Na stránkách našich mysliveckých časopisů je stále přitažlivým tématem výživa srnčí a jelení zvěře. Autoři seznamují čtenáře s vlastními zkušenostmi ve výživě zvěře a používáním různých krmivových doplňků s vlastními recepty na složení krmiv nebo s méně obvyklými krmivy. Své výsledky a závěry z nich konfrontují s literárními údaji a jsouce přesvědčeni o přínosnosti svých poznatků pro potřeby zvěře, nezakrytě vyzývají k následování.
Z příspěvků je možné vycítit i nespokojenost se současnou úrovní a praxí ve výživě zvěře a v některých případech i nezakrývanou usilovnou touhou po silných trofejích. Nejeden z těchto článků je možné označit za hazardování se zdravím zvěře.
Měly-li by být doporučované postupy ve výživě realizovány po delší dobu a u více generací zvěře, mohly by být propagované myšlenky v rozporu s názory zveřejňovanými světovým společenstvím na ochranu zvěře a jejího genofondu.
V některých regionech a u některých jedinců se objevují v potravních zvyklostech a chování zvěře jevy nápadně shodné s domestikovanými zvířaty. Zmenšuje se úniková vzdálenost před člověkem, zvěř preferuje krmiva zpracovávaná velkovýrobními postupy (siláže, senáže, kombinované krmné směsi). Viditelné je to v oborách a v oblastech s intenzivním přikrmováním v západních zemích v tzv. Jagtgarten, Jagtpark. Příkladem mohou být např. v sousedním Rakousku honitba Achenthal, honitba dr. Flicka, hr. Merana. Všechny tyto soukromé honitby se staly přitažlivým příkladem k následování i u nás bez ohledu na biologické potřeby a fylogenetický vývoj zvěře. S nepochopitelnou lehkostí jsou v uvedených honitbách ignorovány názory mysliveckých autorit, že takováto myslivost (Achenthal) se neztotožňuje s našimi představami o myslivosti a že dosažení „hodnotných trofejí“ touto cestou je otázkou etiky a morálky lovce.
Na první pohled je z doporučovaných a glorifikovaných snah u nás patrná nedomyšlenost jak z hlediska geografického, tak celospolečenského. Těžko lze očekávat, že by naši uživatelé honiteb nebo jejich vlastníci byli ochotni vzít na sebe technickou a finanční zátěž takového chovu. Stát by zcela jistě odmítl poskytovat dotace na takovýto výkrm zvěře, přitom by byl asi přístupnější dotovat např. revitalizaci lesa. Bylo by ku prospěchu společnosti i zvěře, napřelo-li by se naše duševní i ekonomické úsilí k nápravě přírodních poměrů. Bylo by to logičtější a přirozenější, než vymýšlet a propagovat nerealizovatelná opatření ke zkvalitnění trofejové a biologické kvality zvěře a k záchraně lesů, např. intenzifikací chovu zvěře.
Někteří iniciativní praktici pokládají za nadějné zvyšovat prosperitu zvěře podáváním krmiv nebo krmivových doplňků posilujících přirozenou adaptabilitu vůči nepříznivým vlivům prostředí. Tyto myšlenky však přinášejí mnoho rizik.
Dlouhodobé používání fortifikujících (posilujících) přípravků často poškozuje zdraví zvěře. Bukovjan (2003) nalezl z 80 jedinců srnčí zvěře u 1/3 pitvaných zvířat různě závažné mikroskopické změny v jaterní tkáni, u 1/4 v ledvinách a 1/5 ve střevech. To je argument, který zpochybňuje tvrzení novátorů ve výživě zvěře, že jimi obhajované metody jsou pro zvěř neškodné; opírají se rovněž o svá pozorování, že nenalézají kadavery uhynulé zvěře. Chybění nálezů padlé zvěře je laciný argument, neboť např. po klimaticky drsné zimě 2005 - 2006 nebyly nalézány padliny zejména mladé černé zvěře přesto, že tato zima citelně zdecimovala její stavy. Podobně tomu bylo i u ostatní spárkaté zvěře.
Nepřesvědčivé je i tvrzení, že jimi přikrmovaná zvěř, resp. krmená podle jiných než tradičních postupů, je v lepším výživném stavu a že tudíž změna v systému výživy je pro zvěř přínosná. Lepší výživná kondice, tj. zvýšená hmotnost zvěře je však pro zvěř značně problematickou výhodou, neboť kilogramy navíc nejsou tvořeny svalovou hmotou, ale bělí, která představuje kromě určitého období roku nemalou metabolickou zátěž organizmu. (I pro zvěř existují stejná rizika z nadměrného množství tělního tuku jako pro hospodářská zvířata. Obecně platí stará chovatelská moudrost, že tloušťka není vždy projevem zdraví).
U domácích přežvýkavců je nadměrné ztučnění příčinou snížené plodnosti v důsledku příliš energeticky koncentrované i dvousložkové výživy. Tato výživa zaměřená na vysokou užitkovost je doprovázena častými metabolickými krizemi, zejména acidózou (přílišnou kyselostí vnitřního prostředí). Acidóza zasahuje velmi negativně do hormonálních regulací a do kvality sekretů vylučovaných v samičích pohlavních orgánech. Bukovjan (2003) nalezl z 80 jedinců srnčí zvěře téměř u 30 srn různé závažné mikroskopické změny na pohlavním aparátu. Tento nález koresponduje a tím i vysvětluje 40 - 50 % literárně udávané embryonální mortality zárodků u srn.
Značné riziko přestavuje pro zvěř neodborné, většinou plošné a většinou odborně nezdůvodněné, podávané podávání vitaminových a minerálních doplňků (nadbytek vitaminu A, vápníku, bílkovinných koncentrátů, různých antioxydantů, probiotik apod.). Kromě přímého zatěžování organizmu dochází mezi těmito přípravky ke škodlivým interakcím (vzájemným ovlivňováním), většinou negativním.
Zavádějícím je i tvrzení, že zvěř ráda bere s chutí moderní krmiva, a že kdyby jí krmiva škodila, instinktivně by je odmítala. Tento názor není argumentem ospravedlňujícím tyto kroky. I z praxe dobře víme, že to, co chutná, není vždy ku prospěchu konzumenta.
Popisované praktiky v chovu spárkaté zvěře a názory na její potřeby ukazují, že značná část naší myslivecké veřejnosti si neuvědomuje základní podstatu života, že svou neznalostí ohrožuje existenci nejen spárkaté zvěře.
Z tohoto bludného kruhu hledání a omylů je jen jediná cesta; vzít na vědomí vznik a podstatu života a vyvarovat se takové činnosti, která narušuje přírodní zákonitosti, na jejichž existenci život vznikl a jímž se řídí.
Předkládané názory a doporučované praktiky jsou principiálním nepochopením života, kterým žila naše spárkatá zvěř po dlouhou dobu své fylogeneze. Jakékoliv úsilí o změnu zaběhnutého a osvědčeného způsobu života zvěře i v podmínkách dnešní pokročilé civilizace musí vycházet nejen ze znalostí její fyziologie, ale i z pochopení vzniku a podstaty života na Zemi. Ne každý praktik váží své zásahy do chovu zvěře s plným uvědoměním si jejích potřeb vyplývajících ze zákonů řídících její život. V našem přístupu k chovu zvěře je patrné zdůrazňování technické stránky chovu před vlastní chovatelskou prací. Na tento posun poukazuje nově zaváděný termín „management chovu zvěře“. Je to patrné z témat a diskuzí na odborných shromážděních, kde převládají témata o technické stránce chovu, a kde nové poznatky z biologie zvěře zůstávají v pozadí. Je to nepochybně ovlivněno nedostatkem literatury zaměřené biologickým směrem.
Vytrácení se biologického cítění z povědomí značné části naší myslivecké obce je výsledkem nedostupnosti dostatečně instruujících a jednoduchých informací z biologie a fyziologie zvěře, začínaje vznikem života na Zemi a evolucí konče.
Neuvěřitelně rozmanité formy života na naší planetě a dokonalost přizpůsobení se existenčním podmínkám, v nichž živé organizmy žijí a rozmnožují se, vedla mnohé badatele k přesvědčení, že život nemohl jinak vzniknout než stvořením nějakou vyšší mocí.
Současný vědecký svět má však názor na vznik života daleko prozaičtější. Život na Zemi vznikl před 3 - 4 miliardami let z prvků uhlíku, dusíku, vodíku a později kyslíku, kterých bylo dostatek v tehdejší zemské atmosféře. Působením tepla a různých druhů záření byly tyto prvky pospojovány v jednoduché neústrojné (anorganické) sloučeniny, které pod vlivem tehdy existujících energií daly zcela náhodným vzájemným ovlivňováním (interakcemi) vznik složitějším organickým (ústrojným) sloučeninám. Tento nový materiál neměl trvalejší existenci. Rozkládal se a vznikal znovu, někdy poněkud v jiné podobě. Některé z těchto sloučenin však nezanikly, hromadily se v prostředí, až vliv všude přítomných energií dal vzniknout enzymům (biologickým urychlovačům, katalyzátorům). Těchto enzymů, primitivních sloučenin bílkovinného charakteru, je v živé hmotě neuvěřitelně velké množství, a každý si vymezil svou sloučeninu (specifický substrát), který metabolizoval.
Pod dlouhodobým vlivem zevního prostředí vznikaly v nových formách živé hmoty molekulární systémy, které postupně zaujímaly rozhodující vliv na proces probíhající v živé hmotě. Jeden z těchto systémů - molekuly desoxyribonukleové kyseliny (DNK) a ribonukleové kyseliny (RNK) zaujaly postupně roli systému zajišťujícího neměnnost skladby živé hmoty, především bílkovin a posléze enzymů, při jejich opětovném vytváření (replikaci). Staly se zárukou, že v živé hmotě budou mít molekuly bílkovin a enzymů stejnou skladbu a stejný sled v řetězci aminokyselin jako bílkoviny výchozí, a tudíž, že budou mít i stejnou funkci. Struktura nukleových kyselin (kyselin buněčného jádra), zejména DNK (DNA) se stala kódem, který řídil neměnnost živé hmoty a neměnnost její skladby.
I když molekuly nukleových kyselin byly poměrně rezistentní vůči vlivům zevního prostředí (zejména DNK), mohla nastat po dlouhodobém působení zevního prostředí odchylka v její stavbě. Tato odchylka (mutace) znamenala již jiný kód pro obnovující se bílkovinu - živou hmotu.
Z vnějších vlivů vyvolávajících mutace byla nejzávažnější záření. Z nich nejúčinnější bylo záření Slunce, i když jiná záření z kosmu nebo z hmoty Země nebyla bez vlivu.
Účinnost slunečního záření záviselo na délce jeho působení a na jeho intenzitě. Oba tyto vlivy byly kolísavé, neboť poloha Země vůči Slunci se cyklicky měnila vlivem otáčení Země kolem své osy (cyklus diurnální/denní) a oběhem Země kolem Slunce (cyklus anuální/roční).
V průběhu miliónů let vývoje života na Zemi nemohlo sluneční záření, byť probíhalo jen v cyklech, nezůstat bez vlivu na komplex nukleových kyselin a nevyvolat mutace. Ne všechny odchylky ve skladbě nukleových kyselin byly výhodné pro existující prostředí. Mnohé odchylky zanikly pro svou nevhodnost k daným podmínkám, mnohé se v průběhu času vylepšovaly a více se osvědčovaly. V evoluci nových forem života nastal přirozený výběr těch nejvhodnějších.
Vhodnou odchylkou od dosavadního metabolizmu se stal metabolizmus přizpůsobující se cyklickým klimatickým změnám v prostředí Země. V průběhu mnoha miliónů let cyklického vlivu slunečního záření na metabolizmus v živé hmotě se změnil kód DNK a podle genetické matrice se přenášela vnímavost metabolizmu na cyklické působení Slunce.
Odchylky v metabolizmu vyvolané cyklickými změnami ve slunečním diurnálním a anuálním cyklu záření se netýkaly jen říše živočišné. Mutace vzniklé v metabolizmu rostlin obdivuhodně časově zapadaly do stejně mutovaného metabolizmu živočichů; mutace v rostlinném metabolizmu tak vytvořily dostupnost potravy živočichům. Geneticky dané odchylky v obou říších (rostlinné a živočišné) se staly rozhodujícím faktorem ve vývoji života na Zemi.
Cykličnost metabolizmu rostlin a živočichů vyvolaná během biologické éry slunečním zářením a následně jím doprovázeným teplem je fenoménem platným dodnes. Mechanizmy řídící tuto cykličnost platí ve volné přírodě bez výjimky. Naše snahy přeměnit tento řád podle našich představ je iracionální snahou vedoucí k rozvratu dosavadní křehké prosperity, neboť cykličnost metabolizmu je jedním z pilířů adaptace k zevnímu prostředí.
Sluneční záření působí na metabolizmus živočichů dvěma cestami: přes povrch těla a přes CNS, přesněji hypotalamus.
Prostředníkem mezi slunečním zářením a hypotalamem je malá endokrinní žláza nadvěsek mozkový - epifýza, uložená mezi oběma mozkovými polokoulemi nad mozkovou komorou. Její existence byla poznána již u ryb; její činnost je nejvíce prostudována u savců.
Epifýza je na rozdíl od ostatních žláz s vnitřní sekrecí ovládaná jen světlem prostřednictvím nervů. Světelné podněty zachycené sítnicí oka jsou do žlázy vedeny prostřednictvím vůlí neovladatelné nervové soustavy (její částí zvanou sympatikus). Jedním z hormonů této žlázy, uvolňovaným přímo do krevního řečiště, je hormon melatonin. Jeho množství v krevním řečišti je odvislé od světelných poměrů v zevním prostředí. Při dostatečně intenzivním světle se sekrece hormonu tlumí, za omezených světelných podmínek se naopak zvyšuje. Proto se množství vyloučeného hormonu zvyšuje s nadcházejícím soumrakem až do maxima o půlnoci, načež pak klesá až na minimum okolo poledne. Endokrinní aktivita žlázy podléhá i sezónnímu kolísání délky dne. Při dlouhém dni (dlouhé fotoperiodě) v létě je uvolňování hormonu nejnižší, v zimě (při krátké periodě) nejvyšší.
Melatonin je působek, který účinně synchronizuje řadu biologických rytmů. Zapojuje se do rytmicity spánku, který napomáhá navozovat; v zimě, kdy je jeho produkce nejvyšší během roku, se předpokládá, že působí tlumivě na výši přijímané potravy. Nejvýraznější je jeho vliv na pohlavní funkce. Postupné snižování jeho hladiny v krvi s prodlužující se fotoperiodou na jaře působí stimulačně na biologický rytmus v produkci testosteronu ve varlatech samců.
Působení melatoninu na pohlavní aktivitu samčí parohaté zvěře nespočívá zřejmě v jeho absolutní výšce v krvi, nýbrž ve snižující se tendenci ze zimního maxima. Vliv tohoto poklesu se však projevuje později, přibližně 6 týdnů po začátku poklesu u srnčí zvěře a 2 měsících u zvěře jelení. Proto za slunných dnů léta je srnčí říje nejintenzivnější, protože je minimum melatoninu; u jelenů je halasná říje za bezmračných jiter, kdy vychází slunce. Slunná jitra jsou zpravidla po bezmračné noci doprovázená chladem klesajícím z atmosféry a následnými přízemními mrazíky. Taková jitra doprovázená mrazíky jsou pak pokládána za optimální stimul intenzity říje. Ve skutečnosti to však není chlad, který pozitivně ovlivňuje průběh říje, ale ranní slunné nebe, které potlačí produkci melatoninu. Proto je oblačné a deštivé počasí faktorem tlumícím pohlavní aktivitu.
Melatonin se u jelenů podílí spolu s testosteronem na mineralizaci paroží a jeho následném shození.
Pro svůj synchronizační vliv na některé biologické funkce spojené s fotoperiodou je melatonin přiřazován mezi mechanizmy zapojené do tzv. biologických hodin.
Vývoj organické hmoty v biologické éře nebyl souběhem jen konstruktivních procesů nebo plus variant mutací. Mnohé ze slibně se rozvíjejících odchylek byly zmařeny nepříznivým až katastrofickým vývojem v prostředí Země, a úspěšně se rozbíhající organizovanost živé hmoty byla nejednou vrácena do výchozích pozic. Některá z vhodných mutací však přece jen odolala destruktivnímu vlivu prostředí, takže se stala znovu východiskem k vybudování mechanizmů, které by živou hmotu úspěšně ochránily před poškozením. Živá hmota „poučena“ předchozím vývojem, nasměrovala tvorbu svých enzymatických systémů k tvorbě nových struktur, které v dlouhé fylogenezi vyústily v dnešní komplikovaný obranný a ochranný systém.
Součástí tohoto systému je nervová soustava a soustava žláz s vnitřní sekrecí. Obě soustavy nastolují při ohrožení existence jedince společně takovou metabolickou situaci, která by dokázala překonat vzniklý stav ohrožení a umožnila organizmu přizpůsobit se životním podmínkám - adaptovat se. Adaptace se stala projevem vysokého stupně organizovanosti živé hmoty a jednou ze základních jejích vlastností; stala se hybnou pákou evoluce.
Spárkatá zvěř je velmi dobře vybavena adaptačními schopnostmi. Nebylo-li by tomu tak, tato zvěř by dávno zmizela ze zoologických učebnic.
V našich geografických podmínkách je život zvěře ohrožován především klimatickými podmínkami, a to zejména v zimě. Jako jev doprovázející a často komplikující život zvěři v tomto období se připojuje nedostatek potravy. Až na výjimky se zvěř vypořádává i se značně drsným zimním počasím úspěšně, stojí ji to však mnoho sil.
Při chladném počasí, trvajícím několik dnů, kdy poklesne teplota těla o 0,5 - 1,0 °C (normálně 39,5 - 40,5 °C), termoreceptory v kůži podnítí nervstvo ovládající motorickou činnost svalstva ke smrštění svalů, avšak ne natolik, aby svaly vykonávaly práci. Energie nevyužitá na práci se přemění na teplo. Při větším prochlazení se dostaví chladový třes, čímž se dále zvýší produkce tepla pro podchlazený organizmus. Ochlazení těla vyvolá v nervových tkáních sympatiku zvýšenou produkci adrenalinu. Ten podnítí v játrech přestavbu glykogenu na glukózu, která se ihned rozvede krví do svalstva, kde se oxiduje (spálí). Vzniklé teplo pak doplňuje tepelné ztráty (tzv. kalorigenní efekt adrenalinu).
Současně s chladovým třesem se na podnět adrenalinu dostaví smrštění drobných svalků, ukotvených na koříncích chlupů v kůži; chlupy se napřímí, takže nastane naježení srsti. Naježením se vytvoří vzduchový polštář, který má značnou termoizolační kapacitu. (Podobný adrenalinový efekt na srsti lze pozorovat při úniku srnčí zvěře do bezpečí, cítí-li se ohrožena, například při vyrušení na pastvě. Při odbíhání zvěře, zejména srn, je patrný zvětšený obřitek, neboť bílá srst obřitku se napřímila. Podnětem k útěku byl strach vyvolaný okamžitým vyplavením adrenalinu, který je v určitém množství v krvi hormonem strachu. Proto není při útěku zvětšený obřitek znamením, které má umožnit zvěři, zejména mláďatům, sledování matky.)
Při déletrvajícím prochlazení, jak tomu bývá koncem ledna, se energetická mobilizace prohloubí. Termoreceptory v kůži aktivují v hypotalamu příslušné receptory pro řízení tělesné teploty, které v hypotalamu podnítí produkci tzv. spouštového hormonu pro sekreci nadřazeného hormonu pro štítnou žlázu (TSH - tyreostimulačního h.) z předního laloku hypofýzy, na jehož podnět uvolní štítná žláza hormon tyroxin, který v tkáních zvýší látkový metabolizmus; zvýšenou látkovou a energetickou přeměnou se uvolňuje energie, která doplňuje tepelné ztráty; současně stimulovaná sekrece adrenalinu vyvolá v játrech další tvorbu glukózy z glykogenu, takže dojde k dalšímu zvýšení metabolizmu a k produkci tepla. Kalorigenní působení v sacharidové oblasti se posílí i v oblasti tukových látek. Vlivem adrenalinu se navodí štěpení triglyceridů obsažených v podkožních tukových depech v podobě mastných kyselin, které se stanou dalším zdrojem energie. Tuková depa se spotřebovávají - proto se jedinec v zimě hubne.
Hluboké podchlazení, kterému nezabrání ani aktivita štítné žlázy, je pro organizmus značnou zátěží (stresorem). Působením tohoto stresoru se nastartuje tzv. poplachová reakce tzv. všeobecného adaptačního syndromu. Z vyšších oblastí centrálního nervového systému (CNS) se aktivují v těle nervové pleteně produkující adrenalin. Zároveň se i v hypotalamu spustí produkce tzv. spoušťového hormonu stimulujícího v předním laloku hypofýzy hormon nadřazený pro koru nadledvin (ACTH- adrenokortikotropní h.), který vyvolá v koře nadledvin sekreci tzv. glukokortikoidních hormonů. Tyto nadledvinové korové hormony mají značnou glukoneogenetickou schopnost (novotvorbu glukózy z necukerných zdrojů, např. bílkovin včetně svalové tkáně). Kromě uvedené energetické mobilizace nastávají ve fázi poplachu v organizmu další změny. Po přechodném snížení krevního tlaku a zpomalení srdeční činnosti se zvýší krevní tlak a zlepší srdeční činnost, zvýší se v krvi množství mastných kyselin a zvýší se tvorba protilátek. Vzniklá situace je obecně již známá pod pojmem stres (zátěž, strázeň). Je-li odpověď organizmu na chladový stresor úměrná intenzitě nebo délce působení stresoru, nastane druhé stádium všeobecného adaptačního syndromu - rezistence, vyrovnání se zátěží, přizpůsobení se stresoru - adaptace. Je-li stresor příliš intenzivní nebo trvá-li působení stresoru dlouhou dobu, nastává třetí stádium - vyčerpání, které končí zhroucením životních funkcí a smrtí.
Zimní ztráty na spárkaté zvěři v důsledku podchlazení postihují především zvěř fyzicky nevyspělou, vyhublou nebo stiženou chronickými onemocněními nejen parazitárními, ale i metabolickými. Zejména metabolická onemocnění nabývají stále více na významu jako hlavní predispoziční moment ztrát. Někteří autoři hovoří dokonce o civilizačním jevu. Adaptační mechanizmy těchto jedinců jsou vyčerpávány neustálou mobilizací obranných sil, takže na boj s chladem nemají již k dispozici dostatek energie.
Jako logické opatření v prevenci těchto ztrát se nabízí poskytnutí dostatečného množství energeticky bohatých krmiv, kterými by se uhradila chybějící energie. Tato logika má však své slabé místo. Neplatí předpoklad, že čím hodnotnější krmivo poskytneme, tím že je lépe pro zvěř. V tom je rozporuplnost této logiky v naší zimní péči o zvěř. Rozporuplnost spočívá v tom, že zvěř není na metabolizování a tedy využití takového krmiva vybavena z evolučních a z toho plynoucích fyziologických důvodů. Nelze akceptovat argument, že celoročním navyknutím zvěře na energeticky bohatou potravu (obiloviny, pokrutiny, fortifikované směsi apod.) by se tato nevybavenost překonala. Předkládané výsledky o takových krmivářských experimentech nejsou přesvědčivé. Chybí jim dlouhodobé ověření. Odtud pak pramení obavy z metabolických poruch jako civilizačních chorob.
Hlavním zdrojem energie pro spárkatou zvěř je polysacharid celulóza (buničina), štěpený celulolytickými bakteriemi. Štěpením vznikají těkavé mastné kyseliny (zejména propionová, octová, máslová), které kromě toho, že jsou zdrojem energie, se dále využívají přes glykogen k novotvoření glukózy. Do těla přicházejí i jednodušší sacharidy a škrob z různých semen, plodů stromů a keřů apod., které jsou metabolizovány jinými bakteriemi. Tyto lehko stravitelné sacharidy jsou zdrojem energie pro bakterie štěpící rostlinné bílkoviny (bakterie proteolytické), které nemusejí získávat energii metabolizováním bílkovin. Významnými mikroorganizmy trávícími celulózu jsou prvoci, zejména nálevníci. Kromě přímého metabolizování celulózy nálevníci usnadňují činnost bakteriím tím, že svými fermenty a pohybem rozrušují povrch rostlinných těl a tím vytvářejí podmínky pro trávení buničiny. Jejich dalším přínosem v energetickém metabolizmu je asimilování jednoduchých sacharidů na polysacharid glykogen. Ten uzavřen v těle nálevníků uniká trávení v bachoru a ve vlastním žaludku - slezu; je využit až v tenkém střevu, odkud se pak rezorbuje jako zásobní látka především do jater a svalstva.
Protože v zimě není v potravě dostatek lehčeji stravitelné celulózy, zpomaluje se množení nálevníků, až nálevníci v bachoru téměř vymizí. K úbytku nálevníků přispívá i to, že se nepřenášejí vzájemným kontaktem zvěře, neboť nálevníci chybí v celé populaci. Trávení buničiny je pak záležitostí jen bakterií. Pro nedostatek celulózy se pak bakterie orientují na trávení hůře stravitelných a v potravě dostupnějších, avšak obtížněji stravitelných složek rostlinného těla jako jsou pentozany a lignin. Tento posun z potravy snadněji stravitelné na obtížněji stravitelnou je rovněž svědectvím adaptace na zhoršené existenční podmínky.
Předložení energeticky bohatých krmiv ve zhoršených především zimních úživných podmínkách je hrubým zásahem do tohoto zaběhnutého metabolizmu. Celulolytické bakterie jsouce schopné rovněž štěpit (zkvašovat) i energeticky bohatší sacharidy jako jsou obilniny (oves, ječmen) apod., se zaměří na trávení těchto krmiv, neboť jsou lehčeji štěpitelné a stravitelnější než jiné složky vlákniny jako jsou pentozany, lignin, celulóza. Tím zaostává zužitkovávání celulózy.
Tyto mnohdy dramatické zvraty v metabolickém režimu mají své kořeny opět v evoluci. V zimním období nemá zvěř jak ve volné vyvážené přírodě, tak v agrární krajině k dispozici v tak velkém množství energeticky bohatá krmiva, v jakém se předkládají v přikrmování. Čím více, tím lépe, se stalo krédem většiny chovatelů.
Největší nebezpečí pro zvěř spočívá v chuťové á smyslové atraktivitě zmiňovaných krmiv, takže zvěř jich spotřebuje více než je metabolická potřeba.
Dvě až čtyři hodiny po pozření tohoto nadměrného množství sacharidů vrcholí tvorba mastných kyselin, při čemž snadněji rozložitelné sacharidy jsou v rozkladném procesu upřednostňovány celulolytickými bakteriemi před vlákninovou potravou. Nejtlumivější vliv na metabolizování vlákniny má škrob. Vzhledem k jeho velkému obsahu v potravě a snadné zkvasitelnosti (štěpnosti) vzniká nadměrné množství kyselin, které nestačí být rezorbovány přes stěnu bachoru a převedeny bachoro-jaterním krevním oběhem do jater k dalšímu zpracování. Kyseliny se hromadí v bachoru a ochrnují nervstvo zodpovídající za pohyblivost bachorové stěny. Potrava se neposunuje do dalších částí zažívacího traktu; zastavuje se i odchod plynů přežvykováním. Játra přetížená patologickým metabolizmem selhávají ve své funkci jako ústřední a nezastupitelný orgán, zplodiny metabolizmu se hromadí v těle, vytváří se autointoxikace (otrava vlastními toxiny).
Pokud se upraví nutriční poměry a jedinec má dostatek sil se s touto strázní vypořádat, nastane postupná normalizace metabolických pochodů; návrat do stavu před intoxikací však trvá různě dlouhou dobu podle stupně poškození orgánů. Pokud nedojde k uhynutí, prosperita organizmu je v každém případě narušena; často trvá celý život. Na konci zimy pak nemusí nastat silné ochlazení nebo náhlý nástup nové vegetace, aby takto poškozený jedinec uhynul.
Zimní ztráty na zvěři jsou velmi diskrétní. Strádající zvěř vyhledává samotu v krytu, kde má pocit bezpečí a kde se snižuje vliv chladného vzduchu klesajícího z atmosféry. Někteří autoři přisuzují jehličnanovému krytu schopnost určitého stupně infračerveného (tepelného) záření. Zvěř zhaslá v takovémto prostředí pak uniká naší pozornosti a ztráty na zvěři se bagatelizují.
Na přechodu zimy v jaro většinou končí období vlivu klimatickým stresorů. Tkáně zajišťující energetickou potřebu se však nevracejí ihned na úroveň své činnosti, kterou vykazovaly před příchodem zimního období. Vlivem anuální cykličnosti klimatu se začíná prodlužovat fotoperioda a zvyšovat teplota prostředí. Zlepšení existenčních podmínek pro vegetaci představuje zvýšenou nabídku potravy pro býložravce. Zlepšení klimatu spolu s optickými, chuťovými a pachovými podněty potravy působí stimulačně na psychiku zvěře. Neúplně naplňované předžaludky a s tím související nižší hladina těkavých mastných kyselina vnitřní biologické cykly podráždí hladové centrum v hypotalamu natolik, že zvěř začne více přijímat potravu. Během přibližně 14 dnů dosáhne množství přijímané potravy obvyklé výše.
Obnovovaná mladá vegetace je bohatá na bílkoviny, avšak chudá na energii. Vzhledem k zintenzivněným asimilačním procesům v tomto ročním období jsou bílkoviny důležitější složkou potravy než sacharidy, protože bílkoviny jsou základní složkou organické hmoty. Pro štěpení rostlinných bílkovin na aminokyseliny, z nichž si tělo buduje svou organickou hmotu, potřebují proteolytické bakterie určité množství sacharidů v potravě, aby nemusely získávat energii z aminokyselin. Vhodný je proto malý přídavek jádra i pro nálevníky, aby měli energii na stavbu svého těla z rostlinných aminokyselin, neboť bílkovina těl nálevníků spolu s bílkovinou těl bakterií je z 80 % strávena v tenkém střevě jako nejhodnotnější bílkovina.
Na zvýšený přísun potravy do zažívadel reagují zvýšenou aktivitou žlázy a tkáně zapojené do přeměny živin a energie. Rozhodující postavení v tomto metabolizmu patří štítné žláze-thyreoidei. Hladina jejího hormonu tyroxinu se v krvi zvyšuje během jara až do maxima v měsíci květnu. Hormon zintenzivňuje metabolizmus, je hlavním působkem ovlivňujícím v jarním období přebarvování zvěře, metabolizmus plodů a parožení.
U srnčí zvěře dosahuje látková přeměna vrcholu na začátku léta spolu s vrcholem příjmu potravy; druhého vrcholu pak v pozdním podzimu, kdy začíná tvorba energetických rezerv. U jelení zvěře se metabolizmus liší mezi samičí a samčí zvěří. U laní je podstatně shodný se srnčí zvěří, u jelenů je jeho průběh pozměněn říjí. V období mimo říji jsou pro jelena zdrojem energie těkavé mastné kyseliny (octová, propionová, máselná). U jelena dochází od začátku září k postupnému snižování příjmu potravy, až ve vlastní říji jelen téměř hladoví, netvoří se těkavé mastné kyseliny, u některých jedinců se objevují i perverzní chutě, takže se v bachoru nalezne i kámen.
U jelena v říji se zvyšuje energetický metabolizmus; dostavuje se nebývalý motorický neklid, zvyšuje se vzrušivost nervové soustavy, narůstá bojovnost nejen proti svým sokům, ale i laním pokoušejícím se odejít od tlupy. Tyto aktivity vyžadují rychlou disponibilní energii.
Hladovění v říji je však silný stresor ohrožující existenci jedince; nastává poplachové stádium všeobecného adaptačního syndromu doprovázené energetickou mobilizací. Uvolněný adrenalin navodí štěpení (lypolýzu) mastných kyselin (triglyceridů) nahromaděných v podkožních tukových depech. Deponované mastné kyseliny však nejsou rozpustné v krevní tekutině. Situaci vyřeší játra, která dají k dispozici transportní látku, kterou jsou bílkoviny. Mastné kyseliny se napojí na bílkoviny - vzniknou lipoproteiny, které jsou již v krevní tekutině rozpustné. V játrech se mastné kyseliny rozštěpí na tzv. neesterifikované (neboli volné) mastné kyseliny a ketonové látky (aceton, kyselina beta-hydroxymáselná, kyselina acetooctová). Volné mastné kyseliny se rozvedou do všech tkání těla, kde podléhají snadné oxidaci jako vydatný zdroj energie. Acetonové látky se pak za pomoci sacharidů oxidují zpětně na glukózu. Tak tomu je při dostatku látek využitelných pro glukoneogenezu (aminokyselina jednoduchých cukrů). Jestliže se těchto látek v potravě nedostává, acetonové látky se v játrech hromadí a poškozují metabolickou činnost jaterních buněk. Hladověním se nedostává nejen látek potřebných ke glukogeogenezi, ale chybějí i bílkoviny, které by jako transportní sloučenina převedla nespotřebované volné mastné kyseliny zpět do podkoží. Kyseliny se tak hromadí spolu s acetonovými látkami v jaterních buňkách, ve kterých stlačují buněčné jádro. Vzniká tuková degenerace jater (steatóza, dystrofie), která je o to větší a závažnější, o co má jelen rozsáhlejší podkožní tuková depa. Játra přestávají postupně plnit své klíčové poslání v metabolizmu. Organizmus strádá a za mimořádně nepříznivých existenčních podmínek může jedinec uhynout. (U daňků není zvláštností uhynutí po říji v důsledku steatózy jater.)
Steatóza je proces vratný, reverzibilní, to však neznamená, že je zcela neškodný. Proto nelze souhlasit s názorem, že ztukovatění jater je proces, který má dát jelenům po říji dostatek energie k zabělení na zimu. Čím větší tuková depa má jelen před říjí, tím větší je jeho zhubnutí během říje.
Jelen ztratí během říje až 25 % své hmotnosti (silní karpatští jeleni až 30 %); proto u silně zabělených jelenů před říjí je po říji delší doba potřebná k dosažení hmotnosti nutné k překonání zátěží, které přináší zima. Vzhledem k těmto skutečnostem je zcela nezdůvodnitelné mnohde prováděné vykrmování jelenů již během léta, aby jelen mohl lépe zvládnout zvýšené energetické nároky organizmu, které podmiňují zdárný průběh říje a potřebnou halasnost.
Pro vznik dystrofie jater je zvlášť důležité období pozdního léta. V tento čas je nezbytné vyloučit z krmiva nadbytek sacharidů, nekvalitní siláže s vysokým obsahem kyseliny máselné a s nízkou sušinou a vlákninou pod 12 %.
Ke konci říje jsou jeleni unaveni. Nahromaděné acetonové látky zejména v játrech, ale i ve svalech, které nestačí být oxidovány přetíženými játry, jsou vlastními příčinami celkové únavy. Proto jeleni většinou odcházejí ze říjišť a kryjí se. V oblastech s dostatkem krytu se paství i ve dne. V pastvě dávají přednost - na rozdíl od srnčí zvěře - travním porostům, které jsou zdrojem těkavých mastných kyselin. Nadměrně hnojeným porostům se vyhýbají pro nežádoucí výskyt dusitanů. Na metabolizmus travin příznivě působí dostupnost sacharidů obsažených v plodech stromů a keřů (žaludy, jeřabiny apod.), které dodávají celulolytickým bakteriím energii ke štěpení celulózy.
Aktuální metabolizmus rostlin a živočichů, tak obdivuhodně adaptovaný k anuálním cyklickým změnám klimatu, přechází podzimem ve fázi hromadění energie na existenčně nepříznivé období zimy. V živé hmotě rostlin i živočichů se mění organizace anatomických struktur i organizace životních funkcí. Neděje se tak proto, aby živá hmota přežila, ale proto, že vlivem životních podmínek se živá hmota dokonaleji organizuje a přizpůsobuje. Neděje se tak proto „aby“, ale „protože“. Přizpůsobení se životním podmínkám se tak stává jednou cestou k zachování kontinuity života a jeho další evoluce.
Snížení příjmu potravy u přežvýkavců v období jejího nedostatku je ve vyváženém životním prostředí evolučně fixovaným procesem, jakýmsi půstem, který má odlehčením potravního režimu dopřát možnost regenerace orgánům zatíženým živinovým a energetickým metabolizmem ve vrcholící potravní nabídce roku.
Zimní restrikce potravy není jev neznámý. Popisuje jej řada autorů, avšak každý pro něj nalézá jiné vysvětlení.
Pozoruhodné postřehy přináší BUBENÍK ve své známé knize Ernährung, Verhalten und Umwelt des Schallenwides na s. 160: „Je hádankou, proč chce srnčí zvěř, orientovaná na koncentrovanou potravu, vystačit s okusem tuhých větviček, travin, kapradí bohatých na pentosany, lignin, kutin, které omezují trávení bílkovin. V zimě dokonce vytahuje z nejlepšího sena tuhé ratolesti. Naše nezveřejněné pokusy (Bubeník, Broža a Hanuš, 1955) ukázaly, že srnčí ztratí při příjmu 3 kg vojtěšky a jetele za den během 6 týdnů 30 % své hmotnosti, zatím co mléčná koza báječně prosperuje při této dietě. Přídavek 20 % větviček listnáčů vystačí srnčímu, aby se dostalo do dobré kondice. Totéž bylo dosaženo se senem. Mohlo-li srnčí přijímat se senem tvrdé bukové listy. Je mi jasné, že srnčí potřebuje výživu bohatou na energii. Proč ale snižuje své trávení podílem tuhých částí potravy, to ještě nikdo nezkoumal.“
Doc. MVDr. Jaroslav HINTNAUS, CSc.
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta,
katedra anatomie a fyziologie hospodářských zvířat