S ing. Táňou Papíkovou jsme se poprvé potkali na kachním honu v kouzelném prostředí lanškrounských rybníků, poté na naháňce na černou zvěř v Damníkově. Tehdy s „žensky méně obvyklou“ kulovnicí na rameně, vždy za doprovodu manžela - lesníka a poněkud „ukecaného“ jezevčíka. Potom se objevila na Odboru životního prostředí MěÚ Lanškroun na správě úseku myslivosti a lesního hospodářství. K rozhovoru jsme se dostali, byť trochu komplikovaně, až po několika letech. Názory ženy na tomto „postu“ mne totiž velice zajímaly…
Moje první otázka nebude, jedná-li se o ženu, vybočovat z „normálu“. Jaká byla tvoje cesta k myslivosti?
Jako ve většině případů, kdy o směru naší budoucí cesty rozhoduje především prostředí, ve kterém vyrůstáme, kde jsme k něčemu vychováváni a také poučováni. Já vyrůstala v rodině, kdy můj otec byl velmi aktivním a zapáleným myslivcem, žila jsem v prostředí, kde se slova týkající se myslivosti skloňovala denně ve všech pádech, ať to bylo ohledně lovu, tak i chovu zvěře. Doma jsme měli 3 lovecké psy, a těch odchovaných srnčat, kun, lišek apod. nepočítám.
Sama jsem se stala asi v 19 letech členkou mysliveckého sdružení a zúčastňovala se aktivně všech akcí. Druhým takovým velkým vzorem mi byl i budoucí švagr, který studoval lesnickou fakultu a celá jejich rodina žila na hájovně. Často k nám se svými přáteli ze školy jezdili a já poslouchala jejich vyprávění o této fakultě, mysliveckých a lesnických zážitcích, atp.. To vše mně velice ovlivnilo a slovo „lesák“ byl v mých očích prostě „někdo“. Studium na lesnické fakultě v Brně nebylo až tak lehké, především proto, že v době mých studií nebylo tak obvyklé vidět ženu na lesárně. V našem ročníku nás bylo asi 100 a z toho 11 dívek a to byl do té doby rekord. Bývalo zvykem tak 3 -4 dívky na ročník, víc ne. Dnešní poměr je zcela někde jinde. Myslím, že nám škola nedala nic zadarmo jen proto, že jsme byly ženy, spíš naopak. Musely jsme obstát, bez nějakých zvláštních úlev a ohledů. A bylo to správné. Jak to chodí dnes, při poměru téměř 1:1, nevím. Po škole jsem nastoupila do Krkonoš, do KRNAPu a od té doby jsem u lesnictví a myslivosti již zůstala.
Působíš ve státní správě na úseku myslivosti a lesního hospodářství, tvůj manžel je pracovníkem LČR s. p. Jaký je jeho názor na myslivce, řekněme „neprofesionály“, popř. jaký je jeho vztah k myslivosti?
Působím nyní ve státní správě, ale moje cesta k ní vedla přes dlouholetou, velmi přínosnou (někdy i tvrdou), a pro mou nynější práci hodně potřebnou praxi v terénu.
Jelikož máme s manželem stejné lesnické vzdělání, můžeme se o spoustě problémů a věcí spolu bavit a rozebírat je. Z určitého pohledu je to jistě výhoda, oba chápeme a respektujeme práci toho druhého. Manžel je zaměstnancem Lesů české republiky s. p., a myslivost vykonává v režijní honitbě. Zde si myslím, že jsou tzv. “myslivci“ drženi zkrátka, jsou okleštěni ve výkonu myslivosti proti myslivcům neprofesionálům, ale je to pochopitelné, neboť výkon takovéto myslivosti je podřízen spíše komerčnímu využití než potřebám a zálibám jednotlivců. Tady je myslivost součástí zaměstnání. Ale myslivost má velice rád. Je jí oddaný a má hodně zkušeností. Díky svému otci se myslivosti jako zálibě věnoval již ve velmi raném věku a postupem času i jako člen mysliveckého sdružení. Jeho pohled na tyto jak říkáte neprofesionály je myslím převážně dobrý. Má, a máme i společně spoustu přátel a kamarádů z těchto řad a jsou to pro myslivost a přírodu obětaví, pracovití a poctiví lidé. Samozřejmě že jsou mezi těmito neprofesionály i tzv. bouchalové, kecalové a jen konzumenti, ale ti se najdou vždy a ve všech zájmových skupinách. Já osobně znám i pár takovýchto lidí, ale pro mě to nejsou myslivci, pro mě to jsou jen pouze lovci.
Když jsi nastoupila do funkce, jaké byly tvé první dojmy ze setkání s myslivci a naopak, jak myslíš, že jsi naplnila jejich očekávání?
Jaké byly mé pocity s nástupem do mé funkce? Pěkné. Dostala jsem se do oboru, který je současně i mým koníčkem, především jsem nešla do oboru, o kterém nic nevím. Jak jsem již zmínila, myslivost a lesnictví mě provází celý život. V jiném oboru, který by nebyl nějakým způsobem spojen s přírodou, jsem nikdy nepracovala. A mé první dojmy s myslivci? Máš na mysli zřejmě pracovně? Také dobré. Vzali mně, zpočátku možná s určitým vyčkáváním a částečně určitě i nedůvěrou, ale já s nimi problém nemám. Pokud nějaký je, musím ho vyřešit, ať se jedná o kohokoliv. A věřím, že hlavně díky tomu, že sama myslivost vykonávám, tedy vím, kde, co a jak někdy chodí, nemám na všechno jen ten čistě zákonný a úřednický náhled. Tím nechci říct, že zákon obcházím. To v žádném případě, ale jde o celkový přístup a pohled na tu konkrétní věc.
Jak vnímáš úlohu státní správy v mysliveckém hospodaření? Dochází někdy k rozdílným názorům na stavy zvěře, plány lovu, dodržování legislativy?
No, po pravdě s rozpaky. Na jedné straně je to spousta plánování - papírových evidencí atp., na druhé straně žádné rozhodující pravomoce. K rozdílům dochází, ano, především na základě toho, že v mnoha případech jsou plány a vše s plánováním spojené založené na „smyšlených“ číslech nebo alespoň částečně smyšlených. Celé plánování je založeno na názoru a poctivosti mysliveckého hospodáře. A tady je mnohdy kámen úrazu. Pokud má sdružení dobrého, zkušeného a rozumného hospodáře, je to výhra. Ale je-li hospodář laxní a hlavně sám ten hlavně „lovec“, je celá legislativa i s plánováním tak trochu vedle. Můj názor je, že je-li dobrý hospodář, je celé hospodaření, kolektiv a spolupráce jak uvnitř mysliveckého sdružení, tak se státní správou a celým okolím v pořádku. Dodržování legislativy? To, co je zákonem dané, to je dodržováno. Je-li to vždy pravdivé - nevím.
Jaký je tvůj názor na nutnost nového zákona o myslivosti?
Ne ve všem. Určitě není celý špatný. Ale jsou zde místa, která by si zasloužila legislativní úpravu. Ale tohle je pouze můj osobní názor. Například otázka honebních společenstev, provázanost na myslivecká sdružení přes honitby. Provázanost jak papírová tak personální, výsledkem je téměř neprůstřelnost něco řešit, natož vyřešit. Mám na mysli nepořádek ve sdruženích a snaha to vyřešit přes honební společenstvo. Starostové honebních společenstev mnohdy ani nevědí, co to myslivecké sdružení je a že existují nějaké plány atp. I to, že v nejednom případě zákon umožňuje vykonávat obě funkce současně. Starosta honebního společenstva zastává současně v honitbě pronajaté mysliveckému sdružení v tomto sdružení předsedu nebo hospodáře.
Nemyslím si, že zrovna toto je dobré. Nedotažená otázka změny honitby – zákon uvádí dvě možnosti, ale skutečnost je někdy potřebná i z jiného důvodu. Uznávání honiteb – pojmy úzké pozemkové pruhy, bez bližšího určení atd. Doby lovu – no, to já osobně nevím, proč se měnila např. u zvěře jelení, povoluje odlov v době, kdy ještě nejsou např. ani parohy vytlučené. Otázka plomb. Další věc, která mně zcela nepřesvědčila o svém opodstatnění. I zde by bylo na místě udělat úplně jiná opatření i v jiných zařízeních, na jiné úrovni, pokud chceme trochu pohyb ulovené či dovolím si říct i upytlačené zvěře podchytit. Dále hodnotím jako nedostačující spolupráci a provázanost s veterinární správou. A v neposlední řadě řešení škod způsobených zvěří. Zde je potřeba mnohdy dobrý právník, ale obyčejná myslivecká sdružení na něj většinou nemají a otázka škod je pro ně až likvidační. Jsou případy, že myslivci, aby si udrželi své myslivecké sdružení, staví oplocenky, sází a ošetřují sazenice, hlavně soukromým vlastníkům lesních pozemků. Je to jen jejich zodpovědnost? No atp., ale tohle jsou pouze mé názory.
V roce 2013 končí nájemní smlouvy na honitby. Jaká je situace v tvém regionu? Dojde k nějakým pronikavým změnám?
A jsme u toho. Změny honiteb. Budou-li splňovat podmínky stanovené zákonem, proč ne. Že by se obě strany v klidu na změnách dohodly, to nepředpokládám a nějaké změny, či žádosti o změny očekávám. Možná ve 3 - 4 případech. Určitě budou snahy o soukromé pronájmy, také netuším, co bude s honitbami LČR s. p. Vše bude otázka pronájmu a peněz. Ale přímo pronikavé změny? Asi ne.
Většina státních úředníků je k myslivcům kritická. Patrně i právem. Existují i nějaké pozitivní zkušenosti?
Já sice také patřím k těm kritickým, ale bezesporu u mě jsou a převažují ty pozitivní zkušenosti s myslivci. Nemám jen ty špatné zkušenosti. Znám opravdu spoustu dobrých, v pravém slova smyslu dobrých myslivců, u kterých vůbec není na prvním místě to, kolik ulovím, co ulovím, co mi úlovek přinese, nenasytnost, bezohlednost zkrátka neznají. Jen práci, obětavost, střídmost a úměru jak v lovu tak i chovu. Ale toto je spíš vidět nebo znát většinou u těch starších myslivců. Nemyslím jen věkem, ale hlavně provozováním myslivosti. Dnešní doba sebou přináší bohužel čím dál více spíše těch „lovců“ než myslivců. Ale pozor, nedávám ani ty všechny do jednoho pytle. A říkám – já mám hodně dobrých pozitiv.
K myslivosti neodmyslitelně patří kynologie. Jaký je tvůj vztah k loveckým psům a myslivecké kynologii?
Velký. Uznávám a oceňuji tuto práci s pejsky, především k těm loveckým účelům. Považuju ji za velmi důležitou a sama dobře vím, jak je náročná. Od mala jsme doma měli vždy až 3 lovecké psy. Nyní máme také, výcviku se věnuje ale manžel, to já neovládám. A musím říct, že vždy vychoval a vycvičil pejsky s výbornými pracovními výsledky. Je to práce potřebná, záslužná, někdy i samotnými myslivci podceňovaná. Pro dohledávky apod. je dobrý pes naprosto nenahraditelný a je v pořádku, že i na tuto skutečnost týkající se potřeby loveckých psů zákon o myslivosti pamatuje.
Jak vnímáš lov? Máš i nějaké tzv. „lovecké úspěchy, resp. zážitky?“
Jsem aktivním myslivcem, tedy alespoň se o to snažím. Pokud je čas, a toho není nikdy dost, tak se myslivosti věnuji, včetně lovu. Mé lovecké úspěchy? Jako každý myslivec - jelen, divočák, srnec, liška, daněk, zajíc atp.
Nejhezčí lovecký zážitek? Zcela jistě můj první jelínek ulovený za doprovodu dědy, tedy tatínka mého manžela. Úžasný průvodce, obrovský znalec jak zvěře, tak Krkonoš kde jsme lovili a především člověk se zdravým úsudkem. Musím říct, že jeho názory a zkušenosti týkající se myslivosti mi hodně daly, hodně mně ovlivnily a myslím, že já jsem měla v životě štěstí na dobré učitele.
Další, nezapomenutelné vzpomínky mám například na lov daňka. Ale tady je zbytečné se rozepisovat, naprosto každý má tyto vzpomínky, nějaké krásné zážitky a nemusí to být jen spojené s lovem. Jsou pěkné, pokud je vše v pořádku a tak, jak má být. Ty jsou a zůstanou v každém z nás.
Jak vnímáš zápis české myslivosti jako nehmotného kulturního dědictví? Co bys poradila myslivcům ohledně pozitivní propagace myslivosti na veřejnosti? Co a jak by měli změnit?
Zápis české myslivosti jako nehmotného kulturního dědictví vnímám velmi pozitivně. Mám z toho vážně hezký pocit. Jen toto ale nestačí. Ještě najít způsob, jak naučit znova tuto generaci ctít historii, tradici a vůbec přírodu. Význam těchto slov dnešní doba a výchova myslím trochu podcenila a zlehčila. Myslivost je tak široký pojem - chov, lov, ochrana, zvyky, tradice atd., to vše je opravdové dědictví a rozhodnutí ministerstva kultury je správné.
Rozhodně se zabývat mladou generací již od útlého mládí, ať jsou to kroužky, přednášky, zkrátka široká osvěta, aby v tomto přetechnizovaném světě neztratily děti kontakt a cit k přírodě a chápaly, co se v přírodě vlastně děje. Značné zatížení krajiny technikou, turistikou atp. nedává zvěři ve volnosti příliš prostoru a klidu. Takže by měl každý z nás vědět, jak se v přírodě chovat, jak v ní ke zvěři přistupovat. A tady je nejdůležitější výchova od dětství.
Myslivost není pouze o střílení, ale je především o blízkém vztahu člověka k přírodě, starání se o zvěř a její potřeby a mnoho mylných názorů pochází právě z neinformovanosti veřejnosti. Příroda a myslivost jdou spolu nerozlučně ruku v ruce. Ctěme tedy tuto historii a chovejme se tak, aby i generace po nás měly možnost žádat výjimečnost, pestrost, krásu, úžasnost, to vše, co jen příroda může dát. A to je i moje přání.
Díky za rozhovor.
Připravil Zdeněk HLAVÁČ