Časopis Myslivost

Díky svým nezaměnitelným vlastnostem se ale liška stala oblíbenou postavou pohádek, bájí, pověstí. A právě díky vlastnostem jí jsou přisuzovány mnohé lidské vlastnosti – bystrost, vychytralost, vypočítavost, faleš. Bylo by možná zajímavé zjistit, v kolika slovních a literárních dílech se liška objevuje. Staří Summerové, Řekové (kdo by neznal Ezopovy - správně Aisópovy - bajky), Egypťané, „přírodní národy“ Dálného Východu. „Román o lišákovi“ se stal středověkým bestsellerem v západní Evropě, liška se také vyskytuje v mnoha českých lidových pohádkách…
Čím ale byla liška pro člověka? Především významným lovným zvířetem. Kvalitní liščí kožešina nacházela v hojné míře místo na tehdejších oděvech, liščí tělo mělo stejný význam v lidovém léčitelství jako ještě v současné době tygří tělo v lidovém čínském léčitelství. Rozhodně nebyla považována za nebezpečného predátora, tato změna náhledu přišla až po „boomu“ chovů drobné zvěře, především bažantnictví.
Kožešina – to byl hlavní důvod lovu lišky, který tudíž probíhal intenzivně především v zimě. Sloužívaly k tomu rozličné pasti (zmenšeniny vlčích jam), tlučky, měchy, zhruba od 17. století se rozšiřovalo používání „želez“. O nehumánnosti a necitlivosti tehdy ještě nikdo moc neuvažoval, tyto ohledy začaly být brány až prakticky v druhé polovině dvacátého století. Použití rozličných pastí však úzce souviselo i s rozvojem loveckých zbraní, tedy především těch palných.
Ve druhé polovině 19. století (patrně v souvislosti s pozemkovými úpravami a změně zákona o myslivosti) došlo k rozvoji chovu drobné zvěře (koroptev, zajíc, bažant), zatímco s intenzivním zemědělstvím a lesnictvím byly omezovány chovy zvěře spárkaté.
Liška přestává být kožešinovým zvířetem, ale začíná být hubena doslova „za každou cenu“. Tehdejší ráz zemědělské krajiny a způsob lesního hospodaření však umožňoval udržovat počty lišek v udržitelné výši.
Zhruba po druhé světové válce se situace pro lišku přímo tragicky změnila. Takřka po celé Evropě se začala šířit vlna vztekliny. Ta byla sice známá již ze 16. století, ale dříve tato choroba postihovala spíše domácí zvířata, kdežto současná forma postihovala lesní zvěř, především ale lišky. Kdosi „moudrý“ zjistil, že vzteklina vymizí, klesnou-li stavy lišek pod určitou hranici. Polnice zatroubily a liškám byla vyhlášena totální, vyhlazovací válka. Člověk se snížil i k takovým způsobům, jako bylo vykuřování či plynování nor. Že to „odnášeli“ i souputníci lišek, jezevci, nelze pochybovat.
V devadesátých letech bylo rozhodnuto o podstatně humánnějším předkládání léčivé vakcíny. Celoplošná vakcinace však přinesla trochu nechtěný efekt – přispěla ke zvýšení liščí populace, protože vzteklina bývala jistým regulátorem jejich stavů. Řekl bych ale, že nebyla tím jediným důvodem.
K nárůstu liščí populace určitě přispěl i nový systém zemědělství (velké lány technických plodin, v nichž se lišky mohou ukrývat, rozmnožovat, živit) a lesnictví (po systému tzv. holosečí vznikaly obrovské monodruhové houštiny).
Liška se ukázala jako velice přizpůsobivý druh, dokáže žít na okrajích velkých měst, v areálech továren (zejména těch opuštěných), dokáže se velmi dobře adaptovat na nové ekologické podmínky. Do jisté míry lze konstatovat, že toto zvýšení stavů lišek by mohlo být prospěšné vzhledem k tomu, že asi 60 % její potravy tvoří hlodavci. Ale – populace hlodavců „pulsují“ ve svých víceméně pravidelných rytmech, dobře vnímáme „myší roky“ a ty druhé.
Roční přírůstek lišek může činit až 180 %. To už je docela velká zátěž pro obtížně se rozmnožující drobnou zvěř – zajíce, koroptve, bažanty, nutné je však mluvit i o křepelkách, čejkách, skřivanech, plazech, vzácnějším hmyzu. Nevím, co je na tom „zakletého“, že o těchto vazbách „ochránci přírody“ vůbec nemluví. Proč? Doufat v nějakou představu „samoregulace“ je po zkušenostech s jistými živočišnými druhy víceméně scestné.
Ano, v zájmu zachování biodiverzity má liška v honitbě svůj význam. Ovšem při dodržení optimálních stavů. A k této optimalizaci bychom měli směřovat především v současném mysliveckém hospodaření, kde uchování, popř. navýšení stavů tzv. drobné zvěře bude jeho zásadním úkolem. Uživatelé lesních honiteb, které bezprostředně sousedí s honitbami polními by si měli minimálně uvědomit, že zatímco v lesích bude liška lovena patrně pouze pro kožešinu, živit se bude především „u sousedů“, kde patrně nebude rozlišovat hraboše od malého zajíčka.
Myslím, že by bylo dobré o tomto vývoji jednoho živočišného druhu hovořit, nepodléhat ani tlaku různých pseudoochránců či, na druhé straně, přímo militantních hubitelů. A rozhodně by bylo dobré, především se současnou situací drobné zvěře, hovořit o predačním tlaku ze strany prasete divokého, psíka mývalovitého, mývala severního, norka amerického, krkavce velkého, kočky domácí.
Ale abychom nebyli až příliš vážní – jeden historický recept „jak na to“…
Třeboň je, a to nejen díky poměrně „mladým“ mysliveckým slavnostem, myslivosti a rybářství městem zaslíbeným. V jeho bohaté historii se objevuje zajímavá postava archiváře Petra Světeckého z Černčic (1708 – 1788). Možná pro zábavu, poškádlení a možná i poučení sbíral a zaznamenával různé recepty na bylinná léčiva, na léčbu domácího zvířectva, na výrobu různých, řekněme „drogistických“ přípravků.
Kromě úřadu archivářského měl Světecký za úkol pečovat o knížecí hospodářství a v této souvislosti uvádí i několik praktických návodů na zhotovení či zdokonalení hospodářských nástrojů. Velká pozornost byla věnována i ochraně hospodářství před škůdci. Myši „německé a české“ vyháněl z domácností prášek ztlučený z nehašeného vápna, smíchaný s roztlučenými mandlemi(!), marcipánem (!), vlašskými ořechy a nakonec moukou. Aby myši „neujídaly“ obilí ve stodole, poléval nejspodnější vrstvu snopů ve stodole octem s rozetřeným česnekem nebo vodou z kopřiv a pelyňku (ovšem natrhanými v předvečer sv. Jana Křtitele).
„Aby liška neškodila při domě, měsíce marce (březen) okolo Velkého pátku (!) jdi do lesa před východem slunce, utni osiku a udělej z ní čtyři kůly a vraž při domě neb ve dvoře do každého rohu jeden. To dřevo jest lišce protivné a nebude tu v domě žádné škody činiti“.
Takže – několik osikových kůlů v honitbě a máme po starostech. Tak nevím…
Pak mě ale napadlo, co jen to bylo za lišky, které jsem měl možnost pozorovat z posedů a kazatelen a které vycházely na pastviny a louky z osikového mlází. To tedy opravdu nevím…
Zdeněk HLAVÁČ