„Lovec tráví svůj čas pod chladnou oblohou, na svou mladičkou choť nemá kdy vzpomenout, stačí pouze, když laň zahlédnou jeho psi, nebo divoké prase protrhne pevnou síť“.
Horatius, Ódy, I, 1.
I. Antické písemnictví
O lovectví v antice máme jen matné představy, přes poměrně hojný materiál, který přinášejí spisovatelé oné doby. Jejich spisy jsou totiž málo známé, v dnešní době nečtené. Existují jak samostatná díla o lovu, tak krátké zmínky, roztroušené poznámky, které nacházíme ve spisech odborných nebo v beletrii. Je obdivuhodné, co dokázali staří Řekové a Římané na tomto poli, jakých úspěchů dosáhli skrovnými prostředky - při porovnání s dneškem, jaké se nám zachovaly bohaté zkušenosti. Zmíníme se nejprve o dílech autorů, kteří nám zprostředkovali hlavní znalosti o loveckých poměrech v antice.
Nejslavnějším "loveckým autorem" starověku byl řecký spisovatel Xenofón (430/425 př. n. l., Erchia v Antice - 360/354 př. n. l., snad Korinthos). Letos je to tedy pravděpodobně již 2330 let od jeho narození. Jeho literární dílo je rozsáhlé, obsahuje spisy historické, filozofické, politické, odborné a zahrnuje i tématiku tak speciální jako např. spis "Peri hippikés" (O výcviku koně a jezdectví). Xenofón je též autorem nejstaršího spisu o lovu "Kynégetikos" (překládáno "O lovu"; doslovné tlumočení by znělo "Psovod" nebo "Vůdce psa", totiž bez psů by bylo vykonávání lovu ve starověku téměř nemožné). Toto dílo je staré dvacet tři století! Kniha je praktickou učebnicí, je z ní zřejmé, že byla psána na podkladě zkušeností výkonného lovce. Již tehdy se vyskytovala snaha vytvořit zvláštní terminologii myslivecké mluvy. Z této knihy čerpali více či méně všichni pozdější spisovatelé o lovectví.
Xenofóntův "Kynégetikos" má třináct kapitol. Většina se zabývá - vzhledem k povaze lovu ve starověku - loveckými psy, jejich plemeny, vadami, hledisky výběru, chovem a výcvikem (3, 4, 7 a další kapitoly). Popis různých druhů sítí a tenat, jejich zhotovení a použití, výstroj psa a lovce jsou uváděny v druhé a šesté kapitole. Hlavní lovnou zvěří byl zajíc; je popsán v páté kapitole, též jeho vlastnosti a způsob života. Třetí, šestá a osmá kapitola podrobně líčí stopování zajíců, jejich lov štvaním a do tenat. V deváté a desáté kapitole je popsán lov jelení a černé zvěře, potřebná výstroj a výzbroj, způsoby a postup při lovu. Jedenáctá kapitola se zabývá lovem šelem. V úvodu a v závěrečných kapitolách Xenofón vysoce hodnotí lov: "Kdo lovectví se věnují, získají z něho mnoho; neboť zjednává tělu zdraví i více bystrosti zraku a sluchu a pomaleji se stárne. Tato zábava činí z mládeže muže rozšafné a poctivé, poněvadž vychovává k opatrnosti."
Také v Xenofóntově spisu "Kyrú paideia" (O Kyrově vychování) je věnováno mnoho pozornosti lovu jakožto významnému výchovnému prostředku (kniha 1, kapitoly 2, 4, 6 a další).
Římský básník Grattius (Faliscus) byl autorem didaktické básně "Cynegetica" (O lovu), pocházející z přelomu našeho letopočtu. Šlo pravděpodobně o čtyři knihy, zachovalo se však pouze úvodních pět set jedna veršů z první knihy. Mluví v nich o sítích a dalším loveckém vybavení, o loveckých psech, jejich chovu a výcviku, o koních hodících se k lovu. Odborné popisy jsou oživeny různými vsuvkami, je zde zdůrazněn význam lovu pro kulturu lidstva.
Xenofóntovým napodobitelem byl řecký historik a autor filozofických děl Flavios Arriános (asi 95 n. l. - asi 175 n. l., Nikomédeia v Bíthynii). V třiceti pěti krátkých kapitolách své knihy "Kynégetikos" (O lovu) pojednává téměř jen o vlastnostech, chovu, výcviku loveckých psů, pouze v kapitolách dvacet tři a dvacet čtyři se zmiňuje o lovu vysoké zvěře. Autor sám uvádí, že mu jde jen o doplnění díla Xenofóntova.
Mezi oběma spisy je časový rozdíl pěti století a je proto zajímavé porovnat rozličné pojetí lovu u obou autorů. Zatímco u Xenofónta je lov školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, u Arriána nejde ani o získání úlovku, ale je to spíše zážitek ze štvanice loveckých psů na zvěř.
Řecký epický básník Oppiános pocházející ze syrské Apameie, žijící v první polovině 3. století n. l., je autorem poémy "Kynégetikos" (O lovu), dochované ve čtyřech knihách. V první knize pojednává o všeobecných podmínkách k lovu, o loveckých psech a koních, následuje popis zvěře parohaté (druhá kniha) a šelem (třetí kniha). Ve čtvrté knize uvádí různé způsoby lovu. Spis je hodnocen jako "suchopárné a neobratné veršování". Tento Oppiános byl též tvůrcem nezachovaného naučného eposu "Ixeutika" (O čižbě - chytání ptáků na lep). Autorem didaktické básně "Helieutika" (O rybolovu), dochované v pěti knihách, byl pravděpodobně jiný řecký básník téhož jména.
Marcus Aurelius Olympius Nemesianus, římský básník původem z Karthaga, žijící ve druhé polovině 3. století n. l., napsal naučnou báseň "Cynegetica" (O lovu), z níž se zachovalo pouze tři sta dvacet pět úvodních veršů. Zabývá se chovem a výcvikem loveckých psů, pojednává o loveckých koních, o sítích k lovu; veršem třístým dvacátým prvým začíná popis vlastního lovu.
Uvedli jsme všechna samostatná díla o lovu, která se nám z antiky dochovala; mnoho cenných poznámek je však obsaženo v jiných odborných spisech.
Řecký gramatik Iúlios Polydeukés (Iulius Pollux), z Naukratidy v Egyptě (druhá polovina 2. století n. l.), napsal deset slovníkářských knih "Onomasticon"; osmdesát pět odstavců je věnováno poznámkám o lovu.
"Otec dějepisu", proslulý řecký historik Hérodotos (490/480 př. n. l., Halikarnássos na jižním pobřeží Malé Asie - 425/420 př. n. l., Thúrici nebo Athény) má ve svých "Dějinách" ("Historiai", devět knih) mnoho poznámek o lovu, stejně jako největší římský historik Cornelius Tacitus (55? n. l. - 120? n. l.) ve spisech "Germania", "Historiae" (Dějiny) a "Annales" (Letopisy). Asi z roku 52 př. n. l. pochází známé "Zápisky o válce gallské" (Commentarii de bello Gallico), jejichž autorem byl slavný státník a vojevůdce Gaius Iulius Caesar (100 př. n. l. - 44 př. n. l.). Obsahují i různá lovecká sdělení silně ovlivněná zřejmě již tehdy pěstovanou "mysliveckou latinou".
Nejen v historických, ale i ve filozofických dílech se setkáme s lovem. Významný řecký filozof Platón (428/7 př. n. l., Athény - 348/7 př. n. l., tamtéž) vysoce hodnotí lov ve svém nejrozsáhlejším díle "Zákony" (Nomoi, VII, 824). Známý římský Lucius Annaeus Seneca (asi r. 4 př. n. l., Corduba, Hispánie - 65 n. l., Řím) byl, kromě filozofických spisů, i autorem tragédií. Drama "Phaedra" začíná živou loveckou scénou, také "Agamemnón" obsahuje verše o lovu. Z díla řeckého filozofa Synesia (kolem 370 n. l., Kyréné - 413/4 n. l., Ptolemais) se dochoval mimo jiné i soubor dopisů; jeden z nich je věnován lovu. Klaudios Ailianos (Claudius Aelianus), řecký filozof (kolem 175 n. l., Praeneste v Itálii - kolem 235 n. l.), je autorem pozoruhodného díla "Peri zóón idiotétos" (O zvláštnostech zvířat). V sedmnácti knihách vypráví o obyčejných i neobyčejných vlastnostech zvířat; příběhy jsou protknuty myšlenkou ukázat moudrost a prozíravost přírody, zvířata jsou často dávána lidem za vzor.
Římský spisovatel Gaius Plinius Secundus (Plinius Starší) (23/24 n. l., severoitalské Novum Comum - 79 n. l., při výbuchu Vesuvu), je autorem významné encyklopedie o třiceti sedmi knihách, dodnes zachované, "Naturalis historia" (Přírodopis). Jde o obsáhlý soubor vědomostí té doby, řazený podle jednotlivých oborů. Osmá až jedenáctá kniha, pojednávající o zoologii, obsahuje i mnoho loveckých odkazů, včetně "myslivecké latiny".
Také v antické odborné literatuře zabývající se zemědělstvím, najdeme cenné údaje o lovu. Nejplodnější římský spisovatel a nejvýznamnější vědec Marcus Terentius Varro (116 př. n. l. Raete v Sabinských horách - 27 př. n. l.) je, mimo jiné, autorem tří knih "Res rustica" (Zemědělství); již tehdy popisuje např. chov zajíců v leporariích (III, 12). Lovecké odkazy najdeme i v díle římského odborného spisovatele Lucia Iunia Moderata Collumely, pocházejícího z Gades v Hispánii. Kolem roku 60 n. l. napsal "De re rustica" (O zemědělství), dvanáct knih vyčerpávajících všechna odvětví zemědělské činnosti.
Ani krásné písemnictví starých Řeků a Římanů si neopomnělo všimnout lovu; z košatého stromu antické beletrie uveďme jen několik nejvýznamnějších autorů.
Již Homéros, předpokládaný autor nejstarších dochovaných řeckých eposů "Íliady" a "Odysseie", pocházejících z 9. - 8. století př. n. l., má ve svém díle řadu zmínek o lovu. Např. mladý Odysseus složil oštěpem silného kňoura (Odyssea, zpěv XIX, verš 435 - 466), Odysseus uloví na mořském břehu jelena s kapitálními parohy (Odyssea, X, 156 - 171), starý lovecký pes Argos pozná svého pána (Odyssea, XVII, 291 - 327).
Ve sbírce řeckých epigramů "Anthologia Graeca Palatina" je zastoupena řada básníků i tzv. loveckými epigramy, jako např. Antipatros ze Sidónu (2. stol. př. n. l., epigram "Obětní dary - Lovec Kraubis"). Diodoros Zonas ze Sard (1. stol. př. n. l., "Lovec Teleson"), Paulos Silentiarios (6. stol. n. l., "Kňour - Lovec Xenophilos"). Citujeme epigram "Pánovi" či "Lovec Polysinos", jehož autorem je Rhiános z Béné nebo Keraiai na Krétě (druhá polovina 3. stol. př. n. l.):
"Běhy z kance a luk, jenž skvěle zná vysílat šípy,
věnuje Polyainos Pánovi, dále svůj kyj,
toulec a vodítko pro psa; to všechno ti, vladaři horských výšin,
věnuje za to, že lov na kance úspěšný byl;
dopřej mu, aby vždy s bohatým úlovkem vracel se domů."
Římský básník Titus Lucretius Carus (97/6? př. n. l. - 55/4? př. n. l.) je autorem vynikajícího didaktického eposu o šesti knihách "De rerum natura" (O přírodě); při popisu dějin lidstva se zmiňuje i o tom, jak byli lidé dříve sužováni dravou zvěří. První velký římský lyrik Gaius Valerius Catullus (asi 87 př. n. l., Verona - asi 57 př. n. l.) má ve své sbírce básní i velkolepý "Hymnus na Dianu".
A dostáváme se již ke "zlatému věku" římského básnictví, ke slavným jménům - Vergilius, Horatius, Ovidius.
Publius Vergilius Maro (70 př. n. l., Andes u Mantuy - 19 př. n. l., Brundisium) ve svém hrdinském eposu "Aenéis" (12 zpěvů) líčí například lov, který uspořádala královna Dídó na Aeneovu počest (Zpěv IV, verš 129 - 159), popisuje lov hrdiny na jeleny (I, 184 - 193) a další lovecké epizody. "Geórgica" (Zpěvy rolnické) jsou didaktickým eposem o čtyřech knihách, který s nadšením pojednává o všech stránkách zemědělství; zmínky o lovu jsou zde velmi četné, např.:
"Do ok chytali šelmy a lepem klamali ptáky,
také smečkou psů kol dokola svírali lesy."
(Kniha I, verš 139 - 140)
"Avšak i tehdy je čas, bys
nastražil jeřábům oka a nalíčil jelenům sítě,
ušaté zajíce honil a kamzíky na lovu střílel."
(II, 305, 307, 308)
"Nebuď ti pěstění psů až ze všech poslední prací.
bázlivé divoké osly ti dohoní často, plaché ti uloví daňky,
nejednou z lesních bahnišť ti vyplaší divého kance."
(III, 404, 409 - 411)
I ve sbírce "Búkolika" (Zpěvy pastýřské) jsou zmínky o zvěři.
Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l., jihoitalská Venesie - 8 př. n. l.) je autorem několika básnických sbírek ("Satiry", "Epódy", "Ódy", "Listy"). V řadě veršů velebí lov; známé je jeho "Lucet, eamus, piscemur, venemus! (Svítá, jděme na rybolov a lov!)". Ze sbírky "Epódy" (II) vyjímáme:
"když v zimních dnech sníh s deštěm spadne na zem,
tu se smečkou psů divočáky nadhání vstříc políčeným tenatům,
a jindy u čihadla sítě z velkých ok zas na kvíčaly nastraží;
léč s potěšením chystá jeřábům a ustrašeným zajícům."
Publius Ovidius Naso (43 př. n. l., Sulmona v Abruzzách - 18 př. n. l., Tomis - Constanta) ve sbírce "Remedia amoris" (Jak léčit lásku) chválí lov jako vhodný prostředek proti nepříjemnostem života a strastech duše. Jeho stěžejní dílo je sbírka o patnácti knihách "Metamorphoses" (Proměny), obsahující na dvě stě padesát mytologických bájí, z nichž každá končí nadpřirozenou proměnou lidí na zvířata, rostliny i neživé předměty. Sbírka je neocenitelným souhrnem nejen antického bájesloví vůbec, ale i různých slavných mytologických lovů (kyladonský kanec, Diana a Actaeon, Venuše a Adonis, aj.) a přehledem herojských lovců (Hercules, Orion, Cephalus, aj.).
Na závěr se ještě zmiňme o "enfant terrible - hrozném dítěti" římské literatury; byl jím epigramatik Marcus Valerius Martialis (okolo 40 n. l., Bilbilis, Hispánie - po r. 100 n. l.). Hmotně zcela nemajetný, zůstal však vždy sám sebou; kritizoval všechny společenské nešvary tehdejší doby a svými čtrnácti knihami epigramů se stal populárním po celém tehdejším vzdělaném světě. Některé z Martialisových epigramů se dotýkají i lovu, např.:
"Na kamzíka"
"Stanul na vrcholu skal a ty sis jen vroucně přál,
aby se mu běhy smekly, když psí smečka celá vzteklá -
ne níž hleděl s pohrdáním - marně chtěla se štvát za ním."
(Xenie, 98)
"Na lovecký oštěp"
"Srazím lvici, medvědici, skolím kance, když je v ráži -
jsem-li ovšem v chrabré paži."
(Aphophoreta, 30)
"Když mi má milenka daruje zajíce,
tohleto úsloví zdůrazní nejvíce:
Po celý týden budeš krásný!
Jestli to není vtip, ty moje denice,
Nikdy jsi v životě nejedla zajíce."
(Kniha V, 29)
Pokračování příště