Časopis Myslivost

Asi čtyři roky po revoluci, kdy jsem neměl ani nejmenší tušení o tom, že se třeba někdy také podívám do jiného státu na lov, jsem potkal partu kamarádů z Rakouska, tedy přesněji z Tyrol, jak oni vždy nezapomenou podotknout. Byli to obyčejní lidé, kteří jsou zaměstnáni na klinice v Innsbrucku a všechen volný čas, který jim zbývá, věnují myslivosti. Jejich revírům vládnou kamzík horský, jelen evropský a trocha srnčí zvěře.V malém množství se téměř všude vyskytuje tetřívek, tetřev a jeřábek. Už vzácněji je zde možné narazit na kozorožce, sněžného zajíce, kura horského či sviště.
Snad pro poměrně malý počet srnčí zvěře, a z toho plynoucí nedostatek loveckých zážitků, se po otevření hranic rozhodli navštívit naší republiku a zažít nejeden poplatkový lov na srnce. Zcela neznámou pro tyto lovce je černá zvěř. Oni sami se netají, že černé zvěři nerozumějí a ani tento lov moc nevyhledávají.
Pokaždé, když jsem s nimi trávil čas, jsem se snažil a snažím jim dovolenou spojenou s lovem srnců do posledního detailu zajistit včetně dostatku kvalitních srnčích trofejí z jižních Čech. Jako oni postupně poznali náš kraj a naší zvěř, tak i já se začínám dostávat ke zvěři, o které se mi dříve ani nezdálo. Bylo to v roce 2002 poprvé, kdy mi můj velký kamarád řekl, že příští rok pojedeme na sviště. Celý rok jsem se těšil na tento okamžik. Pročítal řadu článků, prohlížel spoustu fotografií a také mluvil o to víc s lovci, ať už s našimi nebo ze zahraničí, kteří již tento lov zažili. Sbíral jsem zatím jen teoretické znalosti, ale jak jsem sám zjistil, nebyl to promarněný čas a příprava se vyplatila.
Doba lovu tohoto tvora je v Tyrolsku od 15 srpna do konce září. Každý s kým jsem mluvil, mi řekl, že nejlepší je to v září, kdy velcí samci mají vytvořené dostatečné zásoby tuku a vyhlížejí u svých nor. Proto jsou pak už na velké vzdálenosti k rozeznání starší kusy od jiných svou šířkou a někdy také zbarvením. Hmotnost dospělého sviště je většinou mezi 5 - 7 kg, ale není nemožné ulovit i kus, který váží 12 kg , který je velký asi jako jezevec. Místem, kde by se měl svišť vyskytovat jsou svahy v nadmořské výšce okolo 2300 m.n.m. Místa kde se často vyskytuje, jsou travnaté louky přecházející až v čistě kamenitá území. Mladá zvěř je ale vytlačována stále níže až na pastviny. V těchto lokalitách způsobují vyhrabáváním nor mnohé škody. Hovězí dobytek, který se na těchto pastvinách pohybuje totiž v tomto terénu pak trpí častými zlomeninami. Proto je zcela běžné, že místní sedláci, pro které je chov dobytka často jediným finančním příjmem, pokud na svých pastvinách naleznou díru v zemi, telefonicky nahlásí tuto událost na příslušný úřad a ten zpětně požaduje navýšení odstřelu a tím vytlačování svišťů do vyšších poloh, které jsou pro tuto zvěř více typické.
V honitbě o výměře přes 6000 ha, kde jsem měl možnost lovit, se ročně odloví asi 70 svišťů a 80 kamzíků. Není v těchto místech proto těžké sviště pozorovat a také ulovit.
Samotný lov začal již večer před tím, kdy jsem si od mého kamaráda zapůjčil opakovací kulovnici ráže 22 Hornet a dostatečný počet střeliva. I když je tato ráže poněkud slabší při střelbě nad 120 metrů, je zde však nejčastější, protože úlovek téměř nepoškodí. Ještě dlouho do noci jsme seděli a povídali o lovu a o všem, co je s tím spojené. Dostal jsem také přednášku o tom, kam musím umístit ránu, aby byl zásah jistý. Prohlédl jsem si fotografie z míst, kam ráno vyrazíme. Bylo to dost daleko a my museli odjíždět z Innsbrucku již po čtvrté hodině ranní.
Vstali jsme, rychle se nasnídali, vzali připravené batohy s náhradním oblečením a jídlem, po cestě jsme ještě vyzvedli dalšího kamaráda, který bydlí vedle ve vesnici a pak už nám nebránilo nic v cestě.
Honitba se nachází nedaleko slovinských a italských hranic. Nejkratší cesta vedla přes Brennerský průsmyk do Itálie. V Brixenu jsme odbočili a jeli okolo hranic cestou zpátky do Rakouska. Zastavili jsme až ve vesnici, kde nás přivítal Otto, předseda místního mysliveckého sdružení. Moc jsme se nezdrželi. Otto vzal jen terč a už jsme po výjezdu z vesnice stoupali údolím obklopeným krásnými horami. Po deseti minutách jsme zastavili u provizorní střelnice, na které musel každý lovec prokázat schopnost dobrého zásahu na vzdálenost asi 100 metrů. Terč je velký asi jako dopisní obálka a pokud není střelec úspěšný, nemá šanci při lovu na zvěř. Musím říct, že optika a kvalita nastřelení zbraní je zde na vysoké úrovni, a tak nebyl velký problém terč oběma ranami zasáhnout.
Nasedli jsme a pokračovali dál výše do hor. Zastavili jsme až po průjezdu lesa, kde se nám otevřel překrásný výhled do kraje. Les již neměl šanci udržet se v těchto náročných podmínkách. Až tady jsem měl možnost poprvé na vlastní oči uvidět klasickou alpskou louku se spoustou různých bylin. Jen tu a tam byla ve svahu horská bouda, která sloužila k prozatímnímu uskladnění sena. Nadmořská výše postupně vyměnila trávu za borůvčí a brusinky. Úplně nahoře již nebylo vůbec nic, jen kamení a asi devět měsíců v roce sníh.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jednu jsem tvořil já společně s kamarádem, kterého jsme vyzvedli po cestě. Měl již své zkušenosti s lovem svišťů jako lovecký doprovod. Vousatý, zarostlý, šlachovitý starý muž, který téměř po celou dobu nevyndal z úst fajfku, velmi připomínal horského mužíka. Stoupali jsme okolo dřevěných bud stále výše a já nemohl popadnout dech. Jen někdy jsme se zastavili, doprovod vzal dalekohled a pozoroval okolí a já byl rád, že se mohu vydýchat, protože výstup, i když nebyl sníh, byl velice náročný.
Konečně jsme dorazili do míst, ve kterých měli být podle doprovodu čtyři svišti. Upravili jsme si ležení a pozorovali jsme okolí. Asi tak po půl hodině jsem zahlédl hlavu sviště. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem toho tvora uviděl. Pokusil jsem se na něho zamířit. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Hlavou vykukoval mezi trsem trávy ve vzdálenosti sta metrů. Viděl jsem jen jeho hlavu, a tak jsem musel čekat. Po deseti minutách povylezl z nory a odkryl polovinu komory. Všiml jsem si, že okolo něho jsou ještě další dva kusy. Podíval jsem se na doprovod. Ten mi řekl, že pokud ho vidím dobře, tak mohu vystřelit.
Sevřel jsem zbraň v ruce ještě víc a soustředil se na zásah. Nechtěl jsem zvěř zasáhnout do hlavy a tak jsem mířil těsně nad terén, abych trefil hrudník sviště. Po ráně všechny kusy odskočily a téměř okamžitě byly zpátky v noře. Na nic jsme čekat nemuseli. Šli jsme se podívat na nástřel. Na místě pro mé překvapení však svišť neležel. V trávě těsně před místem,kde ještě před chvílí svišť vykukoval, ležel ukrytý kámen a na jeho horní části rýha od kule, která se od něho odrazila a já tím bohužel cíl přestřelil.
Horský mužík se mě snažil povzbudit se slovy, že se to někdy stává a já budu muset zásah příště lépe umístit. Chvíli jsme se rozhodovali co dál. Můj kamarád, který již několik svišťů střelil, se rozhodl zůstat na místě a vyčkat, až se situace uklidní a zvěř se znovu ukáže. Prý to za hodinu nebude žádný problém.
Já a doprovod jsme vyrazili dál a stoupali jsme stále výš. Najednou jsme současně zahlédli na vzdálenost aspoň 300 metrů velikého sviště. Opatrně jsme se k němu plížili. On o nás ale samozřejmě dávno věděl, a tak s každým krokem se postupně vracel zpátky do nory, až mu zůstala koukat jen hlava. My jsme zůstali na vzdálenost 120 metrů. Nemělo smysl dál pokračovat. Zalehli jsme za kámen a čekali. Netrvalo to dlouho a v blízkosti něho vylezl další kus. Ten se však začal k mému podivení procházet po svahu, protože o nás neměl žádné potuchy. Na nic jsem nečekal. Zamířil jsem na plece a vystřelil. Svišť se začal k nám kutálet a já si byl jistý, že je dobře zasažen. V padání se obrátil a najednou se po deseti metrech zarazil. Pořád jsem ho pozoroval v puškohledu. Doprovod řekl: "Je to dobré.", já však viděl, že svišť zvedá hlavu. Okamžitě jsem přebil a ránu opakoval. Následovalo to samé jako po první ráně. Jen s tím rozdílem, že než jsem stačil přebít, svišť zmizel v noře. "To snad není pravda," řekl kolega. Zvedli jsme se a šli se podívat do míst, kde nám svišť zmizel. Najít noru nebyl problém. V ní se krčil ještě živý svišť. Bylo nutné, se chovat velice tiše, nedupat a čekat poblíž nory, jak se svišť zachová. Domorodci totiž tvrdí, že když postřelený svišť, který vleze do cizí nory a okamžitě nezhasne, je posléze vytlačen jiným ven, nebo se sám snaží za chvíli povylézt na čerstvý vzduch.
Čekali jsme asi čtvrt hodiny, ale bez úspěchu. Svišť pořád seděl v noře a byl stále na živu. Na tak krásném místě by bylo velice škoda nepodívat se po okolí. Protože jsme měli času dost, vyrazili jsme na menší okruh. Po půl kilometru jsme spatřili sedm kusů kamzíků - další zážitek, který se jen tak neprožije. Kamzíci ve výšce těsně pod vrcholem se popásali a táhli po vrstevnici dál, až se nám ztratili z dohledu. Uslyšeli jsme ránu a za půl hodiny další. Bylo jasné, že je to kolega. My se vrátili do míst, kde na mě čekal svišť v noře. Byl jsem zvědav, jaká bude situace po našem návratu. Noru najít pro místní lovce není žádný problém, a tak jsme skoro ihned stáli opět před ní.
Radost, která následovala se dá jen těžko popsat. Svišť ležel na okraji nory a byl již zhaslý. Následovala gratulace s předáním úlomku a posledního hryzu, ke kterému nám posloužila větvička brusinky. Doprovod odborně malým řezem vyrušil sviště, aby se nezapařil a abych si ho mohl jako vzpomínku nechat vypreparovat. Sestoupili jsme zpátky za kamarádem. Ten již na nás čekal a s úsměvem na tváři. Přivítal nás totiž také společně s úlovkem. Podle jejich slov jsem ulovil samce ve věku asi pěti let, který vážil šest kilogramů. Kamarád pak střelil samici o rok mladší a o kilogram lehčí. Sedli jsme si a povyprávěli o našich zážitcích. Překvapilo mě, že i kamarád na první ránu sviště netrefil, ale i to se někdy stane.
Bylo pozdě odpoledne a tak nezbylo jen zabalit všechny věci a sejít zpátky k autům. Večer jsme se posadili do krásné dřevem zdobené tyrolské hospůdky, kde jsme si mohli připít na Lovu zdar. Potřebovali jsme pokračovat zpátky do Innsbrucku, a tak jsme nemohli moc popíjet, ale ono to tady není stejně zvykem. Připít si a poděkovat Dianě, to se dodržuje, ale vysedávat v hospodě a opít se, když nevíte co vám můžou hory téměř okamžitě nadělit, se nevyplácí.