Časopis Myslivost

 
Samotnému vysazení kamzíků v Jeseníkách předcházela četná jednání na různých úrovních. Myšlenka vysadit kamzíky do oblasti Moravy a Slezska začala nabývat reálné podoby již počátkem dvacátého století. Když arcivévoda Eugen navštívil v roce 1910 Karlovu Studánku, byl mu nápad vysadit kamzíky při jedné příležitosti předložen. Měl pro tuto myšlenku ihned pochopení, nicméně si vyhradil, že s projektem je nezbytné vyčkat až po intervenci u císaře.
Celý rok se nic nedělo a vše nasvědčovalo tomu, že arcivévoda na svůj slib dávno zapomněl. Ale opak byl pravdou, což dvanáctého října 1912 potvrdil arcivévodův telegram, který zaslal vrchnímu lesmistrovi Drechslerovi do Karlovy Studánky: „Kamzíci povoleni. Vše nutno připravit. Záležitost důvěrná.“
Teprve později se Drechsler dozvěděl, že na myšlenku vysadit kamzíky v Jeseníkách přistoupil císař okamžitě a současně přislíbil dodat kamzíky z dvorní honitby v Mürzstegu.
Lesmistr byl dosti prozíravý, a tak ještě před definitivním rozhodnutím započal shánět co nejkvalitnější materiál na výstavbu aklimatizační obůrky, aby vše bylo skutečně připraveno, jako kdyby měli kamzíci do Jeseníků dorazit již další den. Stejně tak se velice angažoval v zajišťování dostatečného množství kvalitního krmiva a soli.
Během přípravy obůrky probíhala mezi oběma stranami čilá korespondence, vesměs informující, jak je zajišťován odchyt konkrétní kamzičí zvěře v terénu, její přeprava z dvorní honitby Neuberg Mürzsteg a samozřejmě lokalizace aklimatizačního prostoru.
Vhodné místo pro stavbu obůrky našel Drechsler v revíru Hubertskirch, na území dnešní lesní správy Janovice u Rýmařova. Byl vybrán hřeben Schottersteine, uváděný pod názvy Na Kamenci, Suť nebo Skalnatý na hřebenu nad Malou Morávkou.
Nadmořská výška této lokality je přibližně dvanáct set metrů nad mořem. Dvanáctihektarová plocha byla ohrazena 1650 metrů dlouhým a tři metry vysokým drátěným plotem. Vlastní obůrka byla vybavena potřebným přikrmovacím zařízením.
Z dnešního pohledu je jistě zajímavé, že ve vzájemné korespondenci se nejednou hovořilo o záměru vysadit vedle kamzíků v Jeseníkách také sviště, sněžné zajíce a sněžné kury. Později se však výměna názorů orientovala více na otázku optimálního poměru pohlaví kamzičí zvěře, která měla být do Jeseníků odeslána.
Karanténní obůrka byla připravena přijmout zvěř koncem listopadu. Okolnosti však projektu nepřály. Počátkem listopadu 1912 nastala v Alpách prudká obleva a odchyt kamzíků se pro nedostatek sněhu nezdařil. Všichni museli netrpělivě čekat. Jak v Mürzstegu, ve Vídni, Bruntále, sídle jesenického panství Řádu německých rytířů, tak v Karlově Studánce, kde bylo sídlo lesní správy.
Oživení naděje přinesl telegram adresovaný na Hubertov, sídlo lesní správy, šestnáctého února 1913 v půl desáté dopoledne a informující, že se podařilo chytit kamzici s kamzíčetem. Ta si ale na ledu zlomila páteř a uhynula.
Dlouho očekávaná radostná zpráva následovala o čtyři dny později. V telegramu stálo, že se pět odchycených kamzíků odesílá z Neuburgu druhý den, tedy v pátek jednadvacátého února, přes Vídeň, Olomouc, Bruntál do stanice Malá Morávka - Karlov.
V pěti bednách bylo s veškerou pečlivostí přepravováno pět kusů kamzičí zvěře, z nichž měl každý své jméno. Tříletá kamzice Rosl a o rok mladší Lizl, kamzičky Gretl a Katl a kamzíček Wartl. Lesmistr Drechsler zvěř osobně doprovázel už z Vídně až na místo určení. Do Malé Morávky dorazili kamzíci v historicky památný den, v sobotu 22. února 1913 v devět hodin čtyřiadvacet minut. V tu chvíli začala psát historie chovu kamzíků v Jeseníkách.
Na saních tažených koňmi byly bedny se zvěří dopraveny z nádraží do aklimatizační obůrky. Všech pět beden bylo otevřeno najednou. Byl to slavnostní a dojemný okamžik pro všechny přítomné…
 
Počátkem roku 1913 se dovoz kamzičí zvěře do obůrky Na Kamenci, kde se jí očividně dařilo, ale už i do dalších jesenických lokalit, nezastavil. Zvláště když se v červnu narodilo první jesenické kamzíče a v prosinci prvních pět kusů doplnil roční kamzík.
Následně bylo do roku 1924 dovezeno dalších šest kusů kamzičí zvěře. Za stejné období kamzice nakladly devětadvacet kamzíčat. Nákup společně s přírůstkem činil celkem čtyřicet kusů. Odečteme-li osmnáct kusů, které za ten čas v obůrce uhynuly, jeden musel být odloven, dostaneme číslo dvacet jedna, což je právě to množství, které bylo z obůrky Na Kamenci v roce 1924 vypuštěno do volné jesenické přírody. Kamzíci začali žít v Jeseníkách svým vlastním životem. Šestnáctého července 1925 byl kamzík horský prohlášen chovnou a lovnou zvěří s hájením po celý rok.
Další kamzíci byli do Jeseníků, do aklimatizační obůrky ve Vidlích, dovezeni v letech 1930-1935. Do volné přírody byli poslední kamzíci vypuštěni z tohoto zařízení v roce 1939.
 
Přes veškeré úspěchy v chovu se kamzičí populace zvětšovala pomalu, protože tvrdé horské podmínky Jeseníků si nesmiřitelně vybíraly svou daň zejména na kamzíčatech, kterých přežívala svou první zimu snad jen polovina. Tento nelítostný přírodní výběr má ale i pozitivní stránku. Kamzičí zvěř v Jeseníkách vždy byla zdravá a odolná, v dobré kondici.
Téměř po sedmdesáti letech od vysazení stoupla početnost kamzíků natolik, že dosavadní absolutní hájení se stalo neúnosným. Zvěř nežije ze vzduchu a v určitém momentu může člověk začít vnímat jako škodu i prosté uspokojování jejích potravních nároků. Na rozdíl od ostatních druhů spárkaté zvěře měly ovšem tzv. redukční odstřely na populaci kamzíka velice devastující vliv. Kromě jiného proto, že atraktivní trofej nese i samičí zvěř. Stavy kamzíků, odhadované na konci osmdesátých let na přibližně tisíc kusů, velmi rychle klesly pod hranici dvou set. Krátká doba pouhých deseti let stačila téměř k likvidaci tohoto druhu zvěře.
 
Bylo třeba jednat. Po znovuobnovení oblasti chovu kamzíka horského s tradičním názvem Hrubý Jeseník v roce 2004, vzniklo z popudu Ing. Jiřího Mlčouška, skutečného „guru“ chovu kamzičí zvěře v Jeseníkách, Ing. Jiřího Pecháčka, lovce s fotoaparátem a dalších zapálených „kamzičníků“ Občanské sdružení (spolek) Jesenický kamzík a uskutečnila se petiční akce na záchranu kamzíka v Jeseníkách.
Nemalou roli sehrála bruntálská mezinárodní konference ke stému výročí založení kamzičí populace v Jeseníkách. Strmý propad se podařilo zastavit a stavy zvěře stabilizovat na letních stavech přibližně dvě stě kusů, což toleruje i vedení Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.  
 
Sto pět let, která uplynula od vysazení kamzíka horského v Jeseníkách je natolik významným mezníkem, že si určité připomenutí zaslouží a bezesporu je nezbytné uvést, jaký je aktuální stav chovu, kam projekt započatý v únoru 1913 dospěl. Detailnější informace přinese článek připravovaný do dalšího čísla Myslivosti.
Především je průběžně monitorován a vyhodnocován vliv zvěře na vzácná alpínská bylinná společenstva. Na monitoringu se pravidelně přímo v terénu podílí pracovní skupina složená ze zástupců všech zainteresovaných stran. Jedná se zejména o pozorování kamzičí zvěře ve Velké kotlině, která je unikátní lokalitou s nesmírně vzácným endemickým jitrocelem černavým sudetským. Potěšitelné je, že do září 2017 nebyly na nejvýznamnějších bylinách žádné výrazné škody okusem kamzičí zvěří zaznamenány a vzácné bylinky přes přítomnost kamzíka prosperují.
Dalším zásadním závěrem je fakt, že stavy kamzičí zvěře se v posledních třech letech po jistém propadu opět zvyšují.
 
Výhled do nejbližší budoucnosti zdá se být optimistický, ale některé kruhy nadále koketují se záměrem vyhlásit v Jeseníkách národní park, což by mohlo být pro kamzíka horského likvidační. Otázkou je, zda by po vyhlášení parku kamzík obstál jako tzv. nepůvodní druh, nebo zda by s přihlédnutím k již více než pětadvaceti generacím kamzičí zvěře v Jeseníkách mohla být tato zvěř přece jen postavena na roveň s ostatními, tzv. původními druhy?
Ale nespekulujme a nepředbíhejme. Jisté je jedno - ať původní či nepůvodní, u všech druhů je nezbytná regulace početních stavů tak, aby nedocházelo k neúnosnému zvyšování ekologické zátěže.
 
Přes veškerou nejistotu posledních let převládá přesvědčení, že kamzík obohacuje biodiverzitu jesenické krajiny a veřejnost tento zvířecí druh chápe pozitivně. A co je podstatné, že původně vzájemná nedůvěra zainteresovaných stran se výrazně proměnila ve prospěch korektnosti, vzájemné úcty a schopnosti společně hledat konsenzus. To v čase připomínaného výročí všechny naplňuje nadějí, že stopětiletá historie bude mít pokračování a kamzík bude samozřejmou součástí jesenických hor nejen v blízké budoucnosti, ale trvale.
Oldřich KOUDELKA