Byla poctivá. Lehce šedobílá, neproniknutelná, vlhká. Mikroskopické kapičky neúnavně a tiše padaly k zemi, po jejich dopadech tmavnul klobouk, ramena i batoh na zádech. Čeká mne první lov na hřivnáče v jiné honitbě než damníkovské. Dovedl jsem si kdy něco takového představit. Tok života je nevyzpytatelný. Jednou tě zanese tam, jindy onam. Jdu na hřivnáče, které jsem zde pozoroval před týdnem. Zasedali na vysoké topoly rostoucí podél potůčku protékajícím Tučapskou debří. V hanáckém slovníku se vyskytuje výraz „debřa“. Znamená snad zarostlou mez, zde se označení „debřa“ používá pro husté porosty podél polních potoků.
Zasedali do rozevlátých řídkých korun, lákáni přilehlými svahy sklizeného hrachoviště a řepkoviště. Přiletí i dnes? Z šedého příkrovu se vynořila temná linie porostu debře, těžké bílé kapky spojené rosy s mlhou ohýbaly listy pobřežního porostu k zemi. Usedl jsem pod vzrostlý keř černého bezu, rozložil své lovecké nádobíčko. Rozhled byl prachmizerný. Kdesi za kopcem se probouzela vesnice, spolu se samotou Želkov nad debří. Ozvali se první rákosníci a straky, na sousedním topolu ve směru proti proudu potoka se ozvalo chraptivé zahoukání hřivnáče. Mlha byla jeho velkým spojencem, nevyzradila jeho stanoviště. Na zahnědlém strništi se objevil první zajíc doprovázený poplašným křikem sojky. Zašustily kopřivy, v oparu se objevil srnčí pár. Srnka a mladý šesterák. Chvíli paběrkovali na vzrostlých plevelech a potom se rozběhli k říjné honičce. Holub se ozval znova, jakoby předznamenal postupné zvedání mlžné opony nad okolní krajinu. Vycházející slunce jen těžko pronikalo k úrodné hlíně, mezi hroudami protékaly poslední pramínky oparu. Z horní části debře se ozval výstřel. Další. Holubi jsou tedy v pohybu, některý kolega již loví. Nad hlavou se ozvalo zesilující svištění, přelétlo velké hejno domácích holubů a s tleskáním zasedlo někde za blízkým obzorem. Mezi stébly řepkového strniště se pohnula šedá skvrna. Kočka se pomalu vracela z noční výpravy.
Konečně! Nad hlavou zašustily ptačí letky, roztažený rýdovák se světlým pruhem prozradil zasedajícího hřivnáče. Byl to stejný adrenalin jako vždy. Obezřetné vyčkávání na další pohyb ptačího těla, stejně zrychlený dech jako při spatření jakéhokoliv potencionálního úlovku. Kříž záměrného dalekohledu se konečně ustálil na tmavé skvrně mezi topolovými listy. Po výstřelu následoval déšť ustřeleného listí a větviček, zakončený tlumeným buchnutím modrošedého těla do mokrého obilí. První hřivnáč z prvního lovu v tučapském revíru. Zbytky mlhy vytváří se spalinami střelného prachu molekuly jedinečného smogu, tolik příjemného lovcovu nosu. Pokládám úlovek na ušlapané kopřivy. Ještě nevím proč, ale toho rána bude určitě jediným. Kolik takových bylo? Vzpomínky odlétly k lesům Velké pláně na česko – moravském pomezí, k jednomu týdnu letní dovolené, který jsem věnoval lovu. Se zbraní i beze zbraně…
Vytrvale jsem absolvoval ranní šoulačky a večerní čekané. Našoulal jsem a „vyseděl“ více než desítku srnců. Žádný z nich nebyl lovný. Všichni mladí, nadějní, jako by svým „producírováním“ kryli ty slabé, jednoleté mladíky či staré vychytralé profesory, skrývající se v nepřehledných zelených džunglích rozsáhlých holosečí. Hladinu adrenalinu zvýšil až pohled na srnčího mladíka, který na mne upřeně hleděl ze zarostlé strže v trpíckém koutu. To, co měl „na hlavě“ se zdálo tvarově zajímavé, abnormální. Pomalými pohyby jsem sejmul kozlici a prohlédl trofej přes optiku puškohledu. Chybička se vloudí. Mladý vidlák měl hluboko natržený pravý slech a takto rozeklaný vytvářel iluzi zajímavé trofeje. Zamával jsem kloboukem, srnec v klidu zatáhl do porostu paseky.
Srpen přitápěl pod kotlem léta, ale rána byla příjemně chladivá. Tak jako to následující. Byl to jeden z těch návratů k chalupám vesnice, který myslivce – lovce těší i netěší. Prošel jsem notoricky známá místa, viděl snad už své notoricky známé srnce, srny, drozdy a kosy, poslouchal nijak nepřátelské varování sojčích rodin, vzlety zahřadovaných hřivnáčů, klouzání termikou hnědobílých kání. Cesta, protínající vzrostlou paseku „Nad zastávkou“ se rozsvítila zelení hustých sítin. Ve srázu pod velkou nevysychající kaluží to zapraskalo, mělký dolík se zavlnil šedohnědými skvrnami. Jílovité bahno kontrolovali tři lončáci, proti vycházejícímu slunci se z jejich osinatých hřbetů pářilo. Cesta za nimi sbíhala k silnici, těsně lemující budovy sociálního ústavu, dříve známých lázní Annabad. Tady je výstřel nemožný. Jakoby si to uvědomovali, rázem pozvedli své zablácené ryje a mohutným skokem zmizeli v hustém smrčí nad cestou. Ještě chvilku bylo slyšet hlasité lámání, odfouknutí a les se vrátil k laskavému klidu letního svítání…
Zase jsem následující dny šoulal kolem tisíců briliantů, třpytících se v porostech pasek a světlin, vyčkával u čerstvě vyznačených ochozů, mokrým bahnem označených „drbacích“ stromů. K silnici jsem pomalu sestupoval „prostřední“ cestou kopírující vrstevnice Velké pláně. V místě před novými oplocenkami se rozdvojila. To novější křídlo procházelo vysokou třtinou, starší trasa pak vzrostlým laťákem, který pod jejím levým okrajem prudce spadal okrouhlou kotlinou smíšené kmenoviny k cestě při úpatí hřebenu. Mezi hustě narostlými kmeny laťáku se pomalu prosmýklo plavé tělo, na opukový štěrk opatrně vstoupil srnec. Srnec z kategorie neviditelných a nedostižných. Jedním pohledem zkontroloval topornou postavu strnulého člověka, který se po počátečním údivu zmohl na pomalé zvedání dalekohledu ke svým očím. Byl opravdu starý profesor. Levý parůžek slabého šesteráka zářil barvou slonové kosti, pravý těsně nad růžemi kopíroval povrch hlavy a stáčel se jako mufloní toulec za srncův slech…
Jedním plavným skokem seskočil pod cestu, vztyčená šedá hlava s radary slechů sledovala počínání dvounožce. I kdyby vydržel moje další kroky a přípravu ke střelbě, stejně by nebylo možné takový výstřel směrem k silnici a nádražíčku riskovat. Uznal to také a potichu odběhl do stínu opukových skalek.
Po neúspěšné večerní čekané na „lesní“ kazatelně přišlo poslední ráno mé dovolené. Poslední den lovu prý většinou rozhoduje o úspěchu. Alespoň to autoři myslivecké beletrie tak popisují. Možná mělo být i satisfakcí pro mne. Přistihl jsem totiž „mufloního“ srnce v okraji mladé paseky, v místech, kam ještě sahaly stíny okrajových buků. Postupoval pod zelenou ochranu jejich větví, spolu se srnou. Okolní svět pro ně patrně přestal existovat. Splynuli s rezavou mozaikou spadaného bukového listí. Konečně tedy pokus o lov! Bude to chtít jen zout vysoké gumáky a mezi krajními smrčky se pokusit o přibližování k říjícímu páru. Na chodidlech zastudila ranní rosa, zahřálo hnědavé jehličí, spadané větvičky ostře zapíchaly. Srnčí dvojice se objevila v průzoru mezi dvěma bezovými keři, černé větrníky prozkoumávaly odrostlé klobouky šedozelených holubinek. Její bezstarostnost posilovala víru v úspěšný lov, nezměnila se ani po pozvolném zamíření ocelové hlavně směrem k srncovu tělu. Výstřel štěkl úsečně, nastartoval pružiny srnčích běhů k praskavému úprku do krytu nedalekých náletových houštinek. Co bylo, to bylo. Po takovém výstřelu se vždycky začínáte utěšovat nadějí, že možná…, přece člověk není nějaký bouchal!
S přibývajícími vteřinami však začínáte pochybovat. O sobě, o pušce, o vhodnosti chvíle předcházejícího činu. Vrátil jsem se pro boty a pomalu postupoval k nástřelu. Bělostné oko přestřeleného, před chvílí neviditelného kmínku krušiny bylo velkým varováním. Znatelné zápory v mělkém humusu lesní půdy ostře kontrastovaly s rezavými listy. Ani náznak zásahu. Pomaličku postupuji po znatelných stopách srnčího páru, zavádějí mne do řídké kmenoviny s hebkým podrostem smilky. Patrně čekali na můj příchod. Ujistili se o mé trvalé přítomnosti a lehkým klusem zamířili ke chladivým dolíkům „U pramenů“. Z řídkých lesklých lístků vykoukla osamělá, šedomodře ojínělá borůvka. Její sladká šťáva zahnala na jazyku pachuť z hořkého neúspěchu. Není mi souzeno, nezasloužím si. Odevzdaně jsem sestoupil k silničce a rozpalujícím ránem kráčel do údolí. U železniční zastávky člověk musí minimálně zpomalit, ne-li zůstat stát. Zleva doprava může sledovat hornatý obzor, od vzdálených hřbetů Orlických hor, přes Suchý vrch, Lázek, z mlžného oparu vystupující Praděd, příkré stráně Vozky a Keprníku, až k Zábřežské pahorkatině. Od náspu jednokolejky sbíhají k vesnici čerstvě sklizené obilné lány. Loučím se s krajinou mého srdce, kterou několik dnů neuvidím. Pomalá chůze, jejíž příčinou je jednak vychutnávání krásného rána, jednak docela už únava po týdenní lovecké anabázi. Nějaký bůh lovu, existuje-li, však vyslal svého posledního posla. Z ničeho nic, bez rodinného hejna, sám samojediný, zakroužil nad pšeničným strništěm osamělý hřivnáč a zasedl v dostřelu od vysokého břehu příkopu, který mne možná kryl před ostrým ptačím zrakem. To se nesmělo odmítnout. Zalehnutí, opatrné zamíření a stisk zadního kohoutku. Takto nabídnutý úlovek tiše zmizel za hradbou obilních stébel. Smeknutím klobouku se loučím s týdnem lovů. Možná mi za několik let bude splývat v nepřetržitý sled loveckých příhod, možná bude jedním kamínkem v mozaice lovů, který se nedá přehlédnout, který při dotyku bude hřát i studit zároveň…
Zdeněk HLAVÁČ
Ilustrační snímky Jan Hlaváč