I smůla patří k myslivosti
Myslivecké zábavy 06/2007, str. 12 František JANKŮJ
V článcích, které naše Myslivost otiskuje, se převážně píše o loveckých úspěších, i když dobře víme, kolikrát jsme se vraceli z revíru s prázdnou. O tom pak raději nemluvíme, natož píšeme ale naše vnímavé manželky hned poznají, zdali přicházíme domů zvesela nebo smutni. Někdy je den smůlovatý opravdu vrchovatě, a musím zde vzpomenout na svého učebního pána: kolikrát se raději z pochůzky vrátil, než by měl potkat starou Blažkovou, která, jak byl přesvědčen, tu smůlu přinášela. Třeba však pravdivě dodat, že nebýt oné smůly, myslivec by asi zpyšněl...
Měli jsme mít poslední výrobní poradu před koncem roku. Rok to byl úspěšný, plán se už jen dolaďoval, a tak bylo rozhodnuto připravit zaměstnancům srnčí guláš. Úkol zajistit zvěřinu připadl jako obvykle mně. Do honitby Trestná jsem tehdy přišel brzy ráno, bez snídaně, bez kousku chleba v kapse, s přesvědčením, že ve dvou hodinách srnu nebo srnče ulovím. Když k posedu zvěř nepřicházela, vydal jsem se na šoulačku smrkovou laťovinou kolem Sviních hnízd a štěstí mi přálo. Dobrým větrem přijdu na dostřel srně se srncem, a protože srnka měla komoru za stromem, vystřelím na její tenký krk. Zvěř po zvědavém rozhlížení odběhla, jasně chybená! Čas se posunul k poledni, našoulal jsem dvě lišky jednu nechaje přijít snad na 20 kroků, ale k výstřelu se neodhodlávám, abych nebouřil revír. Žaludek se hlásil nejen o snídani, ale už i o oběd. Od smrti hladem mne zachraňuje planá jabloň v okraji luk s ovocem tak trpkým, že za normálních okolností bych je nepozřel. Čas přímo kvapí, odpoledne se naklání k večeru, když unaven usedám na vysoký posed v cípu louky. Snad po deseti minutách vykoukne z lemu smrkového mlází zase liška, dnes už třetí ale ovládnu se a nestřílím, ač v té naštvanosti mne to k ráně nutí!
Až když poodešla ze zorného pole, slézám a jako duch postupuji příznivým větrem okrajem lesa, co chvíli zastavuji, abych obzorkou prozkoumal terén. Tak přijdu až ke konci Okluk, s velikou a poslední nadějí, že tam na malé loučce se přece musí vytoužené srnčí pastvit. Vyhlédnu opatrně zpoza hlohového keře a jsem mile překvapen. V trávě klidně buchtuje lončák nemá o mně ponětí a já se těším, jaká to bude radost, až kuchařkám vyložím zvěřinu černé... Krátce zvažuji, že musím střílet NAJISTO vždyť je večer a nechtěl bych dohledávat. Zamířím na slech, zadržím dech a zmáčknu spoušť...
Divočák však maří mé sebejisté předpoklady. Jako závodní kůň mizí v blízké houštině; moje ranní vidina o snadnosti úlovku bledne, už vím, že domů půjdu dnes s prázdnou. Hlad, ošizený planými jablky, se urputně připomíná a ke stolu s talířem horké polévky je to ještě půldruhé hodiny cesty, naštěstí z kopce. Doklopýtám k hájence, zvoním na svého lesníka, pana Cyrila, a ve dveřích stručně referuji o nulovém výsledku celodenního snažení. Na to on, ať prý se nezlobím, že s kulovnicí upadl, kdoví, zda jsou v pořádku mířidla? Jdeme s puškou pod světlo a vše je jasné. Hledí je posunuto o celé 4 milimetry, takže ani srně, ani lončákovi na 30 metrů jsem nemohl ublížit v obou případech šla kule vedle!
K tomu je ovšem nutné vysvětlení, že v té době jsem měl problém nakoupit do svého trojáku kulové náboje 6,5 x 52 R a tak jsem byl přinucen vypůjčit si kulovnici od podřízeného, byť dobře znám pravidlo, že žena, břitva a zbraň se prostě nepůjčují! Svatý Hubert tak právem pokořil mou namyšlenost.
Guláš ovšem na výrobní poradě přece byl, ač pouze z hovězího. Nemilá situace byla zachráněna, já však na onen smůlovatý den nemohu zapomenout dodnes!