Samonabíjecí brokovnice Benelli Vinci
Myslivost 10/2015, str. 22 Martin Helebrant
Pokud jste Ital a vyrábíte zbraně, jste z Gardone. Nebo jste Benelli. Potom sídlíte v Urbinu. Pokud jste Ital, pak jsou vaší hlavní silou klasické konstrukce. Tím se nechci nijak dotknout Berett řady 300 a 400, obojí jsou velice vydařené samonabíjecí brokovnice, psali jsme o nich v Myslivosti v minulosti, ale Itálie přece není jenom Beretta a v jejím zbytku mnoho opravdu spolehlivých samonabíjecích zbraní nenajdete.
Nebo jste sice Ital, ale současně se jmenujete Benelli, a pak umíte jak samonabíjecí brokovnice, tak i kulovnice. Benelli mezi výrobci z Apeninského poloostrova tak trochu vždycky vybočovala z řady. Pokud jste Ital, tak umíte design. Opravdu umíte. Od dob Říma a renesance. Aspoň v tomhle směru Benelli je poplatná své vlasti.
Pokud jste brokovnice Benelli a jste samonabíjecí, tak máte inerční závěrový mechanismus. Inerční mechanismus spoléhá při činnosti závěru na setrvačné síly, na zpětnorázový impuls.
Zbraň při svém pohybu vzad předává část svého impulsu nosiči závorníku, který řídí odemykání závěru (ano, inerční závěr není dynamický závěr, ale uzamčený, v případě Benelli Vinci pootočením závorníku se dvěma poměrně masivními uzamykacími ozuby), nosič se setrvačností pohne, během pohybu řídící křivka na nosiči otočí závorník do odemčené polohy, nosič je přidržen pružinou, po odemčení celý závěr setrvačností běží směrem vzad, vytáhne prázdnou nábojnici, napne bicí mechanismus a napnul vratnou pružinu. Ta závěr po dosažení zadní úvrati vrací zpět, zasune náboj do komory, nosič závěru pootočí závorníkem, závěr se zamkne a zbraň je připravena k novému výstřelu.
Na první pohled to zní jako popis normálního závěrového mechanismu s rotačním závorníkem, až na to, že tu chybí celá ta otravná a špinavá část spojená s odběrem spalných plynů z hlavně, regulací jejich tlaku, pohybujícím se pístem a jeho vratnou pružinou – no prostě je to celé tak nějak jednodušší a čistší. Tak hrome, jak to, že tak šikovný systém nikdo jiný vlastně nedělá?
Inu, ono totiž není nic jednoduchého zkonstruovat inerční uzamčený závěr (s pevnou hlavní, dodávám pro puristy), který by fungoval spolehlivě v celém spektru laborace loveckých nábojů.
Ve firmě Benelli to ale opravdu umí. A potvrdili to v roce 2013, když představili novou brokovnici Vinci. Nová Vinci byla přijata jednoznačně kladně, kromě jiného snad i proto, že kromě spolehlivosti má i hodně podařený design.
V roce 2014 Benelli představil Vinci s povrchem potaženým kůží. Můžeme se dohadovat o skutečné účelnosti takového provedení, ale šmrnc to má a Benelli tak udala tón, který v roce 2015 vyslyšeli u vybraných provedení kulovnic R8 třeba designéři Blaseru.
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se dostal k Vinci dostatečně blízko a na dostatečně dlouhou dobu, abych mohl udělat alespoň trochu slušný test. Ale nakonec jsem se dočkal.
Je pravda, že mnou testovaná Vinci byla v provedení Camo Max 5, tak trochu „znectěná“ maskovacím povrchem ve stylu Real tree, který rozbíjí opticky jemně vyvážené tvary zbraně. Jenže Američané asi mají na estetiku trochu jiný názor než normální Evropan a americký trh je dnes nezpochybnitelným králem světového trhu s loveckými a sportovními zbraněmi. Na funkci zbraně to ale nic nemění.
Ke zbrani jsem vybral pět různých druhů nábojů, které podle mě dobře pokrývají celé široké spektrum prakticky použitelných laborací. Byly to tři laborace Sellier a Bellot – lovecká SB Super Black Star 12 x 70 s navážkou 35,4 gramu broků a papírovou nábojnicí, lovecká SB Field Load 12 x 67,5 s navážkou 28 gramů broků 2,25 mm v plastové nábojnici a SB Steel Shot (politicky korektní zákonná laborace na vodní pernatou) 12 x 70 s navážkou 32 g ocelových broků 3,3 mm taktéž v plastové nábojnici. K nim jsem přidal sportovní náboj Hull 12 x 70 s navážkou 28 g olověných broků 2 mm v plastikové nábojnici a hutnou loveckou Hull 12 x 76 s impozantními 50 gramy olověných broků 3,3 mm v plastové nábojnici.
Naskládal jsem náboje do brašny a vyrazil na střelnici v západočeském Plachtíně, kde jsem měl domluvené provedení testu.
Vlekl jsem brašnu od auta svěžím dnem a zvažoval jsem, zda jsem to s těmi náboji nepřehnal. Zejména když jsem v Plachtíně vzal Vinci konečně do ruky.
Můj první dojem z nové Vinci byl, že vleču strašnou spoustu nábojů na nečekaně lehkou pušku. Odložil jsem brašnu s náboji, utřel si z čela pot a začal jsem zkoumat zbraň samou.
I pod maskovacím povrchem bylo zjevné, že plastové i kovové části jsou velmi kvalitně vyrobeny a hladce na sebe pasují. Pak jsem pušku rozebral na čištění. Je to velice prosté, napřed zkontrolujte, zda je prázdná nábojová komora a zachyťte závěr v zadní poloze. Pak vyprázdněte nábojovou schránku pod hlavní, například manuálním stiskem záchytu nábojnic. Nyní je zbraň prázdná.
Vypusťte závěr dopředu, na spodní straně předpažbí stiskněte rozborné tlačítko a pootočte nábojovou schránku proti smyslu pohybu hodinových ručiček. Spušťadlo (nebo spodní stavba zbraně, chcete-li) lze nyní sejmout ze zbraně.
Nyní pootočte pouzdrem závěru o 90°, opět proti smyslu pohybu hodinových ručiček. Tím se oddělí pažba. Stlačením opěrky vratné pružiny a jejím pootočením lze uvolnit závěr, vyjměte z něj napínací rukojeť a vysuňte celý závěr ven z pouzdra závěru. Tím je běžná rozborka u konce.
Pokud máte potřebu, může uživatel plně rozebrat závěr, ale pro běžné čištění je výše popsaná rozborka dostatečná, umožňuje i přiměřené očištění bicího a spoušťového mechanismu, například vyfoukáním stlačeným vzduchem. Sborka je identická jen v opačném pořadí, správné sesazení usnadňují montážní značky na jednotlivých uzlech zbraně.
I po rozborce a opětovném složení zbraně do funkčního celku jsem si zachoval velmi dobré mínění o kvalitě výroby. Současně jsem začínal mít úctu před konstruktéry z Urbina. Jak jsem zbraň postupně rozebíral, víc a víc mi na mysli tanul anglický samopal Stengun. Podobně jako on, i Vinci se vlastně skládá z různých trubek a soustružených nebo přesně stříhaných součástí, promyšleně pospojovaných bajonetovými spoji. Zatímco ale Stengun byla válečná zbraň, velmi prostá, účelová a prakticky vůbec nedisponující estetickými kvalitami (však měl také poněkud pohrdlivou přezdívku plumber’s nigtmare = instalatérova noční můra), Vinci nějaký kouzlem dokázala spojit obdivuhodnou technologičnost konstrukce s vysokou dávkou elegance.
Můžete nad tím mávnout rukou, ale nebudu s vámi souhlasit. Každý Ital, už od dob kdy Řím vládl celé Evropě, vám potvrdí, že teprve estetika spojená s funkčností je to, co liší civilizovaného člověka od barbara. Pokud se toto spojení vyznačuje ještě i technologičností jakou má Vinci, tak opravdu smekám klobouk.
Zbraň si lze koupit se čtyřmi různými délkami hlavně, od krátké, 61 cm dlouhé „lesačky“ po 76 cm dlouhou „kachnici“. Na mnou testované zbrani byla hlaveň 71 cm.
Zkontroloval jsem funkčnost zpětně složené zbraně a nasucho jsem zalícil. Pažba mi byla trošku delší, ale možnost ji na střelnici upravit jsme neměli (úprava se děje výměnou botky), takže jsem si jen nacvičil dlouhé zalícení a naplnil trubicovou nábojovou schránku.
Na zbrani byla nainstalovaná dlouhá nábojová schránka s kapacitou 5 nábojů a taktickým nástavcem, který její kapacitu rozšiřuje o další 3 náboje na konečných 8 nábojů.
Při plnění jsem si pochvaloval rozměrné plnicí okénko, které umožňuje pohodlné plnění schránky i v zimních rukavicích. Zasouvání posledního náboje za schránky již vyžadoval jisté úsilí, ale to je daň za velkou kapacitu.
Brokovnice se naplněním příjemně dovážila, s vyvážením těžká na hlaveň. Pokud jsem schránku naplnil jen 3 náboji, jak by odpovídalo běžnému loveckému provedení, bylo vyvážení neutrální až mírně těžká na hlaveň.
Zbraň dobře seděla v rameni, příjemná je možnost měnit výměnou podložek sklon a vyhnutí pažby, já jsem neměl s neutrálním, základním nastavením žádný problém.
Jako většina soudobých brokovnic má i Vinci výměnné zahrdlovací nástavce, můžete si vybrat, zda chcete použít nástavce nepřesahující ústí (použité na mnou testované zbrani) nebo zda chcete nástavce vystupující před ústí a opatřené na vnějším povrchu výrazným zdrsněním.
Dotek zbraně byl příjemný, plast nestudí, úchop je jistý, systém zdrsnění úchopových ploch mají u Benelli vyladěný do jednoho stylu s kulovnicí Argo a je vyladěný dobře.
Postavil jsem se na střelecké stanoviště na trap, srovnal si zbraň, odjistil a Hop!
Nebudu popisovat ránu za ranou, prvních pár terčů mi navzdory slušnému množství olova ve vzduchu ulétlo nepoškozených, ale pak jsem se z Vinci začal sžívat.
Střelecký test jsem začal nejlehčími laboracemi 28 gramů a přes 32 a 35 gramů se dopracoval až k „plnotučné“ 50gramové laboraci.
Pokud mohu vyjádřit své pocity ze střelby – lehké „osmadvacítky“ byly opravdu lehounké a zpětný ráz jako skoro ani neovlivňoval vedení zbraně. Lovecké 32 a 35 gramové laborace byly již výraznější, ale nijak nevybočovaly z toho, na co jsem zvyklý. Padesátka je mazec. Zprava přiletí kůň a pokusí vás kopnout, pokud zbraň nedoložíte a pořádně nezapřete do ramene, můžete si vykoledovat hezké modřiny. Ale zvládnout se to dalo, určitě byla střelby těmito laboracemi příjemnější ze samonabíjecí brokovnice než z klasické kozlice.
Střílel jsem už z různých samonabíjecích brokovnic, Vinci se od nich pocitově liší jakousi plavností funkčního cyklu. V něčem byla tahle plavnost podobná starým Browningům A5 („hrbáčům“) s inerčním závěrem a dlouhým pohybem hlavně, ale zatímco u A5 je přebíjecí cyklus pomalý a jsem schopen vnímat jednotlivé fáze funkčního cyklu závěru, Vinci má cyklus plynulý, hladký. A hlavně je rychlý. Zatraceně rychlý.
Přitom si tu rychlost uvědomíte až v okamžiku, kdy před vámi letí více terčů najednou – kolega ovládající vypouštěcí zařízení mi postupně přidával terče, nakonec jsem jich honil po obloze v sekvenci pět. Když už prý mám ve zbrani skoro plnou krabičku nábojů, tak abych si to užil. Přiznávám se, užíval jsem si.
Z hlediska spolehlivosti Vinci fungovala spolehlivě se všemi laboracemi v plastové nábojnici, ale papírové Super Black Stary jí nechutnaly, občas byl problém s podáváním. Potvrdilo se to, když jsem záměrně míchal v nábojové schránce různé druhy nábojů, pokud byl z komory vystřelený Black Star, tak nový náboj občas do komory nedoputoval. Podobnou zkušenost s jistou averzí samonabíjecích brokovnic vůči papírovým nábojnicím jsem udělal už víckrát. Přece jenom, papír není ani zdaleka tak stabilní jako plast, bobtná, stárne, jeho mechanické vlastnosti se v čase a klimatu mohou měnit.
Z uživatelského hlediska – příčně suvná pojistka umístěná v přední úponě spoušťového lučíku není mou preferencí, ale je funkční a její polohy byly jisté. Dosah na spoušť, její odpor a chod byly dobré, tady nemám, co bych vytkl.
Příjemná je závěrka nábojové schránky, která umožňuje vyprázdnit pomocí jediného stisku tlačítka celou nábojovou schránku, bez manipulace se závěrem. Všechny další ovládací prvky zbraně byly v přiměřeném dosahu uživatele.
Pokud ročně vystřílíte velké počty ran, pak pro určitě osloví velmi dobrá přístupnost všech kritických uzlů zbraně pro čištění. Zejména spoušťový a bicí mechanismus v tomto směru excelují.
Pokusím se nyní shrnout svoje zkušenosti: Benelli Vinci se mi líbila. Jak už jsem napsal v úvodu článku, spolehlivá funkce se v ní pojí s vysokou estetickou úrovní. Zbraň se chová velmi příjemně při střelbě a její samonabíjecí cyklus je velmi rychlý, určitě nečekáte na zbraň, až si přebije.
Neřešil jsem otázku krytí, zbraň má výměnná zahrdlení a tak máte možnost volby.
Jistá pocitová měkkost střelby je zřejmě do jisté míry daná inerčním závěrovým systémem, který rozkládá vnímání zpětného rázu v čase, určitě se na něm podílí i pružná botka pažby. Jaký je ale vzájemný podíl obou tlumivých efektů, nevím.
Příjemná je nízká hmotnost, která je z hlediska ovladatelnosti zbraně při střelbě dobře kompenzovaná inerčním systémem závěru.
Pokud tedy chcete samonabíjecí brokovnici, pak je Benelli Vinci zcela nepochybně zajímavou volbou.
Text a snímky Martin HELEBRANT
Takticko - technická data
ráže … 12x 76
celková délka zbraně … 1220 mm – 1320 mm (dle použité hlavně)
délka hlavní … 61 cm (24“) nebo 66 cm (26“) nebo 71 cm (28“) nebo 76 cm (30“)
kapacita nábojové schránky … 3 náboje 12 x 76 mm, za příplatek možnost schránky na 5 nábojů a možnost použití nástavce na další 3 náboje
hmotnost nenabité zbraně … 3,15 kg s hlavní 66 cm.
Benelli Armi S.p.A
Firmu Benelli Armi založili Giovanni, Francesco, Filippo a Domenico Benelli v roce 1967, ale myšlenka na výrobu zbraní prý byla mnohem starší, jejím původcem snad měl být dokonce nejmladší z bratrů, Antonio „Tonino“ Benelli, v meziválečném období úspěšný motocyklový závodník, jezdil pochopitelně na motocyklech vyráběných rodinnou firmou. Pokud je to pravda, pak se nedočkal zhmotnění své myšlenky, zahynul při dopravní nehodě (na motocyklu Benelli) v roce 1937. Mimochodem, bratrů bylo původně šest, ale Giuseppe se osamostatnil v roce 1949, ještě před oddělením zbrojní výroby.
Firma Benelli vyráběla v omezeném množství brokovnice již jako výrobce motocyklů, konečným impulsem k oddělení zbrojní výroby byla zřejmě koncepce inerčního závěru, kterou bratrům nabídl konstruktér Bruno Civolani. Později Civolaniho koncept dále rozvinul Paolo Benelli, syn jednoho ze zakladatelů, a v roce 1986 svůj závěr úspěšně patentoval.
Jako první použila inerční závěr samonabíjecí brokovnice Benelli 121. Závěr se osvědčil, firma Benelli Armi s ním začala vyrábět i samonabíjecí brokovnice M1, následně rozvinuté do modelů M2 a M3 Super 90.
Na loveckém poli na slávu modelu 121 navázaly samonabíjecí brokovnice Montefeltro a následně Rafaello.
Ale sláva zbraní Benelli není jenom v inerčních systémech. Pro své samonabíjecí kulovnice Argo a pro samonabíjecí brokovnice M4 Super vyvinula v roce 2007 samoregulační systém odběru spalných plynů z hlavně, který pomocí pístu s krátkým chodem pohání závěr uzamčený rotací závorníku. Systém (pojmenovaný A.R.G.O.) se osvědčil, o jeho spolehlivosti svědčí jistě i skutečnost, že brokovnice M4 Super 90 přijala v roce 1998 do své výzbroje americká námořní pěchota (US Marine Corps). Systém Argo pak aplikovala i v opakovací pušce armádního typu v ráži 5,56 x 45 NATO Benelli MR1.
Kromě samonabíjecích zbraní Benelli nabízí opakovací brokovnice Nova („pumpy“, nabíjené pohybem předpažbí) jak v loveckém, tak zejména v taktickém provedení. A není jen u dlouhých zbraní, jsou tu i terčové pistole a kdysi i pistole na pomezí služební a sebeobranné zbraně, model B76. Poslední novinkou z Urbina je broková kozlice 828 představená v roce 2015.
V roce 1983 se firma stala součástí koncernu Beretta, ale podobně jako jiní členové tohoto uskupení si zachovala poměrně velmi značnou míru samostatnosti. V roce 2007 se jí již dařilo tak dobře, že sama převzala firmu Franchi. To již bylo firmě Benelli 40 let a při příležitosti tohoto jubilea firma oznámila, že vyrobila svoji 2 000 000 brokovnici.