Doby, kdy se v naší honitbě v Bílém Potoku střílelo nespočetně mnoho zajíců, já již nepamatuji. O lovech a odchytech v naší honitbě se dozvídám především od našich starších členů. V roce 1996 se v Bílém Potoku na poslední leči střelilo 46 zajíců, což mělo za následek velký úbytek zajíců v naší honitbě a také stop všem dalším honům v následujících letech. Poté také přišel rok 1997, kdy přišly povodně, které svým rozsahem a následky také chovu zajíce neprospěly. Další roky proto byly pro zajíce v naší honitbě více méně kritické, a to převážně s důvodu, že se k uvedeným negativním faktorům připojila další podstatná skutečnost – radikálně se zvýšily stavy zvěře drobné zvěři škodlivé, tedy predátorů, dříve zvěře škodné. A to především lišky obecné, psíka mývalovitého a dalších predátorů, ať už srstnatých nebo pernatých.
Proto jsem se svým otcem rozhodli k radikálnímu řešení, a to k vybudování odchovných kotců pro zajíce. První inspirací pro nás byly kotce vyfocené v časopisu Myslivost, kde je prezentoval předseda Asociace chovatelů zajíců pan Horáček. Rozhodli jsme se ho tedy kontaktovat a po domluvě jsme se jeli k němu domů podívat na kotce.
Neuplynul ani rok a v naší malé dílně začaly vznikat první základy kotců, s kterými nám pomáhal zkušený a šikovný stolař Valušek. Po vybudování pěti kotců v roce 2004 pro chovné páry a tří kotců pro odchov mladých zajíců jsme se rozhodli pro zakoupení čtyř párů zajíců prostřednictvím kontaktů Asociace chovatelů zajíců. Jediným větším problémem bylo veterinární vyjádření k tomu, aby byl chov plně legalizován a schopen provozu, ale i tato nemalá překážka byla nakonec překonána a mohlo se přejít k chovu.
A pustili jsme se dlouhou výpravu. Každopádně i odchov zajíců na soukromé zahradě nebyl jen tak bezproblémový. Jak sem již psal v předchozím odstavci, největší problém byl se škodnou zvěří, a to především s liškou. V období nouze v zimních měsících se stávalo, že liška i přesto, že v kotcích na zahradě byli lovečtí psi, přišla až pod kotce a zajíce nemilosrdně naháněla. Došlo také k případům, kdy se zajíc, který byl honěn liškou, zranil a nebo v těch horších případech i zabil. Bylo tedy na nás, abychom těmto nemilým výpadům lišky zabránili. Podařilo se nám takto škodící lišky utlumit a za prosinec 2007 jsme dvě lišky ulovili.
Mezitím chovné páry odchovávaly zajíčky v období od března do srpna, a pokud se zdařilo, bylo od jednoho páru vyprodukováno 6 – 8 zajíčků za rok. Není to moc, ale ani málo, ovšem pro účel zazvěření honitby to bylo velkým přínosem z hlediska oživení krve.
Zároveň jsme si vytipovávali vhodnou lokalitu pro vypuštění mladých odchovaných zajíců do přírody. Věru bylo složité vybrat lokalitu, která svým biotopem i pestrostí potravy vyhovovala vypouštění zajíců. Bylo také na zvážení, zda vypouštět zajíce blízko hlavní cesty, kde velmi často docházelo ke střetům motorových vozidel se zvěří. Jelikož jsme poměrně malá honitba o rozloze 1002 ha protkaná mnoha cestami, bylo velmi důležité zvolit tu správnou lokalitu.
Nakonec byla vybrána lokalita, které říkáme „Sýkorák“. Je to poměrně atraktivní část honitby, ve které se v hojné míře dříve vyskytoval zajíc, bažant i koroptev, v této lokalitě se také obdělávají dvě myslivecká políčka. Na políčkách jsou ve větší míře pěstovány plodiny spíše pro drobnou zvěř, ale také pro srnčí, hlavně topinambury, oves a proso. Na dané lokalitě jsme také vybudovali sedačky pro tlumení predátorů, samozřejmě že jen těch, kteří jsou zákonem povolení. Dále jsme ve spolupráci s ostatními členy mysliveckého sdružení v této lokalitě zabudovali umělou noru a již v dřívějších letech v této lokalitě byl zabudován i sklopec. Vypouštěcí obůrku jsme s pomocí našich členů vybudovali na políčku pro zvěř. Obůrka byla přizpůsobena přibližnému počtu vypouštěných zajíců. Do obůrky byl také zabudován krmeleček pro zajíce a korýtko na vodu i granulovanou stravu, na kterou byli doposud vypouštění zajíci zvyklí.
První oficiální vypouštění zajíců do volné přírody se konalo na podzim roku 2006, kdy se vypouštění zúčastnili někteří členové mysliveckého sdružení, kteří také pomáhali s budováním vypouštěcí obůrky. Byla to pro všechny veliká událost, a proto bylo namístě takto vypouštěné zajíce do obůrky zdokumentovat nemalým množstvím fotek. Zajíci, kteří byli do obůrky vypouštěni, byli označeni značkou, aby bylo při dalším pozorování zřejmé, že právě tito zajíci jsou ti vypuštění.
Do obůrky bylo vypuštěno 9 zajíců, z toho 6 ramliček a 3 ramlici. Těchto 9 zajíců se ve vypouštěcí obůrce aklimatizovalo asi týden. Během jejich pobytu v obůrce byli přikrmováni senem a granulemi. Samozřejmě nesměla chybět čerstvá voda. Bylo zajímavé pozorovat vypuštěné zajíce v obůrce. Poprvé byli po vypuštění zmateni, často naráželi i do pletiva a také pobíhali pořád dokola. Postupně si na týdenní pobyt v obůrce zvykli a bylo i na tak malé ploše problém vůbec ukrytého zajíce najít. Častokrát to byla i pětiminutová snaha, než pozorovatel objevil zalehlého zajíce.
Po týdenním aklimatizačním pobytu v obůrce byli zajíci puštěni do volnosti. Probíhalo to v klidu bez nějakého vyhánění zajíců s obůrky. Bylo opravdu zážitkem, když se s obůrky po dlouhém rozhodování vydal první zajíc vstříc svobodě a novému prostředí.
Samozřejmě tímto naše péče o nově vypuštěné zajíce nekončila. Do vypouštěcí obůrky bylo dále předkládáno seno a granule, jelikož se zajíci častokrát vraceli na místo vypuštění. Takto se zajícům předkládalo po celou dobu až do té doby, kdy návštěvnost zajíců v obůrce byla stále menší a menší až do obůrky přestali chodit úplně. Pochopitelně bylo i důležité držet predátory škodící zajíci na únosných stavech, aby takto vypuštěný zajíc měl šanci ve volnosti přežít. Dále také byla v dané lokalitě vybudována korýtka speciálně pro zajíce, což přispělo k tomu, že se zajíci v dané lokalitě v okruhu asi 200 m drželi.
S příchodem jara jsme byli mile překvapeni, když začátkem května bylo na asi šestihektarovém poli napočítáno 25 zajíců. Bylo opravdu nádherné a hřejivé sledovat tolik zajíců na jednom poli a vědět, že naše práce byla úspěšná. Během roku se vybudovala další korýtka a krmelečky pro zajíce.
Samozřejmě se nám to ve větší míře vyplatilo, jelikož v lednu 2007 při večerní obeznávce při honcování bylo napočítáno v okolí, kde se zajíc vypouštěl, celkem 60 kusů zaječí zvěře. To svědčí o tom, že naše oživení krve v honitbě mělo úspěch. Proto jsme se i následující rok 2008 rozhodli pro další vypuštění zajíce do honitby. Opět se zajíci vypouštěli do vypouštěcí obůrky, která zůstala na stejném místě jako při posledním vypouštění. Tentokrát jsme do volnosti vypouštěli 6 zajíců v poměru 4 ramličky a 2 ramlici. Opět se vypouštěli stejným způsobem jako v roce 2006.
Během roku 2008 došlo k zajímavému zjištění, že zajíci, kteří byli označeni značkou, se nadále drží v dané lokalitě a jsou ve výborném zdravotním stavu. Takto označeni zajíci byli také pozorováni v sousedním Polsku. Je tedy zřejmé, že vypuštění zajíci se ve volnosti výborně aklimatizovali a jsou schopni dalšího rozmnožování. Bohužel přišly i neradostné chvíle, kdy některý ze zajíců byl chycen a usmrcen predátorem. Okolní sdružení doposud zajíce loví, i když jejich stavy jistě nejsou natolik velké, jako tomu bylo v dřívějších dobách. Samozřejmě je to škoda, ale nikoli zase natolik velká, aby to ohrozilo celou populaci zajíce u nás.
Dalším velkým a řekl bych zásadním problémem je dnešní způsob zemědělského hospodaření. Spousta zemědělských družstev nevyjímaje naše využívá dnes již moderní techniku, která má katastrofický dopad na drobnou zvěř. Nejvíce v letních měsících, kdy se kosí louky a sekají pole. V tomto období jsou nejvíce ohrožena mláďata drobné, ale i srnčí zvěře. Nesprávné sečení luk a nedostatečná iniciativa a spolupráce s mysliveckým sdružením má často za následek rapidní úbytek drobné zvěře. K tomu ubývá remízků a melioračních příkopů, ve kterých často drobná zvěř nacházela úkryt.
V současnosti se na lokalitě „Sýkorák“ buduje motokrosová dráha, která ve větší míře určitě našemu snažení nepomůže a vytlačí naše zajíce mnohokrát až za hranici naší honitby. Musím sám za sebe podotknout, že je smutné dívat se na to, jak lokalita, kterou se člověk snažil velkým úsilím uzpůsobit tomu, aby drobná zvěř měla dostatečný úkryt, klid a dostatek krmiva, mizí v nenávratnu jen proto, že pár motorkářských nadšenců nemá kde jezdit. Opravdu musíme být všude pod tlakem moderní společnosti a podléhat moderním technickým zálibám bez ohledu na přírodu a zvěř?
Musím ale na druhou stranu konstatovat, že zemědělské družstvo nám v některých situacích vychází vstříc, a to zejména tím, že nám zprostředkovává krmivo pro zvěř a vysévá alespoň pro zajíce atraktivní plodinu, což je z mého pohledu lupina a sója. V těchto plodinách často ramlička odchová až tři vrhy mladých zajíčku.
V roce 2009 se stavy zajíců ve větší míře nezvýšily a zůstaly na počtu 25 – 30 ks v dané lokalitě vypouštění. Během roku 2009 jsme vybudovali další korýtka pro zajíce, která umísťujeme převážně do středu honitby. V zimním období se o zajíce staráme s maximálním úsilím a snažíme se zajíci v co nejvyšší míře vyhovět.
V roce 2010 jsme naplánovali další vypouštění zajíce do volnosti a doufám, že naše úsilí a práce za sebou zanechá alespoň nepatrný výsledek pro naše budoucí generace mladých a nejmladších myslivců. Na jarním sčítání bylo na vypuštěné a okolní ploše napočítáno asi 50 zajíců, jsme všichni zvědavi, jakých počtů se dopočítáme při dalším jarním sčítání.
Odchov a vypouštění zajíců vyžaduje úsilí, čas, finance a nadšení, nemělo by se zapomínat na ty konkrétní osoby a subjekty, kteří přispěli ke zdaru celé akce. Chtěl bych proto prostřednictvím tohoto článku poděkovat našemu MS Bílý Potok, které jako první na Jesenicku začalo s vypouštěním zajíce polního do honitby, samozřejmě také velké poděkování patří panu Valuškovi, který se podílel na výstavbě kotců, dále taky panu Štrajtovi, který veškerou práci našich myslivců zaznamenal, dále pak panu Danielovi, který jako jediný z MS Chlum Javorník investoval na zazvěření honitby, a to zakoupením jednoho páru zajíců. Samozřejmě také dík patří rodině Lomozníkových, která velkou mírou přispěla k uskutečnění tohoto projektu. Přeji všem, kteří se do podobného projektu pustí pevné nervy a hodně chovatelských úspěchů s tak zajímavou zvěří, jako je právě zajíc polní. A určitě by bylo přínosné a podnětné, kdyby se na stránkách časopisu Myslivost podělili o své praktické zkušenosti i ostatní myslivci, kteří se o něco podobného pokusili nebo pokoušejí i v jiných místech republiky. Spoluprací a inspirací můžeme všichni společně přispět k lepším výsledkům a k pomoci naší přírodě.
Adam Lomozník
MS Bílý Potok