Česká myslivost se i přes své momentální problémy právem honosí tím, že jako jediná země na světě máme myslivost zapsánu na seznamu národního nehmotného kulturního dědictví. Je to zásluhou celých generací myslivců, těch, kteří vždy dbali na mysliveckou kulturu, zvyky a tradice.
V posledních dvaceti letech byli dvěma hlavními „strážci mysliveckých tradic“ úctyhodní pánové, spolupracovníci redakce. Bohužel pan docent Kovařík od ledna letošního roku diskutuje o mysliveckých tradicích se svatým Hubertem. A tak oním posledním „bardem myslivecké kultury“ zůstal spisovatel, myslivec, výtvarník, propagátor a hlavně zapálený myslivec Oldřich Tripes, který v nedávné době oslavil v duševní a fyzické svěžesti osmdesátku.
Už ani neumím spočítat, kolikrát jsem jej za ta léta navštívil v jeho malebné chaloupce U hodinářů v údolí potoka pod Komařicemi, kolikrát mne společně s jeho nerozlučnou celoživotní oporou manželkou Hedou vítal s typickým úsměvem ve vrátcích a zval na čerstvě upečený koláč a tradiční chlebíčky. Příjezd do Komařic je totiž pro mne vždy symbolem pohody, pochopení a dlouhého povídání.
Ale právě při příležitosti kulatin mne napadlo, že jsme si vlastně za ta léta s Oldou nikdy podrobně nepopovídali o jeho životě a o tom, jak se ke své záslužné činnosti dostal. Činím tedy tak až nyní, pár dní po proběhlých oslavách, v klidu chaloupky u stolu plného dobrot.
Oldo, vždyť já ani nevím, jaké životní osudy a cesty tě k myslivosti dovedly. Jak si se dostal k myslivosti? Někdo z rodiny byl myslivec?
Já jsem rodák z Komařic, když půjdeš od Strážkovic, tak je to hned první barák, kde jsem vyrůstal. Domek postavil můj dědeček z peněz, které posílal táta z Ameriky, kam šel vydělat peníze, stejně tak jeho bratr, tak to v té době chodilo. Děda myslivec byl, ale toho jsem bohužel nepoznal, tátu to k myslivosti netáhlo, byť samozřejmě přírodu znal a jako každý na vsi se v ní každodenně pohyboval. A měli jsme doma vždy jezevčíka, tak jako máme teď.
Vztah k přírodě jsem poznal ale stejně vlastně díky tátovi. Přinesl totiž jednou domů srnče, napsal jsem o tom po letech povídku Kája, máma srna byla uškrcená v oku pytláka, ale to srnče se ještě snažilo pít, bylo hladové. Táta šel z rajonu z Jedovar tady zadem domů, bylo mu divné, že slyšel tak úpěnlivě pískat srnče. Mezi trávou uviděl uškrcenou zhaslou srnu, u které leželo bezmocné srnče. Tak jej přinesl domů, i přes problémy jsme srnče doma zachránili. Já jsem srnče měl strašně rád, píšu o tom v knížce, často jsem si na něj pokládal hlavu, hledal jsem, kde má srdíčko. Nejprve utíkalo, pak si zvyklo a dělalo mi polštářek, v rohu zahrady byly kopřivy, tam lehávalo, já ho tam vždycky našel, položil jsem si hlavu na to jeho tělíčko a poslouchal jsem srdíčko. Bylo mi v tu chvíli moc krásně a příjemně. Tehdy to byl asi opravdu první impuls k myslivosti, v tu dobu mi bylo asi dvanáct nebo třináct let.
Vybavují se ti nějaké další zážitky z mládí a z myslivostí? Kdy tě vzali třeba poprvé mezi sebe myslivci?
Víš, proč měli o mě myslivci zájem? Maloval jsem totiž plakáty na poslední leč, to jsem byl pro ně cenný. U nás byly poslední leče jako plesy, v listopadu a v prosinci. Myslivci chtěli, abych jim maloval plakáty, chodil jsem mezi ně i jako honec, ale to až od jedenadvaceti let. Hlavní požadavek na mě byl namalovat zvěř, chtěli tam mít srnky, zajíce, bažanty, tak jsem maloval, to mě bavilo, tímto jsem začínal s mým malováním. Tím jsem přičichnul také k myslivecké kultuře a už jsem jim kecal do toho, co by mohlo být na poslední leči, jaká kultura a tak. Myslivecké zkoušky jsem si udělal v roce 1959 a za člena Lidové myslivecké společnosti Komařice jsem byl přijat 28. ledna 1962.
Když mě přijímali mezi myslivce, zkazil jsem jim hned moje pasování, chtěli totiž, abych aportoval zajíce. A znáš mne, jak jsem proti tomu vyhrazený. Rázně jsem myslivcům řekl, že to prostě dělat nebudu, že je to neetické jak pro myslivce, tak pro zvěř, zkazil jsem jim radost. Ale od toho mého pasování tím skončilo u nás aportování zajíce při pasování, dali mě hned na kulturu a v roce 1964 ze mne udělali kulturního referenta. V myslivosti v Komařicích a okolí se okamžitě spojilo Olda Tripes a kultura. Tak jsem změnil poslední leče na myslivecké plesy, to bylo taky moje dílo a plakáty jsem maloval dál, zušlechtil jsem pasování a další myslivecké ceremoniály. V myslivosti jsem byl tři nebo čtyři roky a už jsem pasoval.Takže tak jsem se dostal do myslivosti, ale už jsem nebyl nejmladší, už jsem byl dokonce ženatý, já jsem se totiž ženil brzy, žena mě brzy svedla, jí bylo osmnáct, mě bylo dvacet čtyři.
V kolika jsi byl mysliveckých funkcích?
Byl jsem v Komařicích kulturním referentem, pak jsem tu byl místopředseda, pak jsme asi dva roky neměli předsedu, takže jsem ho v podstatě dělal já. Záhy jsem byl zvolen do rady okresu, tenkrát se to jmenovalo předsednictvo okresního Českého mysliveckého svazu v Českých Budějovicích. Pak mě udělali okresním ředitelem spojů v Prachaticích, tak jsem žil nějakou dobu tam, ale nechtěl jsem tam do žádných mysliveckých funkcí kandidovat. Přitom jsem ale věděl, že tu u nás budu muset skončit. Ale tady byl takový hodný člověk, Milouš Filip, mimochodem tatínek dnešního předsedy, který mi řekl, že mě tu myslivci nechtějí ztratit, že mohu zůstat dál členem a on bude za mne krmit a starat se o chod myslivosti. Tak jsem alespoň udělal v honitbě samokrmítko na oves, velký sklad sena, aby bylo na celou zimu, navezl jsem vše na podzim. No, a Milouš mi tam chodil do toho krmelce, a když bylo třeba, tak seno hodil dolů, krmil tak za mě celých těch jedenáct let, co jsem byl v Prachaticích. Jezdil jsem sem na hony, na schůze, i jsem tu pasoval.
To mi neříkej, že si tě prachatičáci nevyhlídli!?
Ale to víš že ano, v Prachaticích jsem sice členem nebyl, ale oni si mě brzy podchytili. Pořádali třeba oblastní výstavu loveckých psů, to byla obrovská sláva a událost pro celé Prachatice a okolí, plná tribuna lidí, všelijaké zajímavosti a zpestření se vymýšlely. Třeba jsem si v seznamu psů vyhledal, který pes má ten den narozeniny a pak jsem psům blahopřál při zahájení. Myslivci, majitelé psů, to ani netušili, brečeli dojetím, jednomu dědkovi tam tekly slzy „Můj pes má narozeniny a vy to víte?“
A to tě ani nepozvali ani na lov?
Samozřejmě, že pozvali a zvali vícekrát. Jezdil jsem lovit po Šumavě, dost jsem lovil s kamarádem, správcem lesů na Horní Plané. Měl jezevčíka a na památku jsem jeho podobenku zachytil i do jedné mojí knížky, dopadl totiž špatně, i s jezevčíkem ho přejel vlak. Lovil jsem s ním tetřívka i na Novohradských horách, mám s ním i zážitek z lovu tetřevce, který visí vypreparovaný tady nade mnou na zdi. Na Šumavě jsem střílel jelena na Kvildě, takže jsem dost na Šumavě myslivost provozoval, ale jako host. Na hony na drobnou mě zvali prachatičtí taky, to bys koukal, co tam v té době bylo třeba zajíců.
Jak tě ale znám, nikdy jsi nehromadil trofeje?
Měl jsem dlouhý život. Možná že je to moc, ale mám ulovených 72 srnců, nedávno jsem je spočítal, k tomu jsem přičetl 19, které mi zloději ukradli, když mi vyloupili chalupu. Ten poslední byl deputát na oslavu, na guláš při narozeninách, který jsi nedávno ochutnal.
Tady je srnčí zvěře hodně, nikdy se srnci nepřidělovali, každý dostal povolenku, každý mohl střelit, až se jich nastřílelo 25, tak byl konec. Taky jsem si mohl střelit třeba tři srnce za rok.
Jediný daněk, který tady visí nad pracovním stolem, zhasínal v řepce a měl postřelené břicho od pytláka. Místní myslivci se mi smějí, že to je ostuda, když jsem hospodář dvou daňčích oblastí a nestřelil jsem si pořádného daňka. Tak mi dali k osmdesátinám povolenku na daňka třetí věkové třídy, podepsali to hospodáři pěti mysliveckých sdružení v oblasti a já si můžu jít, kam chci. Udělali mi tím velkou radost a považuji to za ohromnou poctu.
Vraťme se ale zpátky do vzdálenější historie. Do kdy jsi byl v Prachaticích?
V Prachaticích byl z hlediska spojařského snad nejzanedbanější okres, bylo tam plno práce. Dostal jsem sice stranický flastr za to, že jsem byl v osmašedesátém dubčekovec, udělali jsme takové tajné politické vysílání, ale protože potřebovali někoho, kdo by zanedbaný okres spojařsky dal do pořádku, nechali mě tam celých jedenáct let. Moc mi v tom pomohla manželka Heda, pracovala jako mechanička v provozu a byla to opravdu léta těžké práce, přicházela kabelizace a automatizace. Zbytek pracovní kariéry jsem pak strávil v Českých Budějovicích, byl jsem také nějakou dobu na radnici a pracoval i na krajském soudu.
Oldo, jsi ale znám také jako ilustrátor, malíř či kreslíř, o výtvarničině jsem se zatím zmínili jen jako o prostředku, který tě vlastně k myslivosti dostal. Jak a kdy tě tato múza oslovila? Maloval jsi třeba už jako dítě ve škole?
Už jako dítě jsem maloval dobře, můj strýc byl vynikající malíř olejových obrazů, syn toho myslivce dědy, to byl malíř a ten mě k tomu vedl. Maloval jsem olejové obrazy se strejdou vlastně až do té doby, než jsem odešel do Prachatic, takže se dá říci, že moje olejové malování skončilo ve 32 letech. Za jediný úspěch snad mohu považovat to, že si v té době koupil ode mne obraz ředitel krajské správy spojů, byl to obraz takového dědka, ochutnávače vína. Obraz skončil snad někde v Praze, onen člověk už určitě nežije.
K olejomalbám jsem se vrátil až v poslední době, udělal jsem několik obrázků svatých do kapliček tady v okolí.
Veliký skok nastal až v roce 1998, kdy jsem začal spolupracovat s Nakladatelstvím Dona, Ing. Hanzal tehdy chtěl v nakladatelství manželů Doležalových vydat knížku O zvěři a myslivosti. Požádal mě o perokresby, bylo jich tam poměrně dost, je to první knížka, kterou jsem ilustroval. Však taky tam byly kresby nepovedené, protože se rychle vyprodala, tak museli v roce 2000 tisknout druhé vydání a já jsem prosil, aby mě nechali některé obrázky opravit, stále tam ale zůstalo dost těch původních, z mého pohledu nepovedených. Od toho roku 1998 jsem ilustroval 55 knížek, kromě mysliveckých odborných a beletrie jsou to kynologické knížky, mořské ryby, kuchařky, ilustroval jsem třeba i pohádky o včelách.
Jsem moc rád, že jsem mohl napsat a ilustrovat publikaci o zvycích a tradicích, těší mne, že mi ji stihnul ještě pochválit i pan docent Kovařík, kterého považuji z hlediska zvyků a tradic za mého nedostižného učitele.
Když maluješ zvěř, tak maluješ zpaměti nebo podle předlohy?
Musím mít většinou nějakou fotografii, nejde to tak úplně zpaměti, hodně dělám sice zpaměti, ale taky hodně podle fotek. Například teď dělám ilustrace k dlouhému seriálu o zoologii srstnaté zvěře a to je někdy oříšek vystihnout správně to, co doc. Škaloud požaduje. Načrtne mi zhruba představu, dodá kopie fotografií a nebo kreseb odjinud a já to pak musím nějak výtvarně spojit a vystihnout jeho přání. Je to práce nejméně ještě na tři roky.
Když si čekal třeba na srnce nebo byl někde v přírodě a viděl hezkou scenérii, napadlo tě, to bych si namaloval?
To mě napadlo mnohokrát, inspirace by byla, vždyť pro výtvarníka myslivce je inspirace přírodou to nejlepší, co může být.
Z hlediska druhů zvěře, asi jsi namaloval všechny?
Nejmilejší mi dlouho dlouho byla srnčí zvěř, to je moje oblíbená zvěř, mnohokrát a v mnoha různých situacích jsem tvořil srnce, srny i srnčata. Potom, když jsem se dostal na daňčí zvěř, tak teď daňci úspěšně konkurují tomu srnčímu.
Zkoušel jsi někdy antilopy, slony, žirafy?
Teď nedávno jsem měl požadavek na zubra, to ale není exotické zvíře, které máš na mysli. Ale africká a cizokrajná zvěř, to vůbec ne, možná v tom hraje roli, že jsou mi protivní lidé, kteří jezdí lovit do Afriky, chtějí jen lovit. Africká zvěř mě nijak neláká, je to taky krásná zvěř, ale mě ji zošklivili zbohatlíci, co jsou jen lovci a nejsou myslivci, co jen loví a nechovají.
Ale určitě byly výtvarně zajímavé a pro mne poučné mořské ryby, které jsem kreslil do jedné rybí kuchařky.
A něco jiného než zvěř a ryby? Vůbec teď nemám na mysli jen živočichy?
Mám archiv, to jsou štosy desek, tam jsou kapličky, památky, budovy, přišel na mě takovej jeden nadšenec, který má nějakou ekologickou farmu, ten chtěl namalovat Ghándího, Vabrouška, dělal stezku, kde potřeboval tyto kapacity, Lorenze a jiné velikány. Dodal mi fotografie jako předlohu a chtěl portréty v podobě jednotných kreseb. Kreslil jsem si také portréty lidí, se kterými jsem se v životě setkal a potkal.
Vystavoval jsi někdy víc kreseb nebo nějakou větší výstavu?
Až se stydím, co jsem měl výstav, teď dlouho žádnou, protože jsem se za své kresby trochu styděl. První výstavu jsem měl společně ještě s jedním fotografem, byl jím můj druhý syn, první výstavu jsme měli v Římově, otec a syn Tripesovi, od té doby bylo dalších asi deset nebo dvanáct výstav. V Týně nad Vltavou jsem měl dlouho velkou výstavu, asi bude ještě jedna, měl jsem výstavu ve výstavní síni v Českém rozhlase České Budějovice, v Budějovicích u důchodců, na krajském úřadu, moje kresby byly vystaveny i na Loveckém zámku Ohrada.
Spolupracuješ ale přece taky s novinami a televizí?
Ale to zní trochu nadneseně, před časem mi v Budějovických listech vycházel seriál o myslivosti, je pravda, že když regionální redakce novin, rozhlasu a nebo televize nějakou informaci chtějí, obracejí se na mne. Ale nějaká pravidelná spolupráce to není. A s tou televizí je to tak, že kromě syna kameramana jsem měl v televizi kamaráda Jana Krasla a pomáhal jsem mu před časem s otázkami z myslivosti pro pořad Riskuj.
Vraťme se zase, prosím, v hovoru zpátky k tradicím. Jsi propagátorem mysliveckých ceremoniálů, jezdíš na přijímání, pasování, jak na to ukázkové při plesech a mysliveckých akcích, tak i na to opravdové mezi myslivce v terénu. Který z těch zvyků se ti nejvíc líbí?
Obojí pasování, všichni říkají pasovat na myslivce. Na myslivce ale nemůže být nikdo pasovaný, musí se jím stát postupem života, získáním praxe a tak. Je to opravdu přijímání, já už teď řikám přijímat mezi myslivce formou pasování. To je můj nemilejší zvyk, který mám nejradši z myslivosti.
Hodně jsem se věnoval také Zlaté srnčí trofeji. Snad se tato tradice a hlavně propagace mezi mladými znova více rozšíří, vždyť pokud nebudeme mít mezi sebou mladé myslivce, novou zelenou krev, postupně vymřeme.
No a pak jsem už asi trochu protivnej vám všem s Měsícem myslivosti, protože sem tam zalajdačíte i v Myslivosti. Nemělo by se na tuto tradici zapomínat. Moc si cením Jaroslava Bézy, že toto před lety zavedl. Červen je přece měsícem mláďat, obdobím bohaté a pestré přírody a není přece nic špatného připomenout spoluobčanům, kdo se o přírodu a zvěř stará a jak bychom se v k přírodě a v přírodě měli chovat my všichni.
A s Měsícem myslivosti souvisí moje další protivnost, kterou pořád zdůrazňuji a propaguji, a tou jsou vývěsní skříňky. Je to drobnost, která moc nestojí, ale může oslovit a ovlivnit velké množství lidí. Skříňka ale musím být aktualizovaná a být informačním lákadlem pro kolemjdoucí. Opravdu to nepodceňujme i v moderní elektronické době.
Co tě naopak na současném stavu zvyků a tradic nejvíc irituje?
Jednoznačně, když dělají hrubé chyby v myslivecké mluvě! Myslivecká mluva je přece okrasou naší myslivosti, který z oborů takovou krásnou mluvu má, nestyďme se za ni a hlavně ji nekažme! Ale zjistil jsem, že mysliveckou mluvu asi nemůže umět žádný myslivec dokonale úplně, to je tak obsáhlé téma, nevím jestli to tak také cítíš, ale určitě ji neovládáš taky dokonale. I já sám jdu mnohokrát se honem podívat do modlitební knížky zvané Myslivecká mluva a nebo Slovník myslivecké mluvy. Vadí mi, když někdo dělá hrubé chyby v myslivecké mluvě, drobné speciální výrazy se dají ještě omluvit, ale na správné mluvě by měl pracovat každý myslivec celý život.
Takže spíš mi vadí chyby ve zvycích, například to aportování zajíce při pasování, to mi strašně vadí. Další je klobouk, trubači říkají, že kvůli Tripesovi se jim paří hlava v horku, klobouk je ale atribut myslivosti, který k ní patří a jestli se někdo za něj stydí.
Samozřejmě mi vadí pletení si pojmů úlomek a zálomek a hlavně nevědomost, kdy a jak úlomek používat. Vždyť je krásnou ukázkou tradic dát si na levou stranu klobouku stavovský úlomek jako výraz slavnostní příležitosti. Například před několika týdny jsme spolu vystupovali na Volarských slavnostech, povídali o zvycích a tradicích, a všichni se divili, když jsem řekl, že je to pro myslivce sláva, takže by všichni měli mít na hlavě klobouk se stavovským úlomkem.
Myslivost je široký pojem, zajímaly tě i jiné oblasti myslivosti? Vím, že jsi měl vždy loveckého psa, co třeba zbraně?
Ano, měl jsem vždy, kdy to bylo možné, loveckého psa, lovecký pes přece k myslivci patří. Ale zbraně, ne, ty mne nikdy nepřitahovaly. Já jsem lajdák na čištění zbraní, já za rok zjistím, že jsem nevyčistil flintu po honech, je to strašná ostuda. Ve staré myslivecké literatuře jsou popisovány vlastnosti myslivce a tam je napsané, že musí být zbožný, to já tedy nejsem, libovati si v čistou zbraň, za to já se stydím, já jsem lajdák, já bych mohl učit asi všechny předměty, ale jen ne střelectví, to já neumím. Máme sami ve sdružení střelnici, jakmile tam členové začnou bouchat, střílí tam třeba celý den, tak to mě opravdu nebaví a jdu domů.
Na závěr nemohu nezmínit tvoji jistou pýchu - daňčí oblast. Můžeš ji prosím alespoň stručně představit?
V minulosti na Novohradsku daňčí oblast byla, ale to je od nás kousek dál. Tady u nás nikdy nebyli slušní daňci, byla tu špatná kvalita, zvěře málo a ani se nijak systematicky nechovala. Chovatelská oblast nebyl můj nápad, ale přišli s tím Michal Jaroš, to byl náš reprezentant ve střelectví na olympiádě, s ním Honza Podolák a ředitel lesů Nové Hrady Švarc, to oni přišli s nápadem ustavit daňčí oblast a chovat ji systematicky. Tak mě pozvali na jednu schůzi, měli už zamalovanou oblast v mapě, dali tam i Komařice a honitby okolo, kde ještě daňci nebyli. Byla to taková elipsa se zamalovanou vypouštěcí obůrkou na kraji uvažované oblasti. K tomu byl třeba myslivecký hospodář pro celou oblast chovu. Vzal jsem to s podmínkou, že se kromě jedné vypouštěcí obůrky na jednom konci vybuduje i druhá u nás na opačném konci na hranicích komařické a neřetické honitby. Takto jsem se dostal k daňkům, tak to všechno začínalo. Začali jsme v roce 1989 budovat obůrky, v roce 1990 a 1991 jsme to dodělali, koupili jsme prvních deset kusů do každé obůrky.
Kolik je to řádově hektarů a kolik honiteb?
Dřív to bylo 21 honiteb a 28 000 hektarů, ale protože na Novohradsku vzniklo po revoluci hodně soukromých honiteb, koupili si je bohatí lidé, vystříleli chovné daňky, vůbec nedodržovali dohody, takže jsme se naštvali, odstřihli jsme Novohradsko a udělali jsme novou oblast. I když oblast – k vytvoření oficiální oblasti chovu zvěře nebyla dostatečná vůle a stálo by to mnoho úsilí. Utvořili jsme proto sdružení uživatelů honiteb pro chov daňčí zvěře. Nikdo proti tomu nemohl nic říct, v Trhových Svinech jsme měli státní správu, ta nám vše posvětila. Nyní je ve sdružení uživatelů honiteb 16 000 hektarů a honiteb už je jenom patnáct, místo jedenadvaceti. Přidal se k nám později i MS Svatý Ján, který dřív nebyl, koukali, jak to s daňky děláme, chtěli se také zapojit. Neuzavíráme se, jsme rádi, když někdo ocení naši práci a když se chce taky podřídit. Strašně si cením toho, jak jsou všichni spolehliví, jak všichni dodržují pravidla. I když není vše jen růžové, před časem si nám sem přivedl jeden náš člen Rakušáka, který si na černo střelil daňka, ale je to opravdu jen výjimka.
S Oldou Tripesem by se dalo sedět a povídat ještě dlouho. Nezmínil jsem třeba to, že je nesmírně aktivním turistou, doslova duší turistického spolku důchodců. Pravidelně jezdí na turistické výpravy, ke kterým Olda zpracovává vkusné a vtipné podklady a itineráře včetně společenských her do vlaku a kontrolních otázek. Je doslova potěšením listovat kronikou spolku, ale stejně tak i kronikou MS Komařice. Má k tomu blízko, neboť je kronikářem obce a mnohokrát mi povídal, jak ho mrzí stav nejvýznamnější místní památky, architektonicky cenného zámku v centru obce. Zasloužil se ale třeba i o vybudování pomníku místnímu rodákovi, letci z války o Británii. Nekonečně dlouhou dobu se dá povídat o srnčatech, psech, zvěři a přírodě, je vynikajícím znalcem místopisu a ukázal toto při loňském setkání členů Klubu autorů v Novohradských horách.
Věřte, že si nesmírně vážím toho, že jsem měl tu čest před lety poznat a dlouhodobě spolupracovat s takovým energií a nápady nabitým člověkem, cením si jeho osobního přátelství a vždy se rád U hodinářů v Komařicích stavím.
Přeji proto nejen sobě, ale potažmo i všem myslivcům a čtenářům Myslivosti, abych mohl do půvabné chaloupky pod Komařicemi jezdit ještě řadu let, aby se ještě dlouho objevovaly Oldovy kresby a příspěvky na stránkách Myslivosti, abych mohl kdykoliv zvednout telefon a zavolat o radu, pomoc a nebo jen si příjemně popovídat o myslivosti.
Díky za vše, co pro českou myslivost děláš, Oldo!
Připravil Jiří KASINA