Září / 2004
Večerní podívaná u rybníků
Text a snímky Jan RYS
V konci léta, na hrázi každého rybníka, umí podvečer překvapit člověka nezvyklou podívanou, na končící den. Západní obzor se obdivuhodně zabarví do ruda a zazrcadlí na hladině vody okouzlující prchavou scenérií, lahodící naší duši. Dost lidí sem rádo přichází pozorovat fascinující pomalé usínání krajiny. Málokdo však tuší, snad jen více zaujatí přírodou, že trochu dále v lukách u rozlehlých rákosin mohou zhlédnout další neméně úchvatné divadlo – ptačí rituál, kterým tradičně některé druhy opeřenců zakončují svoji aktivitu před nočním odpočinkem.
Větší porosty rákosu kolem rybníků a jezer jsou odedávna pravidelnými noclehárnami mnohých ptáků. Nejhojněji je využívají vlaštovky, jiřičky, břehule a špačci. Vždy než jejich mnohohlavá hejna zasednou do džungle porostu na tuhé stvoly rákosu, provádějí kolem svého nocoviště rituál společných synchronizovaných letů, které mají snad za účel navodit všem z pospolitosti lepší pocit bezpečnosti před predátory. Slétávání ptáků na hromadná nocoviště se po generace tradičně přejímají od rodičů. Nesoustřeďují se tu nocležníci jen z nejbližšího okolí, ale třeba až z několika desítek kilometrů vzdálených míst. V blízkém konci léta počty ptáků stále stoupají o mláďata z druhého hnízdění.
Přilétávání vlaštovek, jiřiček a břehulí k rákosinám nocoviště mívá dědičně zakódovaný pravidelný "scénář" - jako divadelní představení. Asi hodinu před stmíváním se nad rybníkem objevují první nepočetná hejnka ptáků, v rychlém letu všichni hlasitě švitoří a nevysoko nad vodou přetahují rybník. Bývají dobře slyšet do velké dálky. Brzy přilétají další a postupně se spojují v jeden mohutný houf. Nejednou na obloze vyhlíží jako ztemnělé mračno, přeskupující se do různých tvarů, každou chvíli nad jinou částí rybníka. Pak začnou kroužit jenom nad místem porostu, kde budou nocovat. Postupně snižují výšku manévrování a náhle jako na povel se mrak ptáků "drolí" - vypadávají z něj skupinky jedinců, slétávají šipkou přímo do rákosiny, kde usedají na ohnutá stébla rákosu. Při tom je slyšet neustále jejich hlasité švitoření. Všichni se tím udržují v neustálém kontaktu a signalizují místo usazení dalším opožděným hejnům, která ustavičně přiletují. Dorozumívání mezi ptáky je pak slyšet celou noc až do rozednívání, kdy se po malých skupinkách nenápadně vytrácejí z nocoviště.
Špačci než zasednou do rákosiny k společnému nocování si vžili trochu odlišný ceremoniál. Celé léto se zásadně potulují krajinou v hejnech větších či menších a hledají potravu v sadech, vinicích, lukách a na strništích. Téměř všichni staří i mladí jsou už přepeřeni do pěkného kropenatého hábitu. Před sklonkem dne se hejna slétávají na určitá místa "srazu", do okrajů listnatých lesíků a věnují čas údržbě zevnějšku za neutuchajícího skřípavého vyzpěvování, prokládaného mlaskavými a hvízdavými tóny. Kdo z nich dá povel k odletu na nocoviště je záhada. Pojednou všichni utichnou a vzápětí celá komunita ptáků hlučně vzlétá do výše v prodlouženém šiku. Ani nezakrouží a naberou hned směr k rybníku. Nad ním se zformují do sevřeného útvaru hejna, které se začne jakoby potácet dolů a zase nahoru, často i stranově; zhušťují houf mnohdy do malé černé koule. Dost dlouho tak manévrují v okruhu vody. Snad znaveni, pak sníží výšku a zamíří nad rákosinu kde budou přenocovat. Sotva se octnou v jejím dosahu, z hejna vypadávají jako kameny jednotliví špačci a s řevem se usazují do porostu. Křik ptáků sílí s přistáváním ostatních. Špaččí halas je slyšet i ve tmě a neutichá celou noc. K některým rybníkům se slétne tak až tisícihlavá společnost. Jak taková část rákosiny ráno vyhlíží, není třeba líčit. Trus je všude, na rákosu i vodě a zápach nesmírný.
Nocování ptáků trvá až do jeseně, kdy stavy osazenstva postupně klesají. V září mizí po částech ve skupinách vlaštovky, jiřičky a břehule. Až v říjnu je následují špačci stejným jihozápadním směrem.