Čas srnců
František Fejfar
Mraky se azurem nebe honí,
než do letní bouře vplují,
nektar lip omamně voní,
z topolů něžná chmýří odletují,
jiskrná rána, jímavé večery,
zlátnoucí lány v sluneční koupeli.
Krajinou hřejivé nádhery,
do pasek s maliním, do polí s jeteli,
vycházíš za hlasem srdce
vrcholným létem s pocitem pokory,
hledáš a vábíš své srnce.
Divoká touha jim ve světlech plá,
vášní až k smrti nezdolnou,
nad jejich životy červeně vlá
praporec nebojsů, co slepě jdou
do bitev lásky, pro její ideál,
ztrácí štít plachosti,
ten nezbytný arzenál
pro život ve volnosti.
Vstupuješ do jejich hájemství,
do víru touhy i her osudu,
znáš mnohá srnčí tajemství,
jsi víc než jen lovec bez studu.
Jsi přece myslivec a dobře víš,
že slovit smíš jen to málo,
o němž se přesvědčíš,
že ke sklizni dozrálo.
Buď prosím navíc kavalír,
i tys v lásce kdysi hlavu ztratil,
tak nechtěj, aby dnes plezír
ti říjný samec splatil.
A nikdy jenom pro trofej,
byť sebevíce byla by ti vhod,
na chovné srnce nesahej,
ty ochraňuj vždy pro život.
Stáváš se rukou osudu
životaběhu zvěře,
pomysli na ostudu,
jak dlouho v srdci řeže,
když z divokého popudu,
bys pozapomněl na otěže.
Dávej svojí myslivosti,
co k ní právem patří -
pokora se šlechetností
i čest zelených bratří.