Časopis Myslivost

Ověřováním platnosti tohoto faktoru jsem se v průběhu svého dvacetiletého privátního výzkumu biologie srnčí zvěře intenzivně zabýval a v závislosti na charakteru počasí a délky slunečního svitu vyhodnocoval růst paroží u srnců podle známého biologického věku.
Má šetření přinesla na poli myslivosti velice zajímavá zjištění. Ukázalo se, že platnost těchto zakořeněných pouček a dogmat nemá příliš vysokou vypovídající hodnotu a v myslivecké praxi se nedá paušalizovat. Výsledky exaktních měření jasně ukázaly, že doba sluneční aktivity není v takové míře uplatnitelná, jak se často uvádí, a na sílu a celkovou expresi parůžků nemá příliš velký vliv.
Z důvodu objektivity a vypovídající hodnoty jsem délku sluneční aktivity vyhodnocoval v průběhu uplynulých deseti let. Mohu konstatovat, že délka sluneční aktivity byla v různých letech sledovaného zimního období značně rozdílná a podle mých měření se pohybovala v rozmezí od 80 do 335 hodin slunečního svitu (měřeno od poloviny prosince do poloviny března).
Na tomto místě musím konstatovat, že ani rok 2012, v kterém jsem zaznamenal nejvíce sluneční aktivity (celkem 335 hodin), nepřinesl kýžená očekávání a nedošlo k produkci silnějších trofejí. Srnci v experimentálních výbězích nasazovali velikostně i objemově standardní parůžky, příslušné jejich genetickým dispozicím, individuálním parožním potenciálům a zejména pak průměrům pučnic.
Významným příkladem této skutečnosti je trofej mého nejsilnějšího srnce Jůlínka, která v tomto slunečném a pro parožení „příznivém“ roce, oproti trofeji předchozí, spadla o významných 15 bodů CIC. V následujícím roce (2013), který nebyl zdaleka tak slunečný jako rok 2012, došlo u Jůlínka k „nárůstu“ trofeje o 42 bodů, tedy ze 186 bodů na rekordních 223 bodů CIC.
Na tomto místě musím upozornit, že Jůlínek, stejně tak jako všichni ostatní vyhodnocovaní srnci, byl krmen v každém roce stejným krmivem, takže je zcela vyloučené, že k expresivnímu zesílení trofeje a výraznému zvýšení bodové hodnoty došlo vlivem změny krmiva, která mohla ovlivnit dynamiku a akceleraci růstu.
Upozorňuji, že případ tohoto srnce není výjimečný, mohu popsat desítky podobných případů, kdy došlo k zesílení trofeje v době zcela nevýznamné sluneční aktivity.
Mám vypozorováno, že v obdobích, kdy dochází k nárůstu silných, resp. medailových trofejí, nemá sluneční svit příliš velký vliv. V této oblasti totiž primárně záleží na genetickém potenciálu jedince a zejména individuálních schopnostech srnce produkovat silné trofeje. Společně s kvalitní výživou je pak možné pozitivně ovlivnit vývoj parůžků.
 
V této oblasti je navíc nutno přihlédnout k diametrálně odlišným typům a charakterům honiteb a zejména k jejich úživnosti. Ve vztahu k délce slunečního svitu a jeho vlivu na parožení, by se měla více zohledňovat i skutečnost, že srnci žijící ve stinných lesních komplexech nejsou slunečními paprsky prakticky vůbec zasaženi a tudíž ovlivněni. V této oblasti by se tedy měli více uplatnit polní srnci, kteří v době parožení žijí pospolitým způsobem života v otevřené kulturní krajině a jsou téměř celý den vystaveni slunečnímu záření.
Na základě mých pozorování mohu konstatovat, že ani charakter počasí, resp. klimaticky mírné zimní podmínky, nemají na růst a celkovou expresi parůžků příliš velký vliv. Zejména extrémně teplé zimní počasí v době růstu parůžků nemusí vést k produkci silných trofejí, jak se často uvádí a stává se v myslivecké praxi dogmatem. Podle mého názoru a získaných zkušeností je v oblasti parožení vše mnohem složitější.
Jak jsem již uvedl výše, klimaticky mírná zima se nemusí vždy promítnout do růstu silných parůžků. Mám praxí vypozorováno, že tento aspekt působí spíše opačně. V klimaticky drsnějších zimách, kdy teplota vzduchu i přes den padá pod bod mrazu, bývají parůžky srnců většinou silnější, než v zimách mírných, bez sněhové pokrývky.
Vysvětlení se nabízí naprosto jednoduché - není tak výrazná zamořenost parazitů, kteří v klimaticky mírnějších zimách snáze přežívají a negativně ovlivňují vývoj parůžků.
Velký akcent však dávám na skutečnost, že srnčí zvěř navštěvuje krmná zařízení ve větší frekvenci a dynamice a tím pádem odebírá větší množství nutričně významných jadrných krmiv (pokud se v honitbě řádně a smysluplně přikrmuje). Kvalitní jadrné krmivo ve vztahu k látkové výměně se po jeho správném biologickém využití transformuje v kvalitní a silnou trofej. V honitbách, kde se správně a cílevědomě provádí péče o zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování, je proto možné vyprodukovat trofejově nejsilnější jedince.
 
Analýzou nashromážděných dat a výsledků mohu udělat jediný objektivní závěr. Délka a intenzita slunečního svitu, stejně tak klimaticky „příznivé“ podmínky, kdy je teplota vzduchu nad bodem mrazu, nemají příliš velký vliv na produkci silných trofejí.
Na expresi a celkovou sílu parůžků mají vliv jiné faktory, jako je primárně zdravotní a kondiční stav jedince, genetický a parožní potenciál a v neposlední řadě výživa v době parožení.
Hlavní akcent však dávám na klidový faktor (pohodu jedince), který je nadřazen všem ostatním faktorům a v oblasti růstu parůžků hraje naprosto klíčovou roli. Jedině klid společně s dobrým zdravotním stavem a kvalitním vyváženým krmivem dokáží ovlivnit kvalitu a sílu parůžků.
 
Ještě ke snahám o zcela nový přístup ke stavům srnčí zvěře
 
Na samý závěr ještě krátké zamyšlení z trochu jiné oblasti - k návrhu změn systému hospodaření se spárkatou zvěří s využitím pozměněných dob lovu s cílem ochránit plochy zalesňované po kůrovcové kalamitě.
Nejkontroversnější a nejdiskutovanější změnou, která u myslivecké veřejnosti vyvolala pohoršení a vlnu emocí je zavedení celoroční doby lovu mladé zvěře do dvou let věku.
Z důvodu skutečnosti, že se většina dnešních „moderních“ myslivců vůbec odborně nevzdělává (četba mysliveckých periodik, studium odborné literatury, přednášky, semináře apod.) je úroveň jejich myslivecké vzdělanosti a odbornosti velice nízká, mnohdy doslova na bodu mrazu. Nedovedu si představit (ve vztahu k srnčí zvěři), jak budou tito kolegové důsledně a cílevědomě provádět odstřel mladých jedinců do dvou let věku, když vůbec neznají biologické ukazatele věku jedince v závislosti na věku a vůbec nepoznají geneticky kvalitního ročního srnce (v parůžcích vidláka nebo šesteráka), od srnce III. věkové třídy!
A to vůbec nemluvím o holé srnčí zvěři, kde prakticky jediným ukazatelem věku je jejich tělesná síla a kondice, bez morfologických ukazatelů. V minulých číslech tohoto časopisu jsem obrazově doložil, jak těžké je rozeznat zdravou, tělesně silnou čiplenku od víceleté srny.
Kromě jiného nejsem vůbec přesvědčen o správnosti celoročního lovu samců do dvou let věku, a to z toho důvodu, že již nyní máme výrazně nevyrovnaný poměr pohlaví ve prospěch samic, a tímto krokem se může problém ještě více prohloubit.
 
V souvislosti s tímto návrhem se nabízí otázka, jak se budou řešit potenciální chovatelské přehmaty, resp. spory při ulovení jedinců starších dvou let?
Bohužel musím konstatovat, že je mezi námi mnoho těch, kteří nepoznají věk ani u kusu uloveného, natož pak u kusu živého a čelist ročního srnce uloveného koncem doby lovu, s výraznější zubní abrazí (plošným úbrusem chrupu) jsou schopni zařadit mezi srnce tříleté! Těchto případů znám skutečně mnoho, u několika jsem dělal „arbitra“.
Nenahrává se tak náhodou kšeft (v případě soudních sporů) šarlatánským vybrušovačům chrupů?!
Nebo se bude lovit spárkatá zvěř s jistou benevolencí, tedy co vyleze, to se střelí a nad případnou chovatelskou chybou se zavřou obě oči a mávne rukou?
Nebo se starší jedinci „přepíší“ na mladé, do dvou let věku? Papír přece snese všechno…
 
Jakožto ortodoxního myslivce, který zasvětil dvacet let života privátnímu výzkumu biologie srnčí zvěře, mě doslova děsí představa nekontrolovatelného celoročního lovu potenciálně i plných samic za pomocí umělého osvětlení a moderní techniky v podobě noktovizorů a nočních zaměřovačů. Pevně však věřím, že většina myslivců jsou rozumní lidé a budou zvěř lovit na základě správného a zdravého úsudku a zejména v souladu s mysliveckou etikou.
 
Neoddiskutovatelnou skutečností však zůstává, že stavy spárkaté zvěře se musí snížit na přijatelnou úroveň, odpovídající kapacitě přirozeného prostředí. A to zejména v exponovaných lokalitách, kde zvěř nejvíce škodí (a škodit bude) na obnovovaných lesních kulturách. Pokud však tuto zvěř budeme lovit nedisciplinovaně a chaoticky, zejména v nočních hodinách, stáhne se do neprostupných houštin a v důsledku stresu a opakovaného vyrušování bude škodit ještě více! A na tuto skutečnost není třeba selského rozumu!
Nenechme se tedy strhnout ke genocidě zvěře a ukažme, že jsme dobří myslivci a správní hospodáři v krajině a to s veškerou stavovskou ctí a mysliveckou hrdostí.
Snižovat stavy spárkaté zvěře je nutné zejména u zvěře holé, která je nositelkou reprodukčního přírůstku! Proto je nutné zbavit se všech předsudků k lovu holé zvěře, které jsou mnohdy jen zastírány falešným citem a láskou. Nestrhněme se však k lovu březích samic a lovu v nočních hodinách, kdy zvěř potřebuje klid a pocit bezpečí!
 
Stále častěji si pokládám otázku, zda má ještě smysl a význam vštěpovat myslivcům, jak srnčí zvěř chránit, chovat a zušlechťovat, vštěpovat jim zásady průběrného odstřelu, předávat rady, zkušenosti a poznatky z oblasti biologie, etologie a fyziologie srnčí zvěře, a to právě v době, kdy tato zvěř není v popředí zájmu společnosti a bohužel i zájmu mnoha myslivců…
 
 Pavel SCHERER
 člen Myslivecké komise při ČMMJ,
 člen ÚHKT a Klubu autorů
 Tel. 724 218 513, www.scherer.cz
 


V průběhu vyhodnocovaného zimního období vyprodukoval srnec Jůlínek svoji nejsilnější trofej paradoxně v době, kdy bylo místně zaznamenáno nejméně sluneční aktivity. Parametry trofeje: délka parůžků 26 cm, objem parůžků 345 cm³, neredukovaná hmotnost trofej 870 g, bodová hodnota 223 b. CIC