Časopis Myslivost

Do krajiny tisíců jezer, jak se Finsku po právu říká (Finové jich napočítali přes 180 000 a to ještě není konečné číslo!), jsme odletěli na konci března. Správná doba pro dohodnutí podzimní lovecké výpravy. Předem jasně stanovená pravidla a dohody - to je styl Skandinávie. Není třeba smluv na papíru, nejryzejší dohody se uzavírají v řádně roztopené sauně. Tady jsou si všichni účastníci rovni a konečné ujednání je stvrzeno sklenkou Koskenkorvy. Ta také nemá k lovu daleko - v překladu zní název finského národního nápoje "zaječí ouško".

Přelet z jarní pevninské Evropy do Finska nás vrátil o měsíc zpět. Zamrzlá jezera, sněžné skútry a teplota kolem -10 stupňů, to je konec března ve Finsku. Po jeden a půl hodinovém letu z Prahy jsme přistáli v Helsinkách, kde jsme se setkali s přítelem Esou. S ním jsme pokračovali na sever přes Lahti do Kausaly. V Kausale jsme se ubytovali v malém stylovém hotelu Radansuu a po celodením trmácení velice pomohla načerpat novou enrgii očistná sauna. Ráno jsme měli vyrazit do 700 km vzdálené oblasti Kainuu., kde se chceme dozvědět vše o místní myslivosti. Sluníčko nás vzbudilo do mrazivého dne. Přesto že byl pátek na jezeře Urajarvi, všude kam oko dohlédlo pobíhali legračně lidé se zvláštními baťůžky, mini rybářskými pruty, kterým se říká pimplátko, ručním vrtákem a lovili okouny na ledových dírkách. To je místní kolorit, ať je úterý nebo neděle, první cesta patří k jezeru a "pimpelfiska", jak se lovu na dírkách správně finsky říká. Stejný výraz používají také pro označení toho, když někdo usíná a padá mu hlava.

A jak se loví okoun na ledu? Speciálním vrtákem se udělá díra do ledu, háček se opatří chutnou návnadou, jež je specialitou každého rybáře, a už je třeba jen cukat vlascem a čekat. Je to opravdu národní sport, v lovu na dírkách se pořádá i mistrovství Finska. Na jezeře Kiantajarvi je první místo dotováno prémií 100 000 Euro.

Po krátkém rozhovoru s místními v Kausale přijíždí Esa se svým Volvem 4x4, které je zde nutností, a jedeme do Kainuu. Velké bezpečné auto, nůž a sekera je vybavení každého Fina, který cestuje na značné vzdálenosti. Trochu nevěřícně jsme se dívali na tyto věci v kufru auta, až Esa nám vysvětlil, že je to na záraz soba nebo losa, když řidič po nehodě přežije. Zejména sob, který je velice důvěřivé až hloupé zvíře, často cestuje po silnici a ani ho nenapadne uhnout před autem. Naopak se přijde podívat, kdo to jede. Lov sobů je Finy považován za barbarství, prohlašují totiž: "to není lov, ale vražda, když vám přijde zvíře dva metry před zbraň a ještě si ji prohlíží." S tím lze souhlasit. Hlavními chovateli sobů byli odedávna Laponci, ale k oblastem chovu patří i jižnější oblasti například i Kainuu. Pozdě v noci jsme dojeli k jezeru Lampinlampi, kde jsme se s Esou ubytovali ve stylovém dřeveném domku. Po jednoduché večeři ze sobího masa s bramborovou kaší a brusinkami jsme šli na kutě. Ráno nás čekala obhlídka loveckého revíru místního loveckého spolku.

Oblast Kainuu se rozkládá 850 km severovýchodně od Helsinek, ohraničená polárním kruhem na severu, městem Kussamo na jihu a ruskou hranicí na východě. V této části Finska se rozkládají porosty borovic, střídané břízou. Břehy jezer lemované klečí, která přechází v mokřady, v mnoha částech můžeme narazit na rašeliniště. Rozlehlé plochy brusnice borůvky a brusnice brusinky vystupují na jižních svazích nevýrazných kopečků. Z bývalé hlásky finské pohraniční stráže může člověk přehlédnout obrovské území. Chybí zde totiž hory. Finsko je vlastně nevýrazná náhorní plošina, kde nejvyšší hory nepřesahují 600 m n. m. a tyto kopce jsou nazývany "tunturi". Je to území které pozvolna přechází v tundru.

Oblast Kainuu je patří do méně obydlených částí Finska, kde základní obživou lidí je chov sobů. Sob je v této části zlatem a velikost stáda určuje postavení ve společnosti. Další možností obživy lidí je lov.

Jezerní oblast je bohatá na pernatou i srstnatou zvěř. Na všudepřítomné losy upozorňují dopravní tabulky. Losí býci žijí samotářsky a losice s losíčaty se pohybují v rodinných tlupách. V rozsáhlých teritoriích severských lesů se můžete setkat i s jelencem severním běloocasím. Na lesních pasekách se můžeme setkat i se srnčí zvěří. Srnčí je celkově větší něž srnčí u nás, průměrná hmotnost srnců je 24 kg. Určitě také narazíte na stádo pomalu táhnoucích sobů.

V této oblasti jsem se také poprvé setkal s hejnky tetřevů. Neopakovatelný zážitek se mi naskytl při projížďce loveckého revíru místního loveckého spolku. Při focení přechodu losa přes lyžařskou magistrálu, který vypadal jako stopy obra na sněhu, jsme se vzdálil od průvodce Esi a poodešel do malebného zákoutí lemovaného porostem mladých boroviček a mohutných bílých bříz. Pod borovičkami se choulilo asi dvacet světle hnědých tetřevích slepic a pět mohutných kohoutů, kteří vypadali ve svém černém hávu jako strážci hejna v těžkých beraních kožiších. Velice jsem litoval že mi došel film ve fotoaparátu s teleobjektivem. Tiše jsem odešel a nechal je v klidu na sněhu.

Ze stop na sněhu bylo možné číst, že se tu v noci pelášil zajíc bělák se statným lišákem v zádech. V mlazině kleče a borovice jsem narazil na zcela čerstvou stopu rysa, který za ranního šera vyrazil na lov. V této panenské přírodě nechybí ani medvěd, ani vlk a samozřejmě bohatýr severu, který necouvne před medvědem, rosomák. Rosomák v této části přechází z Ruska.

Navštívený lovecký revír s rozlohou asi 25 km2 na severu sousedí s přírodní rezervací a na východu přímo s ruskou hranicí. Z těchto částí se stahují ke stádům chovaných sobů ruští medvědi hnědí s průměrnou hmotností kolem 120 kg a jejich trofejová hodnota se pohybuje na úrovni stříbrné medaile.

Jezero v Sarce a Lammpilampi je bohaté na kachny divoké, čírky obecné, hoholy severní, v pasekách žije bělokur a sluka. Tato oblast je opravdovým severským loveckým rájem pro cizince. Pro místní je to však i dnes v době letů raketoplánu a počítačů tvrdý boj s přírodou. Místní farmáři musí uchránit svoje stáda před predátory.

Lov ve Finsku je promyšleně korigován, tak aby udržel stavy zvěře na určitém množství využitelném pro místní lidi jako doplněk zdroje potravy a zároveň aby zvěř nečinila závažné škody na lesních porostech a chovaných zvířatech. Státní správa se snaží držet stavy losí populace přibližně na 4 kusech na 1000 ha.

Veškerá zvěř je považována za národní bohatství a patří státu. Stát si toho je vědom a všechny škody, které způsobí zvěř na porostech, domácích zvířatech, při dodržení lovených počtů zvěře hradí bez průtahů v plné výši.

Měl jsem možnost shlédnout vysázenou paseku o výměře asi 1,5 ha tří až pětiletých boroviček, kterou navštívil losí býk před týdnem. Byl značně vyhladovělý a borovičky byly pravděpodobně ve správném sklizňové zralosti. To zvíře dokázalo spást a dál poškodit více něž polovinu výměry. Finský přítel mě informoval, že už tu byl likvidátor a na této části bude zadotována nová výsadba.

Finští myslivci a lesníci mají zájem stabilizovat stavy zvěře a zachovat jim dobré životní prostředí. Jejich snaha je vidět především ve stavech u nás již vzácných tetřevů. Zde se lovené stavy pohybují kolem 30 tisíc kusů za rok. Základním předpokladem stabilizace stavů a možnost tak vysokého počtu ulovených kusů byla změna doby lovu. Tetřevi se loví v době od 1 září do 31. října. Neloví se tedy v době toku, aby nedocházelo k ovlivnění reprodukce tetřeva. Stejně obezřetně se určuje doba lovu pro ostatní spárkatou a pernatou zvěř.

Ranní vyjížďka na skútrech nás zavedla do části revíru, kde se volně popásala stádečka sobů. Měli jsme možnost se podívat do značkovacích ohrad, kde se sobi nakládají na kamiony a odváží na porážku. Dozvěděli jsme se, že tato transportní záležitost je důsledek vstupu do Evropské unie. Místní Finové považují nutnost porážet soby v masokombinátech v Rovaniemi za špatné. Divoce žijící zvíře je nahnáno na kamion, vezeno stovky kilometrů a po stresující jízdě poraženo v hygienických boxech. Stres se odráží na kvalitě zvěřiny. Místní farmáři si však pro svojí tradiční specialitu "porokaristus" poráží soby tradičním způsobem. Zvěřina je nakrájena na tenké kousky, které se mohou mrazit nebo udit. Osmažená na cibulce s bramborovou kaší a brusinkami je rychlým, vydatným a skvělým jídlem.

Sobí ohrady byly v nejseverněnjším cípu honitby a nás čekal návrat zpět na základnu. V malebné údolíčku malého potůčku jsme zastavili k lehkému obědu u dřevěného domku, který se objevil jako mávnutím kouzelného proutku. Na sněhu jsme rozdělali oheň a opékali klobásy - chutné "makara". Nebylo třeba lámat větví z okolních stromů, vše potřebné bylo v domečku, který vlastně slouží jako přístřeší pro pocestné. Má základní vybavení - postele, kamna, trvanlivé suché potraviny, zásobu dříví, sekeru, pilu a návštěvní knihu. Zanechali jsme sušené polévky od Vitany a zápalky. Na oplátku jsme se zapsali do knihy hostů, kde od roku 1998 (počátek zápisů v sešitu) nebylo českého zápisu. Polední slunce rozehřívalo již sníh na střeše domku, zmoženi z makary jsme ulehli na firn a zaposlouchali se do šumění předjarního lesa s pípáním sýkorek. Polední sluníčko zašlo za borovice a chlad nám připomněl, že je čas opět popojet . Čekala nás návštěva místních loveckých průvodců.

Terénní automobil nás zavezl na samotu, kde farmaří pan Lee. Na farmě chová asi 500 sobů. Jeho záliba v myslivosti je místně známá. Je zároveň milovníkem psů. Chová smečku 12 karelských medvědích psů. Nádherní bílo-černí psi nás vítají přátelským štěkotem. Jsou umístěni v prostorných kotcích po dvou až třech, podle pohlaví a věku. Samostaný kotec má pouze nejstarší asi 10letý pes. Lee o něm říká je to nejlepší chovný pes a zároveň pes s 10 samostanými, úspěšnými lovy medvěda. Podsaditá, svalnatá figura s kratší mohutnou hlavou, rozvaha před návštěvou tomu dávaly za pravdu. Setkali jsme se zde také s malým rezavým psíkem, který skoro ani loveckého psa nepřipomínal. Až z povídání o výborných vlohách k lovu drobné pernaté a zajíce běláka jsem usoudila, že se jedná o finského ptačího psa. Je to psík velikosti jagdteriéra nebo border teriéra s dlouhou hustou srstí rezavé barvy a neuvěřitelně zatočeného ocasu. Je to milý psík, který by asi jel s námi až do Čech.

Leeova lovecká místnost byl obývák, kde u stropu zaujímaly police s poháry tři stěny. Jeho medvědí psi mají opravdu zvuk. Medvědí pes je nepostradatelný při lovu medvědů. Lov medvěda není povolen na újedi. A tak jedinou možností je nátlačka za pomoci psů. Na časně ranní nebo pozdě večerní nátlačce se obeznaný medvěd nechá vypracovat psy. Ti jsou schopni medvěda vyhledat, zastavit a udržet do příchodu lovců. Pak už vše záleží na lovci. Vzhledem k tomu, že každý, kdo chce lovit losa a medvěda, se musí podrobit střeleckému testu, je už závěr lovu poměrně bezproblémovou záležitostí. Zvěřina z medvěda je delikatesou v místních restauracích. Podobně jako ostatní zvěřina z poplatkového lovu, přináleží mysliveckému spolku. Lov medvěda je povolen kulovou zbraní ráže větší než je .308 W. Pro lov je nutné obětovat alespoň tři dny. Úspěch však bývá zaručen vždy.

Lee je pravdu zanícený lovec, neboť hlavní místo u stolu v obývacím pokoji zaujímal jeho vycpaný medvěd, oceněný jako stříbrný. Manželka nám přinesla ukázat vypreparované tři lebky a vzácnost, tři pyjové medvědí kosti.

Lee nás také seznámil se specifiky lovu losa, který se loví od 15. září na samostatných lovech a od 15 října na lovech společných. Lov býků končí 15. listopadu a holé 15. prosince. Lov losa je ve Finsku velice oblíben. Loví se na stávaništích zvěře, opět nejlépe za pomocí psů, kteří dokáží vypracovat stopu, losa zastavit a udržet namístě. Úspěšnost lovu se psy je zaručen. Ve Finsku je obvyklé platit lovecký doprovod.

Milá rodina pana Leea připravila drobné pohoštění s typickými jídly Finska - "kysel"- pokrm z mléka a porokaristus. V pozdním odpoledni jsme se rozloučili a odjeli ve sněhové vánici k Papa Kirkalovi.

Žoviální osmdesátník, který byl celý život vojákem, pohraničníkem a také nadšeným lovcem. Věnoval nám téměř celý zbytek odpoledne, kdy nás seznamoval s lovem drobné pernaté zvěře. Zajímavé je, že když nastane sezóna lovu pernaté, tj. od 20. srpna, už 12letí kluci jsou omluveni ve škole pro nemoc a pomáhají lovit otcům. Pernaté je zde dostatek a výřady bývají bohaté.

Je večer a my se začínáme vracet do výchozího místa Kausally. Vánice zesílila, rychlost jízdy se snížila a je možné trochu povídat o "lovech při jízdě" na finských silnicích. Vždy je prý dobré mířit na zadní běhy losa, neboť má těžší předek. Při srážce s autem je ale řidič v lepším případě majitelem vraku, v horším se udusí srstí zvířete nebo je probodnut lopatami. Los se prý přes silnici nikdy nevrací. I podobné informace tohoto druhu nám dával průvodce Esa při 800 km dlouhé cestě do Helsinek, kde musíme stihnout ranní letadlo do Prahy. Vše nakonec dobře dopadlo a odlétáme s dobrým pocitem, že je vše domluvené a tak se snad brzy do Finska vrátíme na lov losa, medvěda, tetřeva i kachen.