Časopis Myslivost

Jako když zašťourá do vosího hnízda, zapůsobila na zelenokabátníky věta, kterou Vojta připsal kostrbatým písmem ve své dobromyslnosti na ceduli, přísně zakazující vstup do lesa: "Děte do prdele, Vojta". Přestože měl, Flintička, notnou dávku štěstí, jednou ho přece jen dopadl hajný Korbel. Bylo to pár dní po tom, kdy se Vojta do krve porval s adjunktem Kořínkem, který ho přistihl s puškou pytlačkou v lese. Flintička utekl, v noci si zašel do své chalupy pro nejnutnější potřeby a ze strachu se ukryl v horách, kde si začal budovat přístřeší. Hajný ho překvapil, když si právě v lese opatřoval dřevo k jeho dostavění. "Co to děláš?" obořil se na něj. "Rozřezávám pařez vejpůl, abych ho líp dostal ze země", odpověděl překvapený Flintička. "Ale to přece není pařez, to je celej smrk!" hřímal Korbel. Vojta pomalu, nedůvěřivě zvedl hlavu: "A hrome, opravdu, že já se dřív nekouk nahoru." Hajný láteřil z plných plic a posílal do pekel všechny "setsakramentský pytláky" a zvlášť Flintičku, "kterému ledaco skrz jeho tupej ksicht projde. Ale teďka je všemu konec!" A sliboval mu nejméně doživotní žalář. Poručil Vojtovi, aby posbíral svá dřevorubecká fidlátka, jeho stařičkou předovku si pověsil ke své ručnici na rameno a hnal ho před sebou do údolí. Vojta šel napřed poslušně jako beránek, ale než vyšli z lesa, rozhodl se k činu. Rozepl pásek, stáhl kalhoty a vystrčil na strážce hvozdu onu část těla, kde záda ztrácejí své poctivé jméno. A nejen to, ještě rozpustile pokřikoval: "Starej hajnej Korbel může mi políbit prdel." Hned nato kalhoty bleskurychle natáhl a upaloval zpátky do lesa, neboť věděl, že ho o tři desítky let starší hajný nemůže dohonit. Ale Korbel klidně sundal ručnici z ramene a poslal za ním náboj štětin se solí, který měl vždy při sobě na pytláky a zloděje dřeva. S lišáckým úsměvem došel k naříkajícímu Vojtovi: "To koukáš, Flintičko, jak jsem tě políbil. A ještě k tomu na dálku. Co tomu říkáš?" Vojta neříkal nic, jen hekal, sténal a vytahoval si z kalhot i ze zadní části těla zapíchnuté štětiny. Jakmile po samaritánské půlhodince vyšli z lesa, potkali známého dřevaře. "Tak co Flintičko, kde ses toulal?" Zeptal se. "Na lovu", odsekl Vojta nakvašeně. "Na lovu? A kde máš bouchačku?" "No přece slouha mi ji nese", a ukázal ledabyle přes rameno na hajného vzadu. Nahromaděné hříchy samozřejmě Vojtovi neprošly a dostal se před soud. Jakmile se ho soudce zeptal, byl-li už někdy soudně stíhán, Flintička se zamyslel a poté odpověděl: "Prosím nebyl. Dycinky mě honili jenom hajný, páni vod soudu mí vosobě tu čest ještě neprokázali". Soudce musel přemáhat úsměv, ale potom Vojtu přísně napomenul a pokračoval ve výslechu: "Obžalovaný, přiznáváte se, že vás adjunkt Kořínek přistihl v lese s puškou in flagranti?" Tato otázka Vojtu tak rozčílila, že ze sebe zbrkle vyrazil: "Nemám žádnou flintu in flamendri, mám předovku. A ten adjunkt je velkej lhář! Jak mě moh vidět s flintou, když jsem ji měl v nohavici?" Soudce nechal jeho výpověď zapsat a znovu se zeptal: "Když pan adjunkt flintu neviděl, proč jste ho tedy zranil nožem?" "Prominou, prosím, to mají tak. Von se porád naparuje, že má v sobě zelenou krev. Chtěl jsem se teda kouknout." Tak a podobně výslech pokračoval, až se jeden z přísedících zeptal, cítí-li se vinen. Vojta Flintička právě hleděl oknem k modravým horám a nic nevnímal. "Slyšíte, obžalovaný, tady pan kolega se dotazuje, zda se cítíte vinný či ne?" houkl na Vojtu soudce. "Ráčej vodpustit, já to neslyšel. Ne, pane kolego, nic zlýho jsem neuďál". Přesto byl Vojta odsouzen a odpykal si ve vězení soudem vyměřený trest. Když se vrátil domů, všem nadšeně vypravoval: "Jó, ve městě, tam jsem žil jako pán. Bydlel jsem ve velkým zděným domě s mřížema na voknech, aby ňáký pobudové nevlezli dovnitř. A světnici, tu jsem měl jenom pro sebe! Vod pánů v pěkných uniformách jsem dostal zadarmo fungl nový pruhovaný šaty. Všichni si mě tak oblíbili, že se vo mě ve dne v noci starali. Ani domů mě celou dobu pustit nechtěli! Jó, tam si našince jináč považovali." Lidé se shovívavě usmívali, jen nedůvěřivý hajný Korbel věděl své. A my dnes už stěží rozlouskneme oříšek, zda byl Flintička jenom prosťáček, nebo filuta nad filuty.