Od dvaašedesátého roku minulého století se prakticky nepřetržitě buduje ve Sv. Antone nedaleko Banskej Štiavnice celoslovenské myslivecké muzeum. Jeho základ tvoří především sbírky původních majitelů barokně klasicistního zámku, kteří byli vesměs vášnivými myslivci.
Muzeum kromě stálé expozice každoročně organizuje mnoho doprovodných akcí, na jejichž samotném vrcholu stojí od roku 1991 Dny sv. Huberta, celoslovenské myslivecké slavnosti s bohatou zahraniční účastí vystavovatelů i návštěvníků.
Letošní slavnosti, v pořadí již jednadvacáté, byly výjimečné především v tom, že byly mimořádně úspěšným krokem do dalšího desetiletí existence této báječné kulturně společenské a poznávací akce. Ale nepředbíhejme...
Špetka historie
Zámek ve Sv. Antone dal do dnešní podoby přebudovat v roce 1750 Andrej Koháry. Po přestavbě poměrně rozsáhlého areálu měl objekt čtyři vchody, sedm arkád, dvaapadesát pokojů, tři sta šedesát pět oken a dvanáct komínů. V roce 1826, po smrti posledního zástupce rodu Koháry Františka Josefa se majitelem stali příslušníci německého šlechtického rodu Coburg, jelikož jediná dcera posledního z původních majitelů Marie Antonie Gabriela se provdala v roce 1816 za Ferdinanda Juraje Coburga. A jak již bylo napsáno v úvodu, vášniví lovci z obou rodů nashromáždili za desítky let antonského vlastnictví a zejména okolních lesů a polností unikátní sbírku více než patnácti set trofejí, ale také jedinečných výtvarných děl s tematikou přírody, zvěře a lovu.
Posledním uživatelem svatoantonského kláštera byl bulharský car Ferdinand Coburg (1861 - 1948), rozporuplný panovník, skvělý diplomat, velký cestovatel a uznávaný přírodovědec. Dokonce jsou v latině po něm pojmenované některé druhy rostlin a živočichů.
Novodobá historie zanedbaného zámku se začala psát počátkem šedesátých let minulého století. Vznikla zde stálá myslivecká expozice, neustále se rozšiřující a obohacující, která představuje historii i současnost slovenské myslivosti, lovecké střelectví, kynologii, sokolnictví, výtvarnou kulturu spojenou s danou tematikou, prostřednictvím diorám pak prezentuje typické biotopy zvěře žijící v jednotlivých regionech Slovenska.
Muzeum žije a dýchá, což je zejména zásluha současného ředitele inženýra Mariána Číže. Ten v současnosti stojí v čele kolektivu odborníků a mimořádně nadšených lidí, kteří každodenní prací obohacují paletu zdejších výstav, besed, přednášek, akcí pro děti a seniory, divadelních představení či uměleckých prezentací a chovatelských přehlídek. V neposlední řadě pak samozřejmě Dnů sv. Huberta, kterými doslova žijí.
Jednadvacátý
První zářijový víkend tohoto roku tedy patřil opět myslivcům, tradicím, lesu a všem, kteří podobné spojení považují za součást životního stylu, životní filozofie. A rozhodně jich nebylo málo, vždyť letošní slavnosti přilákaly více než deset tisíc lidí, na čemž se pochopitelně podepsalo nejen tropické letní počasí, ale především atraktivní a vše objímající program „na zámku i v podzámčí“.
Ve chvíli, kdy jsem připravoval tento článek, snad ještě nebylo možné hovořit o návštěvnickém rekordu, ale moji antonští přátelé a hostitelé Helena a Janko Račkovi, kteří se na organizaci slavností po mnoho let aktivně podílejí, se netajili tím, že je letošní účast mile překvapila. Mimochodem - na jejich dvorku a zahradě parkovalo v jednu chvíli až třináct automobilů. Podobný obrázek je přitom v obci možné vidět prakticky všude...
Přes veškerou snahu organizátorů a početných policistů je neplánované a předem nedohodnuté zaparkování téměř nemožné. Podobné je to i s ubytováním, a to nejen v samotném Sv. Antone, ale i v širokém okolí, kde prakticky všechny penziony a další ubytovací kapacity tak říkajíc „praskají ve švech“.
Jeho Excelence
Jak už jsem uvedl, letošní vstup do třetího desetiletí svatohubertských antonských slavností se mimořádně vydařil. Samozřejmě k tomu přispěla i účast hostů z nejvzácnějších, zejména pak prezidenta Slovenské republiky Ivana Gašparoviče, ministrů, poslanců či zástupců partnerských mysliveckých svazů z Maďarska a České republiky. Pan prezident, jako již nejednou v minulosti, byl v centru pozornosti novinářů i přítomných myslivců, a v rámci časových možností ochotně odpovídal na jejich dotazy. Ty nejvíce směřovaly k tomu, jak se stal „poľovníkom“. „Ako chlapec som chodil do hory so starým otcom. Aj naši susedia boli nadšení poľovníci. Takže som pričuchol trošku pri nich k tomuto peknému koníčku, ale aj k vzťahu k prírode a zvieratám. Poľovníkom som už neuveritelných štyridsať päť rokov. Ale do hory nechodím preto, aby som strieľal, ale preto, lebo sa tam cítim veľmi dobre. A chodím aj preto, aby som zvieratám pomáhal. Každý poľovník by mal mať pocit zodpovednosti k hore a k zvieratám,“ uvedl Ivan Gašparovič.
Všudepřítomný cinkot rolniček a křik dravců dával tušit, že letošní svatoantonské slavnosti se ponesou v duchu sokolnickém. Jak by ne, když zdejší vyznavači této ušlechtilé činnosti si právě v tomto roce připomínají čtyřicáté narozeniny. A bylo opravdu na co se dívat! Autor celého programu Alojz Kaššák citlivě promyšleným a zajímavým komentářem rozprostřel před návštěvníky tohoto programového bloku živý pohádkový příběh plný králů i poddaných, žen a dětí, lovců a statných mužů, to vše samozřejmě v dobových kostýmech. Nechyběly přelety dravců, nefalšovaná atmosféra časů dávno zašlých, ale rovněž slavnostní, narozeninová. Celkem se představilo více než padesát účinkujících.
Rok lesů
Lesy světa a jejich potřebu pro život člověka představily děti z tanečního souboru Texasky. Samozřejmě, vždyť svět si letos připomíná Mezinárodní rok lesů, který vyhlásila Organizace spojených národů. Sympatické tance provedly návštěvníky svatohubertských dnů prakticky všemi kontinenty a biotopy. A aby byla exkurze ještě více informačně bohatší, nechyběl poutavý slovní doprovod v podání Jerguše Paučuly a moderátora TV magazínu Halali Ľubomíra Kĺúčika. K tomuto bloku nepřímo patřila i mimořádně úspěšná a divácky přitažlivá výstava dětských plakátů ze soutěže Čo šepká les.
Na jednadvacátém ročníku slavností nemohly chybět ani typicky myslivecké soutěže, stejně jako soutěže tak trochu „jarmareční“. K těm prvním samozřejmě patřilo Mistrovství Slovenska ve vábení jelenů Hubertlov - Halali o Putovní pohár Hubertlovu. Ve vyrovnané a atraktivní soutěži se nejvíce dařilo Alojzovi Kaššákovi.
Mistrovský punc měla i soutěž ve vábení zvěře srnčí, černé a dravé. Vavřín vítěze si ze Sv. Antona odvezl Ľubomír Olexa.
Nejlépe upravený myslivecký klobouk měl podle poroty Matiaško Molnár, lukem na terč nejlépe mířil Ján Kapec. Flintu do pomyslného žita nejdále dokázali hodit Jozef Štefánik a Jana Gažiová. Snad nejvíce se všichni těšili na soutěž o nejsympatičtějščí myslivkyni - Hájnikova žena. Miss Sv. Anton bezkonkurenčně dominovala Kamilka Bizeová. Šarm a jistý půvab však mají i muži v zeleném. Ti se tradičně utkávají v soutěži o Naj bradu. Prvenství Peterovi Novákovi přinesl tentokráte jeho sedmačtyřiceticentimetrový plnovous!
Z přebohatého programu není možné nevzpomenout klubovou výstavu alpských jezevčíkovitých „duričov“ či koncert kvarteta lesních rohů Laugaricio. A samozřejmě druhý ročník Hubertovské kvapky krvi. V letošním roce darovalo krev přímo v zámeckém parku třiatřicet dobrovolných dárců!
Vzpomínka
Při této úžasné akci jsem měl možnost rozmnožit na pozvání slovenských kolegů dosud jen rodící se vztahy mezi Klubem autorů při Českomoravské myslivecké jednotě a Klubem histórie slovenského poľovníctva. Potkali jsme se nejen na pracovním setkání, ale rovněž jsme vzdali hold zakladateli slovenského mysliveckého písemnictví Antonu Emanuelovi Timkovi. Ten se narodil 27. června 1843 v Selciach nedaleko Banské Bystrice a zemřel desátého března 1903 v Trhanovej - Podkriváni. Život tohoto osvícence, učitele, spisovatele, redaktora i editora byl mimořádně činorodý a plodný. Vydával Humoristické noviny, svoje črty uveřejňoval v tehdy mimořádně populárních Novom a Starom kalendári, beletristicky zpracovaná životní poučení publikoval v knižním periodiku Grošová knižnica pre slovenskú mládež, byl spoluvydavatelem časopisu pro školní mládež Včelka, v Knižnici zábavného a užitočného čítania vycházely Timkovy fantastické cestopisy.
Když jsem společně s některými slovenskými autory hovořil v minulých dnech o práci A. E. Timka, nemohli jsme zapomenout na skutečnost, že v roce 1867 uspořádal a vydal v Banské Bystrici vůbec první slovenský myslivecký tisk. Byl jím sborník s názvem Lovena, zábavno - poučný spis pre našich poľovníkov, zväzok prvy. Tento okamžik je na Slovensku chápán jako srovnatelný s naším historickým mezníkem, když v roce 1856 publicista František Špatný, zakladatel českého mysliveckého písemnictví, začal vydávat první české myslivecké periodikum Zábavy myslivecké.
Závěrem
K vrcholům letošních slavností ve Sv. Antonu patřily nové zápisy do Síně slávy slovenské myslivosti. Tentokráte do ní byl uveden Ing. Ladislav Molnár, CSc., průkopník studia historie myslivosti, ale rovněž Slovenský klub sokolníků. Slavnostní ráz mysliveckého víkendu podtrhla recepce, která se uskutečnila ve výstavních prostorách zámecké sýpky jako poděkování vystavovatelům a organizátorům celoslovenské výstavy s mezinárodní účastí Poľovníctvo a príroda, která se v červnu konala na výstavišti Incheba v Bratislavě.
Jaké by to byly svatohubertské dny, kdyby na nich chyběla slavnostní mše. Ta letošní měla opět mimořádně důstojný ráz s uloveným jelenem a obětními dary. Mši celebroval otec Pavel Ondrík, který za všechny přítomné poděkoval Stvořiteli za živou přírodu a zdůraznil, že zvěř je třeba s láskou chránit a s pokorou vnímat její nezastupitelný význam v přírodě.
Jednadvacátý ročník celoslovenských mysliveckých slavností Dny sv. Huberta ve Svatém Antoně skončil, nechť žije ročník dvaadvacátý!
Text a snímky Oldřich KOUDELKA