Časopis Myslivost

Mám nezapomenutelné vzpomínky na naše výlety v době jelení říje. Chodili jsme nejčastěji na Kalužný. Na hřebeni tu hraničí Morava a Slezsko. Na moravské straně, snad jen padesát metrů pod touto hranicí, stojí lovecká chata. Nedaleko ní bylo říjiště. Někdy jsme spojili poslech jelení říje s přenocováním na turistické chatě Slavíč. Nezapomenu na večer, kdy v příšeří potemnělého šenku sedělo jen několik hostů. Byl přítomen i starý pan Kolář, který byl tehdy správcem chaty. Bavil se s několika návštěvníky sedícími nejblíže nálevního pultu. U dalšího stolu, který byl hlouběji v šenku, jsme seděli my. Hosté sedící poblíž pultu patřili k tehdejší třinecké společenské smetánce. Byli to významnější lidé z vedení zdejších železáren. Byl jsem tehdy jinoch a tak jsem se snažil "špicovat uši" a zachytit co nejvíce z vyprávění starého pána. Vzpomínal na své mládí, kdy jako voják sloužil u císařské gardy ve Vídni na zámku Schönbrunn. Členové gardy museli být urostlí, s minimální výškou postavy 180 centimetrů. Jelení troubení se dalo poslouchat i z louky nedaleko turistické chaty. Doléhaly sem hlasy jelenů troubících poblíž vrcholu Kalužný. Mělo to zvláštní atmosféru, když za tmy neslyšně přelétali nad našimi hlavami svým třepotavým letem netopýři. Jejich let se dal postřehnout jen díky světlejší obloze. V tom tichu jsme se snažili sluchem zachytit každé vzdálené zatroubení. Táta měl s sebou vystrouhaný volský roh a díky němu dokázal navázat s troubícími jeleny "dialog". Jednou se nám stalo, že během naší výpravy začal padat mokrý sníh. Zcela mi promočil tmavohnědé manšestráky, což ve spojení s teplotou blížící se bodu mrazu nedávalo příliš příjemný výsledek. Stalo se mi, že jako student dvanáctiletky (dnešní gymnázium) v Českém Těšíně jsem se jednoho zářijového dne octl na bramborové brigádě kdesi na Karvinsku. S tátou jsme tehdy byli předběžně domluveni, že pojedeme do Tyry, abychom si poslechli jelení říji, to však teď bylo ohroženo. Dodal jsem si odvahy a požádal jsem o rozhovor ředitele školy, který byl přítomen. Byl to obtloustlý muž na pokraji důchodového věku, který se mimo jiné vyznačoval tím, že měl jedno oko pravidelně zavřené. Otvíral ho jen při zcela výjimečných příležitostech. Tehdy jsem mu v krátkosti přednesl svou žádost, aby mne pro tento den mimořádně uvolnil domů dřív a řekl jsem mu proč. Vyslechl můj krátký monolog, pak na chvilku pootevřel svoje "rezervní" oko, ještě více zachmuřil svou vrásčitou tvář a řekl: "Mnoóó, já myslím, že ta říje se obejde i bez tebe." Rezervní oko po tomto pro něj jistě namáhavém projevu opět zavřel a tím audience skončila. Pro mne z toho vyplynulo, že toho dne se zkrátka za jeleny nepojede... Se zásadami vábení jelenů mne později seznámil i můj tchán. Sám velmi dobře troubil a zkušeností s jeleny měl nepřeberně. Byl to on, kdo mne poprvé upozornil na hlavní rozdíly mezi troubením mladého a starého hledajícího jelena. Léta běžela a tak se stalo, že jsem Beskydy vyměnil za Jeseníky, čehož dodnes nelituji ani v nejmenším. Prvního září 1975 jsem nastoupil k tehdejšímu lesnímu závodu Loučná nad Desnou. Zdejší přezvěřená režijní honitba se dala považovat za jelení ráj. Teprve tady jsem se začal učit vábit jeleny. Abych si mohl kdykoli poslechnout jelení troubení i v pohodlí našeho obývacího pokoje, začal jsem je na loučenských říjištích nahrávat na přenosný kazetový magnetofon zn. Thomson. Nikdy nezapomenu na jednu zářijovou noc na Uhlířské chatě. Bylo to roku 1976. Dva lovečtí hosté tehdy spokojeně popíjeli ve společenské místnosti. Chtěl jsem zajít pro vodu k prameni nedaleko chaty. Vzal jsem si dvě vědra na dopravu pitné vody a vyšel do tmavé noci. Sotva jsem udělal pár kroků do tmy, zarazil jsem se. Snad necelých dvěstě metrů nad chatou burácelo nočním lesem zuřivé troubení dvou jelenů. Nemeškal jsem ani vteřinu. Kbelíky musely počkat a já vtrhl nazpátek do chaty rychlostí, za jakou by se nemuselo stydět ani přepadové komando. Rychle nachystat magnetofon, zapojit externí mikrofon a už jsem stál před chatou znova. Moji "trubači" se mezitím stačili poněkud vzdálit, proto za nimi musím ve tmě poněkud popoběhnout, ale stojí to zato. Bukovým mýťákem teď ve fázi zahánění poraženého soupeře bouří hlas vítěze: "Hu..huuööööhhrrr..... hu..huuööööhhrrr..... hu..huuööööhhrrr........... aáááuuöööhhrrráááááááá." Jsem jelenovi nablízku a nepřekvapilo by mne, kdyby vlivem jeho mohutného hlasu začalo padat listí se stromů... V tom troubení jako bych rozeznával ozvěny pravěku, kdy se na našem evropském kontinentu proháněl mimo jiné i Cervus megaceros. Neopakovatelná nádherná vítězná fanfára, díky jejímuž napodobení jsem se dvakrát stal krajským vítězem v soutěži vábičů. Mým nezapomenutelným učitelem ve vábení jelenů se stal Emil Dostál z Karlovy Studánky. Poprvé jsem se o něm doslechl od ředitele Jana Růžičky. Jednou na konci léta si mne zavolal do své kanceláře a zeptal se mne: "Pavle, umíš tróbit? Tož víš, já bych potřeboval, abys reprezentoval náš závod na podnikové Lesiádě v Jablunkově. To je taková sótěž, kde lesáci severomoravského kraje mezi sebou sótěží v různých disciplínách a jedna z nich je vábení jelenů..." Poděkoval jsem mu tehdy za důvěru, ale soutěže jsem se odmítl zúčastnit. Ředitel si mi při této příležitosti postěžoval. Řekl mi: "Víš, tady na lesním závodě Karlovice ve Slezsku slóží jako lesník nějaké Emil Dostál, ten umí velmi dobře vábit jeleny. Oni tam mají jeleny už dávno vystřílený a tak on toho využívá k tomu, že v době říje jde s hostem na hranice našeho závodu a tam čekají. Jakmile se tam objeví silné jelen, tak Dostál ho přivábí a nechá ho hostovi střelit. Tož abys věděl, že takhle on to dělá, že nechává hosty střilet naše lóčenské jeleny..." Emila Dostála jsem později potkal na soutěži ve vábení jelenů, která se konala na území lesního závodu Vítkov. Od prvního pohledu mi byl sympatický. Se štíhlým pětapadesátníkem jsem se stačil během soutěže poněkud sblížit. Pozval mne, abych za ním přijel do Karlovy Studánky, což se později stalo. Poslechl si ukázky mého vábení i moje nahrávky z volné přírody, pochválil mne a současně poučil, co a jak ve vábení zlepšit. On sám byl pro mne virtuosem na volský roh. Ukázal mi veškeré finesy, které mohu při lovu jelenů potřebovat. Mimo jiné mám na mysli například krátké huknutí, kterým mohu zastavit přecházejícího jelena na průseku i nosový hlas říjné laně. Časem se stal mým loveckým přítelem a rádcem. Samozřejmě jsem nepřestal ani s nahrávkami jelení říje ve volné přírodě. Vždyť loučenská honitba k tomu přímo vybízela. Množství zvěře chované ve volnosti tu připomínalo nějaký oborní chov. Nasnímal jsem tu snad všechny možné varianty jeleního troubení. Několikrát se mi tu povedlo natočit i zvuky, které provázejí jelení souboj včetně třesku paroží. Tato databáze zvuků se mi později moc hodila. Mohl jsem si poslechnout zvukový pásek kdy se mi zachtělo a podle originálního jeleního troubení "naladit" i svůj hlas. Při tomto tréninku "nanečisto" se mi navíc pokaždé vybavily vzpomínky na to, za jakých okolností jsem nasnímal záznam ve volné přírodě. V blízkosti lovecké chaty Kuchlovky jsem jednou vyrazil za říjícím jelenem s kamerou. Bylo to za slunného odpoledne. Rozvolněným mýtním porostem smrku jsem se v dobrém větru dostal až k bukové houštině, která ukrývala troubícího jelena i s laněmi. Připlížil jsem se až na okraj mýťáku, odkud jsem mohl filmovat. Žloutnoucí stébla třtiny chloupkaté jsou pro mne částečným krytem. Díky znalostem, které jsem v té době už měl poněkud zažité, se mi daří přivábit zdejšího trubače na vysunovací umělohmotnou řevnici zn. Faulhaber. Několikrát opouští houštinu a vylomí se ven. Přestože je ode mne vzdálen jen několik desítek metrů, vrnění kamery vůbec nezaznamená. Natočím několikaminutový záběr, na kterém tento pán harému několikrát opouští houštinu a pokaždé se do ní zase vrací. Škoda jen, že kamera formátu Super 8 mm neumožňuje současný záznam zvuku, zmíněné záběry by byly o to cennější... Do propasti času se nenávratně překulily další Silvestry a já se počátkem června roku 1986 octl na Vysočině. Měl jsem štěstí, že to bylo právě na polesí Koníkov, kde tehdy byly na místní poměry vcelku slušné stavy vysoké. Mohl jsem tu ve vztahu k této zvěři uplatnit své v Jeseníkách nabyté zkušenosti a svou praxi s ní dále rozvíjet. Jenže čas běžel dál a tak jsem tu byl svědkem počátku drastické redukce této královské zvěře v souvislosti s privatizací honiteb. Ale to už je zase jiné téma...