Časopis Myslivost

Výživa srnčí zvěře - shrnutí nejdůležitějších aspektů

Myslivost 10/2016, str. 46  Pavel Scherer
Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, z důvodu skutečnosti, že se nezadržitelně blíží zimní období a s tím spojená péče o zvěř v podobě přikrmování, rozhodl jsem se přeskočit závěrečný příspěvek o parukáčích a do tohoto čísla aktuálně zařadit článek věnující se této velice významné oblasti. V nedávné době byl zveřejněn čtrnáctidílný seriál článků o výživě a jeho významu pro mysliveckou praxi, který jsem účelově a systematicky rozdělil do několika dílčích oblastí. Z důvodu skutečnosti, že tento seriál měl mezi čtenáři velmi pozitivní ohlas a podporu, požádala mě redakce časopisu, zda bych do tohoto čísla aktuálně nepřipravil shrnutí nejdůležitějších aspektů. Pro chovatele a milovníky srnčí zvěře, které oblast výživy zajímá hlouběji a chtějí v ní získat co nejvíce nových poznatků a informací sděluji, že výživa bude stěžejní kapitolou posledního dílu trilogie o srnčí zvěři - Srnčí zvěř III. – výživa, fenomén parožení
 
Správná výživa je neodmyslitelnou součástí péče o zvěř a jedním z klíčových faktorů k dosažení dobré kondice, konstituce a v neposlední řadě zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře. O výživě bylo v mysliveckých časopisech a odborných knihách napsáno hodně, bylo jí věnováno mnoho vědeckých prací a výživa patří ke stěžejním a stále diskutovaným tématům myslivecké praxe. Navzdory těmto skutečnostem se v oblasti výživy často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají.
V souvislosti s problematikou přikrmování, je třeba připomenout, že povinnost přikrmovat zvěř „v době nouze“ ukládá všem uživatelům honiteb zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Termín, resp. pojem doba nouze ale není přesně stanoven a mohu otevřeně konstatovat, že nikde není popsána jeho přesná slovní definice. Dobu nouze si tedy každý myslivec či uživatel honitby vysvětluje po svém a podle toho pak přistupuje k péči o zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování.
Každý rozumný a problematiku chápající myslivec by měl ale vědět, že pro srnčí zvěř, zejména v polních honitbách, začíná doba nouze sklizní obilovin a následnou podmítkou a kultivací pozemků. A právě v této době je nutné začít s přikrmováním!
Také bych rád zdůraznil, že dobu nouze nelze měřit „jedním metrem“, ani posuzovat jedním úhlem pohledu. Dobu nouze je nutno vyhodnocovat individuálně, a to v kontextu se všemi abiotickými faktory a činiteli ovlivňujícími tento stav. V této souvislosti je bezpodmínečně nutné zohledňovat charaktery honiteb, které bývají v různých krajích diametrálně odlišné. Také je nutno přihlédnout k místním podmínkám, geografické poloze honitby, její přirozené úživnosti a v neposlední řadě k charakteru počasí vyhodnocovaného období, který v oblasti péče o zvěř hraje klíčovou roli.
V souvislosti s výživou musím konstatovat, že drtivá většina, podle mého odhadu až 75 %, myslivců vůbec nezná správné principy přikrmování a svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližuje, než pomáhá. A to je tvrdá realita myslivecké praxe v oblasti péče o zvěř!
Musím konstatovat, že i přes veškeré znalosti v oblasti výživy se dopouštíme stále mnohých krmivářských chyb a přehmatů, které u srnčí zvěře nezřídka vedou úhynu či degradaci produkčních schopností, ztrátě kondice a v neposlední řadě oslabení celého imunitního systému.
Také je pravdou, že myslivci, kteří to v oblasti péče o zvěř myslí dobře, a chtějí zvyšovat chovnou a trofejovou kvalitu srnčí zvěře, stále naráží na odpor a nevůli ostatních, zejména starších kolegů a velice těžce prorážejí léty tradované a generalizované mýty a dogmata v oblasti výživy, která se po desetiletí předávala z generace na generaci.
Zažité a zakořeněné způsoby přikrmování je nutno v dnešní kulturní civilizované době považovat již za anachronismus. Na základě četných diskusí s mysliveckou veřejností nabývám dojmu, že někteří myslivci, resp. celá myslivecká sdružení či uživatelé honiteb začínají jádrem přikrmovat teprve tehdy, až napadne v honitbě první sníh, pokud sníh nenapadne, tak nepřikrmují vůbec, pokud přikrmují, tak pouze do konce prosince a pak jádro nahradí objemovou pící v podobě nekvalitního a nutričně nevyhovujícího lučního sena apod. Tyto všechny výše uvedené skutečnosti naprosto kolidují se správnými principy a způsoby přikrmování srnčí zvěře.
Každý rozumný a problematiku chápající myslivec - praktik ví, že srnčí zvěř jakožto „ortodoxní“ okusovač, který k životu potřebuje pestrou paletu různých travin, bylin a výhonků, „raději uhyne“, než aby seno, většinou nevalné kvality, brala a ještě si s ním vykryla všechny nutriční a fyziologické potřeby (níže uvedu, jak je seno dobré pro srnčí zvěř účelově zužitkovat).
Srnec obecný si vybírá z našeho kulturního prostředí to nejkvalitnější krmivo, co mu příroda poskytne. Tento aspekt by se měl zohlednit i při výběru krmiv pro podzimní a zimní přikrmování v rámci mysliveckého hospodaření a péče o zvěř.
Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř si vybírá z přírodních zdrojů jen potravu, kterou v daném ekosystému, v rámci svého životního prostředí nachází. Srnce obecného tak můžeme z hlediska výživy zařadit do kategorie typu selektivních konzumentů a okusovačů. To znamená, že v přírodě vyhledává a konzumuje jen potravu s vysokým obsahem živin a co nejvyšší stravitelností. Mezi tuto potravu patří zejména nejmladší části dřevin s vysokým obsahem bílkovin (dusíkatých látek), tuku a minerálních látek, byliny či různé druhy trav s preferencí jemných částic.
Je nutno připomenout, že příjem potravy z přirozených zdrojů je významně ovlivněn jejich fenologickou fází. To znamená, že čím je porost starší (druhá polovina vegetačního období), tím je srnčí zvěří méně navštěvovaný a ztrácí postupně na atraktivitě. Například odkvetlý luční porost, nebo porost v pokročilém vegetačním stadiu, není pro srnčí zvěř již zdaleka tak atraktivní jako například šťavnatý porost v první polovině vegetačního období. Trávy ve vyšších fenologických fázích jsou již nutričně nevýznamné a kromě nízké chuťové atraktivity mají výrazně sníženou výživovou hodnotu.
V tomto pokročilém vegetačním období srnčí zvěř zpravidla upřednostňuje okus dřevin, resp. konzumaci produktů zemědělských kultur. Také se postupně přeorientovává na konzumaci přírodních plodů a semen, která obsahují vysokou energetickou a nutriční hodnotu.
 
Kvalitní vyvážená výživa a tvorba srnčích parůžků
 
Kvalitní výživa před obdobím růstu parůžků i během jejich vývoje významně ovlivňuje hmotnat a celkovou kvalitu trofeje. Zvěř musí mít již po žních dostatek vhodné potravy, přičemž je nutné, aby k ní měla neustále volný přístup a mohla si již na podzim vytvořit dostatečné podkožní a útrobní tukové zásoby jako energetické rezervy pro zimní měsíce. Posklizňové období je pro tvorbu tukových rezerv nejvýznamnější. Srnčí zvěř může mít podle výsledků výzkumu tukové rezervy v objemu až 2 kg, s nimiž vystačí ke krytí základních metabolických nároků až šest týdnů i při kruté zimě.
Dnes je již známo, že stavební a růstové látky důležité pro tvorbu parůžků, jakož i jejich kvalita a celkový vývoj, jsou zabezpečovány převážně z potravy přijímané před obdobím jejich růstu. Tento argument by měl být pro chovatelskou praxi zásadní a rozhodující. Mají-li se parůžky srnců, jakožto útvar vznikající z přebytku látkové výměny, dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin sloužících k jejich přeměně. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor zajištující dobré vyztužení rostoucího parůžku.
Nejdůležitějším chovatelským krokem vedoucím k úspěchu v podobě zvěře s dobrou kondicí a konstitucí je tedy zajištění včasnosti a plynulosti podzimního a zimního přikrmování. Dnes již snad neobstojí zavádějící názory některých myslivců, že do listopadu srnčí zvěř jadrné krmivo nebere a že si ještě najde dostatek potravy na polích a v lesích. V té době může totiž bez naší pomoci a cílevědomé péče jen živořit.
V oblasti výživy se zcela ztotožňuji s výsledky a poznatky manželů Bayernových ze štýrské honitby, kteří po několikaleté praxi v chovu srnčí zvěře dospěli k závěru, že není ani tak důležité, čím se zvěř krmí, ale kdy, kde a jak se krmí. Měli tím na mysli především začít s krmením včas, přikrmovat zvěř již na letních stávaništích a hlavně nepřetržitě.
Vliv výživy na tvorbu paroží u jelenů, resp. parůžků u srnců a celkovou hmotnost kusu ukazují i pokusy Franze Vogta v oboře na Děčínském Sněžníku. Vogt již ve 30. letech minulého století dokázal, že kvalita a síla trofeje je úzce spjata s hodnotnou výživou.
Při zkoumání obsahu výživných látek v různých obilovinách dospěl Vogt k závěru, že nejlepším krmivem jsou sezamové pokrutiny. Předkládal zvěři ve své oboře zpočátku pokrutiny smíchané s kukuřicí a teprve poté, kdy se přesvědčil, že jejich podávání nemá negativní vedlejší následky, začal v době růstu paroží, resp. parůžků srnců, používat jako jadrné krmivo výhradně sezamové pokrutiny. Vogtův systém výživy vedl ke zvýšení tělesné hmotnosti srnců z 15 kg (po vyvržení) na 25 kg a hmotnost parůžků z 250-300 g až na 600 g.
Tyto pokusy jsou významným příkladem toho, jak je pro cílený chov srnčí zvěře důležité správné přikrmování. Sezamové pokrutiny jsou v našich podmínkách sice těžce dostupné, ale lze je nahradit jinými jadrnými krmivy, jako je např. oves, kukuřice, ječmen, pšenice či jinými průmyslově vyráběnými produkty. Vše samozřejmě musí být v odpovídající kvalitě! V žádném případě nelze zvěři předkládat zatuchlé, toxiny napadené či jinak znehodnocené krmivo.
 
Je nutno mít stále na paměti, že zimní období je doba, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají intenzivně vyvíjet plody. Špatně koncipované přikrmování v této produkčně nejvýznamnější době se negativně promítne nejen do vývoje parůžků u srnců, ale především degraduje vývoj plodu srny, a tím postupně i celou populaci srnčí zvěře.
Skutečnost, že kvalitní a vyvážená výživa dokáže významně ovlivnit tvorbu silných parůžků, je všeobecně známa. Za velmi důležité považuji znovu zdůraznit, že hlavní zásadou přikrmování je začít včas, nejlépe hned po skončení žní, dokud je zvěř zvyklá brát jádro z polí. Předejde se tím pozdějším zažívacím potížím. V té době má totiž srnčí zvěř (zejména polní) mikroflóru zažívacího traktu přizpůsobenou na příjem obilných produktů.
Předkládané krmivo by mělo být zvěři k dispozici neomezeně celý podzim a zimu, tedy do doby, kdy zvěř sama přestane navštěvovat krmná zařízení. Je zcela nezbytné vyvarovat se nárazovému přikrmování, které může zvěři nejvíce uškodit.
Je proto důležité, aby srnčí zvěř měla již v časném podzimu neomezený přístup ke kvalitní potravě a nečekala, co ji naše zdevastovaná kulturní krajina nabídne. Právě v úpadku přirozené vegetace (září, říjen) je nutné, aby si mohly srny (ale i srnci) vytvořit dostatečné tělesné rezervy, z kterých následně budou čerpat energii v období největší fyziologické zátěže.
Ze své mnohaleté praxe v chovu srnčí zvěře mohu potvrdit, že pouze z dobře živených srnčat s vyššími porodními hmotnostmi, která kladly dobré matky, vyrostou do budoucna jedinci trofejově a tělesně zdatní. Na základě sledování porodních hmotností a zjišťování měsíčních přírůstků srnčat, které jsem ve svém chovu léta prováděl, mohu objektivně konstatovat, že slabá srnčata se ve většině případů nikdy nedostanou na úroveň svých tělesně a kondičně silnějších vrstevníků.
 
Ideálním jadrným krmivem pro srnčí zvěř je kvalitní oves nebo ječmen. Působí dieteticky a má strukturální vlákninu potřebnou k přežvykování. Je také možné připravit různé směsky, například smíchat oves, ječmen, pšenici, kukuřicí, či připravit jinou kombinaci. Důležité ale je nepřecházet z jednoho jadrného krmiva na druhé, a to bez potřebného fyziologického navykání. Proto je nezbytně nutné jedním krmivem, či připravenou směskou krmit celou krmnou sezonu od časného podzimu až do jara!
V případě nutnosti přejít na jiné jadrné krmivo, je bezpodmínečně nutné zvěř postupně navyknout, a to tak, že ke stávajícímu krmivu přidáváme nejprve menší množství nového a tento poměr postupně zvyšujeme. Krmivo, na které je srnčí zvěř zvyklá bychom proto již nikdy neměli měnit! Z myslivecké praxe vyplývá, že dodržování správných principů přikrmování je zásadní. Než přikrmovat špatně, raději nepřikrmovat vůbec!
Srnčí zvěř dokáže využívat živiny z krmiva v maximální míře pouze za předpokladu, že má k dispozici stejné krmivo, na která má adaptován zažívací trakt. Proto je důležité již před začátkem krmné sezony se rozhodnout, jaká krmiva budeme srnčí zvěři předkládat, vypočítat si předpokládanou spotřebu a tato krmiva si včas zabezpečit. Při nezbytně nutné změně krmiv v krmném období je velice důležité zajistit pozvolný přechod z jednoho druhu krmiva na druhé a to v časově delším navykacím období. V žádném případě se nesmí vyměnit krmivo nárazově!
Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř je přežvýkavec se složitým zažívacím systémem. Jakákoliv změna v krmném režimu se může negativně promítnout na celkovém zdravotním stavu zvěře a zejména pak představuje velké nebezpečí v podobě acidóz.
 
Zkušenosti s objemovou pící
 
V oblasti předkládání objemové píce musím sdělit jednu praktickou skutečnost. Pokud v honitbě krmíme kvalitním jádrem formou ad libitum, od podzimu až do jara, srnčí zvěř se za senem příliš neotáčí. Celkové množství skutečně odebraného sena je mnohdy tak minimální, že v procentuálním vyjádření činí sotva 20 %. Pokud bychom toto malé množství nějakým exaktním způsobem přepočítali na využitelné a nutričně významné živiny, zjistíme, že přínos sena pro srnčí zvěř je v oblasti výživy naprosto zanedbatelný.
Zkušenosti z volných honiteb jasně ukazují, že o seno srnčí zvěř nejeví (až na některé výjimky) patřičný zájem. V praxi to obyčejně vypadá tak, že travní hmotu, kterou na podzim do krmelců založíme, na jaře odstraňujeme, kompostujeme či pálíme.
Pokud však chceme srnčí zvěři období nouze přece jen zpestřit objemovou pící, musíme to udělat naprosto jinou formou, než „standardním“ založením do jesliček. Jeden takový způsob existuje a musím říci, že funguje skutečně dokonale. Ve svém chovu ho praktikuji mnoho let a s velice dobrými výsledky.
Seno je totiž nutné předkládat ve formě řezanky smíchané s jadrným krmivem. Seno této koncepce je nutno nejprve „rozsekat“ na malé kousky, nejlépe do délky frakcí 3-5 cm. Když se takto rozsekané kvalitní seno smíchá s jadrným krmivem, srnčí zvěř ho velice ráda konzumuje a to bez separace na jednotlivé položky.
Jelikož v zemědělských podnicích neexistuje stroj, který by dokázal seno tímto způsobem mechanicky „zpracovat“, můžeme si pomoci po domácku sami, například zahradní rotační sekačkou na trávu, která je v dnešní době naprosto běžnou součástí vesnických stavení.
Seno této formy je bezpodmínečně nutné zpracovávat na zpevněné ploše (nejlépe vydlážděné), aby nedocházelo ke kontaminaci s podkladem a rozvoji nežádoucích patogenních plísní. Na větší objem píce je lepší použít výkonnější sekačku s vyššími otáčkami. Podmínkou je ale vždy dobře nabroušená sekací lišta, která v oblasti „fragmentace“ a kvality připravované hmoty hraje klíčovou roli. Mám vyzkoušeno, že rotační sekačka dokáže za pár desítek minut připravit dostačující množství řezanky v objemovém množství odpovídajícím potřebám jednotlivých honiteb a aktuálním stavům zvěře. Pokud délka frakcí neodpovídá deklarovaným parametrům, je nutno seno přejíždět sekačkou tak dlouho, až jsme s výsledkem spokojeni. Na webu www.scherer.cz (sekce zima 2015) je zveřejněn videozáznam přípravy řezanky za pomoci zahradní sekačky.
Předkládání sena této koncepce má mimo jiné i velice významný efekt dietetický. To platí zejména v předjaří, kdy srnčí zvěř přechází na přirozenou zelenou potravu bez potřebného fyziologického navykání. V důsledku spontánního příjmu sena je totiž v potravě zastoupena potřebná hrubá vláknina, která je důležitou složkou pro správnou funkci bachorové mikroflóry a fyziologické přežvykování. Tímto způsobem předejdeme nežádoucím zažívacím potížím spojeným s průjmovým onemocněním různých forem a rozsahů, která nezřídka vedou k úhynu srnčí zvěře.
 
Jednou z dalších velice atraktivních a preferovaných objemových krmiv, které srnčí zvěři poskytuje významný zdroj živin a minerálů, je letnina. Letninu je možné připravit z letorostů javoru, osiky, habru, jeřábu, jasanu, lísky, dubu, lípy, jívy, olše ale také z letorostů maliníku, ostružiníku, kopřivy či topinamburu. V jarním období mají všechny výše jmenované porosty více či méně vyrovnanou nutriční hodnotu.
Na přípravu letniny je z fyziologického hlediska nutno využít její optimální vegetační stádium, což je období od poloviny května do druhé poloviny června (maximálně konce června), kdy je v preferovaných lístcích nejvíce výživných a využitelných látek. Na základě cílených experimentů, které jsem v oblasti preference objemových krmiv prováděl, mohu udělat jediný objektivní závěr. Srnčí zvěř v podstatě nepohrdne žádnou letninou, která je včas a správně připravena, dobře uskladněna a v pravý čas předložena! A z této skutečnosti je nutno v myslivecké praxi vycházet!
Další praktické poznatky a informace z oblasti péče o zvěř, podložené rozsáhlým obrazovým materiálem, budou zveřejněny v připravované publikaci Srnčí zvěř III. s podtitulkem Výživa a fenomén parožení.
Pavel SCHERER,
člen Klubu autorů
a člen Myslivecké komise při ČMMJ
p.scherer@atlas.cz www.scherer.cz tel.724 218 513
 
Zpracování dat...