Časopis Myslivost

Jak při podobných rozhovorech bývá obvyklé, nemohlo se začít jinak, než vzpomínkami na mládí a myslivecké začátky.
"Vztah k přírodě jsem zřejmě získal hned při svém narození, neboť otec pocházel ze selské rodiny. Jsem Moravák z Olomouce, o přírodu jsem se zajímal už od narození, a to i díky mému bratranci, který později vystudoval přírodní vědy. S bratrancem jsme pravidelně trávili prázdniny u babičky na venkově. Už na konci první republiky jsem byl členem Skautu a taky po roce 1945 jsem ještě několik let ve Skautu působil. Můj pozdější tchán byl vášnivým myslivcem. A tak nakonec asi všechny tyto vlivy způsobily, že jsem se jako medik přihlásil k základním mysliveckým zkouškám, které jsem složil v roce 1950. Promoval jsem v roce 1951, pak byla vojna a na umístěnku jsem se dostal do Hradce Králové. A až tady ve východních Čechách jsem vstoupil do mysliveckého sdružení a začal myslivost prakticky vykonávat. To bylo v roce 1954.
A víte, prozradím Vám docela zajímavou skutečnost," zdůrazňuje Doc. Kovařík, "v roce 1954 jsem vstoupil do MS Štít a v tomto jediném mysliveckém sdružení jsem byl nepřetržitě celých 50 let!"
A proč jste tedy skončil?
"V roce 1994 jsme bohužel přišli o honitbu díky restitucím. Ale pro mě to vlastně přerušení nebylo, prakticky v té samé honitbě provozuji myslivost dál. Lesní pozemky totiž vrátili v restituci panu hraběti Kinskému ze zámku Karlova Koruna a já tu mám povolenku stále. Vždyť já vlastně bydlí m uprostřed honitby, tady všechny ty lesy za oknem jsou Kinských".
Takže tady se dostatečně myslivecky vyžíváte?
"Ano, to jsou moje milované lesy, no, bohužel ne moje. Je tu mnoho srnčího a černé zvěře, zajíc je tu už jen sporadicky, poskrovnu mimo bažantnici bažant, jinak jsou tu běžné druhy dravé zvěře, lišky, jezevci, kuny, jestřábi i ostříži, pravidelně se tu objevují holubi a sluky."
Takže jaké druhy zvěře máte nejraději?
"Nezáleží přece na druhu zvěře, ale na tom, jaké máte v honitbě při výkonu práva myslivosti pocity, co vám honitba při návštěvě dává, jaké tu máte zázemí. Ale pokud mě nutíte jmenovat, tak nejraději mám srnčí zvěř"
Dobrá, tak jinak, jak často se do honitby dostanete? A jaké máte raději lovy - skupinové nebo individuální?
"Do honitby se i přes to, že v ní přímo bydlím, myslivecky dostanu tak jednou dvakrát týdně, mám stále lékařskou praxi, povinnosti pracovní a musím dojíždět. Z lovů mám raději lovy individuální, což ale tak trochu taky souvisí s mojí profesí. A většina doktorů je na tom podobně. Víte, každý lékař se ve své praxi dnes a denně setkává s množstvím lidí a jejich osudy, ve fakultní nemocnici mám navíc kolem sebe stále houfy mediků, prostě je to neustálá práce s lidmi a komunikace s nimi, proto asi lékaři vyhledávají při myslivosti především klid právě při individuálním lovu."
V jiných rozhovorech s myslivci - lékaři jsem se vždy ptal, jestli si "nenosí práci do honitby", jestli při čekání na posedu neřeší v mysli odborné pracovní záležitosti. Jak je to ve Vašem případě?
"Ani já si svoji profesi do honitby neberu, pokud mám kompenzovat pracovní stres, tak na práci přece nemohu myslet. A myslivost je opravdu tou nejlepší kompenzací a příležitostí, jak si odpočinout."
Takže můžete jako lékař definovat, v jakém směru je myslivost prospěšná?
"Myslivost je jednoznačně prospěšná jak zdraví duševnímu, tak fyzickému. Dovolte mi ale, abych si vypůjčil myšlenku jinde, abych uvedl moji oblíbenou citaci klasika. Nejstarší spis o myslivosti napsal Xenofón a jmenuje se Cynegeticos, vlastně O lovu. A tam je krásně napsáno, že kdo se myslivosti pravidelně věnuje, získává z ní mnoho, protože se tělo stává zdravějším, mysl se stává bystřejší, oko se stává více vidoucím a hlavně se pomaleji stárne."
Po pravdě řečeno, chtěl bych se dožít takového požehnaného věku. v takové duševní i fyzické kondici, Doc. Kovařík je totiž nejlepší reklamou toho, že dávný Xenofón měl plnou pravdu!
Pojďme ale na krátkou návštěvu do obývacího pokoje, kde stěny, jak jinak, zdobí myslivecké trofeje, preparáty všech možných druhů zvěře. Ke slavnému jménu by ale návštěvník možná čekal početnější přehlídku trofejí. Vím, že jsem sám při první návštěvě byl trochu překvapen.
"Těch trofejí na počet opravdu není moc, nikdy jsem nechtěl kupit trofeje, ale měl jsem snahu do své sbírky trofejí dostat od každého druhu zvěře nejméně jeden kus, když se tak podíváte, celkem se mi to snad podařilo. Několik trofejí je docela zajímavých. tetřev je ze Slovenska, divoký krocan z obory Kněžičky a tito dva malí ptáčci jsou orebice horská ze Židlochovic a orebice rudá z Černíkovic. Velmi si vážím trofeje jeřábka, ti se u nás dlouho nestřílejí, ten je ze Slovenska, tetřívky mám z Krkonoš a kamzíka jsem dostal k životnímu jubileu na Pradědu. Do sbírky patří i sika japonský a vážím si moc trofeje jelena Dybovského. Trofej muflona ze Slavic je asi moje nejcennější, protože má zlatou medaili."
A co jiné honitby a oblasti, které lovy se Vám nejvíce vryly do paměti?
"Když tak vzpomínám, tak bohužel je to již dnes cizina - je to totiž Slovensko, tam jsem jezdil opravdu moc rád. Měl jsem například jedinečnou možnost lovu tetřevů ve Slovenském rudohoří každý rok dvanáct let po sobě. Získal jsem tam neocenitelné zkušenosti. To bylo každý rok velké dobrodružství. V panenské krajině Slovenského rudohoří jsem měl taky ojedinělou možnost lovu již tehdy u nás chráněného jeřábka. A taky velkým zážitkem byl pro mě lov na černou zvěř v exkluzivní oboře v Topolčiankách."
V podstatě o každé trofeji dokáže Doc. Kovařík hovořit z pohledu renomovaného historika s uvedením všech detailů lovu. Zastavuje například pohled u preparátu divoké husy. "Zajímavý příběh se vztahuje k divoké huse. Dostal jsem tenkrát povolenku na jelena lesního, trofej jelena jsem už ale ve sbírce měl, ale neměl jsem zase divokou husu. Tak jsem si doslova vyprosil u tehdy trochu nechápajícího doprovodu, abych si mohl střelit divokou husu v Židlochovicích. Na druhé vycházce jsem ji opravdu střelil. A na závěr přišel výřad. Teprve tam jsem přítomným lesníkům řekl, jak jsem vyměnil jelena za husu A ten jejich komentář byl pro mě nezapomenutelný a poučný zároveň - jelena trefí každý, ale střelit divokou husu, to už je umění".
Na zdi hned vedle trofejí vysí dvě vyobrazení jednoho a téhož erbu, jemuž dominuje jelení paroží. "Myslivecké erby to nejsou, často se mě na to návštěvy ptají", říká s úsměvem Doc. Kovařík, "jsou to erby rodové. Používání erbu mi schválila Zemská stavovská rodová unie, kde se sdružují občané, kteří mají právo mít erb. To se musí jít hodně hluboko do minulosti, do archívů a kronik. Někdy se objeví i šlechtičtí předkové. Pak si takový člověk může buď zvolit erb historický nebo nový, který se vztahuje k jeho profesi a zájmům. Takže proto já mám v erbu Aeskulapa a jelení paroží. A tady ta trofej jelena, která visí na zdi nad erbem, to je onen pravidelný čtrnácterák s oboustranně postupnou korunou, který se objevil i v erbu. O mně se trochu ironicky říkalo celý život - víte, on je to sice lékař, ale je to hlavně myslivec."
Čtenáři Vás znají ale především jako autora mnoha a mnoha článků, jako spisovatele. Jak jste se k psaní dostal?
"Je to možná podivné, ale zase přes medicínu. Když pracuje lékař na klinice, tak se kromě výuky musí taky zabývat výzkumem, to znamená, že musí svoje poznatky publikovat ve vědeckých pracích. Takže průpravu jsem měl z medicíny. A k tomu jsem připojil poněkud pragmatický pohled. Když jsem se tak rozhlédl po myslivecké literatuře, tak jsem viděl, že je plno literatury z lovectví, kynologie, chovu zvěře a střelectví, ale že je, nebo respektive v té době byla, určitá mezera v dějinách myslivosti a v oboru mysliveckých tradic a zvyků. Nakonec, přece se nemusíme moc přesvědčovat, za těch uplynulých 40 let před rokem 1989 se moc na tradice a zvyky nedrželo. Přitom já měl zájem o kulturu a historii už od svých gymnaziálních let. Bude to možná znít trochu divně, ale prostě jsem si tak nějak vytipoval oblast myslivecké kultury, zvyků tradic a památek jako moje možné pole budoucí působnosti. A tak začala moje spolupráce s Myslivostí, začal jsem tím, že jsem přinesl do redakce vzpomínkové medailonky mysliveckých osobností, to do té doby nikdo pravidelně nedělal. Od toho byl už jen krok k psaní komplexnějších věcí."
Takže v podstatě má myslivecká kultura štěstí, že jste tehdy správně tipoval! Ale pojďme ke knihám, kdy Vám začaly vycházet?
"První vydání mysliveckých tradic vyšlo už před více než 30 lety. Pak vyšly v několika dalších vydáních, stejně tak jako Myslivecká mluva. Já osobně mám rád publikaci Myslivost na starých pohlednicích. Ze vzpomínkových medailonků nakonec vznikl Biografický slovník, napsal jsem ale statě i do odborných mysliveckých učebnic, byl jsem i v kolektivu autorů Mysliveckého slovníku naučného. Přispěl jsem svým dílem i ke knize Myslivecká vyznání, kde mě těší, že ač nebeletrista jsem mohl přispět k souborné antologii současným českých mysliveckých beletristů. Ale stejně si pořád nejvíce považuji pravidelnou spolupráci s časopisem, a to ať už v řádných číslech nebo v přílohách Myslivecké zábavy. Vzpomínkové medailonky jsou asi nejdéle vycházející rubrikou v pětaosmdesátileté historii časopisu Myslivost."
Známe se panem docentem od roku 1986, kdy jsem nastoupil do redakce Myslivosti, měl jsem tu možnost poznat, jak některá díla vznikala. Ale přece jen pro čtenáře, jak vlastně podklady pro svoje články a knihy získáváte?
"Víte moc dobře, že jsem trochu staromilec, nemám mobil, nemám počítač, nevím ani co je to internet, já dokonce neumím ani psát na stroji, Všechno si píšu ručně." Zde patří redakční vsuvka - ano opravdu, pan docent vše píše svým charakteristickým rukopisem a dalo mi dost času, než jsem si na jeho rukopis zvykl. Dnes se ho naučila celá redakce i hodná paní přepisovačka. A prozradím ještě jednu drobnou pikantnost - pokud vím, tak Doc. Kovařík je v současnosti asi jediným lékařem u nás, který má povoleno recepty a lékařské záznamy psát rukou. Ale pojďme zpátky k rozhovoru. "Bohatství mých údajů plyne z toho, že celý život nepřetržitě shromažďuji veškeré dostupné údaje. Mám celkem 33 velkých kartotéčních krabic všemožně tématicky utříděných výpisků. K tomu hromady spisů a historické literatury, starých mysliveckých časopisů a knih. A velká část mé práce spočívá v trpělivém vypisování a prohledávání literatury ve vědeckých a univerzitních knihovnách, tam opravdu strávím hodně času."
Klobouk dolů, měl jsem možnost nahlédnout, jaká je to mravenčí a trpělivá práce. Ale například nedávno se mi jeden známý ptal otázkou, na kterou jsem neuměl odpovědět. Psal jste v Mysliveckých zábavách o zvěři a lovu v díle W. Shakespeara. Neříkejte, že jste všechna díla přečetl?
"To nejste první, kdo se na to ptá. Nemůžu říci perfektně pročetl, ale důkladně jsem prolistoval všechna dramata, komedie, tragédie, ale i třeba méně známé sbírky sonetů a některá další jeho díla. Skutečně poctivě jsem vše prošel a vše vlastní rukou a perem vypsal, druhy zvěře, vyskytující se lovecké situace nebo další zmínky o lovu a myslivosti."
Prozraďme, co nového pro čtenáře připravujete.
"Nejnověji jsem připravil mysliveckou antologii historických českých mysliveckých autorů, je to výběr čtyřech desítek českých mysliveckých literátů od poloviny 19. století až do dnešní doby. Od každého autora jsem vybral jednu ukázku, kniha by se měla jmenovat Myslivecká čítanka a měla by vyjít v edici Klubu autorů ještě do konce letošního roku. Ve stejném duchu jsem asi na příští rok připravil další podobnou antologii, tentokrát to ale bude myslivecká poezie. To bude první dílo svého druhu nejen u nás, ale i ve světě. Takové bohatství myslivecké poezie jako má čeká myslivecká literatura, to nemá žádná jiná cizojazyčná myslivecká literatura. Máme být opravdu na co hrdi. A konečně třetí věc, to je přece naše dílo společné, rád bych aby vyšel knižně v ucelené podobě přehled o našich mysliveckých památkách, vlastně to, co již dlouhá léta vychází v podobě rubriky Naše myslivecké památky. Snad už mohu za nás oba prozradit, že finišujeme na rukopisu."
Zastavme se na závěr ještě u Vašich funkcí, kromě členství v Redakční radě časopisu Myslivost jste byl taky řadu let členem Kulturně-propagační komise Českomoravské myslivecké jednoty. Jak Vy osobně vidíte úroveň současné české myslivosti?
"Tak v prvé řadě bych si dovolil podotknout, že mám tu čest být také členem CIC jako zástupce České republiky v komisi pro myslivecké umění, kulturu, historii a myslivecká muzea. Ale k otázce - myslím si, že v posledních patnácti letech ČMMJ důsledně dbá na zvýšení úrovně mysliveckých tradic, a to i zásluhou publicity této oblasti v časopisu Myslivost. Těší mě, že se v poslední době například obnovuje úcta ke sv. Hubertovi, že se stavějí nové kapličky, pořádají oslavy atd. V osobě sv. Huberta není třeba vidět jen ten náboženský symbol, ale taky symbol správného, čestného a mravného provádění myslivosti. Moc mě těší, když čtu v Myslivosti každý měsíc o tom, kolik různorodých akcí se uspořádalo v mysliveckých sdruženích pro podporu a propagaci myslivosti. Je potřeba, aby se obrazně řečeno spojily dva proudy - proud zezdola z místních mysliveckých sdružení, místních akcí a konkrétního života myslivců na venkově, a pak proud ze shora, proud z centra jednotné myslivecké organizace. Pokud se vzájemně tyto proudy doplní a podpoří, bude myslivost vzkvétat. Centrum musí se sdruženími a okresy úzce spolupracovat, podporovat výměnu zkušeností a podpořit přenos dobrých myšlenek a nápadů. V poslední době se ale také bohužel množí diskuse o potřebě či nepotřebě jednotné myslivecké organizace. Myslím, že jsou to v drtivé většině řeči zbytečné a plané. Jak jsem již říkal, dělám myslivost od roku 1950 a vždy jsem byl členem jednotné myslivecké organizace. Vždycky jsem tu jednotu hájil. A pokud jsem se dostal do funkcí po listopadu 1989, hájil jsem nejen tu svoji oblast kultury, historie, zvyků a tradic, ale vždy jsem byl taky zastáncem těch kruhů mysliveckých, které cítí potřebu jednotné organizace. Je zbytečné síly tříštit, vždyť je stará známá zkušenost, že v jednotě je síla. Vždyť i já jsem pamětník, pamatuji staré doby velkých honů na drobnou zvěř, vím, že se mění podmínky přírody, ale jsem přesvědčen, že se myslivci spojí v ochraně a obraně své záliby a obhájí svoji pozici i ve změněných podmínkách."
Takže na závěr nezbývá než popřát Doc. Kovaříkovi hodně zdraví a svěžesti jak fyzické, tak duševní a přát si, abychom si mohli ještě řadu let listovat dalšími jeho novými statěmi v časopisu či v nově vydaných publikacích.