ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41
vychází v 0:08 a zapadá v 10:39
 

Časopis Myslivost

Čiré řemeslo, nebo opravdové umění?

16  Oldřich Koudelka
Snad každý myslivec se někdy v životě setkal s preparátem lovné zvěře. Více či méně zdařilým. Vycpaniny zdobí stěny zámků, hradů, muzeí, ale i mysliveckých chat a snobských salonů. Ale nejspíše jen málokterý myslivec kdy v životě navštívil osobně preparátorskou dílnu, aby na vlastní oči viděl, jak takový preparát vzniká. Většina z nás také například na chovatelských přehlídkách projde kolem vycpanin jaksi netečně, a když, tak hodnotíme trofej samotnou, ale již ne práci těch, kteří ulovené zvěři vtiskli pokud možno co nejvěrnější tvář. My jsme proto jednu z takovýchto dílen navštívili, abychom hledali odpověď na otázku, zda je preparátorství jen řemeslem, či opravdovým uměním.
Chmelík je maličká vesnice nedaleko Litomyšle. Snad tomu přál osud, že zde trojice šikovných mladých mužů (či snad mužů v letech...) našla nezbytné prostory pro svoji podnikatelskou činnost v oblasti preparátorství. Kdysi tudy vedla takzvaná Strenitzer Veg, jinak řečeno známějším termínem Trstenická stezka. Ta byla v dobových mapách zakreslena přes mnoho křižovatek a historikové se dodnes přou, odkud a kam bylo její přesné směrování. Nicméně vedla přes „chmelík“, místa, kde rostl divoký chmel nezbytný pro výrobu piva a především tu v Lauterbach, dnešní Čisté, stával kostel, který pocestným poskytoval nejen duchovní útěchu, ale také přístřeší a stravu. „Samozřejmě to byl kraj, kde se lovila divoká zvěř, které vždy byl v regionu dostatek, o čemž svědčí i dobové záznamy v kronikách. Tenkrát sloužil lov především k zajištění potravy, byť již kult trofejí samozřejmě dávno existoval. Ale to by bylo poněkud jiné povídání,“ říká jeden z trojice preparátorů, kteří našli útočiště právě v této neveliké vesničce. Ostatně - trvale zde žije jen nějakých dvě stě obyvatel. „Když jsme se svého času sešli, ta naše trojice, každý jiného vzdělání a vztahu k myslivosti, spojilo nás nejen silné pouto ke zvěři a uchovávání její podoby, samozřejmě především v jejím přirozeném prostředí, ale rovněž v podobě preparátů, které umožňují lovcům uchovávat trofej úlovku prakticky neomezenou dobu. Pokusili jsme se tedy naše první nesmělé pokusy o kvalitní preparátorství přetavit v činnost, která lovcům při každém pohledu na námi zpracovaný exponát pomůže vždy vybavit si atmosféru konkrétních loveckých zážitků,“ říká inženýr Roman Klemša.
     Prostory našli právě v Chmelíku, v areálu bývalého zemědělského družstva. A netrvalo dlouho, když se s vervou sobě vlastní pustili v objektu krčícím se pod dominantou barokního kostela sv. Jana Napomuckého do relativně nezvyklé podnikatelské práce. „Mně jako lesnímu inženýrovi poněkud vadilo, že se právě preparátorství za relativně hodně dlouhou dobu své existence pevně nezačlenilo do žádné z kategorií mysliveckých oborů a svým způsobem stálo mimo myslivecké dění. V podstatě se jedná o samostatné řemeslné odvětví, které mělo oporu spíše v muzejnictví. Proto jsem si řekl, že bych se svými přáteli mohl alespoň malým dílem přispět k tomu, aby došlo ke správnému směrování této náročné činnosti,“ doplnil Roman.
 
     Od slov vážně nebylo daleko k činům. U chlapů by tomu tak mělo být. „Preparování je obrovský kumšt, skládá se z několika hodně složitých a navzájem propojených kroků. Vše musí být cílené a dokonalé. Na mimořádné úrovni. Tedy rozhodně nejen řemeslo, ale i umění,“ dodává další z trojice mladých podnikatelů a duše společnosti Jaroslav Pekař. „Při naší práci využíváme nejmodernějších technologií, včetně polyuretanových modelů lebek i skeletů, které si sami upravujeme, skleněných či akrylátových očí - vesměs zámořské provenience, širokého sortimentu chemikálií šetrných k životnímu prostředí. Ovšem ruku v ruce s tím jsou v naší práci nezbytné tradiční postupy, dokonce někteří zákazníci právě ty upřednostňují,“ říká Jarda.
     Vraťme se však ještě k tomu umění preparátorství. „Víte, ono nejde jen o to, zvládnout technologii výroby počínaje stažením kůže, vyčiněním, výrobou skeletu, natažením, umístěním očí, chrupu, jazyka či finální úpravou, včetně výběru vhodné podložky ale zejména jde o věrohodnost vycpaniny. Někdy se nám stává, že máme hotový preparát, stojíme nad ním, a pořád máme divný pocit, že tomu něco chybí, že to není ono, že ...prostě tápeme. A nejednou se nám rozsvítí a zjistíme, že to byl svým způsobem detail, třeba více vypoulené oko, jinak rozčesaná brada a podobně. Jsou to zdánlivé detaily, ale naší povinností vůči zákazníkovi, ale především přírodě, kterou tímto způsobem uchováváme pro generace příští, je, aby vše bylo na správném místě, aby vše bylo pokud možno jako živé...“
      O tomto sympatickém člověkovi je nutné říci, že v této partě je to právě on, kdo má neuvěřitelně fotografickou paměť a odhaluje již zmíněné detaily, anatomické zvlášnosti a odlišnosti konkrétních zvířecích druhů. Přitom je absolventem ekonomické školy...
     V Chmelíku navazovali na práci svých předchůdců. Ostatně to již bylo uvedeno. Pan Jan Matocha, Jardův nevlastní otec, byl kvalitním a uznávaným preparátorem. Dnes zájem o jejich služby roste. Logickou souvislost to má pochopitelně s loveckou turistikou, která se u nás počala rozvíjet v devadesátých letech a zkokonaluje se dodnes. „Vedle preparace ulovené zvěře dokážeme samozřejmě i zprostředkovat lovy, prakticky všude po světě. Zdůrazňuji, že lovy zákonné. Jsme schopni zajistit veškerý servis spojený jakkoliv s loveckou cestou, náš zákazník si pouze vyřizuje pojištění a doklady na svou zbraň. Finálem je poté kvalitní preparát,“ říká poslední z trojice chmelických společníků Ladislav Fila.
     Nedá se říci, že by se v této firmě nějakým způsobem specializovali. „Zde platí náš zákazník, náš pán. Uvidíte zde překrásného jelena, vedle slabého srnce, lva vedle grizliho, žirafu, zebru, jezevce či mývalovce. Chodí za námi lidé, co si mohou dovolit zahraniční lovy i ti, kteří jsou rádi za trofej, co jim bude navždy připomínat milou, domácí honitbu s konkrétním zážitkem. A v tom je opět umění našich preparátorů. Vždyť přece nerozhoduje velikost a vzácnost zvířete, ale zejména potřeba. Čemu má konkrétní preparát sloužit, koho má oslovit, zda přispívá k osvětě či snobismu. U nás se jednoznačně stavíme k prvnímu úhlu pohledu,“ říká Láďa.
    Kluci z Chmelíku si moc váží toho, že se preparátorství v běhu času , byť pozvolna, stává skutečně uměním a jak jednohlasně říkají, chtějí, aby tuto mistrovskou disciplínu zvládali co nejlépe, aby byli „mistry svého oboru“. Pokud jsem se dost dobře kolem sebe v pachu solí, kyseliny mravenčí a formaldehydu rozhlížel, tak se o tom nedá pochybovat...
     Jsou to mistři...
 
Text a foto: Oldřich Koudelka
Zpracování dat...