V pravou chvíli na správném místě
Jan SOMMER
V září přichází do všech honiteb podzim. Smrkové lesy se stávají temnějšími než obvykle, zatímco keře a koruny listnáčů svítí všemi barvami. Mezi stébly trávy jsou utkané stříbrné pavučiny, na nichž se po ránu třpytí kapky rosy jako diamanty. Chvíle pěkného a slunečného babího léta se střídají s mlhavým a někdy i deštivým počasím. V tu dobu holubi hřivnáči vytvářejí početná hejna, po ránu se vyhřívající na vysokých výstavcích a připravující se na odlet do teplejších krajin.
V té době se jelenů zmocňuje neklid a začínají se soustřeďovat v prostorech potenciálních říjišť. Lovecké možnosti jsou v tuto dobu pro mnoho "vyvolených" myslivců či lovců opravdu bohaté, neboť složení jelena v době říje, patří k vrcholným mysliveckým zážitkům, bohužel však není dopřán každému.
Každý myslivec či lovec ví, že najít dobrého, ale odstřelového jelena vyžaduje dlouhé, vytrvalé hledání, lovecké štěstí, trpělivost a kázeň.
V tuto dobu myslivec žije ve stálém stresu, ve stálé naději, neboť lov sám představuje stále nová překvapení a nic se v jeho jednotlivostech neopakuje. A když se tomu nejobětavějšímu podaří přece jen jelena někde obeznat, zda je odstřelový, je vlastně na počátku. Musí zjistit jeho říjiště, ochozy, zda je sám či má kolem sebe laně, popř. nějakého krejčíka, směr větru, odkud je možné na jelena vystřelit, nebo se k němu přiblížit na dostřel, prostě, je toho všeho hrozně moc. Někdy si pokládám otázku - je to v dnešní uspěchané době vůbec možné? Když si to tak s téměř 60ti letými zkušenostmi v hlavě srovnávám, zjišťuji, že je v myslivosti možné cokoliv, jako v mém případě.
Jednoho dne navečer, když jsem šoulal po lesní cestě od "Prezidentského posedu" ke "Slaměné", ozval se mi v hustém dubovém porostu, takovým drsným broukáním, jelen. Podle modulace hlasu jsem usoudil, že jde o jelena středního věku, tedy jelena II. věk. třídy, což se mi v příštích dnech plně potvrdilo. Ukázal se mi jednoho jitra jen na krátkou chvíli a věřte mi, až se mi hlava "zatočila". Silný jelen s poměrně vysokým parožím desateráka s nevídanými vidlemi s hroty jako svícny a hlavou důstojně vztyčenou, stále jistící, stál přímo proti mně ve stěně dubiny. To chvilkové objevení mi stačilo k tmu, abych pozvedl svůj kulobrok a snažil se na jelena zamířit. Nešlo to. Spleť křovisk, vysoká metlice a starček tomu naprosto překážely. Chtělo to nějakou vyvýšeninu,ze které by bylo možno na jelena vystřelit, ale ta tu nebyla. Co tedy dělat?
Na nějaké otálení tedy nebyl čas. Z chování jelena jsem usoudil, že v rozlehlém dubovém porostu bude "držet" a byl bych nerad, aby takového jelena střelil někdo jiný. I ta závist zde byla, to přiznávám a nezapírám. Chce to okamžitě zhotovit provizorní posed, asi sto kroků od kraje mlaziny, nejpozději po poledne téhož dne. Ale jak na to?
Protože v revíru chodím s očima otevřenýma, věděl jsem, kde již podobný, ale zachovalý posed dosloužil. Využít z něj asi 5ti metrový žebřík, přivázat ho za mého oblíbeného Wartburga a smykem dotáhnout na místo, kde chci nový posed postavit, čímž ušetřím mnoho práce a času, nebyl problém. Zhotovení vlastní sedačky, to už bude práce pro zkušeného v tomto směru švagra, Ládi Krátkého a jeho syna.
Tak se také stalo. A když zvonek na Hradiské kapličce oznamoval pravé poledne, posed stál v plné parádě. Do večerního čekání zbývalo celých 5 hodin. Dlouhé to byly hodiny. Všude vidím jelena a podvečera se nemohu dočkat Vyjde to? Co když jsme jelena s laněmi vyplašili a on změnil svoje působiště? Veškeré úsilí bude v niveč a mně zůstanou jen oči pro pláč.
Ale dočkal jsem se. V 17. hod. jsem už seděl na novém posedu U starého habru, asi tak 150 kroků od stěny dubiny. Nádherný podvečer jako stvořený ke vzpomínání. Úplné bezvětří, takže myš bylo slyšet šustit ve spadlém listí na velkou vzdálenost. Ideální podmínky pro pozorování a hlavně pro střelbu. Jen aby bylo na co střílet, letělo mi hlavou.
Uběhla více jak hodina čekání a nikde se nic nehnulo. Po zvěři, po troubení ani památky. Pomalu se začalo stmívat a se mnou začala cloumat beznaděje. Jen aby to nezpozoroval Hospodin. Ten by jistě vložil hlavu do dlaních svých a hořce by nade mnou zaplakal. A co potom také krásná Diana? Rychle jsem tyto přeludy vypustil z hlavy, právě ve chvíli, kdy jsem zpozoroval, jak vlevo ode mne stojí, jakoby ze země vyrostla, srna.
To je dobré znamení. Taková srnka i jiná zvěř, může být při lovu velkým pomocníkem, ale může také v mnohém lov překazit. Zaměřil jsem se proto na pozorování jejího chování. Ve spleti metlice stála bez pohybu, ale bedlivě jistila na všechny strany. Semtam jen zatřepala slechy, aby odpudila dotěrné komáry. Až náhle vyzývavě zvedla hlavu a začala jistit ve směru dubiny, naproti posedu, na kterém jsem seděl. Něco se jí nezdá. V tu chvíli se mnou tak zatřepala "jelenice", že kdybych měl na něco zamířit, tak to s určitostí nedokáži. V tichu, které doposud vládlo touto krajinou, jsem i já zaslechl zlomení větvičky a v tu chvíli jakoby se něco opatrně protahovalo spletí podrostu. A nemýlil jsem se!
Ve stěně dubiny, přímo proti posedu, jakoby se najednou otevřely dveře domu a na jeho zápraží se objevuje zvěř. Okamžitě zvedám k očím dalekohled. Je to jelen! Podle bílých konců výsad, které se odrážejí od syté zeleně porostu poznávám, že je to ten "můj", již dříve obeznaný. Jako duch se tam objevil, bez troubení, bez laní v naprosté tichosti.
Je rozhodnuto. Opatrně zvedám kulobrok do ramene, chci zamířit, ale běda. Opěrka je umístěna příliš vysoko a jelen se dává pomalu do pohybu, přímo proti mně, na ostro. Co dělat? Rychle se snažím protáhnout pušku pod opěrku. Daří se. Ale v poslední fázi, při vší opatrnosti jsem nezabránil tomu, abych hlavní neklepl o spodní okraj opěrky. Jelen na nepatrné klepnutí okamžitě zareagoval a na okamžik se zastavil. Jistil, kdo nebo co toto klepnutí způsobilo.
To už mám loket levé ruky opřen o levé koleno a kříž puškohledu se na zlomek vteřiny zastavuje na hrudi mezi předními běhy, pod hustou hřívou. Jen letmým pohlazením napínáčku zaznívá výstřel. Jelen po ráně poklesl na přední běhy, ale hned se vzpřímil a prudce vyrazil dopředu. V šoku, se smrtící střelou v těle, udělal ještě několik nejistých skoků, načež opět vrazil do větví smrkového vývratu, kde opět padl. S posledními silami se mu podařilo z této spleti vyprostit a zmizet, již za úplné tmy, v nedaleké houštině. Vše proběhlo tak náhle, že na druhou ránu jsem prostě neměl nárok.
Co teď? Sedím jako omámený. Tma jako v pytli. Něco mi říká klid, hlavně nezpanikařit! Značení a chování jelena po ráně bylo varující. Ale svádí to zjistit, zda jelen v houštině zůstal v ohni či odešel dál. Po krátké úvaze jsem se rozhodl dosled potmě neprovádět, neboť dřívější moje vlastní chyby z nedočkavosti by měly být i v této situaci pro mne školou a ponaučením pro další lovecké úspěchy. Postřeleného jelena bych mohl potmě zvednout a ten by s vypětím všech sil odešel neznámo kam a už bych se s ním nikdy nesetkal. Velká škoda by byla vytoužené trofeje a znehodnocené zvěřiny. Ráno tedy bude moudřejší večera. Tedy dosled a nejlépe se psem.
Pomalu opouštím posed a velkým obloukem s hlavou plnou prapodivných myšlenek odcházím ke svému autu. Cestou se zastavuji u mého dobrého přítele, lesního hajného p. Jarka Jedličky v jeho útulné hájence v Oklukách, kterému sděluji, že jsem nedaleko "Slaměné" téměř za úplné tmy střelil na "silný kus" a ten že mi po ráně "na ostro" odešel a že ho proto žádám, aby mi zítra s rozedněním pomohl s dosledem.
Již svítalo, když jsme dorazili na místo. Upřesňuji Jarkovi místo nástřelu a směr odchodu postřeleného kusu. Jarek položil psa na nástřel, ten ihned nabírá správný směr a oba mi pomalu mizí v nedaleké houštině, kam jelen večer zatáhl. Já zůstal na nástřelu, to proto, kdyby náhodou pes začal bloudit.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem pochvíli uslyšel vydávání psa a Jarkovo volání, "co že to je, že tu neleží "silný kus" jak jsem ho večer informoval (myslel tím prase divoké), ale jelen jako "harmara"".
A tak na jehličím pokryté, barvou potřísněné a rozryté zemi ležel před námi jelen, který zde zápasil s neodvratitelnou smrtí než zhasl. Po ohledání střela vnikla do těla těsně pod hřívou, zasáhla částečně hroty pravé plíce a za pravým žebrem vyšla ven. Oba jsme se shodli v tom, že šlo o zásah zlomný, tedy dříve či později smrtelný.
Pochopitelně, že vše se neobešlo bez mysliveckých tradic. Jarek ulomil smrkovou větvičku, kterou protáhl v rudém květu rány a decentně mi ji na dýnku klobouku předal s přáním "Lovu zdar". Druhý úlomek vložil do svíráku střeleného jelena, jako poslední hryz. Poděkoval jsem mu za předání úlomku i za pomoc při dosledu.
Pokaždé, když odpočívám ve své lovecké hale a vzpomínám na hluboké plumlovské lesy a mnoho zvěře v nich, obklopen desítkami trofejí všeho druhu, neopomenu se pohledem pozastavit na trofeji, dobrého desateráka a položit si otázku, co bylo vlastně příčinou tohoto loveckého úspěchu? Jednoznačně mohu říci, že se tak stalo v důsledku plného respektování zásady, že úspěch při lovu může mít jedině ten lovec, který všechny úkony spojené s ním bude provádět vždy v pravou chvíli a na správném místě.
Spolehlivé obeznání jelena, zhotovení posedu, výstřel a spolehlivý dosled je toho v mém případě důkazem.
Budete-li se i vy při lovu řídit tímto nepsaným "zákonem" věřte, že každý váš lov bude pokaždé korunován úspěchem.
A k tomu vám přeji z celého mysliveckého srdce "LOVU ZDAR!"