Zapomenutá plemena loveckých psů
Myslivost 3/2015, str. 38 Michal Císařovský
Prvním instinktem psa, bez ohledu na to, jak je velký nebo k čemu ho člověk potřebuje dnes, je lov, jakožto prostředek k obstarávání potravy. Nejpřirozenějším způsobem lovu je pro psa – původem šelmu - pronásledování prchající kořisti, štvaní. Honiči, jak ve své knize Lovečtí psi napsal známý český myslivec František Houska, stáli na počátku všech současných plemen loveckých psů, jež jsou dnes reprezentována nejtypičtěji brakýřem a k nimž patří i jezevčíci, barváři a stavěči. Je přirozené, že v průběhu věků mnohé jejich formy zanikly a byly zapomenuty.
„Honiči , harrieři, španělé, teriéři a vodní psi jsou opravdoví lovečtí psi.“ Georges Louis Leclerc, hrabě Buffon, Histoire Naturelle Générale et Particuliè, Paris 1749
Práce honiče je především geografickými podmínkami podmíněný lovecký způsob lovecké činnosti psa. V závislosti na prostředí se samostatně vyvíjely nebo se od sebe postupem řasu oddělovaly dvě nejstarší skupiny loveckých psů: psi orientující se při štvaní kořisti zrakem, tedy pozdější chrti, a psi, pro něž bylo důležité sledování pachové stopy zvěře, honiči. Ve střední Evropě pak vznikl ještě přechodný typ tzv. chrtovitých honičů.
Skupina honičů zahrnuje podle současné nomenklatury Mezinárodní kynologické organizace více než šest desítek jednotlivých plemen. Početně tak překonává všechny ostatní skupiny plemen psů. Nachází se v ní plemena stará sotva pár desítek let, zároveň však i plemena, která vznikala s úsvitem takzvané západní civilizace.
Jedním z jejích mohutných kořenů a zdrojů byla keltská expanze do evropského prostoru. František Houska se hlouběji nezabýval otázkou, odkud tito dávní honiči přišli, odvolává se pouze na původní lovecké psy, o nichž píše Xenofón a Arriános před 2000 lety.
Pozoruhodné je, že již Xenofón rozeznává dávné lovecké specialisty, i když s originálním názorem o jejich původu: „Liščí (psi) proto, že jsou to míšenci psů a lišek, u nichž dlouhým prodlením času vlastnosti se smísily.“ Popisuje ale i pracovní způsoby honičů: „Tatáž plemena psů mají různé způsoby stopování; někteří psi, chytnou-li si stopu, jdou po ní beze vší známky, takže se ani nedá postřehnouti, že stopují, jiní pohybují pouze slechy, prut nesou klidně; a naproti tomu jiní slechy sblíží a běží neustále po stopě s čelem zasmušile upjatým... mnoho jich nepočíná si takto, nýbrž přebíhají po stopě jako posedlí a při tom vydávají, jakmile stopu navětří... Někteří zase dělají mnoho kruhů při pobíhání, chytajíce stopu zpředu. Spatří-li zajíce před sebou, chvějí se a nevyrazí na něj, dokud neuvidí, že se pohnul.“ Obdobní honiči vstoupili do světa kynologie opět s anglickým foxhoundem a harrierem, specialisty na lov lišek a zajíců, v popsaných činnostech nechybí ani současné revírování.
Vliv Keltů byl mocný: na vrcholu své etnogeneze v 7. - 5. století př. n. l. se jejich osídlení rozkládalo od Balkánu (Ilyrové) přes Transylvánii, Maďarsko, Čechy a Germánii po Francii (Lingonové, Senonové) a Belgii (Treveři), na severu po Britské ostrovy (Goidelové, Britové, Piktové), západním směrem až do Španělska (Keltiberové, Lusitáni), okolo roku 400 př. n. l. vpadli do Itálie (Latinové, Umbrové, Segugiové), kde vytlačili Etrusky z Pádské nížiny a roku 387 př. n. l. dobyli na krátkou dobu Řím. Na všech těchto místech najdeme ještě dnes plemena honičů, přeživší nebo odvozená z tohoto základu.
Šedý honič sv. Ludvíka
K nejstarším známým plemenům honičů patří bílí a šedí honiči pojmenovaní podle francouzského krále Ludvíka IX. (1226 - 1270), pro jeho zbožnost zvaného „svatý“. Ze svých křížových výprav (zejména ze sedmé v roce 1248) údajně dovezl ze Středního Východu, z Palestiny a Egypta, velké šedé psy, jakési „tatarské greyhoundy“. Ti měli být následně kříženi s předky svatohubertských psů - bloodhoundů, keltskými honiči, a vznikl „nový“, velmi rychlý honicí pes, zvaný šedý pes svatého Ludvíka, le Chien Gris de Saint Louis.
Jinou teorii o původu těchto psů měl orleánský vévoda Henri (1867 – 1901), který se ve svém cestopise De Paris au Tonkin á travers le Thibet inconnu zmiňuje o tom, že v pohoří Pamír viděl honiče, vcelku velmi podobného bloodhoundu. Vyjádřil domněnku, že do oblasti, v níž se zformoval do své dnešní podoby, tedy do ardenského pohoří v Belgii, se dostal s indoevropským národem Arianů, árijským kmenem, který kolem roku 1500 př. n. l. osídlil hory Afghánistánu a dal nové vlasti jméno Ariana.
Podle životopisů byl Ludvík, který se stal králem již ve dvanácti letech, nejen zbožný, ale už jako chlapec se velmi zajímal o koně, psy, sokolnictví a exotická zvířata. Lovu lvů se psy se podobně jako jiný slavný král – Aššurbanipal o šest století dříve – věnoval při pobytu v Palestině. O bíle zbarvených královských honičích, Chien Blanc du Roi, se hovoří v souvislosti s dnešními honiči z Vendée; bíle zbarvení byli i ranní honiči sv. Huberta.
Ještě z doby Ludvíka XII. (1498 – 1515) je záznam o křížení bílého svatohubertského psa s honičem italského původu, z nějž vzešel a v dalším chovu se uplatnil bíle zbarvený pes se světlou až žlutavou skvrnou na hřbetě. Psům tohoto typu se začalo říkat Greffieres, neboť jejich prvním chovatelem byl královský sekretář; francouzský výraz „greffier“ značí zapisovatel, kancelista. Někteří autoři se dokonce domnívají, že z tohoto slova je odvozen i výraz griffon. Na jednom z mála zobrazení, pocházejícím z díla o francouzských honičích od Le Couteulx de Canteleu z roku 1873, je totiž šedý honič zachycen jako víceméně hrubosrstý. Hrubosrstá varieta byla a je známa i u starobylého italského honiče segugia. V chovu těchto velkých honičů pokračoval i král František I. a ve svých smečkách je měli i další francouzští panovníci.
Honiči v Čechách
Honiči samozřejmě neobešli ani naše území, dokonce máme doklady o několika – dnes již bohužel zapomenutých plemenech, která byla vyšlechtěna právě u nás.
V rozsáhlé oblasti osídlení zůstalo po Keltech množství loveckých psů, honičů, kteří jak v zóně frankofonní, tak germánské byli nazýváni brakýři (braque, bracke; ve francouzštině je dnes tímto termínem sice míněn ohař, jedná se však o stejný jazykový základ, významově posunutý vývojem lovecké specializace).
Dnes již vyhynulým potomkem brakýřů keltského původu z 5. stol. na převážně Germány ovládaném území byl poměrně velký, těžký stopovací pes, do 18. až 19. století zmiňovaný jako sollingenský brakýř, Solling-Leitbracke (termín leit byl použit ve významu vodicího psa, česky „vodiče“, psa pracujícího na šňůře, vodítku, leithund).
Nevíme, zda na našem území přežili nějací potomci honičů spojovaných s keltskou expanzí, konkrétně s kmenem Bójů, kteří v průběhu 4. stol. n. l. osídlili střední a severozápadní Čechy. Naše tradice se váže více na původní honiče představované barváři (dnes bavorský a hannoverský), honiči označovanými v důsledku vlivu němčiny jako brakýři (německý, vestfálský, sauerlandský, alpský jezevčíkovitý, štýrský, rakouský hladkosrstý a další) a vedle omezeného používání loveckých španělů jednoznačně směřovala k vývojově návazné skupině loveckých psů, k všestranným loveckým ohařům.
Konkrétní zprávy o honičích u nás se pojí s Lucemburky: „Jan Lucemburský (1310 - 1346) přišel z oblastí vyspělé lovecké kultury“ poznamenává Jan Čabart ve Vývoji české myslivosti. „Protože sám byl náruživým lovcem, neopomněl ani v nové domovině pro svoji zábavu využít všeho, čemu na západě uvykl.“
Jednou z novinek převzatých ze západních zvyklostí (Lucemburkové pocházeli z oblasti francouzko-německé, otec Jana Lucemburského Jindřich VII., král a od roku 1312 císař římský) byla i záliba v chovu smeček loveckých psů, kteří se namnoze lišili podle svého použití. Čabart soudí, že v této době už lze i v českých podmínkách hovořit o soustavném a specializovaném využívání loveckých psů, kteří byli chováni a drženi ve zvláštních ohradách při panských sídlech, ale jak víme z příkladu českého krále Václava I. (1230 - 1253), který „psy trpěl v domácnosti, bolely ho v nohou kosti“, stali se nerozlučnými společníky i v jejich obydlích.
Nejrozšířenější skupinou psů byli tzv. ohaři (dobový výraz odlišný od současného významu, ve skutečnosti honiči), lovečtí psi pracující - ale možná už i částečně diferencovaní - podle potřeby jako „slídníci“ nebo „štváči“.
Další informace máme díky biskupu olomouckému Stanislavu z Tuřího, který dal r. 1538 vytisknout nově pořízený český překlad Švábského zrcadla – zemského práva, a to pod názvem „Práva manská“. Připojil k němu některá další, domácí či lokální zřízení. Toto právo platilo v moravských městech.
Jeho součástí byla i část z původního bavorského zákona (Lex Bavariorum), týkající pokut a trestů za odcizení nebo usmrcení psa. Podává zajímavý přehled loveckých psů a lovné zvěře té doby: „Kdo psa štvacího, jenž pronásleduje medvěda, zubry, černou zvěř a vůbec velkou zvěř, odcizil nebo zabil, povinen byl stejným psem jej nahraditi, odpřísáhl-li, že jest také tak dobrý jako byl předešlý a ještě 6 šilingů zaplatiti. Kdo by výžle ukradl nebo zabil, nahradí za něj psa podobně dobrého a dá majetníkovi jeho 6 šilingů; pes nadháněcí nahradí se jiným a přidají se ještě 3 šilingy.“ Obdobně se postupuje u dalších; uvedeni jsou ohař, jenž na šňůře slídí po stopě, bobrák, jenž po zemi loví, chrt, jenž zajíce v běhu chytá, křepelář a hafan, jenž vlka udolá.
Český brakýř
Mnohé formy nízkonohých honičů byly chovány i na území Čech, kde se v kultuře převažujících jižních a západních Slovanů výrazně prosazoval zmíněný vliv Keltů a následně Germánů. Význam honičů v oblastech středoevropského kulturního vlivu, tedy převážně německého, postihujícího i české země, se v důsledku odlišného vnímání myslivosti a lovu obecně dost liší od frankofonní a anglosaské oblasti.
Zatímco v zemích se silnou keltskou tradicí, na britských ostrovech, ve Francii nebo díky dědictví Etrusků i v Itálii, je lov hlavně prostředkem, anglicky vyjádřeno sportem, příznačným rysem lovu v našich zeměpisných šířkách jsou výřady ulovené zvěře, důraz na kořist, dosahující zvláště v 18. a 19. století až absurdních rozměrů.
Zvláště pro silný německý vliv se žádní lokální honiči (a to bohužel nejen honiči) jako české národní plemeno neprosadili. Za příklad mohou sloužit brakýři chovaní za dob zakladatele řádu sv. Huberta v Čechách hraběte A. F. Sporcka (1662 - 1738) v Zelené Hoře u Nepomuku, brakýři zelenohorští, častěji ovšem zvaní „němečtí“. Tito údajně obtížně ovladatelní psi byli používáni hlavně k lovu jelení a daňčí zvěře.
Na dlouho dobu pak ovšem význam brakýřů upadl. Podle V. Fuchse (1903) z té příčiny, že „ujala se nesprávná these, že prý brakáda (honba s brakýřem) neodpovídá pravým intencím spořádané myslivosti!“
Jsme zde svědky podmíněnosti vnějším prostředím: Na konci 19. století, kdy se v přímém důsledku zrušení poddanství a osvobození selských pozemků od vrchnostenských břemen stává lov skutečnou myslivostí (je kromě jiného zaveden pojem honebního obvodu; jeho výměra byla základní podmínkou práce s honicími psy), se řada chovatelů u nás i v Německu opětné zaměřuje na obnovu starých německých a rakouských (českých) brakýřů. Pojem „český“ a „rakouský“ je přinejmenším ztotožňován, většinou však spíše potlačován v český neprospěch.
Nedá se sice přímo tvrdit, že rakouští honiči, dnešní tyrolský honič, rakouský hladkosrstý honič nebo štýrský drsnosrstý brakýř jsou honiči českého původu, ale česká myslivecká kynologie se na formování řady rakouských i německých plemen honičů podílela podstatnou měrou. Nehledě na to, že i Štýrsko, vedle Korutan a Kraňska, bylo svého času součástí Království českého.
A jak dále píše Fuchs, přispěla i okolnost, že „vyporážením lesů a zmenšením revírů nebylo pro brakýře více zaměstnání.“
Význam brakýřů poklesl též tím, že do jejich kategorie byli házeni všichni psi bez rozdílu ku brakování používaní, ač původ většiny vzešel ze selských dvorů, kde tátou „brakýřův“ byl třeba ledajaký bezcenný Sultán nebo Voříšek.
V souvislosti s českými honiči - brakýři, lze vystopovat pozoruhodnou souvislost: švýcarský kynolog Hans Räber považoval švýcarské honiče, Chiens suise (dnes představované čtyřmi varietami – bernským, jurským. lucernským a honičem ze Schwyzu) za potomky psů, které popsal markýz de Foudras (†1872, autor mnoha pojednání o lovu a myslivosti, jenž sám vlastnil smečku modrých gaskoňských honičů) jako Chiens suises blancs et oranges, tedy honiče v barvě typické pro honiče ze Schwyzu, ale také pro podobné plemeno velkých anglo-francouzských honičů - Grand anglo-français blanc et orange.
Zajímavé je, že F. B. Laska, královský lovčí a znalec honičů, roku 1907 v pojednání Die Bracken vidí možnou příbuznost mezi hrubosrstou formou švýcarského honiče a bosenským hrubosrstým honičem, považovaným za jednoho z nejstarších keltských honičů vůbec. Petersenovy kresby (1894) dnes již zapomenutého aargauského honiče, „Aargauer Hurleur“ v klasickém a plášťovém zbarvení black and tan, jež má dnes honič jurský, mají mnoho společného z Edwardsovými honiči v knize Cynographia Britannica z roku 1800 (viz ilustrace) a zřejmě nepřekvapí, že byl nazýván malým bloodhoundem. Označení hurleur [irlér] je převzato z francouzštiny a vyjadřuje mimořádně hlasité vydávání psů na stopě.
Forma dalšího, rovněž poněkud těžšího, honiče z Thurgau, zlatého s bílou lysinkou a znaky na krku, tlapách a špičce ocasu, měla velmi blízko k již vyhynulému honiči z Čech, známému jako brakýř zelenohorský. H. Räber navíc připomíná poznámku z časopisu Zentralblatt, 1896, podle níž měli císařští lesníci v severních Čechách dva honiče z Bernu a chválili si jejich práci coby barvářů a hlásičů zhaslé zvěře…
Pro polesného královského města Berouna J. V. Černého, autora „příručné knihy“ Myslivosť, představovali koncem 19. století honiči (Canis familiaris sagax vulpicanus) „psy prostřední velikosti, táhlého těla, přiměřených běhů, s pěknou hlavou, se sluchy dlouze zavěšenými, veselým pohledem, širokýma prsama a prutem polovičně ohnutým.“ O značné variabilitě svědčí charakteristika srsti, která je podle něj nejčastěji krátká a hladká, ale u některých huňatá, zbarvena buď bíle, černě, žlutě, hnědě, šedě nebo bíle s černými, žlutými či jinými skvrnami.
Jejich uplatnění viděl zejména v hornatých a neschůdných honitbách, kde provázel pěšky jdoucího myslivce, případně se nechal „pohodlně a pořádně vésti“ vedle myslivce na koni.
Za honičům blízké považoval „takzvané slidiče“ (canis familiaris sagax irritans), nevelké psy určené k vyslídění a honění zvěře, kterou obyčejně sledují ve smečkách; konstatoval, že v jeho časech byli již vzácní. Podle ilustrace se jednalo o honiče blízkého typu svatohubertského psa.
Alfred Brehm (1876) se domníval, že všichni lovečtí psi jsou odvozeni od prehistorické rasy psů, jejichž lebku našel Woldřich ve vrstvách z doby bronzové u Weirzersdorfu a Pulkavy (Dolní Rakousy) a popsal je pod jménem Canis familiaris intermedius Woldřich. Mnohost plemen loveckých psů pak přisoudil následně se měnícím způsobům lovu. Tato prehistorická forma měla nejblíže recentnímu brakýři (honiči) a slídiči.
Pokračování v dalším čísle
Text Dr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro CANIS-Media