Střelecká komise ČMMJ, o.s. ve spolupráci s LEX, o.s. (sdružení na ochranu práv majitelů zbraní) a OMS Žďár nad Sázavou uspořádala v sobotu 6. dubna 2013 v konferenčním sále Hasičské vzájemné pojišťovny ve Žďáře nad Sázavou (sídlo OMS) seminář zabývající se výše uvedenou problematikou pod názvem „Nutná obrana a krajní nouze při výkonu práv myslivosti a ochraně přírody“.
Základní osnova semináře byla následovná:
- krajní nouze jako pojem, zákonná úprava,
- krajní nouze, příklady z praxe se zaměřením i na myslivost,
- nutná obrana jako pojem, zákonná úprava,
- nutná obrana, příklady z praxe se zaměřením i na myslivost,
- práva a povinnosti myslivecké a lesní stráže,
- zadržení osoby podezřelé,
- problematika pytláctví – aktuální vývoj.
Seminář zahájil předseda SK ČMMJ Ing. Antonín Čech. Sdružení LEX představil přítomným člen jejich představenstva Ing. Miloslav Brunn.
Přednášející Mgr. Miloslav JANČÍK celou problematiku uvedl následujícím výstižným textem.
Je smutné, že množství myslivců, kteří si z vlastního přesvědčení vyřídili zbrojní průkaz pouze skupiny C, případně k ní i B, vnímá ostatní majitele zbraní, zejména pak ty, co zbraň pravidelně nosí, jako svým způsobem škodnou, byť k tomu není žádný racionální důvod. Často jsou to jen jakési představy, že každý, kdo není myslivec a vlastní zbraň, je potenciální pytlák, přičemž je všeobecně ze statistik známo, že většina pytláků se rekrutuje právě z řad myslivců či bývalých myslivců.
Držitel zbrojního průkazu skupiny C zbraň de-iure také zbraň nosí (na místech, kde je k tomu oprávněn podle zákona o myslivosti, tedy obecně v honitbě), nadto neskrytě, což může být oproti běžnému ozbrojenému občanovi výhoda i nevýhoda.
Výhodou budiž nad rámec pohotového užití zbraně při výkonu práva myslivosti jistá odstrašující funkce zbraně, která může různé nenechavce, agresory (a že jich není vůči myslivcům málo) či lupiče odradit, neboť útok na ozbrojenou osobu je sám o sobě rizikem. Toto samozřejmě platí, pokud jsou problematické osoby ve vzdálenosti, že sice loveckou zbraň již vidí, ale ještě nedokáží sami efektivně útočit.
Nevýhodou je pak zcela jednoznačně to, že případný útočník ví, že jste ozbrojeni, a tudíž si může připravit situaci, kdy nebude možno z časových či prostorových důvodů dlouhou loveckou zbraň použít a může se pokusit zbraně zmocnit. Za typicky rizikový moment lze považovat odkládání zbraně do auta k přepravě, kdy právě v blízkosti auta může na myslivce číhat osoba, která má v úmyslu získat jak zbraň, tak i případně další majetek, například vozidlo. K tomuto svádí mnohdy i odlehlé místo, kde myslivec vozidlo zanechá, tak i například špatná viditelnost, možnost se ukrýt poblíž vozidla atd., proto nelze než doporučit parkovat vozidlo v honitbě na přehledném místě.
Od kolegů z Německa pak máme takovýchto případů zdokumentované větší množství, kdy zejména v příměstských honitbách dochází k přepadání myslivců u aut, o vykradených autech nemluvě.
Z hlediska účinnosti proti živé síle pak patří lovecké zbraně na střední vzdálenost k nejúčinnějším dostupným, zejména kombinovaná zbraň pak může být svým způsobem univerzální zbraní spojující jak vysokou účinnost zblízka, tak i značný dostřel, který překvapivě právě při sebeobranné situaci vzniklé v přírodě bez možnosti okamžitého zásahu policie může být užitečný. Zejména v případě, že myslivec ať již úmyslně, nebo náhodou vyruší pytláka či pytláky při činu a již se nestačí stáhnout do bezpečí.
Není tajemstvím, že v dnešní době organizované skupiny pytláků disponují špičkovými zbraněmi, terénními vozidly i další technikou (noktovizory, výkonné reflektory), nadto lze říci, že znají také velmi dobře běžnou mysliveckou praxi, když podle statistik usvědčení pytláci bývají mnohdy právě z řad myslivců, kteří si nepoctivě přilepšují v honitbě, kde sami působí či u sousedů. Právě tito pak mohou z obavy před prozrazením své totožnosti sáhnout po zbrani a pokusit se nepohodlného svědka zbavit. U nás jsem se s podobným případem dosud nesetkal, nicméně od kolegů ze Slovenska jsem již o podobném případě slyšel. Proto s přihlédnutím ke shora popsanému nelze doporučit v případě přistižení pytláka směřovat k přímé konfrontaci, ale je výhodnější z bezpečné vzdálenosti situaci jistit, telefonicky přivolat policii a hlavně nalézt si bezpečné místo, kde nemohu být snadno zasažen (případně alespoň zmenším svůj profil zalehnutím či přikrčením za překážku, pokud možno neprůstřelnou), zato mám v případě nutnosti možnost konat podle příslušného ustanovení o nutné obraně, tedy bránit se za pomoci legálně držené zbraně, pro případ, že bude moje přítomnost odhalena a místo útěku pytláci zvolí ozbrojenou konfrontaci.
Shora popsané situace mohou nastat prakticky kdekoliv a přihodit se kterémukoliv myslivci, bez ohledu na jeho právní status, tedy ať již prostému držiteli povolenky k lovu či myslivecké stráži – úřední osobě (dříve veřejný činitel).
Myslivecká stráž má situaci zdánlivě jednodušší, to ale platí pouze při běžné rutinní činnosti ve vztahu k jinak zákonadbalým občanům, kteří například zákon o myslivosti pouze neznají, či se dopouštějí pouze drobnějších pochybení, kdy autorita „člověka s plackou“, nadto podpořena sebevědomým, ale korektním vystupováním, obvykle stačí k nápravě situace (arogantní přístup spíš pouze vybudí negativní emoce a agresi). Pokud však dojde na pachatele skutečné trestné činnosti, odznak a průkaz stráže jsou prakticky k ničemu a je třeba přemýšlet nad tím, aby případný zákonný zásah neohrozil především osobu stráže samotné, protože i u policejních jednotek platí premisa, že služební odznak není neprůstřelná vesta a mělo by být především zájmem každého z nás, aby se nakonec dostal domů živý a zdravý.
Z tohoto důvodu je pak nasnadě, že je bezpečnější a mnohdy i užitečnější nekalou činnost spíše zdokumentovat (mobil, fotoaparát), pokusit se zachytit v terénu stopy (pneumatiky, nábojnice, místo dopadu střely, a tyto označit policii), než se pouštět do křížku s lidmi, o nichž nic nevíme, a mohou být nebezpeční.
Často se stane, že důkazy posbírané po více honitbách mohou dát dohromady dostatek indicií k vypátrání konkrétních jedinců a srovná-li si člověk hodnotu pár kusů upytlačené zvěře (i kdyby se jednalo o medailové trofeje) ve srovnání s lidským životem, zejména pak vlastním, je zřejmé, že jistá odvaha je při potírání pytláctví nezbytná, ale mít v honitbě pomníček, také asi není snem žádného z nás.
„Studijní materiál“ pro účastníky semináře „Nutná obrana a krajní nouze při výkonu práv myslivosti a ochraně přírody“
Pohybuje-li se zákonadbalý občan se zbraní, ať už myslivec nebo jiný legální vlastník střelné zbraně, může si často klást otázku, za jakých podmínek je tuto zbraň oprávněn použít k ochraně života, zdraví či majetku sebe nebo jiné osoby.
Samozřejmě si každý z přípravy na získání zbrojního průkazu pamatuje ustanovení zákona o krajní nouzi a nutné obraně, nicméně vágní paragrafové znění nemusí spolehlivě postihovat nejrůznější životní situace, které mohou nastat. Zejména u myslivců pohybujících se o samotě na často zcela opuštěných místech může poměrně snadno dojít k nevítanému setkání, ať již s pachatelem či pachateli trestného činu, kteří jsou příchodem myslivce vyrušeni, či sám myslivec může být vyhlédnutou obětí těchto jedinců.
Ze zahraničních zkušeností je například známo, že zejména v okolí větších měst s multikulturním obyvatelstvem nejednou došlo k přepadení myslivce, který se vracel ke svému zaparkovanému vozidlu a dotyčný poté, co v souladu s místními předpisy uložil zbraň do obalu a tento do kufru vozidla, byl přepaden mladíky ozbrojenými noži a přišel nejen o vozidlo, ale i o zbraň.
Přichycení pytláka či pytláků při činu, zejména jsou-li tito ještě stále ozbrojeni, také může vyústit v ozbrojenou konfrontaci bez ohledu na to, zda je dotyčný prostým myslivcem, či vystupuje jako myslivecká stráž – úřední osoba, je proto dobré vědět, jak se v podobné situaci zachovat.
O nutné obraně spolu s krajní nouzí mluvíme jako o tzv. typizovaných okolnostech vylučujících protiprávnost. Jedná se o skupinu ustanovení trestního zákoníku zvanou „okolnosti vylučující protiprávnost činu“. Jedná se tedy o jakýsi generální pardon pro činy, které by jinak byly považovány za trestné, nicméně okolnosti, za kterých jsou páchány, vylučují odpovědnost jejich pachatele za takovéto počínání. Tyto činy tedy mají znaky trestných činů jen zdánlivě, neboť skutkovou podstatu trestného činu naplňuje jen jednání, které je protiprávní – viz definice trestného činu uvedená v ustanovení § 13 odst. 1 trestního zákoníku.
Protiprávnost pak vylučují výslovně jednotlivá níže citovaná ustanovení, která obsahují negaci jiných trestněprávních norem – „čin jinak trestný“ či „trestný čin nespáchá“. De-facto tedy za určitých okolností lze spáchat čin, jež by byl normálně považován například za vraždu, avšak toto úmyslné usmrcení jiné osoby není trestným činem, bylo-li spácháno například vůči osobě, jež jinému usilovala o život či zdraví.
Ustanovení § 28 t. z. – Krajní nouze, upravuje zejména situace, kdy je možné chránit zájem chráněný trestním zákoníkem jen tím, že se obětuje jiný zájem chráněný trestním zákoníkem.
Jednání v krajní nouzi musí dále současně splňovat podmínku subsidiarity a podmínku proporcionality, tedy skutečnost, že za daných podmínek nešlo nebezpečí odvrátit jinak a způsobená škoda nesmí být větší, než ta, která hrozila od původního nebezpečí, proti kterému osoba jednající v krajní nouzi zasahovala.
Pro snazší pochopení této definice uvádím jako příklad situaci, kdy při požáru někdo strhne sousedící stodolu, aby se přes ni oheň nerozšířil a nezachvátil několik dalších domů. Dojde tedy k poškození cizího majetku, nicméně škoda způsobená stržením stodoly je výrazně nižší, než kdyby vyhořely okolní domy.
Dalším typickým případem je například usmrcení útočícího psa. Zde považuji za potřebné zdůraznit, že z hlediska aktuálně platné právní úpravy je pes věcí (v novém občanském zákoníku však již věcí není, nicméně pro naše účely se tímto nic nemění), a proti věci je vyloučena aplikace ustanovení o nutné obraně (nutnou obranu lze aplikovat toliko proti útočníkovi – fyzické osobě).
Je tedy třeba s ohledem na shora popsanou definici předem zvážit, zda je možno nebezpečí odvrátit jinak (například kopancem u malého plemene) či je nutno k odvrácení hrozícího nebezpečí zvíře zranit či usmrtit. Zvíře má penězi vyčíslitelnou hodnotu, proto je dále nutné rychlé porovnání, zda není jeho hodnota vyšší než maximální škoda, kterou může způsobit (zadávená domácí drůbež bude sotva dosahovat ceny veterinárního ošetření pobodaného či postřeleného psa). Útočí-li však pes na člověka, není třeba si dělat obavy o jeho život či zdraví. Život a zdraví člověka je vždy na prvním místě a ani ten nejdražší šampion mezinárodních soutěží nemá hodnotu v takové výši, aby se tato vyrovnala nákladům na léčení člověka.
Nutná obrana je pak podle § 29 trestního zákoníku„čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Z podstaty věci tedy jde o protiútok (či preventivní útok – útok hrozí), vedený proti útočníkovi, jenž útočí na zájem chráněný trestním zákoníkem a obránce hájí tytéž zájmy, které chrání trestní zákoník, nejedná tedy proti zákonu ale ve shodě s ním.
Z hlediska právní teorie jde o souboj různých zájmů, na jedné straně je zájem napadený útokem (např. zdraví obránce), na druhé straně zájem útočníka (např. zdraví či život útočníka). Tento druhý uvedený zájem je v případě aplikace ustanovení o nutné obraně zákonodárcem obětován, aby byl odvrácen prvotní útok.
Obecně lze tedy říci, že nutná obrana je uplatněním práva vůči bezpráví a svépomoc zde nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany orgánů státu. Nahrazuje tak zásah těchto orgánů. Jejím účelem je poskytnout individuální možnost ochrany vlastních zájmů a zájmů jiných osob, státu či společnosti tam, kde stát selhává v jejich ochraně, neboť zajistit ochranu všech zájmů chráněných trestním zákonem na všech místech není v moci žádného státu.
K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen osoba útokem ohrožená, ale také osoba, která se aktivně zastane oběti trestného činu. Proti nutné obraně není přípustná nutná obrana, brání-li se primární útočník vůči útoku obránce či intervenujícího obránce, jedná se o pokračování primárního útoku.
Jednou ze základních zásad nutné obrany je premisa, že veškerá rizika a nebezpečí by měl nést útočník. Toto však není vždy zcela respektováno ze strany orgánů činných v trestním řízení a nezřídka dochází ke zbytečné následné perzekuci obránce na úkor útočníka, který jako pachatel trestného činu má obvykle „svá práva“, zatímco obránce obvykle z pohledu orgánů činných v trestním řízení překračuje rámec nutné obrany, a teprve soudy, mnohdy až odvolací, napravují tento pokřivený pohled na věc, který je reliktem dob minulých, kdy v rámci koncepce „velkého státu“ (z hlediska moci) socialistický stát držel monopol na „zajištění bezpečí všem“ a jakýkoliv akt individuální ochrany práv občana byl spíše negativně vnímán jako odklon od „stádovosti“ (z pohledu občané = ovce).
Moderní pojetí nutné obrany by mělo respektovat skutečnost, že je to útočník, kdo vyvolal svým jednostranným jednáním situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se ustanovení § 29 mělo uplatňovat co nejvýrazněji a nejšířeji (samozřejmě v souladu se zákonem), neboť jen tak se bude posilovat vůle řádných občanů odvracet přímo hrozící nebo trvající útoky na zájmy chráněné trestním zákonem.
Aplikace podmínek nutné obrany předpokládá, že tato nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená“. Přitom je třeba konstatovat, že nutná obrana musí být nepřiměřená (nejedná se o souboj v duchu fair-play), aby byla účinná, nicméně nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Jedná se o měřítko subjektivní a bylo opakovaně judikováno, že je nutno dívat se na věc z hlediska toho, jak obránce sám vnímal situaci, nikoliv jak se jeví osobám nezúčastněným, které situaci následně posuzují (obvykle z hlediska „po bitvě je každý generálem“).
Mgr. Miloslav JANČÍK
Ing. Antonín ČECH