Časopis Myslivost

Měli jsme mít poslední výrobní poradu před koncem roku. Rok to byl úspěšný, plán se už jen dolaďoval, a tak bylo rozhodnuto připravit zaměstnancům srnčí guláš. Úkol zajistit zvěřinu připadl jako obvykle mně. Do honitby Trestná jsem tehdy přišel brzy ráno, bez snídaně, bez kousku chleba v kapse, s přesvědčením, že ve dvou hodinách srnu nebo srnče ulovím. Když k posedu zvěř nepřicházela, vydal jsem se na šoulačku smrkovou laťovinou kolem Sviních hnízd a štěstí mi přálo. Dobrým větrem přijdu na dostřel srně se srncem, a protože srnka měla komoru za stromem, vystřelím na její tenký krk. Zvěř po zvědavém rozhlížení odběhla, jasně chybená! Čas se posunul k poledni, našoulal jsem dvě lišky jednu nechaje přijít snad na 20 kroků, ale k výstřelu se neodhodlávám, abych nebouřil revír. Žaludek se hlásil nejen o snídani, ale už i o oběd. Od smrti hladem mne zachraňuje planá jabloň v okraji luk s ovocem tak trpkým, že za normálních okolností bych je nepozřel. Čas přímo kvapí, odpoledne se naklání k večeru, když unaven usedám na vysoký posed v cípu louky. Snad po deseti minutách vykoukne z lemu smrkového mlází zase liška, dnes už třetí ale ovládnu se a nestřílím, ač v té naštvanosti mne to k ráně nutí! Až když poodešla ze zorného pole, slézám a jako duch postupuji příznivým větrem okrajem lesa, co chvíli zastavuji, abych obzorkou prozkoumal terén. Tak přijdu až ke konci Okluk, s velikou a poslední nadějí, že tam na malé loučce se přece musí vytoužené srnčí pastvit. Vyhlédnu opatrně zpoza hlohového keře a jsem mile překvapen. V trávě klidně buchtuje lončák nemá o mně ponětí a já se těším, jaká to bude radost, až kuchařkám vyložím zvěřinu černé... Krátce zvažuji, že musím střílet NAJISTO vždyť je večer a nechtěl bych dohledávat. Zamířím na slech, zadržím dech a zmáčknu spoušť... Divočák však maří mé sebejisté předpoklady. Jako závodní kůň mizí v blízké houštině; moje ranní vidina o snadnosti úlovku bledne, už vím, že domů půjdu dnes s prázdnou. Hlad, ošizený planými jablky, se urputně připomíná a ke stolu s talířem horké polévky je to ještě půldruhé hodiny cesty, naštěstí z kopce. Doklopýtám k hájence, zvoním na svého lesníka, pana Cyrila, a ve dveřích stručně referuji o nulovém výsledku celodenního snažení. Na to on, ať prý se nezlobím, že s kulovnicí upadl, kdoví, zda jsou v pořádku mířidla? Jdeme s puškou pod světlo a vše je jasné. Hledí je posunuto o celé 4 milimetry, takže ani srně, ani lončákovi na 30 metrů jsem nemohl ublížit v obou případech šla kule vedle! K tomu je ovšem nutné vysvětlení, že v té době jsem měl problém nakoupit do svého trojáku kulové náboje 6,5 x 52 R a tak jsem byl přinucen vypůjčit si kulovnici od podřízeného, byť dobře znám pravidlo, že žena, břitva a zbraň se prostě nepůjčují! Svatý Hubert tak právem pokořil mou namyšlenost. Guláš ovšem na výrobní poradě přece byl, ač pouze z hovězího. Nemilá situace byla zachráněna, já však na onen smůlovatý den nemohu zapomenout dodnes!