Časopis Myslivost

 
Vyrůstal jste nejprve mezi ohaři a foxteriéry. Proč jste si později vybral anglické kokršpaněly, které chováte, pokud je mi známo,  již od počátku sedmdesátých let?
Lovecké vlastnosti, inteligence, patřičný stupeň sebevědomí, to vše mě imponovalo u plemene anglického kokršpaněla. Rovněž touha po samostatnosti a založení vlastního chovu vysněného typu zdravého, pracovitého a krásného kokra byla tou správnou motivací, která byla hnací silou v mém soužití s jedinečnými slídiči. Tatínek, kterému vděčím za lásku k přírodě a kynologii, konstatoval, že kokr je to nejlepší, co nás mohlo potkat. A říkal také, že na žádné hájovně nesmí chybět jezevčík!
 
Vy jste ale přece nezůstal jen u anglického kokra?
Kokříci našli domov v srdci Valašska v roce 1970. Manželka si ale jednou posteskla, že ji chybí malý psí společník. Ihned jsem se rozhodl a v roce 1990 jí k narozeninám pořídil drsnosrstého králičího jezevčíčka Betynku. Nějak se nám v průběhu života ta kokří a jezevčí smečka rozrostla.
Postupem času jsem začal vzpomínat na ohaře a syn Radim chtěl ještě „většího psa“. Shlédl se v plemeni Flat Coated Retriever, a tak dostal první fenku k osmnáctým narozeninám. Takže od roku 2003 je v naší smečce také toto krásné a výborné pracovní plemeno s neskutečným elánem a chutí do práce. Když se tedy podíváme na partu jezevčíků, kokrů a flatů, jako myslivce mne nemůže nic zaskočit a všichni naši psi se hezky doplňují při výkonu práva myslivosti. Snad chybí jen ten foxteriér, to je takový můj zatím jen virtuální návrat ke kořenům.
 
Nejdéle chováte tedy anglického kokršpaněla, máte mnoho zkušeností a poznatků, jak byste zhodnotil vývoj od prvních kokrů po současnost?
Tak jako většina plemen i kokršpanělé urazili od roku 1970 velký kus vývojové cesty v typu, povaze, exteriéru, ale i v práci. Ostří, někdy až neurotičtí a lovem posedlí kokříci značně pozměnili svůj image. Lovecké vlohy jsou zachovány, jen jsou méně rozvíjeny. Je mylná představa, že kokr ztrácí svou loveckou vášeň a přednost neúnavného slídiče. Rovněž pohled na hlasitost se mění v souladu s potřebami loveckého využití. Povaha se přizpůsobuje potřebám a prostředí, ve kterém žije a stále více se stává i výborným rodinným společníkem se zapojením i do jiných kynologických aktivit.
Rovněž celkový typ kokra se změnil. Díky chovatelské euforii odstartované s příchodem otevřené Evropy importy poskytly chovatelům pozitivní, ale i negativní stránky. Důležitá byla rozhodnutí v oblasti zdraví. Kontrola a selekce jsou jasnou odpovědností všech solidních chovatelů. Dnešní kokři z předních českých chovatelských stanic patří mezi nejlepší v Evropě. Špičkoví evropští, zejména pak angličtí rozhodčí, jezdí rádi na naše výstavy a jsou součástí dalšího formování vývoje plemene.
 
Chovatelskou stanicí Rosmery již prošlo velké množství jedinců. Ač je to těžké, na koho a proč nejvíce vzpomínáte?
První je první. Foxteriér Bor z Cábu zvaný Lov. Narozený ve stejném roce jako já, hlídal mne v kočárku, učil psí řeč a zvyky, kamarád s úžasným charakterem, na výstavě „jen“ dobrý, pro mne nesmrtelný šampion.
Samozřejmě, že všichni psi mají místo v mém srdci a vzpomínky mě vrací do krásných dob myslivosti, přátelství, bláznivých kynologických akcí, snah posunout pomyslnou laťku chovu o kousek výš. Je toho na celou knihu, ve které snad jednou sepíši život v báječné společnosti pejsků a přátel.
Na přímou otázku přímá odpověď! Také Rosmery Hilmen – psí osobnost, úžasný lovec. V roce 1986 jsme úspěšně absolvovali Memoriál Mileny Štěrbové – já byl nejmladší vůdce, on nejmladší pes. Získali jsme 1. cenu a res. CACIT. O dva roky později mi udělala radost také Rosmery Judita, taktéž memoriál v 1. ceně a ocenění nejlepší kokr memoriálu. Úžasný byl A´rós Golden Arrow, evropský vítěz krásy a současně vítěz všestranných zkoušek a absolvent memoriálu. V současnosti mi dělají radost kokr ROB, import z Polska po rodičích z Francie a Anglie a výborný jezevčík z Itálie Don Corleone. Nemohu nezmínit také ryzí rosmeráky, potomky deseti generací našich psů. Naši rosmeráci našli domovy napříč Evropou, ale dokonce i v Asií a Severní Americe
 
Není skoro víkend, kdy byste nebyl na kynologické akci, ať už v roli rozhodčího na zkouškách či výstavách, nebo vystavovatele. V jaké roli se cítíte lépe? A co je Vám bližší – zkoušky nebo výstavy?
No je pravda, že vzhledem k mému náročnému zaměstnání, dalším funkcím na poli kynologické diplomacie, předávání zkušeností formou přednášek či povídání v kroužku mladých myslivců „Poštolka“ již priority nerozlišuji. Ale kontakt s přírodou, výcvik psa v terénu, úspěšné dosledy a úspěšné předvedení psů na zkouškách s řádnou dávkou adrenalinu – to prostě nic nenahradí. A úplný balzám na duši je klidný pobyt na posedu, nebo jen tak šoulačka se psem v honitbě a pozorovaní třeba srnčí říje.
 
Není zase tolik lidí, kteří by byli současně v roli úspěšného chovatele a vystavovatele, rozhodčího, vůdce, myslivce, funkcionáře. Kým jste nejvíce?
Považuji se za chovatele s touhou „uplácat“ svůj typ, který by byl blízký mému srdci s „pěti P“ (zdraví, povaha, vlohy, exteriér, chovná hodnota). Je krásné, když vám třeba občas někdo ze známých zavolá a řekne něco ve smyslu: „Potkal jsem v Praze na Václaváku kokra a hned jsem pomyslel, že je to Rosmerák. Když jsem se šel zeptat, opravdu to byl kokr od Tebe, a ještě v rukou myslivce!‘.“ Tohle mluví za vše.
Jsem také „lidový myslivec“, který se rád brodí Valašskou přírodou Beskyd s pytlem sena na zádech. Lovec nejsem vášnivý, ale pár dobrých trofejí knoflíků, nebo starých raritních srnců u mne na chalupě najdete. Honitbu spoluzakládal počátkem šedesátých let můj otec a prakticky stejné hranice a rozlohu 2300 ha má honitba i dnes. Zajíčci jsou jen na výcvik hlasitosti, a proto je hýčkáme, srnčí je tam s poměrně slušnými kmenovými stavy, díky horskému životu a dobré úživnosti drobných zemědělců, kteří moc neřeší škody a žijí se zvěří ve správné sousedské rovině! Stav vysoké je nárazový díky přechodu jelení zvěře úbočím Karpat do Valašských Beskyd. Lišek lovíme až 50 kusů a v honitbě se nám prohání rys, jednou za čas vlk i medvěd, kteří přechází hranici se Slovenskem.
 
Kdybyste měl zhodnotit podmínky lovecké upotřebitelnosti jednotlivých plemen psů třeba před třiceti lety a nyní, co byste konstatoval? Jaká je vůbec filozofie dlouholetého chovatele ve vztahu k „pejskařskému životu“?
No tak to je opravdu otázka na tělo, byl jsem „průkopníkem“ v zavádění myšlenky možnosti využití a kombinace „tvrdých chovných podmínek“ s podmínkami odpovídajícími současné realitě a možnostem milovníků slídičů, retrívrů a vodních psů. A to nejen ve vztahu k možnostem výcviku, zazvěření jednotlivých lokalit, ale i k problému možného samotného vstupu do honiteb a nácviku specifických disciplín. Otázka tedy zní, co je priorita?
V současné době jednoznačně zdraví, charakter a povaha s dostatkem loveckých vloh! Znám mnoho schopných lidí, kteří jsou labilní s touhou po vůdcovství, ale nikdy se výrazně neprosadili, protože neupřednostnili zájmy vyšší nad zájmem osobním. Tak je to i s pejsky. Zdravý a v povaze pevný pes je favoritem na cestě k naplnění hesla „výkonem ke kráse“, což je optimální stav.
Určitou satisfakcí je pohled na opětovný „boom“ v oblasti výkonu, zkoušek. A to napříč širokým spektrem všech plemen lovecké kynologie. Zdárným příkladem jsou vůdkyně, které do myslivosti vtáhl jejich čtyřnohý miláček, a nyní jsou díky pejskům součástí naší velké kynologické rodinky. A že to některé vůdkyně umí a mají ctižádost! Je to příjemná realita a velký přínos pro chov a loveckou kynologii. Jsou trendy, které se nedají zastavit a musíme těchto aktivit využit ku prospěchu naší krásné české myslivosti!
Já už nechci nikomu nic dokazovat, nikoho přesvědčovat, i to období jsem si prožil, vím, co chci v chovu, a už nyní vidím, že to ani vše nestihnu zrealizovat. Mé velké poděkování patří rodičům, za lásku k přírodě, úctu k hodnotám a morálce. Největší dík patří mé rodině, manželce za trpělivost a toleranci, synovi Milošovi III. za velký kus práce v každodenní starosti o smečku a Radimovi za nové podněty, motivaci a nekonečné konzultace životních, ale i kynologických otázek! Chov je obecně nekonečná spirála vývoje, která posouvá odpovědné chovatele k vytýčeným cílům a snad je i motivací pro následující generace!
 
A co byste na závěr vzkázal čtenářům Myslivosti, ať už majitelům loveckého pejska, nebo i myslivcům bez psího kamaráda?
Myslivci a samotná myslivost a lovecká kynologie má v naší zemí obrovskou tradici, kterou vnímám jako odkaz předků. Ten je zavazující ve smyslu předání tohoto poslání další generaci. Jsem vždy velmi smutný, když řešíme na půdě kynologické diplomacie podvody, lži, pomluvy či osobní vyřizování účtů ve vztahu k přehnaným ambicím, nebo touze po prosazování nesmyslných názorů, které nemají oporu v praxi. Na druhou stranu, od doby návštěvy mých prvních zkoušek z norování v Hradci nad Moravicí, kde vedl tatínek fenu foxla Beru z Jezevčích doupat, až po současnost, vše hodnotím jako báječná léta se psy. Stovky úžasných lidí, myslivců, kynologů tělem a duší svědčí, že v uvedené společnosti, která je mi rodinou, funguje přátelství, pozitivní emoce a dohody na základě podání rukou. Již nyní se těším na opětovná setkání, které mi dodávají energii a motivují do dalších let. No, a to je i vzkaz na závěr, poznávejme taje a krásy přírody formou myslivost či kynologie. V dnešní hektické době je to jedna z možností, jak zlepšit zdraví, mysl i dobrou náladu! Proto díky za přízeň a vzájemnou toleranci. Všem přeji zdraví, pohodu a radost ze života s pejskem u nohy.