Časopis Myslivost

Možnost péče o vypuštěné ptáky je silně limitovaná, o to důležitější je využití dostupných možností. Poté, kdy ptáci opustí adaptační voliéru, nastává nejrizikovější období pro jejich úspěšný přechod do života ve volnosti. Ptáci se dostávají do situace, kdy se zhoršuje přístup k potravě, a dochází k její částečné změně z hlediska složení potravy, což vede k úbytku hmotnosti vypouštěných jedinců.
Kromě toho se ptáci pohybují v neznámém terénu a jsou vystaveni predačnímu tlaku, na který nejsou zvyklí.
V této fázi je proto třeba zajistit krmná místa v zaplocené ploše kolem voliéry, s plotem opatřeným elektrickým ohradníkem a použitím např. pachových zradidel.
Krmná zařízení -  zásypy a napáječky - by měly být stejné konstrukce jako ve voliéře, na jaká jsou ptáci zvyklí. Z adaptační voliéry by měli být ptáci navyklí, kromě jiného, na příjem potravy ve snopcích (jeřabiny, oves, čirok, apod.), které je následně vhodné zavěšovat v okolí voliéry.
Přikrmování tetřívků je popisováno v Norsku, kde jej využívají volně žijící ptáci. V ověřovacím testu v Čechách se ukázalo, že volně žijící tetřívci o takto předkládané krmivo (snopky ovsa a usušeného černého bezu) nejevili zájem. Tuto informaci však nelze paušalizovat.
Samozřejmostí je pokud možno častá kontrola zařízení a zajištění prostředí odchytovými zařízeními na predátory. Kromě výše uvedeného je třeba, pokud je to možné, ochránit vybrané lokality před intenzívními formami rekreace.


 

 
Monitoring přežívání, migrací a chování vypuštěných ptáků je nezbytnou zpětnou vazbou, která musí být součástí všech projektů. Získané exaktní informace jsou důležité pro lokálně specifické korekce aktivit v rámci programu. Taková šetření navíc přispívají k formulování odpovědí na otázky výběru vhodného prostředí a jeho managementu a lze je využít pro modely simulující základní faktory, které ovlivňují dynamiku omezené metapopulace.
Uvedené poznatky mohou predikovat vzájemné působení demografických, environmentálních a genetických vlivů na populaci. Pro modelování dynamiky populace tetřeva byl využit pro oblast jižního Skotska softwar Vortex a následně jej pro populace tetřeva v ČR využil v ČR Havránek (2000).
 
Reintrodukcemi tetřívků se v minulosti zabýval Český myslivecký svaz. Bylo vytipováno 14 vhodných lokalit, kde docházelo k poklesu stavů tokajících kohoutků (okres Karlovy Vary, Prachatice, Teplice, Český Krumlov, Šumperk, Chrudim, České Budějovice).
Projekt byl zahájen v roce 1985 a skončil v roce 1991, celý projekt byl tedy podle současných zkušeností předčasně ukončen i přes povzbudivé zprávy od provozních pracovníků v průběhu jeho realizace. Například na lokalitě Tetřeví vrch (okr. Šumperk) na tokaništi, kde počet kohoutků klesl na 3 až 5 kusů, se během reintrodukční akce a bezprostředně po ní počet kohoutků zvýšil na 15 kusů.
Vypouštění probíhalo prostřednictvím adaptačních voliér. Úhyny v těchto voliérách činily 6,3 % z celkového počtu kusů, přičemž z tohoto počtu bylo 11,1 % úhynů způsobeno transportem, 16,7 % způsobili predátoři, kteří pronikli do voliéry, a 72,2 % úhynů bylo zapříčiněno nárazem ptáků na pletivo.
Během prvních dvou měsíců po vypuštění bylo nalezeno 5,2 % tetřívků uhynulých, přičemž 61 % zjištěných úhynů bylo způsobeno jestřábem, 30 % kunou nebo hranostajem a jeden kus byl sražen autem.
Dále se uvádí, že provozními pracovníky bylo vypouštění většinou považováno za úspěšné. Část jedinců se vracela na místo vypouštění po celou zimu a vytvářela samostatná hejnka, nebo se sdružovala s volně žijícími tetřívky (např. lokalita Abertamy, okr. Karlovy Vary). Hlášeno bylo zvýšení stavů o 30 %, jinde vzrostla zimní hejna i na desítky kusů.
Zde došlo zřejmě k metodické chybě, protože sice byly vypouštěny relativně vysoké počty ptáků na jednotlivé lokality, vypouštění však byla jen jednorázová. 
Plaňanský, K., a kol (2012) uvádí, že v roce 2004 byla započata reintrodukce tetřeva hlušce v polských Beskydech. Protože projekt nepřinášel očekávané výsledky, byly hledány příčiny tohoto stavu, a jako jeden z faktorů byl předpokládán predační tlak.
V roce 2008 byl zahájen výzkum predačního tlaku na vypouštěné ptáky prostřednictvím hnízdní predace ve volnosti. Na lokalitě, kde se vyskytovali tetřevi, byla zakládána umělá hnízda s vejci domácích slepic hnědého zbarvení skořápky. Celkem bylo instalováno 100 umělých hnízd a ke třiceti hnízdům byly instalovány fotopasti. Všechna hnízda byla kontrolována jedenkrát za týden po dobu čtyř týdnů.
Po prvním týdnu zůstalo 32 nepoškozených hnízd, po druhém týdnu 19 hnízd, po třetím týdnu to bylo 11 hnízd a po čtvrtém týdnu 5 hnízd. To znamená, že po době porovnatelné s dobou inkubace tetřevích vajec zmizelo 95 % snůšek.
Po tomto zjištění byl výrazně zintenzivněn lov predátorů (liška, jezevec, kuny, lasice, prasata) a to po celý rok. Za uloveného predátora byla vyplácena odměna 50 zlotých (v té době asi 350 Kč).
O rok později byl zopakován pokus s umělými hnízdy na stejných lokalitách. V prvním týdnu zůstalo 53 ze 100 imitovaných hnízd, ve druhém týdnu 36 hnízd, ve třetím týdnu 26 hnízd a ve čtvrtém týdnu 15 hnízd.
V roce 2011 byl pokus s imitacemi hnízd znova zopakován a bylo zjištěno, že po čtyřech týdnech expozice bylo zachováno 45 hnízd.
Autor dále uvádí, že ve Slezském a Žievickém Beskydu dnes žije stabilní populace tetřeva s tím, že při reintrodukcích musí být vždy prováděn lov predátorů po celý rok, se zvýšenou intenzitou především v období kladení mláďat predátorů (březen až červenec). Samozřejmostí byl vlastní chov a perfektní příprava tetřevů na vypuštění do volnosti.
Týž autor dále uvádí, že podle registrací tetřevů a jejich pobytových znaků nelze jednoznačně říci, že se tetřev hlušec vyhýbá turistickým trasám - 40 lokací ptáků a pobytových znaků bylo nalezeno do 300 metrů od turistických tras (Plaňanský,K., 2012).
 
V Brdech byl proveden monitoring predačního tlaku pomocí telemetrie. Sledováni byli reintrodukovaní tetřevi z umělého chovu (vypouštění prostřednictvím adaptační voliéry po několikatýdenním pobytu v ní - Havránek v období 1997 až 2008).
Bylo konstatováno, že hlavním, pro reintrodukci limitujícím faktorem, je predační tlak. Přežití ptáků od vypuštění (srpen až září) do jarního období bylo minimální. V jednotlivých letech se počet ptáků, kteří přežili zimu, pohyboval v jednotkách procent. Tento stav je ovšem třeba hodnotit v kontextu s mortalitou přírodních populací. V takovém případě se vysoká mortalita reintrodukovaných tetřevů nejeví tak dramaticky.
Kromě telemetrie byla dalším zdrojem informací hlášení personálu Vojenského újezdu Brdy. V roce 1997 (první reintrodukce podzim 1996) byl hlášen relativně vysoký počet registrací. V následujících letech bylo po vypuštění stejného počtu ptáků hlášeno stále méně pozorování. Tato skutečnost je ve shodě s poznatky Aschenbrennera (viz výše), který uvádí, že zájem veřejnosti a zodpovědné hlášení pozorovaných jedinců rychle poklesá.
Mezi počtem vypouštěných ptáků a počtem pozorovaných jedinců byla zjištěna korelace na úrovni +0,57, mezi počtem vypuštěných a počtem pozorovaných kohoutů byla vypočtena korelace +0,69, v případě slepic +0,24.  Závislost počtu pozorování kohoutů a slepic byla stanovena na +0,63.
Z uvedených korelací je zřejmé, že nejvyšší hodnota koeficientu byla zjištěna mezi vypouštěným počtem všech ptáků a v následujícím roce pozorovaných kohoutů (+0,69). Nízká byla tato hodnota v případě slepic, což lze vysvětlit menší šancí na jejich pozorování.
Podle GIS hodnocení denzity lišek v rámci České republiky se Brdy nalézaly v oblasti nadprůměrných úlovků 1-1,5 ks/100 ha. V oblasti reintrodukcí byl minimální odlov zaznamenán na konci programu, což byl zřejmě důsledek zvýšeného lovu odstřelem i do sítě pastí (0,47 ks/100 ha). Při ověření vztahu počtu lišek a pozorovaných počtů tetřevů byly zjištěny neprůkazné záporné korelace.
V oblasti byl po provedených introdukcích registrován tok tetřeva (fotodokumentace) a potvrzeno hnízdění tetřeva ve volnosti (nález uhynulého kuřete).  Předpokládaný vývoj populace tetřeva hlušce v Brdech byl simulován pomocí programu Vortex. Ukázalo se, že k vymizení vznikající metapopulace (bez dalšího posilování) může dojít již po dvou letech. Na druhé straně jedna z vypočtených alternativ ukazovala, že při posilování populace dalších 5 let nelze předpokládat vymizení tetřevů do 10 let. Projekt však dále nepokračoval.
 
Jako nejperspektivnější program ochrany stanovišť a reintrodukce tetřeva hlušce v ČR se jeví oblast Českého lesa. Program zde byl nastartován v roce 1998 mapováním a vyhodnocením stavu stanovišť. V roce 2000 proběhla první reintrodukce, která se na úrovni asi 20 kusů opakuje každý rok. Od roku 2003 bylo několikrát prokázáno hnízdění a přímá pozorování nebo pobytové znaky, které jsou zjišťovány permanentně.
 
Na závěr této části je ovšem nutno konstatovat, že uvedené příklady relativně úspěšných introdukcí jsou spíše výjimečné, většina projektů je neúspěšná z důvodu výběru nevhodného nebo méně vhodného stanoviště a dále pak z důvodu predačního tlaku na biologicky méněcenné ptáky, kteří byli použiti k reintrodukci.
 
V předcházejícím textu již bylo zmíněno, že přežívání voliérově odchovaných ptáků ve volnosti, bez speciální přípravy, je ve většině případů minimální. Tento stav je však třeba hodnotit v kontextu s mortalitou v přírodních populacích. Na obecném schématu přežívání a ztrát hnízd a juvenilních tetřevů v průběhu prvního roku života (Obr. č. 1) je zřejmé, že jednoho roku se dožije méně než 10 % jedinců. V případě introdukce voliérově odchovaných jedinců, vypouštěných ve věku 4 až 5 měsíců, se v lepším případě dostáváme také na roční přežití několika málo procent.
 
Doporučení dlouhodobá a koncepční
 
Nedostatek divokých ptáků pro translokace v Evropě způsobuje, že hlavním zdrojem ptáků pro reintrodukce jsou chovy v zajetí, což je metoda jednak dražší, jednak problematičtější a méně úspěšná než translokace, která by měla být pokud možno preferována.
Doposud používané metody chovu byly popsány řadou autorů, např.  Aschenbrennerem a Haarstickem (1979). Úspěch je výraznější, pokud jsou v chovu maximálně napodobeny přírodní podmínky. Je nezbytné rozvíjet v kuřatech vrozené projevy chování, včetně příjmu přirozené potravy nebo návyku hřadování atd. Nejvhodnější metody vypouštění slučují periodu několika týdnů nebo i měsíců aklimatizace ptáků v nové lokalitě v adaptační voliéře. Úspěšný převod ptáků do volnosti významně podporuje zajištění voliéry plotem, který snižuje predační tlak. Z tohoto prostoru ptáci volně vyletují a vracejí se sem po řadu měsíců k nabídnuté potravě.
Predátoři jsou pak nejvýznamnějším problémem, který následuje po vypuštění do volnosti a ukazuje na potřebu trvalé a důsledné kontroly predátorů. Predační tlak v oblasti je vhodné monitorovat kontrolním hodnocením počtu predovaných simulovaných hnízd.
Důležité je také načasování vypouštění. Úspěšné se zdá být vypouštění po podzimním pelichání, protože koresponduje s obdobím rozpadu rodinných hejnek v přírodě. Vypouštění v jarním období sice eliminuje značné zimní ztráty, je však otázkou, jak rychle se rozvinou přirozené vzory chování (plachost, příjem přirozené potravy) po téměř ročním pobytu ptáků ve voliéře. Podle dosavadních poznatků není významného rozdílu v úspěšnosti při obou typech vypouštění.
Určité kontroverze obklopují sporný bod, zda mají být ptáci vypouštěni do oblastí s existující, ale mizející populací, nebo pouze tam, kde divoká populace již vymřela. Zkušenosti z Thuringenska naznačují, že z hlediska úspěšnosti přežití je úspěšnější vypouštět ptáky do oblasti s existující mizející populací, jelikož zde může docházet v rámci sociálního splynutí reintrodukovaných ptáků s ptáky z volnosti a tedy i přenosu zkušeností např. jako umístění tokanišť atd. Někteří autoři uvádějí, že vypouštění ptáci byli pozorováni společně s divokými jedinci na tomtéž tokaništi a slepičky pocházející z umělého chovu byly pozorovány s potomstvem zřejmě pocházejícím z oplodnění divokým kohoutem. Vypouštění zastavilo trvalý pokles stavů například v Thuringean  Slate Moutains,  stejně jako v oblasti Lange Rhon v Německu.
V každém případě je nutné při každém reintrodukčním programu zajistit monitoring erudovanými pracovníky s prokazatelnými, praktickými zkušenostmi dané problematiky.