ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:43 a zapadá v 16:42
vychází v 0:08 a zapadá v 10:57
 

Časopis Myslivost

Šumavské Prášily v běhu času (II)

18  Lumír KOTHERA
Z nejstarších zpráv o myslivosti panství Prášily, stojící na primitivním stupni, vyplývá, že myslivost prováděli jednak přímí zaměstnanci vrchnosti, jednak čas od času sjednaní myslivci. Lov zvěře a vybírání pastevní činže v první polovině 18. století v místech, v nichž nebylo těžeb pro sklárny, byly hlavní povinností forstknechtovou.
 V roce 1751 sloužili na panství Prášily tři myslivci, jakýsi Hansa, František Vydra a Petr Puchinger. Jak uvádějí přední myslivečtí odborníci, jejich úkolem byl lov a odchyt zvěře za týdenní mzdu jednoho zlatého. Kromě toho dostávali ovšem též nepatrné zástřelné, což však dohromady sotva asi stačilo na obživu. V roce 1775 byl na panství zaměstnán myslivec Jan Kolář s platem šedesáti zlatých a s dvěma a půl sudy piva. K dispozici měl mysliveckého adjunkta Tomáše Rüppela, který si vydělával dvacet zlatých a jeden sud piva jako deputát.
     Prvním vrchním myslivcem území v roce 1777 se stal Josef Schlägel. Jeho plat činil dvě stě zlatých v hotovosti a jako deputát dostával: osm sudů piva, 26 strychů ovsa pro jezdeckého koně, jeden kmen sosny na louče, dvacet sáhů tvrdého a stejné množství měkkého paliva, a konečně půl bečky „patoků“ z každé várky panského pivovaru. V roce 1792 byl vrchním myslivcem ustanoven Jan Wiehl, na jehož místo v roce 1799 byl jmenován František Janovský. Posledním vedoucím lesního hospodářství se sídlem v Prášilech byl roce 1866 Josef Wegscheider.
     Stará Šumava měla vždy zvláštní postavení v českých zemích. Její pozdní osídlení, odloučenost a rozsáhlost hvozdů ovlivnily skutečnost, že některým velkým šelmám se podařilo přežít do 19. století. Stavy zvěře jelení, srnčí a jiné drobné užitkové zvěře byly v polovině osmnáctého století patrně malé, jelikož obyvatelé svobodné rychty stodůlské na svých pozemcích měli proti dravé zvěři uděleno právo lovu a při pasení dobytka mohli tak na obranu svých stád použít zbraň.
     Pusté, tmavé a neprostupné pralesy, v nichž „nebylo věku, jen roční doby“, byly domovem rysů, smeček vlků, medvědů. Těch v prášilských lesích do osmdesátých let 18. století muselo být patrně mnoho a dělali jistě hodně škod na ovesných horských políčkách a na dobytku, čehož dokladem je i smlouva mezi hrabětem Kinským a stodůlskými Králováky z roku 1782, ve které se obyvatelům území jako náhrada škod napáchaných medvědy a vlky na pasoucím se dobytku povoluje v počtu 240 kusů pastva dalších čtyřiceti kusů.
     Kromě kožešin, masa (zejména uzené medvědí tlapy byly považovány za prvotřídní lahůdku), sádla, byla využívána také medvědí žluč, kterou se léčily různé žaludeční neduhy. V roce 1745 na panství Dlouhá Ves – Prášily se potuloval medvěd, který během čtrnácti roků strhl dvě stě padesát kusů pasoucího se skotu. Farní kronika Královácké frejrychty, stodůlecký Podíl I z roku 1793 uvádí z března toho roku chycení dvou medvíďat půl hodiny od kostela. Kolem roku 1800 byly v lese vyděšeny dvě ženy – travařky velkým hnědým medvědem, který vylezl z ležícího pralesního kmenu. Na památku záchrany zavěsily na strom skloobrázek Sedmibolestné Matky Boží a v roce 1820 zde byla postavena kaplička, přestavěná později na Hauswaldskou kapli.
     Zatímco na prášilském panství 18. století bylo dřevo skoro bezcenné, byla o ně ve středních Čechách, zejména v Praze, velká nouze. Tato skutečnost přiměla komisaře prácheňského kraje Baierwecka k myšlence vybudovat na panství plavební systém, který by umožnil přiblížení velkého dřevního bohatství nejenom prášilských lesů, ale též odlehlých, doma nevyužitých porostů města Kašperských Hor a lesů Roklanu, hlavnímu městu (už kdysi svobodní sedláci královácké stodůlské rychty plavili dříví až do Sušice).
    Inspirován nepochybně Rosenauerovým plavebním kanálem u Jeleních vrchů podal Baierweck společně s ředitelem prášilského panství Václavem Radnickým plán na úpravu horního toku Otavy a jejích přítoků českému guberniu v roce 1795. Jeho projekt předpokládal úpravu Roklanského potoka v soutoku Vydry s Křemelnou nákladem 38 tisíc zlatých, s úpravou koryta Otavy byly náklady propočteny na celkem třiašedesát  tisíc zlatých; polovinu nákladů mělo nést panství Prášily, druhou polovinu státní pokladna a město Kašperské Hory.
Přestože se nejednalo o nikterak velkou částku a zisk z dřeva by byl značný, k realizaci projektu, přes veškerou podporu gubernia a význačného lesnického odborníka Ehrenwerta, nedošlo. Peníze neměl ani hrabě Kinský, majitel prášilského panství, ani město Kašperské Hory, a chyběly i ve státní pokladně. Nic nepomohla Baierweckova snaha spojit se s obchodníky s dřívím z Prahy, kteří by projekt financovali, nebo zakoupení panství státem či náboženským fondem. Návrh zatím upadl v zapomnění a snad se čekalo i na příhodnější dobu.
     Jakým způsobem se o Baierweckově plánu dozvěděl schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer, když v devadesátých letech 18. století začal hledat exploatační lesní celek, který by bylo možno hospodářsky zpřístupnit a využít dopravou dřeva po vodě, nevíme, ale jak bylo u něho zvykem, vyburcoval ho okamžitě k jednání.
    Někdy počátkem října 1798 se na Radnického obrátil dopisem s dotazem, zda o uvažovaném plavení dřeva byla uzavřena smlouva s dvorskou komorou. Pokud by tomu tak nebylo, žádal sdělení, zda je možno panství Prášily odkoupit. Kinský nebyl proti. Ještě v polovině října 1798 oznámil schwarzenberský vrchní úřad v Praze knížeti Schwarzenberkovi tuto skutečnost s tím, že na plavení dřeva mají zájem „zemská místa, neboť jen tak je možno odstranit jeho nedostatek v Praze“. Kníže Schwarzenberk uvítal návrh o to víc, že původně se uvažovalo jen s koupí Kinského dříví a pak o jeho další plavení ve vlastní režii. Ještě koncem října 1798 rozhodl proto o koupi prášilského panství.
     Nastalo období rychlých úvah a horečných jednání. Předběžná smlouva o koupi panství Prášily za tehdy neuvěřitelnou cenu 400 tisíc zlatých byla uzavřena 6. prosince 1798 a definitivní smlouva s hrabětem Filipem Kinským byla v Praze podepsána 18. února 1799. Dne 6. března 1799 se ke koupi připojil ve Vídni Schwarzenberk a dal ihned pokyn k výstavbě. Smlouvou bylo všem zaměstnancům zaručeno převzetí do služeb nového majitele, zachování veškerých požitků a penzijního zajištění.
     Rosenauer upustil od Baierweckova původního plánu upravit pro plavení kamenné řečiště Vydry a postavil zvláštní kanál v délce 13,1 km, tzv. Vchynicko-Tatovský, který dokončil i s ostatními zařízeními za dva roky. Kanál vybudovaný nákladem přes 260 tisíc zlatých se stal páteří plavebního systému, který po dlouhá desetiletí umožňoval dopravu mnoha statisíců plm dřeva z lesů prášilských, kašperskohorských a roklanských do středních Čech, zejména do Prahy, a změnil zcela tvářnost lesů a do značné míry i sociální poměry obyvatelstva drsného kouta Šumavy. Dřevo, jehož jeden sáh se tu předtím prodával za deset až patnáct krejcarů, platili roku 1803 obchodníci s dřevem v Praze šesti zlatými a šesti krejcary, což při výlohách plavby znamenalo zvýšení hodnoty dřeva v lese až o patnáctinásobek. Přitom pražští překupníci prodávali dřevo po sedmi zlatých třiceti krejcarech, takže i ti si přišli na své.
     Obrovské množství odplaveného dřeva (v prvních letech 1801-1806 byly plaveny většinou klády, od roku 1807 sáhové dříví, v letech 1820-1846 bylo z panství Prášily odplaveno 1 294 000 plm), vyžadovalo změnu v dosavadní organizaci lesního hospodářství. Nový nadlesní Janovský, kterého sem v roce 1804 Schwarzenberk dosadil, rozmnožil počet polesí i lesních zaměstnanců nejdříve z šesti na osm, v roce 1820 na šestnáct. Pro značné těžby i práce spojené s plavbou bylo nutno vytvořit kádr stálého lesního dělnictva v počtu kolem tří set osob. Byla postavena rozsáhlá sídliště, především v Dlouhé Vsi, která se stala nejenom administrativním, ale též plavebním střediskem panství. V roce 1808 tu byla vystavěna nová kamenná myslivna. Každá rodina za malé nájemné dostala pozemky z vyklučených lesů a směla pást omezený počet dobytka v panských lesích. Jedinou podmínkou u dřevorubců bylo vyrobit nejméně sto sáhů dřeva ročně.
 
Lumír KOTHERA
Ilustrační snímky Táňa KOUDELKOVÁ

Fotogalerie

Zpracování dat...