Časopis Myslivost

Obory nejen pro zvěř? II. díl

Myslivost 8/2021, str. 16  Lukáš ČÍŽEK, Petr ŠÍPEK, David SOMMER
Hospodaření a jeho vliv V prvním díle jsme se věnovali historii obor a přírodním hodnotám, které v nich můžeme nalézt. Poukázali jsme na rozdíly mezi hospodařením v oborách a v okolní krajině a vyzdvihli význam obor pro přírodu. Uvedli jsme některá cenná, pro obory typická a mimo ně vzácná stanoviště spolu s příklady živočichů, kteří je obývají. V dnešním díle si popíšeme, jak přírodní bohatství obor ovlivňuje hospodaření v nich.
 
V České republice jsou asi dvě stovky uznaných obor. Některé si velikostí nezadají s farmovými chovy zvěře, jiné mají tisíce hektarů. Pro přírodovědce jsou zajímavé a cenné zejména větší obory s dlouhodobější historií. Poskytují totiž životní prostor nejen pro zvěř, ale i pro další druhy živočichů a rostlin.
Stáří obor také zaručuje dlouhodobou kontinuitu podmínek, ať už díky vlivu zvěře nebo vyloučení běžného hospodaření, což oceňují zejména rostliny a organismy vázané na mohutné staré stromy.
Některé, zejména státní obory (například Lánská obora, obora Soutok nebo obora Kralice), jsou prozkoumány poměrně dobře. Přitahovaly přírodovědce už začátkem minulého století, někdy dokonce k průzkumu zásadně přispěli jejich správci, například Engelbert Hepner, polesný na Soutoku, nebo Václav Zumr, který přispěl k poznání unikátní fauny Staré obory u Hluboké nad Vltavou.
Obecně však návštěvní režim obor dosti komplikuje výzkum amatérských přírodovědců, ale ani o profesionální průzkum většinou vlastníci či nájemci obor nejeví zájem. Oborníci tak mají sice perfektivní představu o stavu zvěře v oborách, o jiných druzích obratlovců většinou vědí a jejich výskyt zde vnímají, nicméně o výskytu významných druhů bezobratlých živočichů nebo rostlin na území obory často nemají ani ponětí.
 
Obory v problémech nebo problémy v oborách?
 
Oborní chovy financuje především poplatkový lov, popřípadě prodej zvěřiny nebo živé zvěře. Zejména v posledních desetiletích ale náklady na provoz obor stále rostou, zatímco zájem lovců spíše klesá. Podstatná část obor v České republice jsou ztrátové podniky, jejichž provoz je třeba dotovat. Finanční náročnost lovu v exotických zemích se dnes téměř vyrovná tomu v tuzemsku. A zatímco náklady jsou obdobné, lovecký zážitek i atraktivita trofejí jsou v exotických destinacích obecně hodnoceny výše. I pro neloveckou část výpravy je pobyt v takové zemi a zážitky s ním spojené atraktivnější.
Movitých zahraničních zájemců o lov zvěře u nás proto postupně ubývá. Mnoho lovců také loví raději ve volnosti, kde je dnes zvěře podstatně více než dříve, a i trofejová kvalita se může rovnat oborním chovům. Není tedy problém vytouženou zvěř či „silnou trofej“ ulovit i „mimo plot“.
 
Obory založili a udržovali mocní a majetní, kteří nehleděli na náklady. Tyto zřizovatele, napřed z řad šlechtických rodů, posléze z politické reprezentace, a nakonec z podnikatelského prostředí, však obory postupně ztrácejí. Po roce 1989 se řada obor dostala do existenční tísně. Dnešní politici již nemohou obory bezplatně využívat k „soukromým účelům“ a často o lov ani nemají zájem. I podnikatelé se postupně věnují jiným koníčkům nebo loví v zahraničí.
I proto poplatky za odlov rostou podstatně pomaleji než náklady na údržbu obor. Problém umocňují vysoké pěstební náklady spojené s vyššími stavy zvěře. Vloni na jaře nabídly Lesy ČR řadu obor ve své správě k pronájmu. Zájem, zejména o ty větší, byť s velmi dlouhodobou tradicí a kvalitní zvěří, byl minimální. Náklady jsou zkrátka příliš vysoké.
Finanční tíseň aktuálně ještě prohloubila epidemiologická situace a komplikace spojené s cestováním. Ochota a možnosti lovců cestovat se snížily, často klesly i jejich finanční možnosti. Hrozí, že někteří nájemci vypovědí smlouvy a vlastníci s cílem udržení oborního chovu budou nuceni hledat alternativní zdroje příjmu.
Tato situace zneklidňuje nejen lovce samotné, ale i přírodovědce, kteří si uvědomují biologickou hodnotu obor. Správci mnoha obor se finančním problémům snaží čelit změnami hospodaření. To bohužel prakticky vždy znamená intenzifikaci hospodaření – více zvěře a intenzivnější využívání lesa, luk, polností a vodních ploch. Hospodaření v oborách se stále rychleji přibližuje běžnému hospodaření, před kterým byly obory po dlouhá staletí uchráněny. Obory čím dál více připomínají běžnou krajinu a postupně ztrácejí nejen své přírodní bohatství, ale i starobylého genia loci.
 
Více zvěře = více peněz?
 
Jednou z cest, jak snížit ztráty je navýšení stavů zvěře v oboře, přestože může znamenat úbytek výjimečně silných trofejí. Ekonomicky to může být úspěšná strategie, dva slabší trofejové jeleny lze prodat snáze než jednoho opravdu silného.
Tento krok s sebou ale nese zvýšení pastevního tlaku a také intenzivnější přikrmování. Místo pastvin jsou běžná políčka pro zvěř, zbylé pastviny jsou více spásány či dokonce zcela vypaseny. Zvýšené přikrmování dodává do obory živiny a vede k jejich nadbytku (odborně říkáme, že urychluje eutrofizaci). Za pár let dokáže intenzivní dotace živinami ze stovky let staré květnaté pastviny vytvořit jednolitý porost kopřiv.
Kde se přidá silný pastevní tlak, přežívají hlavně rostliny pro zvěř nechutné nebo jedovaté – durman, rulík, pryšce, kopřivy, pcháče, užanka lékařská, bez chebdí nebo pajasan žláznatý. V teplejších oblastech ještě hlaváček jarní, jako jedna z mála ohrožených rostlin.
Při nižších stavech zvěře zůstávaly alespoň některé části obor nespaseny. V minulosti vlastníci také mnohem méně přikrmovali a stavy zvěře více kolísaly. V období neúrody musely vypěstované plodiny sloužit především jako potrava lidem a hospodářskému zvířectvu. Často také bylo nutné snížit stavy zvěře pro obživu panství nebo královského dvora. Ostatně z lovecké návštěvy panovníka se stavy zvěře v oboře dlouho zotavovaly. To dalo oddych pastvinám, a také zřejmě umožnilo přirozenou obnovu lesa.
Dnes jsou stavy zvěře víceméně konstantní, při zvýšeném počtu zvěře je pastevní tlak na celé ploše obory značný a trvalý, což může velmi rychle zcela proměnit rostlinstvo celé obory a samozřejmě také zásadně ovlivní i živočichy.
Podobný problém se týká i vodních ploch. Ty s minimální nebo žádnou rybí obsádkou jsou domovem řady vzácných a ohrožených živočichů a rostlin. S intenzifikací hospodaření se mohou změnit v chovné rybníky s vysokou obsádkou, nejčastěji kapra, nebo na nich může majitel začít chovat vodní ptactvo, například divoké kachny vhodné k lovu. Nové obyvatele začne samozřejmě intenzivně dokrmovat.
Silná obsádka ryb nebo vysoké počty vodního ptactva dokážou přírodní hodnoty rybníka během pár let zcela zdevastovat. Ryby vyžerou obojživelníky, hmyz a další bezobratlé, včetně zooplanktonu, který držel na uzdě řasy a sinice. Ty se rozmnoží a zakalí vodu. Nedostatek světla způsobí zmizení většiny vodních rostlin. Jejich porosty zase k životu potřebuje řada vodních živočichů. Kapři intenzivním rytím ve dně navíc uvolňují živiny a likvidují zbývající vodní rostliny. Tím naroste objem ve vodě dostupných živin, které prakticky všechny zůstávají k dispozici pro řasy a sinice, a dochází k rychlé změně chemismu vody celého rybníka.
Velké množství intenzivně krmených kachen může mít velmi podobný vliv. Vodohospodáři uvádějí, že dvě kachny za rok uvolní do vody tolik živin, co za stejné období vyprodukuje jeden dospělý člověk.
 
Když se kácí les, létají třísky!
 
Finanční problémy nutí správce obor k hospodářské činnosti. Někdy začnou využívat zemědělské pozemky, ale běžnější je snaha dotovat oboru prodejem dřeva v ní vytěženého. Druhy saproxylofágních brouků, které v některých oborách přežily, nám indikují, že v nich vždy byl dostatek mrtvého dřeva ve formě padlých kmenů i odumřelých stojících stromů. Vidět dnes v takových místech odstraňování mohutných padlých stromů vhodných pouze na palivo je smutný, ale běžný pohled.
Mnohem horší je ale vidět, jak jsou rozvolněné pastevní lesy, většinou staré doubravy, postupně nahrazovány stejnověkými plantážemi. Porovnání leteckých map z dneška a poloviny minulého století ukazuje, že tento trend postihl velkou část našich obor, včetně těch nejlépe zachovalých.
Zároveň je dlouhodobá rentabilita intenzivní produkce dřeva za vysokých stavů zvěře problematická. Obnovované porosty je nutné oplotit. Kromě toho, že zvěř se do oplocenek většinou nakonec stejně nějak dostane a kultury často poškodí, snižují oplocenky plochu obory, kterou zvěř může obývat. Tím narůstá tlak zvěře na prostředí a může dojít k (dočasnému) přezvěření, i když se stavy zvěře a „papírová“ rozloha obory nezmění.
Například vytěžení starých porostů v oboře může poškodit populace mnoha set druhů brouků, blanokřídlých a dalších organismů vázaných na staré stromy. Následné rozsáhlé oplocenky zvýší tlak zvěře na zbytek obory a zcela změní její vegetaci.
Systém, který stovky let fungoval ke spokojenosti lovců i ohrožených organismů je několika zásahy těžce narušen. Obora, kde ve smrkové monokultuře budou běhat jeleni krmení metráky řepy a kukuřice už ohroženým organismům mnoho unikátních stanovišť nenabídne. I lovecký zážitek však bude nepochybně jiný a o krajinné a historické hodnotě území nemluvě.
 
Milovický les a jasoň dymnivkový
 
I když jsme se výše drželi spíše obecných scénářů, na jednom konkrétním příkladu si můžeme ukázat, že k těmto nebezpečným a nevrtaným změnám skutečně dochází. Milovický les na jižní Moravě je součástí CHKO Pálava. Na jeho území se nachází dvě obory – Bulhary a Klentnice – jejichž správcem jsou Lesy ČR, konkrétně lesní závod (LZ) Židlochovice.
Obora Bulhary donedávna hostila největší populaci denního motýla jasoně dymnivkového u nás. Jasoň je typickým druhem světlých (pastevních) lesů a v minulosti byl běžný prakticky na celém území naší republiky.
Se změnou hospodaření – ústup pastvy a úbytek světlých lesů – postupně vymizel. Jeho housenky se totiž vyvíjejí na dymnivkách rodu Corydalis, které jsou sice poměrně běžným lesním druhem, avšak housenky jasoňů vyžadují osluněné rostliny. Takové v hustém lese nejsou, a tak motýl postupně vymírá. Byl proto zařazen mezi zvláště chráněné druhy živočichů (dle přílohy III. vyhlášky č. 395/1992 Sb.), a to dokonce do kategorie kriticky ohrožený.
Ještě okolo roku 2005 létalo v Milovickém lese minimálně 4000 jedinců ročně, jak ukázalo značení a zpětné odchyty motýlů, prováděné Entomologickým ústavem Akademie věd ČR. Jasoň byl běžný v celé oboře Bulhary i v jejím okolí, často bylo možné pozorovat i několik desítek motýlů najednou.
V letech 2015 a 2016 přírodovědci, kteří do obory zavítali za účelem pozorování těchto skvostů naší přírody, zjistili, že jasoňů na lokalitě výrazně ubylo. Byl problém vůbec nějaké najít, v lepším případě pozorovali pouze jednotlivé exempláře.
Na základě těchto varovných zpráv byl v roce 2017 proveden rozsáhlý a velmi intenzivní průzkum. Bylo zjištěno, že jasoň v oboře přežívá pouze ve dvou odlehlých malých koloniích čítajících již jen desítky jedinců, v lepším případě nižší stovky. Opakovaný průzkum v roce 2019 již zaznamenal motýly pouze v jedné kolonii. Během deseti až patnácti let tedy populace tohoto zvláště chráněného druhu klesla z tisíců na desítky jedinců. Proč?
Příčina tohoto stavu je zjevná i laickému návštěvníkovi a evidentně souvisí s hospodařením v oboře. Drastický úbytek jasoňů je prostým odrazem stavu vegetace na území obory. Spolu s jasoněm z Milovického lesa zároveň prakticky vymizely i další druhy motýlů nebo byly jejich populace výrazně oslabeny. Donedávna se přitom jednalo o jednu z nejbohatších lokalit denních motýlů v České republice, dnes je tu běžně k zastižení jen několik druhů zemědělské krajiny v zanedbatelných početnostech.
Kvůli těžbám dřeva a obnově porostů zde byly vytvořeny tzv. obnovní bloky, tedy rozsáhlé oplocené a zvěři nepřístupné plochy. Stavy zvěře na jednotku plochy ve zbytku obory proto drasticky narostly, což se projevuje devastací bylinného patra.
Lokalita, která byla známa svou mimořádně cennou hájovou a xerofilní květenou je vlivem zvěře výrazně narušena, přežívají tu hlavně nitrofilní jedovaté druhy, jimž se zvěř vyhýbá. Plochy přístupné zvěři jsou zvěří zcela spaseny. Přežívají tu hlavně nitrofilní, jedovaté druhy, jimž se zvěř vyhýbá. Místy je půda vlivem pastvy a sešlapu úplně bez vegetace.
Jasoň dymnivkový často osidluje paseky a měl by proto teoreticky z těžeb v Milovickém lese profitovat. V tom mu však brání zejména způsob obnovy a příprava pasek před zalesněním. Paseky jsou často frézovány a aplikují se na ně herbicidy. Použití půdních fréz (o herbicidech ani nemluvě) přímo likviduje dymnivky, živné rostliny housenek jasoně, a celou řadu zvláště chráněných druhů rostlin. I likvidace běžných druhů rostlin však ovlivňuje např. další druhy motýlů, jejichž housenky přicházejí o potravu. V oboře dnes kvete jen málo rostlin, takže ani dospělí motýli nemají nektar.
Likvidace pařezů znamená také likvidaci míst vývoje roháče obecného, který je také zvláště chráněným druhem, a dokonce předmětem ochrany evropsky významné lokality (EVL) Milovický les. Zároveň frézování urychluje rozklad organické hmoty a přispívá k rozvoji nitrofilní pasekové vegetace a ústupu původních druhů lesního porostu. Tedy mění vegetaci na zasažené ploše dlouhodobě až trvale.
Na problém přípravy půdy na pasekách ve vztahu k jasoňovi přímo v Milovickém lese je zde hospodařící LZ Židlochovice opakovaně, minimálně patnáct let, upozorňován na různých setkáních a jednáních, v odborném tisku (např. Lesnická práce), i v nejrůznějších materiálech (např. plány péče). Lesní závod však veškerou odpovědnost za tento stav odmítá a podle jejich názoru je na vinně pouze extrémně suché počasí. To je samozřejmě objektivně jednou z příčin tohoto stavu, nicméně LZ tomuto faktu nepřizpůsobil ani své hospodaření v oboře, ani stavy chované zvěře. Stavy jasoně na jiných lokalitách, třeba nedalekém hlavním hřebenu Pálavy, sucho prakticky neovlivnilo.
Na neutěšený stav obory byly v roce 2019 napřed upozorněny Lesy ČR a posléze i veřejnost. Protože podnik jakoukoliv odpovědnost za tento stav odmítl, i drobný zásah – prosvětlení části porostů na podporu jasoně – musela platit státní ochrana přírody. V roce 2020 byla na problém upozorněna Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). Zatím, podle našich informací, nebylo ani zahájeno šetření. Pracovníky ČIŽP zřejmě úbytek populace tohoto zvláště chráněného druhu nechává chladnými. V Čechách již jasoň dymnivkový vymřel, na Moravě k tomu nemá daleko, přesto, že jej chrání zákon. Bohužel, zřejmě jen na papíře, v praxi nikoliv.
 
Je i jiná cesta?
 
Obory jsou velmi cenné části naší krajiny. Nejen z pohledu myslivosti, ale také krajinářsky, esteticky, a i z pohledu ochrany přírody.
Kde jinde se u nás zachovala pastorální krajina? Obory jsou mnohdy území po mnoho staletí velmi pečlivě chráněná před intenzivním nebo v dané době běžným hospodařením. Snahy o ekonomickou racionalizaci provozu obor ohrožují nebo dokonce již zničily unikátní, často staleté přírodní dědictví řady z nich. Rostoucí ekonomický tlak nakonec může ohrozit existenci obor jako takových, paradoxně zejména těch větších a významnějších.
Provoz obor ale po většinu jejich existence rentabilní nebyl, vlastně ani být neměl. Původně se jednalo o panskou kratochvíli, jakou ve své době byla také muzea nebo divadla.
Je nejvyšší čas docenit služby, které obory společnosti poskytují. A nejedná se zdaleka jen o chov zvěře. Domníváme se, že právě tyto „služby“ by mohly, ba dokonce měly být společností patřičně ohodnoceny, a to i finančně. Obory slouží jako útočiště mnoha druhům živočichů a rostlin, v řadě případů i zvláště chráněným a ohroženým. Mají nebo mohou mít roli maloplošných zvláště chráněných území. Chráněná území jsou podporována státem a na citlivé hospodaření v nich lze získat nemalé finanční prostředky ze státního rozpočtu a z různých programů zaměřených na ochranu přírody. Obory by také mohly dosáhnout na některé dotace směřované do ekologického zemědělství.
Bohužel, řada dotačních titulů naráží na fakt, že přístup veřejnosti do obor je omezen (či zcela zakázán). Přesto se domníváme, že obory mají v ochraně přírody i ve veřejnosti spojence. Ano, je možné, že některé aspekty provozu obor by se musely změnit, například kvůli financování z veřejných zdrojů obory otevřít veřejnosti a jejich správu více přizpůsobit potřebám ohrožených organismů, které hostí. To by s nejvyšší pravděpodobností znamenalo snížení stavů zvěře, ale chov zvěře jako hlavní motiv existence by měl zůstat zachován.
Hledání kompromistů jistě nebude snadné. Ale myslivci, přírodovědci a ochranáři mají více společného, než jsou obvykle ochotni připustit, kromě jiného i zájem na zachování obor. Právě v nich se chov zvěře s potřebami ohrožených organismů jaksi mimochodem dařilo skloubit stovky let. Bylo by smutné, kdybychom to nedokázali i my dnes.
 
Článek vznikl pod hlavičkou České společnosti entomologické v rámci iniciativy „Hmyz roku 2021“.
Lukáš ČÍŽEK, Petr ŠÍPEK, David SOMMER
 
  
 
 Obr_2_Obory_II-1.jpg
Vysoké počty zvěře v oborách bohužel znamenají zvýšený pastevní tlak, který může vést až k naprosté likvidaci bylinné vegetace. V oboře Bulhary v posledních letech „nic nekvete“, ani zde „nic nelétá“. Foto Antonín Florián.
 
Obr_3_Obory_II-1.jpg
Přitom jen o několik stovek metrů dál se nachází jedna z botanicky nejcennějších lokalit u nás – Milovická stráň. Podle stavu vegetace je zřejmé, že tato lokalita se v oboře nenachází. Foto Petr Šípek.

 
Obr_4_Obory_II-1.jpg
Rozdíl ve stavu vegetace na vnitřní a vnější straně plotu je v oboře Bulhary obrovský. Nicméně Lesy ČR dávají veškerou vinnu za stav vegetace suchu a klimatické změně. Nutné je poznamenat, že mnoho ohrožených druhů pastvu v lese zoufale potřebuje. Staré přísloví však praví: „Čeho je moc, toho je příliš.“. Foto Lukáš Čížek.

 
Obr_5_Obory_II.jpg
Lánská obora patří k nejzachovalejším, ani jí se však intenzifikace hospodaření nevyhnula. Fotografie z 50. let (nahoře) ukazuje pastevní krajinu s postupnými přechody mezi zapojeným lesem a bezlesím, světlé porosty ideální pro růst mohutných stromů tehdy pokrývaly většinu plochy. V roce 2018 (dole) vidíme husté výsadby a čerstvé paseky v místech, kde ještě nedávno rostly cenné světlé i zapojené porosty. Kvůli těmto změnám atraktivita obory klesá jistě nejen pro vzácné brouky. Snímky © VGHMÚř Dobruška (nahoře) a © Geodis Brno, spol. s.r.o. (dole).

 
Obr_6_Obory_II-1.jpg
Problémem obor může být paradoxně i jejich „zarůstání“ – dříve světlé pastevní lesy s nízkým stupněm zakmenění jsou cíleně přetvářeny na les vysoký. Řada druhů organismů však v takovém lese nedokáže přežít, jelikož ke svému životu potřebují slunce. Foto David Hauck.

 
Obr_7_Obory_II-1.jpg
Jedním z druhů, které k životu potřebují světlé lesy je i jasoň dymnivkový. Jeho housenky se vyvíjejí pouze na osluněných dymnivkách rodu Corydalis. Dymnivek nalezneme v lesích tisíce, těch osluněných je však jako šafránu. Foto Petr Šípek.

 
Obr_8_Obory_II-1.jpg
Rostliny světlých lesů, označované souhrnně pojmem „hájová květena“, byly odedávna součástí obor. Houstnutí lesních porostů, intenzivní lesnictví, ale i zvýšený pastevní tlak však vede k jejich rychlému úbytku. Takovým druhem je i vzácný střevičník pantoflíček. Foto Petr Šípek.

Zpracování dat...