Na rozdíl od svých vývojových následníků, setrů, nebyli malí slídiči v české myslivecké praxi ještě na počátku 20. století takřka vůbec známi. A to nejen v myslivecké praxi, ale vlastně ani v „teorii“. Zmínku o této skupině nebo o jednotlivých plemenech jako jsou kokršpaněl, špringršpaněl, fieldšpaněl či německý křepelák –
wachtelhund, nenajdeme v kapitole o loveckých psech ani v největší oborové publikaci té doby, Myslivosti v zemích českých z roku 1902.
Tuto skupinu nezná ve výčtu loveckých psů (jamníci, ohaři, přinašeči, barváři, brakýři, psi parforsní, daviči a honiči) ani Václav Fuchs v první české kynologické encyklopedii Všecky druhy psů (1903).
Překvapivě žádné z nich nenajdeme ani o více než půlstoletí později u Jana Čabarta ve Vývoji české myslivosti (1958).
V podstatě první, kdo se u nás z mysliveckého hlediska věnoval slídičům, byl v roce 1944 František Houska, který však zastával dnes již nepoužívané třídění, když lovecké španěle zařadil jako podskupinu brakýřů a psů honicích. Nicméně už uvádí, že
„jsou u nás používáni jako všestranní psi a zastanou, zvláště v malých revírech, skoro všechnu práci, které obhospodařování revíru vyžaduje. Jejich předností proti brakýřům (německá braka) jest snazší řiditelnost a větší způsobilost k nejrůznějšímu upotřebení.“ Podle něj čeští myslivci používají jen špringršpaněla a kokršpaněla. Německého křepeláka zařadil do třetí, samostatné podskupiny.
Obdobná situace panovala na přelomu 19. a 20. století i v sousedních zemích.
Jak tedy kokršpaněl a jeho nejbližší příbuzní vypadali před sto a více lety, se musíme podívat do země jejich původu, na Britské ostrovy.
Ano, do Británie, i když už v roce 1378 francouzský hrabě Gaston de Foix, známý více jako Phoebus, vyjádřil názor, že zemí původu loveckých psů, zvaných španělé, kteří jsou velmi dobře známi na jeho panstvích ležících blízko francouzsko-španělských hranic, je pochopitelně Španělsko.
Také často citovaný kynologický expert Edward, Druhý vévoda z Yorku, ve známém díle
The Master of Game (Lovec, 1410–1413) potvrzuje, že tento pes, používaný při lovu se sokolem, pochází ze Španělska.
Je však nanejvýš pravděpodobné, že psi tohoto typu – kteří se jistě ve Španělsku, obdobně jako v řadě dalších evropských zemí, vyskytovali – se na Pyrenejský poloostrov dostali z východu.
Pohled do minulosti velššpringršpaněla však dokazuje, že španělé byli známi i na Britských ostrovech doloženě již v 10. století n. l. Zdokonalování střelných zbraní postupně vedlo k jejich rozdělení na zemní a vodní, a následně ke vzniku jednotlivých plemen. Jako slídiči byli používáni k lovu divokých králíků, hlavně však pernaté zvěře a k ostatnímu drobnému lovu.
Pracovní schopnosti španělů – loveckých specialistů pracujících hlavně nosem v těžko přístupném, silně zarostlém terénu, v houštinách a nízkých krytinách, ale také ve vodě – byly nejvíce rozvinuty v polovině 19. století. Jednalo se o dobu pro celou myslivost dost převratnou: ubývaly až postupně mizely velké šelmy a s nimi v lovecké praxi i velcí dogovití psi. Nastoupila doba lovu drobné zvěře a s ní i potřeba nového typu loveckých psů, především slídičů, loveckých španělů. Z nich se následně vyvinuli ostrovní a kontinentální ohaři, a nakonec retrívři.
Jména jednotlivých plemen se v různých zemích příznačně odvozují od typického druhu pernaté: v Nizozemí je to „bažantí pes“ (
patrij), v Německu „pes na křepelky“ (
wachtel), častější je „kachní pes“ (
canard,
fowl), Angličané mají psa na sluky a tetřevy (
cocker, odvozené
woodcock). Nejznámějším a nejrozšířenějším, nikoli však nejstarším a nejpůvodnějším španělem, je anglický kokršpaněl.
S výjimkou velššpringršpaněla se však až do poloviny 19. století nedá hovořit o jednotlivých plemenech španělů. Po staletí bylo uplatňováno pouze hledisko, objevující se v literatuře poprvé v roce 1386, podle nějž byli španělé v Anglii rozdělováni na vodní a polní.
Na jejich další diferenciaci měl rozhodující podíl – jako u většiny loveckých plemen – způsob lovu: rozvoj honby na drobnou zvěř, umožněný zdokonalením palných zbraní. Ovšem ještě v roce 1859, v období prvních výstav psů v Anglii, byli španělé rozděleni jen do dvou základních skupin: polní španělé (tzv. field), kokršpaněl a sussex španěl jako malí, clumber španěl jako velký. Do roku 1870 se užívalo rozlišování polních španělů podle hmotnosti, a to na skupinu nad a pod 25 liber (11,35 kg). Jako polní španěl byl kokršpaněl posuzován naposledy v roce 1874.
Za první rok jeho samostatné existence je však považován až rok 1883, kdy byla na výstavě v Ashtonu poprvé otevřena samostatná třída pro kokršpaněly. Anglický Kennel Club je ovšem vzal na vědomí až v roce 1892; někdy se uvádí, že toto plemeno se osamostatnilo dokonce až v roce 1902.
Jméno kokršpaněl je zřejmě odvozeno od převažujícího způsobu loveckého použití, při lovu sluky lesní –
woodcock. James Watson v roce 1906 publikoval domněnku, že jméno cocker vzniklo odvozením ze širšího pojmu
cock shooting, což doslova znamená střílení kohoutů, respektive ptáků, a je jej tedy možno chápat jako lov různé pernaté zvěře, včetně bažantů apod.
R. Strebel pak o upotřebitelnosti loveckých španělů napsal:
„Španěl je hlavně slídič, který ukrytou a zalehlou zvěř vyzvedne. Zpočátku byl používán při lovu se sokoly; měl za úkol přimět pernatou zvěř ke vzlétnutí, aby mohl být sokol vypuštěn. Po zániku tohoto lovu s příchodem pušky se ho užívalo k vyhánění zvěře z houštin všude tam, kde velcí psi neuspěli; kromě toho měla význam jeho nebojácnost před vodou a osvědčoval se proto při lovech na kachny.“
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Sydenaham Edwards namaloval do své slavné knihy
Cynographia Britannica v roce 1799 skupinku španělů, v níž už jsou patrny určité odlišnosti v typech
V roce 1881, kdy vyšla kniha o psech Vero Shawa, už se kokršpaněl velmi blížil současnému vzhledu
Přehlídka plemen loveckých španělů z počátku 20 stol.;, kokršpanělé ve dvou barevných varietách vpravo nahoře
Pro kokršpaněle byla a dodnes je typická variabilita zbarvení, ve standardu vyjádřená velmi lakonicky: „různé“. Zajímavá kombinace na obraze anglického malíře A. Wardlea (1864–1949)
Dva úspěšní kokršpanělé z chovatelské stanice Harry Hulberta „The Alkrington Cockers“ z Middletonu v Lancastershire; nahoře strakoš Expectation, dole černá Belle of Alkrington, 1925
K nejslavnějším v Anglii patřili kokři z chovatelské stanice N. G. Woodheada „Brookside“, Northantshire; na fotografii jeho pes Rocklyn Critic ve zbarvení „gaily-coloured blue“, kterého získal z chovu Prince z Walesu