Stalo se to v týdnu před vánočními svátky v roce devětašedesát. Jako každoročně vládl všude předvánoční zmatek a shon, lidé na poslední chvíli sháněli dárky pro své blízké i nějaké ty šupináče na štědrovečerní stůl. Počasí bylo tenkrát nevlídné, nepříjemně sychravé a po sněhu nikde ani památky. Mne tehdy zrovna zachvátila chřipka, proto jsem ležel v posteli s lehkou horečkou a potil se. V tomto předvánočním týdnu nastala rovněž velká sháňka po stromcích.
Do lesovny začalo chodit mnoho lidí ze Zálesí a okolních vesnic a všichni chtěli jen pěkný vánoční stromek. Největší zájem byl samozřejmě jako vždy o borovičky a jedličky, i když všichni dobře věděli, že je jich na našem polesí značný nedostatek. Proto nebylo možné všechny zájemce plně uspokojit a museli dát za vděk smrčkem.
Vzpomínám si, že jednoho dne odpoledne přišel za mnou do lesovny také můj starý známý Karel Fiala z Blížkovic. Byl dlouholetým a zkušeným myslivcem a členem místního sdružení. Jako mimořádně šikovný automechanik mi vždy zcela spolehlivě a „za hubičku“ opravoval moskviče, kterého jsem v té době vlastnil. Také Karel mě žádal o pěknou borovičku na Vánoce. Jeho jsem pochopitelně nemohl odmítnout. Proto jsem se musel přemoci, teple obléknout a bez ohledu na chorobu jít do lesa hledat vhodný stromek pro kamaráda.
Bylo smutné, pochmurné odpoledne, obloha zatažena šedými mračny. Mírně mrholilo. Typické chřipkové počasí. Šli jsme společně po Frajzské cestě směrem nahoru k malému lesnímu lomu, kde se kdysi těžil kámen na štěrk. Poblíž tohoto místa byly tenkrát smíšené mlaziny se skupinkami většinou náletových boroviček. Nebylo to daleko od lesovny, jen nějakých šest set metrů. Předpokládal jsem, že zde určitě nějakou vhodnou borovičku najdeme a vyřežeme.
U mlazin jsme se s Karlem rozdělili, abychom s hledáním byli dříve hotovi a já se mohl vrátit do „chřipkové“ postele. Poslal jsem ho hledat směrem k blízké drátěné oplocence, kde byl vysázen buk, dub, modřín a jedle s douglaskou. Tu a tam v těch místech byly i nějaké ty borovičky a jelikož měly dostatek prostoru pro růst, mohly být i docela pěkné.
Tato asi dvouhetarová oplocenka byla místy poškozena od stromových vývratů po silných vichřicích. Proto se tam poměrně snadno dostávala lesní zvěř. Ale - i kdyby - vysoká zvěř oplocenku lehce přeskakovala a přesazovala přes drátěný plot. Divočákům nečinilo žádné potíže lehce ryjem nadzvednout pletivo a vniknout dovnitř. Zvěř tam nebyla rušena a měla zde větší klid než ve volném lese.
Staré výstavky dubu na okraji mlaziny, již dávno zbavené listu, stály tu v mlčenlivé stráži a jejich holé větve jen slabě šelestily v sychravém a vlezlém větru. Zašel jsem dál do středu houštiny a našel tam brzy borovičku, která byla jako by stvořená na vánoční stromek. Byla pravidelně rostlá, asi dva metry vysoká, s hustými větvemi, jen kmínek byl ve spodní části vytlučen a odřen od jeleního paroží. Stejně by v příštím roce uschla. Ruční pilkou jsem ji opatrně vyřízl a zakrátil o odřenou část. Když jsem stromek opatrně protahoval houštinou, abych ho nepolámal, uslyšel jsem najednou hlasité Karlovo volání. Mám se prý za ním jít rychle na něco podívat.
Nelenil jsem tedy, nechal stromek stromkem a pospíchal za kamarádem. To, co jsem uviděl, mě šokovalo. U drátěného plotu oplocenky ležel uhynulý jelen, mohutný čtrnácterák. Silný, pozinkovaný tažný drát měl namotaný ve svém kapitálním paroží. Bylo to vše spletené s větvemi a kmenem slabšího doubku. Blízké okolí bylo silně udupáno a rozryto od parohů a běháků. Byly to stopy marného a tragického boje velkého jelena s nemilosrdným drátem, který ho zajal a vyčerpal marnou snahou po osvobození. Z tohoto smrtelného objetí se mu vyprostit nepodařilo...
Se smutkem v srdci jsem pozoroval stopy vysilujícího boje. Kolik bolesti a utrpení stála jelena tato pomalá a zdlouhavá smrt, která ho nakonec přemohla a zahubila jeho silný a majestátný organismus. Takový tragický skon krále lesa jsem ve svém lesnickém a mysliveckém životě viděl jen jednou. Jelikož lesovna nebyla až tak daleko, dal jsem si nějak do souvislosti skutečnost, že asi před týdnem, kolem půlnoci, začali naši psi hlasitě a nepřetržitě štěkat. Toto jejich počínání se s jistými přestávkami opakovalo i v dalších dnech, ale já jsem si myslel, že se snad někde v blízkosti pohybují divočáci, což bývalo vcelku běžné.
Parohy uhynulého jelena jsme nakonec s Karlem pracně uvolnili, ale to až když jsem z domova přinesl štípací kleště. Tak pevně byl drát kolem výsad i mohutné hlavy utažen, jako nějaká ocelová pouta.
Čas ukázal, že se jednalo o stříbrnou trofej z naší jelení oblasti Podyjí. Trofej i se svým tragickým příběhem vzbudila zájem myslivecké veřejnosti na chovatelské přehlídce. Později byla natrvalo umístěna na stěnu v loveckém zámečku lesního závodu Znojmo v polesí Lechovice.
Karel CIHLÁŘ
Ilustrační snímky Jaromír ZUMR st.