Časopis Myslivost

 
Prvním okruhem problematiky, který jsem výše nastínil, je otázka možnosti monitorování loveckých vnadišť a krmelišť prostřednictvím fotopastí a jejich možná kolize s ochranou osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OchOsÚ“). V tomto příspěvku bych se nechtěl věnovat technickému užití fotopasti v myslivecké praxi.
Domnívám se, že této problematiky se bravurně zhostil Mgr. Josef Drmota ve svém příspěvku Fotopasti v myslivecké praxi (Myslivost 3/2012). Rád bych svým příspěvkem otevřel případnou právní debatu nad legalitou samotného užívání fotopastí v honitbách.
Nejprve je třeba hledat na uvedenou problematiku odpověď v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), případně v prováděcích předpisech k tomuto zákonu. Samotná právní úprava zákona o myslivosti pojem „fotopast“, „snímací zařízení“ či „kamerové zařízení“ nezná. Z uvedeného tedy plyne, že užívání takových zařízení není v rozporu se zákonem o myslivosti, případně jiným právním předpisem upravujícím oblast práva myslivosti. Na úseku práva myslivosti tedy platí zásada, která má svůj odraz v právní úpravě čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993, Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), která uvádí, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno….“, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “LZPS“), který uvádí, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno……“.
Fotopasti fungují na obdobných principech jako další bezpečnostní či sledovací systémy, tzn. zaznamenávají po jejich aktivaci či spuštění čidla pohyb zvěře, případně osob v zorném poli snímače. Jedná se tedy o jistý druh kamerového systému.
Zákonnou úpravu, která by jasně vymezila povinnost při užívání fotopastí či jiných zařízeních tohoto typu de jure zatím nemáme. Je pravdou, že Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) o to dlouhodobě usiluje. Pro tento případ je třeba hledat odpověď v platné obecné právní úpravě, a to v zákoně OchOsÚ. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona OchOsÚ vymezuje, kdy se neaplikuje tento zákon.
Pokud je fotopast instalována za primárním účelem mapování zvěře na vnadištích či krmelištích, ale zároveň je zaznamenán náhodný snímek pohybující se osoby, jedná se dle tohoto ustanovení o nahodilé shromažďování osobních údajů, nejsou-li tyto údaje dále cíleně zpracovávány.
Pokud by ovšem bylo primárním cílem provozovatele fotopastí monitorování za účelem zabezpečení majetku před škodou způsobenou jinými osobami, šlo by o zcela záměrné zpracovávání osobních údajů, které již podléhá zákonu OchOsÚ v celém rozsahu.
Pro uvedenou argumentaci lze také vycházet například ze stanoviska č. 9/2012 ÚOOÚ, „k možnosti obcí provozovat kamerový systém se záznamem na veřejných prostranstvích“, ale také ze „zápisu z konzultačního dne k přestupkové problematice konaného odborem všeobecné správy Ministerstva vnitra ČR pro zpracovatele přestupkové agendy dne 11. 12. 2012“.
 
Z uvedeného lze tedy učinit závěr, že používání fotopastí za účelem monitoringu pohybu zvěře v honitbě není v rozporu se zákonem o myslivosti ani se zákonem OchOsÚ za podmínky, kdy dojde k náhodnému zaznamenání osoby a tyto údaje nejsou dále zpracovány. V této situaci se jedná o nahodilé shromažďování osobních údajů ve smyslu ust. § 3 odst. 4 zákona OchOsÚ.
Pokud by ovšem tyto náhodné snímky byly dále zveřejněny, lze ochranu soukromí řešit podle občanského zákoníku.
Není tedy možné, jak se častokrát děje, že někteří myslivci záměrně umísťují fotopasti za účelem zjištění, například kdo komu loví na jeho místě; kdo mu „krade“ krmení z vnadiště apod. Nezákonný je i postup, kdy zaměstnanec lesního podniku umísťuje fotopasti u závory za účelem zjištění příchodu zaměstnance do práce, například tak zjišťuje příjezd dřevorubce apod.
Pokud by takto chtěli uživatelé fotopastí postupovat, musí jednat v souladu se zákonem OchOsÚ, tj. učinit u ÚOOÚ kvalifikované oznámení podle § 16 odst. 1 a 2 a o užití fotopasti musí být vhodným způsobem informována veřejnost.
Způsob informování může být i konkludentní – například při vstupu do prostor zřetelně označeným upozorněním na provádění monitorování. Pokud by takto nebylo postupováno, hrozí provozovateli zařízení odpovědnostní vztah ve formě sankce v občanskoprávní rovině. Poškozená osoba by mohla požadovat náhradu škody, poněvadž nedala souhlas se zveřejněním svých osobnostních práv podle ustanovení § 84 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
 
Poté, co jsem výše nastínil legalitu užívání fotopastí v honitbě, bych se rád nyní věnoval problematice použitelnosti záznamu či pořízených snímků z fotopastí jako procesně přípustného důkazu pro správně a trestně sankční řízení. K této problematice mě vede několik úvah.
Často jsem se ve své advokátní praxi setkal od klientů s otázkami typu: „Jsou takto získané snímky procesně přípustným důkazem, i když soukromá osoba nepostupovala podle zákona OchOsÚ, tj. neoznámila ÚOOÚ provozování takovéhoto zařízení, za situace, kdy jej používala ne k nahodilému shromažďování osob?“ Šlo zejména o situace, kdy soukromá osoba – myslivec či zaměstnanec lesů používal fotopasti ke sledování svých kolegů myslivců, kdo mu loví na jeho místě; kdo mu bere krmení z vnadiště nebo zaměstnanec lesů sleduje, kdo v kolik jede do práce, kde „krade“ dřevo apod. Je tedy takto získaný důkaz možné použit v rámci správního či trestního řízení?
Jistým vodítkem k zodpovězení této otázky je judikatura Nejvyššího správního soud a Nejvyššího soudu. Soudní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 – 68 nám odpoví na otázku, zda záznam z kamerového systému (platí i pro fotopast), který byl instalován soukromou osobou a který snímá prostor, a to buď jako veřejné prostranství či soukromé prostranství, je či není procesně přípustným důkazem podle § 51 odst. 1 správního řádu.
K tomu judikatura v dílčím závěru uvádí, že „není-li, s přihlédnutím ke konkrétním aspektům věci, myslitelné, aby obrazový záznam osoby mohl vůbec zasáhnout do jejího práva na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů fyzické osoby, je takový záznam použitelný v rámci dokazování v sankčním řízení, a to bez ohledu na to, zda s takovým postupem vyslovila dotčená osoba souhlas.“
Dále k tomu soud uvádí, že „Pokud není zásah do předmětných osobnostních práv ve smyslu předchozího odstavce vyloučen, musí jako další krok, který je při posouzení použitelnosti obrazového záznamu nutno učinit, následovat zjištění, kdo jej opatřil. Existuje totiž zcela zásadní rozdíl v tom, zda byl (nejen) obrazový záznam pořízen, byť i nepřímo, orgánem veřejné moci, či zda je jeho původcem soukromá osoba. Zjednodušeně řečeno, existoval-li mezi pořizovatelem záznamu a dotčenou osobou (do jejíhož osobnostního práva bylo záznamem zasaženo) vztah vertikální, musí být takový postup zákonem výslovně předpokládán a musí být striktně splněny všechny podmínky zákonem vyžadované; existuje-li mezi těmito subjekty vztah horizontální, nelze takový záznam, i při nesplnění všech s tím spojených zákonných omezení, pro potřeby dokazování a priori vyloučit.“ Obdobně se vyjádřila i praxe trestní justice, kdy judikatura Nejvyššího soudu v rozsudcích ze dne 3. 6. 2009, 3. 5. 2007, nebo ze dne 25. 11. 2009 uvedla, že přípustnost (audio) vizuálních záznamů provedených soukromými osobami pro potřeby dokazování je obecně akceptována. Z uvedeného lze odpovědět na výše položenou otázku, že lze takto získaný důkaz použit v rámci správního či trestního řízení, poněvadž mezi úpravou trestního řádu a správního řádu nejsou v tomto ohledu žádné principiální rozdíly.
Judikatura správního kolegia Nejvyššího správního soudu a trestně právního kolegia Nejvyššího soudu je tedy poměrně vstřícná k možnosti automatického nevyloučení nahrávky jiné soukromé osoby jako použitelného důkazu.
Přestože je takovýto důkaz připuštěn, neznamená to ale nepostižitelnost takovéhoto jednání soukromé osoby od ÚOOÚ. Sporná je i otázka osobní potřeby autora nahrávky. Je otázkou, zda-li podle § 3 odst. 3 zákona OchOsÚ může být dán důvod pro výluku celé této právní úpravy zákona OchOsÚ. Domnívám se, že pokud se tato nahrávka jako procesně přípustný důkaz užije v rámci jakéhokoliv řízení (šetření), tj. správně právního či trestně právního, nepůjde již o osobní potřebu.
Jistý rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu lze spatřovat v názoru vysloveným Ministerstvem vnitra ČR, a to ze „zápisu z konzultačního dne k přestupkové problematice konaného odborem všeobecné správy Ministerstva vnitra ČR pro zpracovatele přestupkové agendy dne 11. 12. 2012“. Šlo o řešení otázky, zda lze v rámci řízení o přestupku podle § 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích využít k odhalení původce „černé skládky“ fotografie z tzv. „fotopasti“ jako zákonným způsobem získaný důkaz. Ve svém názoru Ministerstvo vnitra ČR uvádí, že „fotografie pořízené a následně použité jako důkazy mohou obstát jen tehdy, budou-li osobní údaje zpracovány subjektem, který je k tomu ze zákona zmocněn viz § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů; viz § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.“ Domnívám se, že pro právní praxi bude rozhodující ustálená judikatura vrcholných soudů a nikoliv právní názor Ministerstva vnitra ČR, který není právně závazný.
 
Poslední část bych nyní věnoval, tak jak bylo v úvodu mého příspěvku nastíněno, problematice krádeže takovýchto zařízení, tj. fotopastí. Pro užití trestního zákona je rozhodující výše škody způsobené pachatelem trestného činu, která musí být minimálně ve výši 5000 Kč. Ustanovení § 137 trestního zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) uvádí, že „při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává…...“ Pokud se jedná o cenu fotopastí na trhu, lze konstatovat, že velká část těchto fotopastí bude jistě svou cenou převyšovat částku 5000 Kč. Pokud tedy pachatel poškodí či odcizí fotopast, vystavuje se možnému vyšetřování ze strany Policie ČR v důsledku poškození cizí věci podle § 228 TZ nebo podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle § 205 TZ.
Při této příležitosti uvádím jeden případ z advokátní praxe, kdy se pachatel domníval, že odcizením fotopasti znemožní své odhalení. Tento pachatel se ovšem velmi mýlil, fotopast, před tím, než byla odcizena pachatelem, odeslala MMS zprávu svému vlastníkovi s podobiznou pachatele.
 
Závěrem lze konstatovat, a to s ohledem na vnitrostátní právní úpravu, že lze legálně používat fotopasti za účelem mapování pohybu zvěře například ke sledování na vnadištích či krmelištích. Není v rozporu se zákonem, když dojde během monitoringu pohybu zvěře k náhodnému zaznamenání osoby, pokud nebudou tyto údaje dále zpracovány. Jednalo by se v tomto případě pouze o nahodilé shromažďování osobních údajů. Za jistých okolností může být uvedený záznam použit jako důkaz v rámci správního či trestního řízení vůči pachateli, který fotopast zničil či odcizil.
Lze tedy závěrem konstatovat, že je přece jen vhodné prostor honitby označit viditelným upozorněním na provádění monitorování.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA
advokát