného bodu trochu ztrácí. Pokud zaměřovač použiji (a při spodní hranici zvětšení to je velmi dobře možné) ke střelbě na pohyblivé cíle, výraznější přisvícení záměrného bodu by mi pomohlo, zejména pokud by cíl běžel v hustějším podrostu.

Jen pro pořádek – uvnitř krytky baterie jsem postrádal označení polarity baterie.

Meopta MeoPro Optika6 3-18x56 SFP je těžká. Částečně je to daň za velký průměr objektivu, částečně je to daň za vynikající vlastnosti úchopových ploch stavítek – pryž jehlánků je těžší než hliníková slitina. U posedové optiky mi to tak moc nevadí. Hmotnost mi pomůže zbraň stabilizovat a ztlumí účinky zpětnorázových sil. Pokud bych potřeboval, mohu s hmotností osazené zbraně pracovat i volbou vhodné montáže. Pokud mi bude hmotnost opravdu vadit, mohu zvážit možnost zaměřovače s objektivem 50 mm průměru (3-18x), pokud je hmotnost kritická, mohu zvolit třeba zaměřovač s průměrem objektivu 44 mm (2,5-15x).

Prsknutí na závěr – návod je srozumitelný, přehledný, ale čert aby jeho grafika po poli honil. Použít v návodu šestibové pidipísmo je zákeřnost a hnus, návod jsem musel číst pod lupou. Zatímco vlastní zaměřovací dalekohled je uživatelsky opravdu hodně přátelský, návod díky pidipísmu nemohu hodnotit jinak než jako pokus o atentát na zrak uživatele.

Je na místě říct jasně, že to nejlepší, co v Meoptě umí, jsou zaměřovací dalekohledy řady R2. Řada Optika6 patří do kategorie MeoPro – jedná se tedy o ekonomickou variantu zaměřovacího dalekohledu. Tomu ale odpovídá i cena. Přitom se do Optiky6 podařilo dostat spoustu opravdu dobrých vlastností a z hlediska uživatele zase tak moc za R2 nezaostává.

Pokud budu porovnávat poměr výkon / cena, pak mám pocit, že Optika6, konkrétně mnou testovaný zaměřovač Optika6 3-18x56 SFP, mi nabízí za moje peníze opravdu „hodně muziky“ – vynikající ergonomii, kvalitní optickou soustavu, jemný záměrný obrazec, který nezakrývá cíl a navrch i možnost práce s paralaxou.

Staré přísloví říká, že nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné zboží. Jenže Meopta MeoPro Optika6 3-18x56 SFP není levný zaměřovač, je to dobrý zaměřovač, za který neplatíte víc, než je nutné.

Ing. Martin HELEBRANT