V posledních dvaceti letech se u nás změnilo hodně věcí. Platí to i organizační struktuře české kynologie a zkušenost učí, že celá řada lidí nemá jasno v otázkách, kdo je za co zodpovědný, kdo zastřešuje Českou republiku v FCI, kdo má jaká práva, pravomoci a samozřejmě i povinnosti. Chceme-li se vyznat ve změnách, ke kterým došlo, je třeba nejprve připomenout, jak to fungovalo před rokem 1989.
Z pohledu chovu psů je v celém světě přelomovým obdobím konec 19. a začátek 20. století. V této době se začali chovatelé zajímat o chov plemen jako celku, nikoliv jen o to, jaké psy mají doma na dvoře. Standardy jednotlivých plemen postupně získávaly konkrétní podobu, vznikaly chovatelské kluby a zakládány byly plemenné knihy. Doklad o původu jednotlivých psů se stal oficiálním materiálem, nikoliv ústně předávanou informací.
Zájem o chov psů přesahoval hranice jednotlivých států a snahu o mezinárodní spolupráci završil vznik mezinárodní kynologické organizace FCI, které bylo Československo, a je i Česká republika, členem. Asi je zbytečné připomínat, že z hlediska chovu psů loveckých plemen byl velmi důležitý vznik Československé myslivecké jednoty v roce 1923. S ním je spojena plemenná kniha, značka čísla zápisu Člp i založení většiny našich chovatelských klubů.
Podobně to vypadalo i u služebních a společenských plemen a je možné říci, že organizovaný chov psů postavený na chovatelských klubech má u nás devadesátiletou tradici.
Historie české i československé kynologie je dlouhá, zajímavá a lze na ni vysledovat, do jaké míry politické dění ovlivňuje i zájmovou činnost, kterou bezesporu chov psů je. Důkaz najdeme v historii českého fouska a v jazykových problémech, které komplikovaly vznik chovatelského klubu. Stále také žijí lidé, kteří si pamatují období po roce 1948, kdy chov psů některých plemen byl označován za „buržoazní přežitek“. Uznáváni byli psi služební a do určité míry také psi používaní při výkonu práva myslivosti. Postupně se situace trochu uklidnila.
Zhruba od šedesátých let byla kynologie celkem jasně rozdělena na plemena lovecká (Český myslivecký svaz), plemena služební (Svazarm) a plemena společenská (Český svaz chovatelů drobného zvířectva). Všechny tři organizace měly vlastní chovatelské i výstavní předpisy a spojovalo je pouze prostřednictvím Federálního výboru mysliveckých svazů zprostředkované zastřešení v FCI, Mezinárodní výstava psů v Brně a později v Nitře a Českým svazem chovatelů drobného zvířectva vedený rejstřík chráněných názvů chovatelských stanic.
Po roce 1989 vznikla Kynologická konfederace složená z českých a slovenských zástupců mysliveckých svazů, Svazarmu a svazů drobnochovatelů a některých dalších organizací.
Dne 1. ledna 1993 došlo k rozdělení Československa na dva samostatné státy. Čeští kynologové na to reagovali s předstihem. Dne 5. prosince 1992 se konala ustavující Valná hromada Českomoravské kynologické unie (ČMKU). S rozdělením Československa na dva státy jsme přišli o řádné členství v FCI a stali se členem asociovaným.
Získat zpět řádné členství nebylo nijak jednoduché a bylo třeba přistoupit k řadě změn i k méně příjemným opatřením. To, co bylo FCI ochotno tolerovat „státům za železnou oponou“, již prostě připustit nechtělo, a to zvláště tam, kde docházelo v rámci státu k neshodám. Bylo třeba sjednotit kynologické předpisy a uvést je do souladu s předpisy FCI. Mezi nepříjemné záležitosti patřil odchod dvou zakládajících členů ČMKU – Českého svazu chovatelů a Českomoravské myslivecké jednoty. Důvod byl jednoduchý. Podle zástupců FCI není přípustné, aby jejím členem byl subjekt, který se kromě chovu psů věnuje i podnikatelské činnosti. V případě Českého svazu chovatelů vadil Zverimex, zabývající se prodejem zvířat a v případě ČMMJ Interlov a následně Halali. Trochu smutné je, že na možné problémy v návaznosti na ČMMJ upozorňovali lidé, kteří původně z této organizace pocházeli.
Osobně si myslím, že důvodem pro určitý odpor proti ČMMJ byla i skutečnost, že v rámci této organizace bylo velmi obtížné určit, kdo je opravdu kynologem - majitelem psa nebo chovatelem a kdo myslivcem bez psa. Členové ostatních organizací se obávali toho, že do čistě kynologických otázek budou hovořit lidé, kteří s kynologií nemají nic společného.
Český svaz chovatelů byl z ČMKU vyloučen. ČMKU přijala jako nového člena Českomoravskou kynologickou jednotu (ČMKJ) sdružující chovatelské kluby loveckých plemen a následně ČMMJ z ĆMKU vystoupila.
FCI trvalo na vyřešení dalších dvou důležitých oblastí – plemenné knihy a rejstříku chovatelských stanic. V obou případech bylo požadováno, aby je vedla střešní kynologická organizace. Relativně jednodušší byla otázka rejstříku chovatelských stanic, který s odchodem Českého svazu chovatelů přešel na ČMKU.
Naopak složitější byla oblast plemenné knihy. V době, kdy se řešilo naše členství v FCI, fungovalo u nás plemenných knih několik, v řadě případů si dokonce průkazy původu vystavovaly i chovatelské kluby. Tato skutečnost obohatila český kynologický slovník o termín „kuchyňská plemenná kniha“. Po celkem složitých jednáních bylo rozhodnuto, že ČMKU bude mít, tak jak FCI požaduje, jednu plemennou knihu. V jejím rámci ale povedou potřebnou agendu a budou vystavovat průkazy původu pověřená pracoviště. Momentálně funguje pracoviště plemenné knihy č. 1 – Českomoravská kynologická unie, pracoviště č. 2 – Český kynologický svaz a pracoviště č. 3 – Českomoravská kynologická jednota. S odstupem tří let se podařilo většinu problémů odstranit a nejasností vysvětlit. Česká republika požádala FCI o řádné členství a v roce 1997 je konečně obdržela.
Současnou strukturu české kynologie je možné přirovnat k jehlanu. Širokou základnu tvoří chovatelé a majitelé psů, kteří se sdružují v chovatelských nebo výcvikových klubech - organizacích. Členství klubů a výcvikových organizací v ČMKU se může realizovat dvěma způsoby. Mohou být přímými členy ČMKU nebo se mohou sdružovat v další organizaci a jejím prostřednictvím být ČMKU zastřešeny. Přímými členy ČMKU je například 75 chovatelských klubů převážně společenských plemen a některé výcvikové organizace, například Svaz záchranných brigád ČR.
Organizací sdružujících další chovatelské kluby, a eventuálně i kluby výcviku, je několik. Jedná se například o Český kynologický svaz (ČKS), v kterém je 22 chovatelských klubů a velké množství základních výcvikových organizací. ČKS je zároveň garantem za pracovní (služební) výkon psů v rámci ČMKU.
Většina chovatelských klubů loveckých plemen a několika plemen společenských (celkem 35) je členem ČMKU prostřednictvím Českomoravské kynologické jednoty (ČMKJ). Ta je zároveň garantem v ČMKU za lovecký výkon.
Střešní organizací české kynologie je Českomoravská kynologická unie, jejímž prostřednictvím jsme členem FCI. Připomenout je třeba, že Českomoravská kynologická unie je sdružením právnických osob a nezná individuální členství jednotlivce. Organizace zastřešené v ČMKU i ČMKU samotná, mají svá práva a své povinnosti.
Chovatelský klub je vůči ČMKU garantem za regulérnost chovu plemene nebo plemen, která sdružuje a řídí jejich chov. Chovat lze pouze prostřednictvím chovatelského klubu, a to jako jeho člen, nebo v případě nečlena, na základě s klubem uzavřené smlouvy o poskytnutí chovatelského servisu. Chovatelský klub určuje podmínky pro zařazení do chovu pro svoje plemeno nebo plemena a má právo vytvářet vlastní předpisy týkající se chovu. Ty ale musí být v souladu s předpisy ČMKU a FCI. Obecně platí, že klub může požadavky FCI a ČMKU zpřísnit, nikoliv však zmírnit. Nejčastěji je toto pravidlo využíváno v případě počtu vrhů u jedné fenky v jednom kalendářním roce.
Zápisní řád ČMKU povoluje maximálně 3 vrhy během dvou po sobě jdoucích kalendářních letech. Většina chovatelských klubů požadavek zpřísňuje na 1 vrh ročně.
Chovatelské kluby mají také právo v návaznosti na Výstavní řád FCI pořádat pro svá plemena klubové a speciální výstavy.
Samotná činnost klubu, jeho orgány a pravomoci, které mají, se řídí stanovami klubu. Problémy někdy vznikají tam, kde je jedno plemeno chováno ve více chovatelských klubech. Pravdou je, že rozumní lidé se vždy dohodnou, nerozumní se budou hádat. Spory se nejčastěji týkají podmínek pro zařazení do chovu, které by měly být v rámci jednoho plemene stejné. Pokud nedojde ke shodě, určuje na základě doporučení Komise pro chov a zdraví ČMKU podmínky pro zařazení do chovu předsednictvo ČMKU.
Instituce chovatelských klubů a poměrně velké pravomoci, které mají, bývají v poslední době často napadány a někteří chovatelé volají „po svobodě“. Pravdou je, že občas si za problémy mohou chovatelské kluby, které určí nesmyslné nebo obtížně splnitelné podmínky pro zařazení do chovu nebo mají předpisy, které chovatele zbytečně omezují. To jsou ale ojedinělé záležitosti. Smutná, a pro dnešní dobu asi typická, je skutečnost, že po svobodě nejčastěji volají lidé, kteří nechtějí dodržovat žádná pravidla nebo daná pravidla z různých důvodů nemohou nebo nedokáží splnit. Nejraději by dosáhli stavu, který je v některých státech a kde platí, že mají-li rodiče PP, má jej automaticky i jejich potomstvo. Tedy žádné podmínky pro zařazení do chovu, žádná zdravotní vyšetření, žádné ověření pracovních vloh a kvality exteriéru. Otázkou je, zda by byl při takovém přístupu naplněn požadavek Chovatelského řádu FCI, který říká, že chov musí vycházet z dlouhodobých cílů a zásad.
Určitě je zbytečné probírat v článku určeném pro časopis Myslivost strukturu, práva a povinnosti organizací, zabývajících se pracovními nebo společenskými plemeny. Nás nejvíce zajímá organizace, která sdružuje kluby loveckých plemen, tedy ČMKJ.
Českomoravská kynologická jednota (ČMKJ) je v prvé řadě servisní organizací a nutno říci, že výborně pracující servisní organizací. Vede plemennou knihu a vystavuje průkazy původu (PP) pro chovatelské kluby v ní sdružené i pro některé další kluby. Tato z hlediska chovatelů velmi důležitá činnost je postavena na dvou dokumentech.
Prvním je pověření ČMKU k vedení plemenné knihy a druhým jsou smlouvy uzavřené s jednotlivými chovatelskými kluby. Ve smlouvě jsou zakotveny všechny požadavky, které v této oblasti daný klub má. Jedná se například o administrativní postup, tedy třeba kdo a komu posílá přihlášku vrhu, jakým způsobem chovatel získá čísla zápisu a zda se u plemene jako identifikační označení používá tetování nebo čip. Součástí smlouvy jsou i podmínky finanční. Požadavky chovatelského klubu samozřejmě nesmějí být v rozporu s předpisy ČMKU a FCI. Pokud nejsou dodržena ujednání zakotvená ve smlouvě, nemůže plemenná kniha PP pro vrh vystavit. Takový přístup se leckomu nelíbí, stále ale platí, že garantem za regulérnost chovu je chovatelský klub, nikoliv plemenná kniha.
ČMKJ také pořádá výstavy psů a vystavuje certifikáty opravňující pro vstup do třídy pracovní na výstavách a pro přiznání národního nebo mezinárodního šampionátu krásy a práce.
ČMKJ sdružuje převážně chovatelské kluby loveckých plemen. Z toho vyplývá možnost se domlouvat na společném postupu a obhajovat a prosazovat společné zájmy. Dobrým praktickým příkladem je například otázka Člp. Byla velká snaha v rámci ČMKU tuto zkratku zrušit. Jednotné a velmi korektní vystupování našich delegátů na Valné hromadě ČMKU přesvědčilo ostatní o tom, že Člp je otázkou tradiční, že pro nás hodně znamená, že je chloubou české kynologie a že je třeba zkratku zachovat.
ČMKJ je v rámci ČMKU garantem za lovecký výkon. Právě tato oblast je nejčastějším místem nedorozumění Položit je třeba otázku: „Čeho se vlastně garance ČMKJ týká?“ Odpověď je jednoduchá. Týká se věcí, které souvisejí s požadavky a předpisy FCI a potažmo ČMKU. Jedná se například o certifikáty opravňující psy ke vstupu do třídy pracovní na výstavách. Jedná se i o čekatelství národního a mezinárodního šampionátu práce (CACT a CACIT) a o to, že byly zadány nebo navrženy na zkouškách s odpovídajícím obsahem a rozhodčími s požadovanou aprobací.
Pokud by ČMKJ a její chovatelské kluby postupovaly tak, jak to je třeba v případě Českého kynologického svazu, vytvořily by si vlastní zkušební řády a zkoušky by pořádaly ve své pravomoci. U loveckých plemen je ale situace trochu jiná. Lovecká kynologie zatím není kynologií sportovní. Zájmem chovatelů a klubů je, nebo by spíše mělo být, uplatnění psů při výkonu práva myslivosti a bylo by velmi nerozumné od něj oddělit chov. V současné době platí, že lovecká upotřebitelnost psů, která vychází ze Zákona o myslivosti, je parketou ČMMJ stejně jako příslušný zkušební řád. Proto ČMKJ ani chovatelské kluby vlastní zkušební řády nevytvářejí, ale spolupracují v této oblasti s ČMMJ. Roli hrají i praktické důvody, jako je otázka honiteb, rozhodčích atd.
Vliv na celou problematiku má určitě i to, že celá řada lidí patří jak mezi vynikající myslivce, tak mezi vynikající kynology. Důležitá je i propagace plemen. Kde jinde se má zájemce o štěně podívat, jak příslušníci plemene pracují, než na dostupných zkouškách z výkonu?
Pokud by se někdo ptal, jaké postavení mají v současné době v organizační struktuře české kynologie ČMKJ a ČMMJ, je odpověď jednoduchá. ČMKJ zastřešuje oblast chovatelskou, její začlenění do ČMKU a potažmo tedy i FCI a je v rámci ČMKU garantem za výkon loveckých psů.
ČMMJ zastřešuje oblast výkonu, která vychází ze Zákona o myslivosti, tedy loveckou upotřebitelnost psů. Členem ČMKU není a nezdá se pravděpodobné, že by se to mohlo za dané situace změnit. V praxi to znamená, že nemá přímou návaznost na FCI. Jednoduše řečeno - ČMKJ a ČMMJ jsou dvě samostatné a vzájemně spolupracující organizace, přičemž platí, že jedna není druhé nadřízená či podřízená. Spolupráce mezi oběma organizacemi je víc než žádoucí a má i své historické opodstatnění.
Českomoravská kynologická unie je střešní organizací české kynologie. Kromě jiných například hájí zájmy kynologů a kynologie vůči exekutivním orgánům, orgánům státní správy a samosprávy, zabezpečuje vedení plemenných knih a vydávání průkazů původu psů, je garantem za pravost průkazů původu psů, vede registr názvů chovatelských stanic a zajišťuje jejich ochranu; koordinuje kynologické akce a sestavuje jejich kalendářní plány; zabezpečuje zkoušky, jmenování a další vzdělávání rozhodčích exteriéru, vede evidenci rozhodčích, vydává vzorové řády a směrnice; uděluje šampionáty ČR a zabezpečuje chov psů jednotlivých plemen v souladu s předpisy FCI a zákony ČR.
Je také výhradním zástupcem České republiky v FCI; předává FCI termíny mezinárodních kynologických akcí v ČR (například mezinárodní výstavy psů nebo soutěže a zkoušky, na kterých se navrhuje CACIT); vede seznamy mezinárodních rozhodčích a předává je FCI.
Nejvyšším orgánem ČMKU je valná hromada, na kterou posílají členské subjekty své zástupce. Jejich počet vyplývá z klíče říkajícího, že na každých započatých 300 členů subjektu je jeden delegát. Mezi valnými hromadami řídí ČMKU devítičlenné předsednictvo, které se skládá ze stejného počtu (tří) zástupců kynologie lovecké, pracovní a společenské.
Jak již bylo řečeno, připomíná česká kynologie jehlan, na jehož špičce je ČMKU. Pokud se o něčem nebo někom řekne, že je špička, míváme tendence si zároveň myslet, že je také tím nejlepším nebo možná nejdůležitějším. V případě ČMKU je to ale jen umístění v organizační struktuře. Tím nejlepším a zároveň i nejdůležitějším jsou v rámci kynologie psi a na druhém místě za nimi jsou jejich majitelé, držitelé a chovatelé. Bez nich by prostě žádná kynologie nebyla. Zdánlivě samozřejmou skutečnost si je asi třeba občas připomenout, a to zvláště tam, kde dochází k autoritavnímu rozhodování bez ohledu na to, co si chovatelé přejí a co praxe vyžaduje.