Časopis Myslivost

Únor / 2002

Jak skutečně působí řepka ozimá na srnčí zvěř

Dr. Miroslav Vodňanský
Jak skutečně působí řepka ozimá na srnčí zvěř
Poslední dobou se v mysliveckých odborných časopisech opět objevily příspěvky pojednávající o působení dvounulové řepky na zdravotní stav srnčí zvěře. I když uvedené téma není nové, přesto považuji za účelné v krátkosti popsat mechanizmus působení řepky na srnčí zvěř tak, aby byl snadno pochopitelný pro širokou mysliveckou veřejnost. Mohu přitom čerpat z přímých osobních zkušeností, neboť v době mého působení na vídeňském Institutu pro výzkum volně žijících zvířat a ekologie jsem se v kolektivu profesora Dr. Kurta Onderscheky aktivně podílel na zásadním objasnění této problematiky (uvedená vyšetřování byla prováděna na: Forschungsinstitut für Wildtierkunde und Ökologie der Veterinärmedizinischen Universität Wien). Námi získané poznatky byly od té doby různou formou opakovaně představovány i české myslivecké veřejnosti, aniž by však přitom byl vždy uváděn jejich zdroj.
Počátkem zimy na přelomu roku 1986/87 nám byl poprvé hlášen zvýšený výskyt srnčí zvěře s nápadnými změnami chování. Postižené kusy projevovaly sníženou plachost před člověkem nebo psy, nereagovaly na zvuky a projevovaly známky zjevné slepoty. Často bylo možné se k nim na několik kroků přiblížit a dokonce je i bez přílišné námahy chytit. Kromě toho myslivci nacházeli ve zvýšeném počtu na polích uhynulou nebo umírající srnčí zvěř, kterou nám zasílali k patologickému vyšetření. Celkem jsme tak během uvedeného zimního období obdrželi k vyšetření 86 uhynulých kusů. Tato zaslaná uhynulá zvěř se nacházela zpravidla ve špatném výživném stavu, měla překrvené vnitřní orgány a v naprosté většině případů značně vodnatý, mnohdy i silně zpěněný obsah trávníku. Zjištěný podíl sušiny byl zpravidla menší než 10%, což představovalo pouze poloviční hodnotu běžně zjišťovaného obsahu sušiny v trávníku srnčí zvěře. Výsledky provedených chemických vyšetření ukázaly neobyčejně vysoký obsah dusíkatých látek (bílkovin) a naopak velmi nízký podíl hrubé vlákniny. Při botanických vyšetřeních obsahů trávníků uhynulé zvěře jsme nacházeli převahu řepkových listů, jejichž podíl dosahoval v extrémních případech téměř 100%. Naprostou většinu vyšetřované uhynulé zvěře tvořila srnčata s podílem přes 80%. To znamená, že více než čtyři pětiny padlých kusů bylo mladších než jeden rok. Nápadné bylo, že většina uhynulých srnčat byla kondičně velmi slabá. Jejich průměrná hmotnost bez vyvržení činila pouze 12,4 kg. Nejmenší zjištěná hmotnost činila 8,4 kg. Pro srovnání: průměrná živá hmotnost normálně vyvinutých, zdravých srnčat v zimním období by měla přesahovat 15 kg. Velmi špatný výživný stav uhynulých zvířat potvrzovaly i výsledky vyšetření speciálních kondičních parametrů, jako např. množství tukové tkáně a obsahu glykogenu (lehce mobilizovatelného cukru) v játrech, představujícího jakousi pohotovostní energetickou rezervu organizmu. Ukázalo se, že naprostá většina vyšetřovaných kusů měla ve svém organismu minimální tukové rezervy a jejich játra neobsahovala téměř žádný glykogen, což bylo jasným příznakem naprostého energetického vyčerpání organismu.

Kromě uhynulé zvěře jsme postupně dostali k vyšetření a trvalému sledování celkem 20 živě odchycených kusů srnčí zvěře s výraznými projevy onemocnění. Všechna tato zvířata byla ve svém chování značně apatická a většinou nereagovala nejen na lidskou přítomnost, ale dokonce ani na doteky. V průběhu vyšetřování vnímavosti se u nich zpravidla neprojevovala žádná reakce na zrakové podněty, jako např na pohyby rukou, prováděné bezprostředně před jejich světly. Vnímání rozdílu mezi světlem a tmou bylo však do určité míry zachováno. Projevovalo se to mimo jiné tím, že zvířata se vyhýbala místům se zvýšenou intenzitou osvětlení. Podrobné vyšetření oční sítnice neukázala žádné změny ve srovnání se zdravou zvěří, což svědčilo o nenarušené funkceschopnosti zrakového ústrojí.

Výživný stav odchycené nemocné zvěře byl podobně jako u uhynulých kusů zpravidla špatný nebo dokonce velmi špatný. Její příjem potravy byl značně snížený, a to i při dostatečném předkládání atraktivních a dieteticky vhodných krmiv. Část nemocných zvířat měla zřejmě změněné vnímání chuťových a pachových vjemů, neboť přijímala slámu a výkaly, zatímco běžně předkládaných atraktivních krmiv se mnohdy téměř ani nedotkla. Příjem vody byl ve srovnání se zdravou zvěří naopak podstatně vyšší. Některá nemocná zvířata ponořovala při pití celou hlavu až po slechy do vody, což byl další markantní projev značně narušeného chování a celkově velmi nízké vnímavosti. Pokud byla nemocná zvířata vypuštěna do výběhu, přijímala hltavě ve velkém množství sníh.

Charakteristickým nálezem byly změny ve složení krve. Všechna nemocná zvířata se vyznačovala značně pokročilou chudokrevností (anémií). Počet červených krvinek (erytrocytů) dosahoval v průměru pouze polovinu normálního množství. Zhruba ve stejném rozsahu byl také snížen obsah červeného krevního barviva (hemoglobinu). V červených krvinkách byly pod mikroskopem za použití speciální metody barvení zjišťovány speciální útvary, takzvaná Heinzova tělíska, jejichž přítomnost signalizuje těžké poškození a následný rozpad krvinek. Kromě toho krev onemocnělých zvířat obsahovala zvýšené množství nefunkční formy krevního barviva, takzvaného methemoglobinu, vzniklého v důsledku poškození krvinek, a velmi vysoký obsah močoviny, svědčící o výrazném poškození činnosti ledvin.

Spojení výsledků patologických vyšetření uhynulé zvěře se závěry z vyšetření provedených na nemocných zvířatech a příslušných rostlinných analýz umožnilo jednoznačné objasnění příčiny a průběhu onemocnění. Jak jsme zjistili, jedná se přitom o dva procesy, probíhající nezávisle na sobě v organismu srnčí zvěře při nadměrném příjmu řepky . Jedním z nich je těžká porucha trávení, k níž dochází při nadměrném příjmu mladých řepkových listů v důsledku jejich vysokého obsahu dusíkatých látek (bílkovin) a velmi nízkého podílu strukturální hrubé vlákniny. Výsledkem je pěnivé kvašení v trávníku, spojené často s nadmutím, a krvavý zánět slezu (žaludku) a střev. Tento chorobný proces má zpravidla velmi prudký průběh. Jeho následkem dochází často k rychlému úhynu postiženého zvířete, aniž by se přitom stačily rozvinout typické projevy řepkového onemocnění, jako je ztráta plachosti, snížená vnímavost a slepota. Hlavní příčinou vzniku těchto příznaků je nadměrný příjem speciální látky, obsažené ve značném množství ve stoncích a listech nejen řepky, ale i dalších brukvovitých rostlin, mimo jiné i krmné kapusty. Jedná se o stavební látku bílkovin, aminokyselinu S-methylcysteinsulfoxid, známou také pod zkratkou SMCO. Tato bílkovinná stavební složka je v bachoru přežvýkavců v průběhu trávení bachorovými baktériemi přeměňována na jedovatou substanci dimethyldisulfid, která po proniknutí do krevního oběhu způsobuje poškození a následný rozpad červených krvinek. Snížením obsahu krevního barviva, představujícího hlavní funkční složku krvinek, a jeho částečnou přeměnou na nefunkční formu "methemoglobin" je podstatně omezena schopnost krve přijímat v plicích kyslík a rozvádět jej po celém organismu. Nedostatečné zásobování kyslíkem vede ke snížení funkceschopnosti některých životně důležitých orgánů. Jedním z nejcitlivějších orgánů na nedostatek kyslíku je mozek. Narušení činnosti určitých mozkových center v důsledku nedostatečného přívodu kyslíku je příčinou typických změn v chování postižené srnčí zvěře, jako je ztráta plachosti a nedostatečné reakce na zrakové, pachové a sluchové vjemy. Těžká poškození vnitřních orgánů, v prvé řadě jater a ledvin, způsobované jedovatými látkami vznikajícími z rozpadlého krevního barviva, vedou k postupnému selhání jejich činnosti. Následkem je smrt postiženého zvířete. Například z dvaceti námi sledovaných nemocných kusů srnčí zvěře jich během krátké doby třináct uhynulo, a to i přes prováděnou podpůrnou léčbu a předkládání dieteticky vhodného krmiva.

V souvislosti s vlivem řepky na zdravotní stav srnčí zvěře je kromě otravy speciální bílkovinnou stavební složkou SMCO mnohdy popisováno také působení některých dalších faktorů, jako například vysoký obsahu dusičnanů v řepce, monodietní (jednostranný) příjem řepky obsahující nedostatek vlákniny, stejně jako acidóza (překyselení) nebo naopak alkalóza (pravý opak překyselení) obsahu bachoru. Výsledky našich vyšetřování však jednoznačně prokázaly, že tyto zmiňované faktory mohou sice někdy jako doprovodný jev působit, ale nejsou skutečnou příčinou klasického řepkového onemocnění s jeho typickými příznaky.

Praktické myslivce po objasnění příčiny vzniku onemocnění a jeho průběhu jistě nyní především zajímá, jaký vliv může mít rozsáhlé pěstování řepky na vývoj srnčích stavů a co mohou učinit pro maximální snížení rizika onemocnění a následných ztrát. Po patnáctiletých zkušenostech s touto problematikou lze říci, že původní obavy z výrazně negativního dopadu rozsáhlého pěstování této plodiny na srnčí populaci se naštěstí nenaplnily a jeho skutečný vliv je někdy přeceňován. Prudký nárůst osevních ploch řepky v uplynulých letech neměl za následek úbytek srnčí zvěře. Její úmrtnost v důsledku nadměrného příjmu řepky je ve skutečnosti v celkovém měřítku podstatně menší než ztráty působené motorovými vozidly nebo vysečením srnčat zemědělskou mechanizací. A důležitou roli hrály ale i jiné faktory, mezi něž v některých honitbách patří i nedostatek kvalitní myslivecké péče o srnčí zvěř. nejméně rádi toto slyší ti, kteří raději hledají chybu někde jinde než jen u sebe. To samozřejmě neznamená, že v těch honitbách, ve kterých je řepka ve větším rozsahu pěstována, není zapotřebí věnovat uvedené problematice zvýšenou pozornost. Na druhé straně je ale také třeba zcela objektivně říci, že řepka představuje v zimě pro srnčí zvěř velice atraktivní potravu a jejím pěstováním se značně zvyšuje potravní nabídka v tomto kritickém období. Srnčí zvěř se na řepkových polích velice ráda paství, aniž by v naprosté většině případů u ní docházelo k jakýmkoliv projevům narušení zdravotního stavu. Takzvané řepkové onemocnění vzniká zpravidla teprve při společném působení několika vzájemně působících faktorů. Zkušenosti ukázaly, že k úhynům dochází v prvé řadě tam, kde srnčí zvěř má zhoršenou kondici a její výživa je navíc v zimě příliš jednostranně orientována na řepku v důsledku nedostatku jiné atraktivní potravy.

Zvyšování celkové úživnosti biotopu, správně prováděný odstřel a především intenzivní myslivecká péče během zimního období jsou účinnými opatřeními na zabránění onemocnění a výrazné snížení ztrát. Velmi důležitou roli hraje správně prováděné zimní krmení. Jeho hlavní zásady a pravidla, které je nutné dodržovat, aby mohlo být toto opatření účinné, byly popsány mimo jiné v loňském únorovém vydání časopisu Myslivost. Co se týče vhodného výběru krmiv, neexistuje žádný patentní recept. V honitbách se zvýšeným výskytem řepkového onemocnění se nám například velmi dobře osvědčilo pravidelné předkládání kvalitního vojtěškového nebo jetelového sena, stejně jako kombinace jablečných výlisků s ovsem a speciální krmné směsi, obsahující dostatečné množství strukturální hrubé vlákniny. Důležité je začít s krmením včas, to znamená ještě před začátkem skutečné zimy, a předkládat zvolená krmiva nejen pravidelně, ale i v dostatečném množství tak, aby byla srnčí zvěři podle potřeby stále k dispozici. Na základě současných vědomostí a praktických zkušeností lze na závěr jednoznačně uvést, že případným zimním ztrátám srnčí zvěře, působeným řepkou, lze předcházet. Proto v honitbách s dobrou úrovní myslivecké péče by ani rozšířené pěstování této plodiny nemělo představovat takový závažný problém, za který je někdy považováno.

Literatura:
ONDERSCHEKA, K.; VODNANSKY, M. (1987): Winterfütterung des Rot- und Rehwildes, Österreichs Weidwerk, 11;
ONDERSCHEKA, K.; TATARUCH, F.; STEINECK, T.; KLANSEK E.; VODNANSKY, M.; WAGNER, J.; ECHSEL, H.(1987): Untersuchungen über die durch Rapsaufnahme bedingten Rehwildverluste; Wiener Tierärztliche Monatsschrift, 74;


Kontaktní adresa:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře
Palackého 1-3
CZ-61242 Brno



vychází v 7:49 a zapadá v 15:58 vychází v 16:21 a zapadá v 7:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...