Ostrov Kodiak leží východně od poloostrova Aljaška a se svojí rozlohou 8975 km2 je po Havaji druhým největším ostrovem USA. Hustota osídlení je zde 1,5 osoby na kilometr čtvereční. Ostrov je ale domovem největšího poddruhu medvěda hnědého - kodiaka. To byl také důvod, proč mě tato destinace už léta lákala k návštěvě.
Mé přání se splnilo v loňském roce, když jsme se na podzim s partou kamarádů vydali na Aljašku fotografovat medvědy, s několikadenní zastávkou právě na ostrově Kodiak. Celou akci jsme měli dopředu pečlivě naplánovanou.
Po příletu do města Kodiak jsme přesedli do dvou připravených hydroplánů a pokračovali jsme přeletem přes ostrov, asi sto kilometrů směr jihozápad až do zátoky s Munsey's Bear Campem, který se na další čtyři dny stal naším novým domovem.
Kemp leží na břehu úzkého zálivu, hluboko zařízlém v ostrově. Jsou zde dva ubytovací sruby, několik provozních budov s generátorem a zásobami paliva a jeden hlavní srub se společenskou místností a jídelnou, ve kterém žije náš průvodce Mike se ženou Robin a jednou pomocnicí, která se strarala o kuchyň.
Ubytovali jsme se a ještě odpoledne jsme jeli lodí na prohlídku okolí. V zátoce jsme potkávali spousty velryb, které občas připluly i do těsné blízkosti lodi, sledovali jsme dovádění mořských vyder i obratné lety bělohlavých orlů, kteří měli nedaleko kempu postavené obrovské hnízdo. Na březích leželi tuleni a občas jsme zahlédli také jeleny, kteří přicházeli z okolních hor až k vodě. Byli jsme uprostřed nádherné divočiny.
Po návratu do kempu jsme udělali krátkou poradu, Mike nás seznámil s pokyny jak se chovat při setkání s medvědy a celí natěšení jsme zalehli. Ráno nás čekala první výprava za kodiaky.
Po snídani jsme nastoupili na loď, za kterou náš průvodce zapřáhl ještě malý člun a vyrazili jsme. Pluli jsme úzkou zátokou asi dvacet kilometrů k jejímu konci, až jsme se dostali na místo, kde už loď kvůli nízké hladině nemohla dál pkračovat. Tam jsme přesedli do malého člunu a pokračovali jsme dál podél břehu. Po pěti kilometrech cesty jsme zastavuli u břehu a dál už jsme museli jít pěšky.
S batohy na zádech jsme postupovali podél břehu a dál lesem, po úpatí svahu porostlém vysokou travou. Po stezkách, které před námi prošlapali jenom medvědi, jsme se dostali až k horskému potoku. V místě, kde potok tvořil malou zátoku s naplavenými velkými kmeny stromů, které sem přinesla voda, nám průvodce konečně oznámil, že jsme na místě. Ukryli jsme se mezi naplavené kmeny stromů, připravili jsme si fotoaparáty a čekali jsme na příchod medvědů.
V nízké hladině potoka bylo vidět lososy, kteří se tudy snažili dostávat dál proti proudu. Voda zde tvořila také množství tůněk, ve kterých lososi sbírali sílu k další cestě. Netrvalo dlouho a v zátočině před námi se objevil první medvěd. Opatrně přišel k vodě a zkoumal hladinu. Pak prudce vyrazil do vody a několika skoky do hejna lososů se snažil oddělit nějakou rybu od hejna. Poslední skok zakončil zanořením hlavy pod vodu, až se voda rozstříkla do okolí. Neúspěšně. Zůstal stát a znovu se rozhlížel. Potom následoval další podobný útok, ale opět neúspěšný. Medvěd vylezl na břeh a podél vody pomalu přicházel k nám. Bez zájmu nás minul a po chvíli nám zmizel z dohledu.
Netrvalo dlouho a v zátočině se objevil další medvěd. Ale ani on nebyl v lovu moc úspěšný. V průběhu několika hodin, kdy jsme byli ukrytí na břehu řeky, se kolem nás objevilo celkem osmnáct medvědů, kteří se zde s většími nebo menšími úspěchy snažili lovit lososy. Bylo to skvělé divadlo.
Kolem třetí hodiny odpoledne jsme se ale museli vydat na zpáteční cestu, která se nám díky pokračujícímu odlivu prodloužila téměř o dva kilometry. Ke člunu jsme se dostali značně unavení, ale už jsme se těšili na další den.
Druhý den jsme se k potoku vypravili jen dva, samozřejmě v doprovodu našeho průvodce Mika, ostatní členové výpravy, kteří nejsou na fotografování tak závislí jako já s Pavlem, dali přednost rybaření z lodi. V hlavě jsem měl už nový plán na ještě lepší snímky, než které jsem pořídil předešlý den.
Bylo jasné, že se musím dostat s objektivem níž k hladině, abych měl medvědy přímo z očí do očí. Naplavené kmeny sice skýtaly možnost jakéhosi úkrytu, ale přeci jen jsem byl s foťákem moc vysoko. Když jsme se tedy dostali na stanoviště, sedl jsem si na břeh před kmeny a foťák jsem postavil před sebe na stativ. Pavel seděl na druhé straně naplavených kmenů a náš průvodce s kulovnicí mezi kmeny za námi.
Sledovali jsme bez hnutí břehy kolem nás. Pak se v zátoce asi šedesát metrů přede mnou objevil první medvěd. Rozhlížel se po vodě a když mě uviděl, zalehl za strom a v pozici hlídajícího psa mě bedlivě pozoroval. Deset minut ze mně nespustil oči a musím přiznat, že to nebyl úplně příjemný pocit. Co se mu asi honilo hlavou? Nicméně situaci vyhodnotil tak, že mu ode mně nehrozí žádné nebezpečí, a tak se začal věnovat rybolovu.
Běhal v potoce z jedné strany na druhou, skákal po lososech a občas i nějakého ulovil. Toho si vynesl na břeh, kde ho sežral. Pak se znovu vrhal do vody za dalšími lososy. Byla to skvělá podívaná a fotky na kartě utěšeně přibývaly.
Najednou se ale medvěd rozeběhl proti mně a já měl pocit, že mi kouká přímo do očí. Vzdálenost z osmdesáti metrů na nějakých patnáct, kdy se konečně zastavil, překonal během několika vteřin. Zastavil se, stoupl si na zadní a koukal přímo na mně. Udělal jsem ještě několik snímků, ale spíše jen v sebeobraně, už se mi do hledáčku dávno celý nevešel. Zaregistroval jsem, že má pěnu u huby, což je známka stresu. Tak a co teď bude?
Koukali jsme na sebe a já se snažil předstírat nezájem. Najednou medvěd skočil na všechny čtyři, otočil se a utíkal pryč. Oddychl jsem si a na chvíli jsem měl pocit vítěze, který zahnal svého soka. Ale jenom na chvíli, protože se mě v zápětí zmocnil pocit úplně jiný, takový ten nepříjemný, takové to mrazení v zádech. Pomalu jsem se otočil a pocit se změnil v jistotu.
Za mnou, snad jen čtyři metry, stál na všech čtyřech jiný medvěd a se zájmem si mě prohlížel. Byl větší než ten co utekl. Vůbec nechápu, jak mohl v tom vyschlém řečišti po kamenech přijít tak tiše, že jsem o něm vůbec nevěděl.
To není dobré, napadlo mě. Pomalu jsem se otočil zpátky, protože vím, že medvědům se do očí nedívá - berou to jako výzvu a doufal jsem, že náš průvodce situaci nějak vyřeší. Pak se ale ve vodě mrsknul losos a medvěd vyrazil za ním. Minul mě jen o kousek a vůbec si mě nevšímal. Začal běhat v potoce sem a tam a věnoval se chytání lososů.
S trochu třesoucíma rukama jsem začal znovu fotit a když jsem viděl, že má opravdu zájem jen o ryby, uklidnil jsem se úplně. Ale byl to adrenalin!
Do našeho odchodu se před námi vystřídalo ještě několik dalších medvědů a dokonce se na chvíli objevila i medvědice se třemi medvíďaty. Ta velmi opatrně očichávala stopy předchozích medvědů a neustále se rozhlížela. Dobře věděla, že dospělí samci mohou představovat pro její mláďata velké nebezpečí. To byl zřejmě i důvod, proč se na místě dlouho nezdržela a rychle mláďata zase odvedla.
Nad horami se začalo hrozivě zatahovat a nám nezbylo, než se znovu vydat na zpáteční cestu. Cestou už začalo drobně poprchávat. Do druhého dne se počasí výrazně zhoršilo, ale tak už to na Kodiaku chodí, deštivé počasí je zde častější než slunečné dny. Přesto jsme se k potoku ale ještě následující den vypravili. Vždyť být na takovém místě ve společnosti největších medvědů se nepoštěstí každý den a pozorovat tyto šelmy v jejich přirozeném prostředí je nezapomenutelný zážitek.
Odvezl jsme si odsud nejen spousty snímků, ale také vzpomínky na jeden splněný klukovský sen: navštívit Kodiak - ostrov obrovských medvědů.
Rostislav STACH
www.fotolovy.cz